Zimní přechod Čertova Mlýnu a Smrku.
Tipy na výlet • Romantika • Pro zdatnější • Celodenní výlet • Za sportem • Do přírody
Kam a jak jedeme?
Vzhledem k omezeným spojům na nový rok jsem si na výlet do Beskyd vybral až den následující. S tím, že si opět vyzkouším co zvládnu. Netušil jsem až jak moc. Začalo to už tím, že jsem vyšel z domu trochu později a musel už na začátku dne spěchat na autobusy. Protože vlakové spoje v Kunčicích (v Ostravě) na sebe čekají jen asi dvě minuty, tak jsem místo z Ostravy – Svinova jel až do Ostravy - Střed abych pokračoval až přímo až do Kunčic nad Ostravicí. Nakonec spoje místní dopravy vyšly, vlak jsem stihl a to dokonce ještě s rozumnou, asi 10 minutovou rezervou. Sice jsem si základní věci, tedy PETku vody, nějaké suché teplé oblečení (kdyby bylo třeba) a další nejnutnější věci vzal, ale nesmeky a tenčí lano (nezabere tolik místa, ale i tak dost vydrží) nevzal. Nesmeky se mi před rokem podařilo někde ztratit a suma sumárum pro to tenčí lano už nezbylo místo. Plánem bylo vyjít kolem Bystrého potoka až k vodopádům nad zelenou turistickou trasou a dále k rozcestníku „Tanečnice – sedlo“. Odtud pokračovat důvěrně známou, pro změnu červenou turistickou trasou, k národní přírodní rezervaci „Kněhyně – Čertův Mlýn“. Zde po určitou dobu sleduje severní hranici jednoho z nejvýznamnějších maloplošných chráněných území v Moravskoslezských Beskydech. U vrcholu Skalka „červená“ tuto hranici o několik desítek metrů severně obchází.
Jako všude, tak i zde v NPR je dovolen pohyb pouze po značených turistických trasách. V případě přírodních rezervací (což je případ PR Smrk) se ke značeným turistickým trasám přidávají i lesní cesty. Jinak není možné s klidným svědomím a rizikem nemalé pokuty někam „sejít“. Bohužel, když jsem před nějakou dobou studoval vyhlášky v REZERVAČNÍ KNIZE AOPK, tak v případě PR Smrk kolidují informační tabulky pod státním znakem, označující většinou začátky těchto území na nejfrekventovanějších místech s informacemi jinými, kde byla uvedena pouze varianta se značenými turistickými trasami. Bylo to dávno a tak se možná mýlím a mohlo by se v případě nouze snad použít i těch tras lesních. Myslím, že to byly jen z tiskárny vytištěné „varovné“ doplňkové listy s informací o pokutách, případně možnosti správního řízení – pokud to člověk nebude schopen zaplatit na místě. Něco podobného, co je umístěno na vrcholovém rozcestníku Čertův Mlýn. Bohužel u Smrku si již nepamatuji, kde tehdy byly a dnes jsem je na cestě neviděl. Na tabulkách pod státním znakem je uvedeno: „… není rezervace mimo značené turistické stezky a lesní cesty přístupná veřejnosti...“ Pod lesními cestami jsou myšleny patrně ty, které jsou označeny v mapě.
Nyní nějaké základní informace o národní přírodní rezervaci „Kněhyně – Čertův Mlýn“. Jako maloplošné chráněné území bylo vyhlášeno ke konci ledna 1989 s rozlohou necelých 200 ha. Před nějakou dobou bylo toto území výrazně zasaženo emisemi a nyní se zde má zkoumat dlouhodobý vliv na horskou krajinu. Přístup pouze po značených turistických trasách. Podle informačních tabulek níže pod vrcholem Skalka není dovolena jízda na kolech ani na lyžích. Toto je asi ve vrcholovém stoupání vcelku pochopitelné a těžko se tomu může někdo divit. Bylo by špatné kdyby si někdo z tohoto krásného a klidného místa (při krásném počasí bohužel už i sem míří davy, naštěstí stále ne takové, jako mezi Pustevnami a Radhoštěm. Tady je třeba „trochu zvedat nohy“ :-) , ale když je nevlídno, tak je to skutečná oáza klidu, kdy tu člověk málokdy potká živáčka (dvounohého)). Pak je i radost se „zaposlouchat“… Označují se takto dvě oblasti, které by z geologického pohledu bylo možné oddělit. Jedna část jako okolí Čertova Mlýnu a druhá část jako okolí vrcholu Kněhyně. Šťastlivci, kteří zde chodili v době před vyhlášením rezervace měli možnost poznat určitě velmi tajuplné území. Nyní je to umožněno jen hrstce lidem. Kdo se zajímá o geologii, tak ví kam mířím.
