Hradisko Čeladná.

V Beskydech se nachází spousta kopců. Některé mohutné a vysoké, které už při pohledu z údolí budí zasloužený respekt. Takovým je například druhá nejvyšší hora Smrk, ale existuje i spousta nenápadných kopečků, mnohé z nich nemají ani pojmenování. A pak jsou kopce někde uprostřed, ani ne vysoké ani nízké, zkrátka „zlatá střední“. Takové, které z údolí vypadají zcela lehce, nevýrazně, kde si člověk myslí, že ho nemohou jakkoliv ohrozit. Mnohé takové skutečně mohou být a výstup i sestup může být prakticky bezproblémový. Pak jsou i takové, které „tělem klamou“. Na špici takovýchto kopců u mě nepochybně je ten na kterém stojí hradisko Čeladná. Dlouhou dobu jsem se chtěl na něj podívat, ale klasicky na to nějak nevycházel čas (a další podobné „výmluvy“ :-) ). Až před několika lety (možná pěti) mě zvědavost nedala. Už jen těžko bych vzpomínal při jakém výletu bylo toto místo zařazeno poprvé - „jako pouhý doplněk“. Zaujala mě jedna fotka, kde byly vidět dosti prudké svahy a hrany „pod které není vidět“. Inu něco co mě nemůže nechat klidného. Jen těžko bych vzpomínal jestli první seznámení s tímto místem bylo při cestě z Ostravice přes Františkovy ďury (oblast suťových polí ve východní oblasti hřebínku Smrčku, 859 m.n.m.) nebo zda jsem zde šel z Ostravice po asfaltce kolem pramene s kapličkou „Cyrilka“ přímo sem, na místo, které jsem dosud neznal. Možná to bylo také z jihu po „hlavní“ cestě podél divokého toku Čeladenky. Jediné co si nemyslím tak, že bych přicházel po červené od Malé Stolové.

 

Ať tak či onak říct, že by mě kopec jen „překvapil“, by bylo velmi slabým popisem toho co jsem uviděl i co kolena a všechny svaly nejenom na nohách při stoupání do tohoto velice prudkého kopce zažily. To jsem ještě nevěděl co se na vrcholu nachází, respektive jsem jen podle některých fotek z různých článků mohl hádat. Už při „nástupu“ jsem ovšem pochopil, že výstup nebude to nejnáročnější. Povrch nejistý, mnohde větší či menší kameny nebo nejisté kořeny a povrch který je typu „velmi rád proklouznu“. Doufal jsem, že při sestupu najdu vhodnou cestičku a budu dost opatrný abych někde neuklouzl a tato neplánovaná zkratka neskončila tvrdým dopadem před asfaltkou hluboko v údolí. Ale taková špatná lidská vlastnost, která se jmenuje ZVĚDAVOST mě hnala nahoru. No, to trochu přeháním… Trochu více… Zvědavost hnala především mé myšlenky jaké to asi nahoře je? Faktem je, že velmi brzy se to v rámci pudu sebezáchovy přepnulo do režimu „věnuj se tomu jak a kde šlapeš a na ostatní se úplně vykašli“. Kopec je tak prudký, že určitě jsem nahoru ani neběžel ani nešel svižně, dokonce nešel svým vlastním standardním tempem. Stoupal jsem velmi pomalu, ale stoupal. Pochopil jsem, že kopec není tak „obyčejný“ jak z údolí od Čeladenky vypadal. Zdaleka není tak nevinný jak vypadá, spíš „ďábelský“.

 

Z určitých míst už dost blízko jakémusi kratšímu vrcholovému hřebínku vidím něco co snad vypadá jako plech, deska nebo těžko říct co. V ten okamžik si jen říkám, jak může někdo na tak krásném kopci vytvořit takové „smetiště“? A proč by to v této výšce dělal? Proč by se sem s tím vůbec tahal? Dyť to nemá žádnou logiku. Když se zde konečně v takové méně ostré levobočivé zatáčce kolem několika balvanů dostanu a stoupání se konečně trochu zmírní (protože za chvíli už nebude kam stoupat :-) ) uvidím, že je zde něco jako přístřešek, nebo chatička. No, to trochu přeháním, ke kráse má tato stavba hooodně daleko, ale určitě bych ji to v případě deště, silného větru a podobné nepřízně počasí vůbec nevyčítal. Sám sebe se ptám komu to asi patří, kdo nelitoval energie, materiálu a času aby zde takový úkryt udělal? Nejprve jsem to považoval spíš jako rušivý objekt, ale nyní už tak kategorický rozhodně nejsem. Dveře nejsou zavřené, jen přivřené. Přiznám, mám trochu strach nakouknout. Jestli tu třeba někdo nemá pro nezvané návštěvníky připravenu „odměnu“. Nakonec zvědavost překonala strach i rozum a opatrně a velmi, velmi pomalu sledujíc vše kolem sebe otevírám dveře. Nic se nestalo. Žádný kámen ani síť mi na hlavu nespadla. Dokonce jsem ani nebyl politý vodou z nějakého nastraženého kýblu. Dokonce ani žádné šípy nebyly proti mně nějakou mazanou pastí vystřeleny. Co jsem viděl bylo velice vtipné. Výraznou část místnosti zaplňoval obrovský balvan. Vlastně nebyl to žádný balvan, byla to jen spodní část skalky ke které se tento skoro dokonalý přístřešek přimykal. Uvnitř „Petry“, z desky vyrobený stolek a lavička. Inu vše co v nouzi „drsnému chlapovi“ stačí k přežití. Určitě by při fujavici a pořádném mrazu to zde nebyl žádný požitek, ale šance na přežití by zde byla.