Kdysik se lidé chovali k přírodě lépe než v současnosti a tak není možno se divit, že se v ochraně těchto míst přitvrzuje. Výstup na vrchol Kněhyně již také dlouhou dobu není možný, cesta je zrušena. Pro ty kteří by snad měli nějaké „hříšné myšlenky“ tak jen uvedu, že oblast patří k nejvíce hlídaným v Beskydech a může to být (a často také bývá) velice citelně „oceněno“.
Spousta lidí si také určitě nebude přát, aby to zde dopadlo jako na „dálnici“ Pustevny – Radhošť, kde to nemá s klidem a „starou dobrou“ turistikou nic společného. Často jsem i na cestě pod oblastí označenou „Záryje“ slyšel řev z této nejpopulárnější cesty Radhošťské hornatiny. V dnešní době se této vrcholové části, jak to jen jde, vyhýbám – „atmosféra“ a lidi zde nemají prakticky nic společného s turisty, kteří mohou být na své označení hrdí. Určitě se zde pohybuje spousta slušných a normálních turistů, ale já osobně mám ten dojem, že když někoho jen tak pozdravím, tak je to něco divného a že jsem skoro „padlý na hlavu“. Všichni někam spěchají a ani neví kam. Co se můžeme divit, když se zde „rádoby turisté“ dovezou autem, vyfotí se u Radegasta, dají pivo, které upřímně řečeno vždy bylo prakticky tím nejhorším co jsem kdy pil. A pak si myslí jak tajemný Radhošť „DOBYLI“.
Další významnou přírodní rezervací, nyní už bez slova „národní“, je PR „Smrk“. Území bylo vyhlášeno v poslední čtvrtině února 1996 s rozlohou přibližně 340 ha. Od nadmořské výšky asi 900 metrů až do vrcholové oblasti. Mezi hlavní důvody vzniku tohoto chráněného území jsou zbytky přirozených jedlo-bukových i smrkových částí lesa. Těsně k tomuto území přiléhá i další přírodní rezervace a to PR „Bučací potok“ s významnou a mohutnou „několikapatrovou“ soustavou vodopádů, které v zimě vytváří i velmi zajímavé spojení tekoucí vody s ledem. Vzhledem k umístění zde led, rampouchy a další kouzla zimní přírody setrvávají až do časného jara.
Osobně považuji Smrk za jeden z nejobtížnějších a nejmohutnějších vrcholů Moravskoslezských Beskyd. „Kopec“, který si označení HORA nepochybně zaslouží. Z obou stran je to na vrchol poctivých osm kilometrů a to SKUTEČNĚ POCTIVÝCH. Oklikou ze západního svahu technicky méně náročnou cestou, ale dlouhou a táhlou. Milým zpestřením je „pás polomů“, malá ukázka beskydské divočiny, kterou si díky značené turistické trase může prohlédnout každý, kdo je ochoten investovat nemálo energie do výstupu.
Dalším podstatným důvodem pro vznik PR „Smrk“ je i to, že se ponechává území svému vlastnímu vývoji.
Pro představu náročnosti mého smělého plánu, jak oslavit Nový rok (i když to bylo den po), je podobný článek, kdy mi nestačil jeden vrchol, ale musel jsem si jako „doplněk“ přidat VELEHORU Smrk. Tehdy jsem měl na začátku i představu o dalším pokračování na Čertův Mlýn. Mělo to být jakýmsi mým soukromým pokusem o „Beskydskou trojku“ :-))) Jak to skončilo, je možné zjistit v článku z léta. V tomto ohledu obdivuji všechny kteří jsou schopni „Beskydskou sedmičku“ ujít. Já si zatím nejsem ani v nejmenším schopen představit, že bych na to snad vůbec měl. Ale kdo ví, třeba příště. To budu muset nejprve zvládnou „Beskydské trojky, čtyřky a pětky“ . :-)) Oba výlety, jak tento „novoroční“, tak i ten letní, ukázaly jak obtížný kopec „Smrk“ je. To jsem měl předtím samozřejmě spoustu jednotlivých výstupů na tento vrchol a to jak v době, kdy jsme zde chodili s rodiči a vrchol Smrk ještě žádnou rezervací nebyl, tak i v současnosti. Tehdy jsme chodili po vrstevnicích a z Ostravice po asfaltce kolem menšího kamenného vršku Skalka 613 m.n.m.
V místech, kde se nyní odpojuje červená turistická trasa ke spodní části Bučacího potoku, těsně pod hranicí této PR jsme neodbočili, ale v zatáčce pokračovali po asfaltce dále až k rozcestníku „Pod Smrčkem“. Vrchol Smrček a jeho především vrcholová část, někde více na sever (zde je spíše jen suťové pole) nebo trocho více na jihovýchod se nachází oblast „Františkových ďur“. I když v Beskydech „ďury“ často znamenají pseudokrasové jeskyně, tak zde se o nich moc mluvit nedá, resp. jsem nic, co by se jeskyní nazvat dalo, neviděl. Ale hezké balvany tady určitě jsou. Poctivá práce kůrovce spolu s asi sisyfovským bojem lesníků ovšem za několik let na tajemnosti místa, alespoň pro mé oči, výrazně ubral.
https://www.turistika.cz/mista/vrchol-skalka-nad-ostravici/detail
https://www.turistika.cz/mista/smrk--7/detail
Kolem Smrčku jsme obcházeli poměrně táhlým stoupáním až do místa, kde prudce zabočíme doleva. Kdybychom šli rovně dostali bychom se po lesní cestě ke Kořenskému potoku a dále do míst, kde dnes vede červená turistická trasa těsně pod hranicí PR „Smrk“. Tam ale nejdeme, naopak za chvíli po odbočení se dostáváme na rozcestník „Pod Holubčankou“. Dneska se zde rychleji, ale po náročnější cestě, dostaneme také po „červené“ od „Skalky“. Pak už jsme pokračovali po ní výš. Nevím jestli se tehdy nechodilo po druhé ostré zatáčce spíš po hřebenu pomyslně spojujícím vrchol Smrku s rozcestníkem „Nad Holubčankou“ nebo jinak. Byl jsem ještě malé děcko, ale co si pamatuji, tak byly úchvatné výhledy do údolí a přecházení nejrůznějších kamenů. Bylo to takové obtížnější, ale o to krásnější místo. Pak jsme se dostali na další vrstevnicovou cestu, která je v dnešních mapách označena asi jako „Barabská cesta“. Po ní jsme se dostali do míst, kde turistická červená značka vedla někam do kamenného svahu a poté jsem již nějak moc daleko nedošel a značenou cestu ztratil. Bylo to tak dávno, že si to prakticky vůbec nepamatuji. Možná se najdou ti kteří si vzpomenou na staré časy, kudy se zde chodilo a opraví mě. Zkrátka a jednoduše si myslím, že to v té době vypadalo úplně jinak a nedivil bych se, kdyby cesta vedla úplně jinudy.
Pamatuji si, že jsme se dostali na pohodlnou širokou lesní cestu pro těžkou techniku a z jedné křižovatky se dalo krásně na vrchol dojít. Ovšem ty cesty, co teď vidím na mapě na internetu mi tu nějak nesedí. Třeba si to pamatuji špatně, chodil jsem možná tak do první nebo druhé třídy. :-)))
Současný výlet začal v Kunčicích pod Ondřejníkem, kde jsem prošel podchodem na opačnou stranu železniční stanice a kolem jednoho známého minipivovaru jsem se vydal po zelené turistické trase vstříc mému velmi smělému plánu. A tím byl přechod dvou výrazných vrcholů v Moravskoslezských Beskydech - Čertův Mlýn a především jako druhý kopec v pořadí, kterým nebylo nic menšího než druhý nejvyšší vrchol a pokud ne nejobtížnější, tak určitě jeden z nejobtížnějších – SMRK. Pokud by vyšel čas, tak ještě zkontrolovat naši chatu nad Ostravicí a pokud i potom budu mít nadbytek energie a času na rozdávání, tak třeba i Lysou horu. Pro mě by to byl velice solidní výkon, svým způsobem jakási má pomyslná „Beskydská trojka“, ale to by muselo jít všechno víc než dobře.
To, že vše může být i jinak naznačily prakticky s prvními rychlejšími kroky i hvízdající průdušky. Nebylo by mi milé, kdybych musel už tady s menším kopcem výrazněji ubrat na rychlosti. Pro nejhorší případy mám vždy v batohu, vedle základního vybavení na přežití, které jsem nyní z důvodu omezeného místa musel poněkud omezit, i sprej na astma. Těch mám více doma, na chatě, i v práci a samozřejmě i vždy, když někam jdu, s sebou.