 

V podstatě k tomuto příbytku nemám ani vysloveně kladný, ani vysloveně záporný postoj. Pokud si chci vychutnat skalky, tak nemám problém si jej odmyslet. Na druhou stranu je to taková podvědomá pojistka „klidu“ kdyby se například zhoršilo počasí. To hlavní co mě zaujalo byly nádherné skalky v kombinaci s nesmírně prudce spadajícími svahy. Ono, ani slovo zaujalo není dostatečně přesné, protože nedokáže dostatečně vystihnout hloubku a tu pravou sílu místa (i s nemalou dávkou respektu i trochou toho strachu, který udržuje člověka v dostatečné pozornosti). Není to místo, které by se vycházelo každý víkend. Možná ani každý měsíc. Lhal bych, kdybych tvrdil, že se mi toto místo nevrylo hluboce do paměti. Ač jsem zde byl jen několikrát, dalo by se to spočítat na prstech jedné ruky, tak si ten pocit, tu atmosféru místa pamatuji jako bych tam byl včera! Krásný pocit, který se „doplna“ vyvine až dole v údolí - „v bezpečí“. Pocit jehož velikost si člověk začne uvědomovat až s postupem času a skládat si ty „jemné drobnosti“ do celkové MAJESTÁTNOSTI tohoto zespod nevinně vyhlížejícího kopce. Někdo jej nazývá „Kozinec“, v mapě je oblast označována jako „Ploština“.

 

Kdo má rád vyšlapané a dobře upravované nenáročné cestičky bude mírně řečeno zklamán. Spíš si myslím, že mě za nápad jít nahoru bude ze srdce proklínat a pokud bych snad dotyčného dostal nahoru, tak určitě budu mít značné problémy s jeho bezpečným sestupem (alespoň tím směrem, kterým jsem zde přišel já). Pro typ „hospodských turistů“, tím mám na mysli takové, kteří se autem skoro vyvezou na vrchol, ujdou kousek do hospody a k nejvyššímu bodu by se nejradši nechali dovést pojízdnými schody, tak ty tímto výstupem nenadchnu. Spíš ztělesním jejich nejděsivější představy a strachy.

 

Ovšem pro toho, kdo má rád prakticky nedostupnou přírodu, ale při poctivé dávce opatrnosti zvládnutelnou i běžným turistou nehorolezcem a skutečně nevšední zážitky, tak zde je bude moci chutnat plnými doušky. Nevím o tom, že by se jednalo o nějaké maloplošné zvláště chráněné území ani o ničem dalším proč by se zde nemohli lidi podívat. Delší dobu jsem přemýšlel zda mám o hradisku nad Čeladnou psát, ale vzhledem k tomu, že si stále myslím, že většina skutečných a ryzích turistů ví jak se mají v přírodě chovat a nebudou se chovat jako ti, kteří slovu turista dělají ostudu, tak jsem se toto srdeční místo pokusil, alespoň trošinku přiblížit. Nevím jak moc zde probíhá archeologický výzkum (pokud se poštěstí a potkám známého, tak bych možná mohl uvést i bližší informace i o eventuálním průzkumu)? Když mluvím o historii, tak je třeba uvést alespoň základní parametry. Délka přesahuje nepochybně sto metrů, naopak šířka hradiska je jen několik metrů na vyvýšenině jejíž, především jižní, svahy prudce spadají skalnatým podložím do údolí. Tyto pohledy jsou naprosto uchvacující… V údolí (za asfaltovou cestou) teče Korabský potok. Jako správné hradisko má i na menší velikost velmi solidní obranné valy (kde se na tyto valy „hrabou“ ty co se nachází v okolí dalšího krásného, ale úplně jinde umístěného hradu Lukov? Ten ale zase pro změnu vyhrává velikostí blízkých skalisek, nicméně valy moc nepřekonatelné nemá :-)) ).

 

Zkrátka hradisko Čeladná je krásné místo, jak z ohledu historického, tak i geologicko-geomorfologického. Pokud si někdo snad myslí, že Moravskoslezské Beskydy jsou jenom takové nevýrazné pahorky, tak tady dostane jeho názor hodně nafrak… :-)))

 

Asi je z článku vidět, že mě toto místo skutečně nesmírně nadchlo. Nahoru se dá dostat určitě několika způsoby, jednak nevýraznou prudce stoupající pěšinkou nebo pro „drsňáky“ i skoro přímo mezi krásnými skalními výchozy (právě místy, které jsem před chvíli popsal jako prudce spadající svah se skalnatým podložím). No a pochopitelně toto podloží v některých místech vystupuje i na povrch. Upozorňuji, že výstup zde již rozhodně není bezpečný, ale scenérie, které se zde otvírají jsou neskutečné. Pravdou ovšem je, že horolezci by obtížnost ohodnotili jako nula nula nic, v nejlepším případě jako jedničkové cesty. Ono se ani tak moc nejedná o postup po skalkách, ale kolem, ve strmém a ne příliš jistém povrchu. Chce to takový ten dynamičtější pohyb, kdy ani v jednom okamžiku není celá váha ani na jedné ani na druhé noze či ruce.

 

Na opačnou stranu bych nechtěl, aby z místa lidi měli příliš strach, zvládnout se dá i nehorolezcem jaký jsem já, na druhou stranu, jsem chtěl zdůraznit, že obezřetnost je určitě na místě… Přeji spoustu krásných zážitků při objevování, ale především bezpečný sestup...