Tělu, ale z principu nedávám nikdy výhru jen tak. Musí si „uvědomit“, že nejprve je třeba se snažit sám bojovat a když už to nepůjde, tak možná… A zatím to bylo vždy tak, že žádné „možná“ nedostal a nějak se vše uklidnilo samo. Můj „dialog“ s průduškami, pravda, pár kilometrů trval, ale nakonec v místech křížení žluté a zelené turistické trasy (autobusové zastávce „Na Pekliskách“, „Maralův kopec“) jsem při stále se zesilujícím mrazivém větru nějak na to, že se mi špatně dýchá zapomněl. Stále pokračuji po zelené turistické trase a cyklostezce 5 „Radegastův okruh“ a míjím přistávací plochu pro kluzáky (paraglaid). Vítr fouká čím dál tím více, začíná mrholit, možná i mírně sněžit. Po stále stejné turistické trase se přibližuji k Bystrému potoku. Později pochopím proč se takto jmenuje. To co za chvíli uvidím, mě skutečně nadchne. Nejprve strmý svah podél cesty a v dálce hřmící vodopádek či kaskády. Bohužel lano je doma i výška svahu solidní. Navíc mám v plánu dlouhý zimní pochod a nechci příliš ztrácet čas. Najednou už není svah tak prudký a tak mi to přece jen nedá a trochu se ke skalnímu „schodu“ přes nějž protéká voda přiblížím. Jedná se o menší vodopádek, ale kouzelný. Pokusím se udělat pár snímků a vracím se zpět na „hlavní“ lesní cestu. Pokračuji dále a dostávám se k velice zajímavým místům. Pak vidím i cedulky s nápisem „Vodní zdroj, ochranné pásmo I“. Bohužel nyní, když píši článek se mi nepodařilo nějaké bližší informace o vodním zdroji „Bystrý potok“ a jeho ochranných pásmech i přesnějších podmínkách pohybu v jeho okolí najít. Ve většině ochranných pásem prvního stupně vodního zdroje jsem viděl cedule se zákazy vstupu i vjezdu a tak se nyní snažím dělat fotky jen ze značené trasy za použití zoomu. Proto nemusí být všechny fotky nejostřejší.
Druhým faktem je, že ke spoustě zajímavých míst vedou vyšlapané cestičky. Procházím kolem více „vodohospodářských měřících bodů“, v jednom místě vidím v kopci na opačné straně potoku i skalní odkryv. Na jedné tabulce před vodním tokem je skutečně uveden zákaz vstupu. Bohužel netuším odkud a kam ten zákaz platí. Netuším jestli u vodních zdrojů existují podobné „pásové značky“ jako o maloplošných chráněných území. Ty jsou označeny dvěma pruhy červené barvy – hranice chráněného území, případně žlutých pásů – ochranné pásmo. To se nepoužívá vždy a v tom případě platí, že je padesát metrů vně hranice chráněného území. Pokud je tomu jinak je označen žlutými pruhy. Jedním po celém obvodu stromu a druhým jen v jeho polovině. Jednoduchá pomůcka je ta, že pokud vidím dva celé pruhy pod sebou, dívám se do chráněného území, pokud vidím jen číst tak z boku a pokud jen jeden, tak z ochranného pásma nebo chráněného území vycházím…
Jak je to u vodních zdrojů bohužel netuším. V některé literatuře jsem se dočetl, že ochranné pásmo vodního zdroje prvního stupně zakazuje vstup a vjezd do vzdálenosti minimálně 200 metrů nad a 100 metrů pod vodní zdroj a ve vzdálenosti minimálně patnáct metrů od vodního toku „na šířku“ nebo také polovinu šířky vodního toku. To vše ovšem prý může být v konkrétním případě určeno i jinak. U chráněných území vím, že existuje soubor dokumentací s názvem „REZERVAČNÍ KNIHA“, ale jestli existuje něco podobného u vodních děl a zdrojů netuším a v mapách to naznačeno nebývá. Pokud má někdo přesnější a lehčeji „pochopitelné“ informace o této problematice budu velice rád pokud mě poučí…
Potok Bystrá je velice zajímavý, mnohde si hledá cestu ve skalním korytu a vytváří kouzelná zákoutí v příjemném přítmí lesa. Určitě by si tento vodní tok zasloužil podrobnějšího popisu. Jedno je ovšem jisté, romantické duše se zde určitě rády zastaví a naopak spoušť fotoaparátu se na dlouhou dobu nezastaví. Jen je třeba, při kochání se krajinou, nezapomenout dívat pod nohy, respektive na stranu od asfaltové cesty do údolí potoka. Sám jsem se přistihl, že se více dívám po okolních kopečcích, než abych se díval na pravou stranu, kde se pode mnou otevíral hluboký a velice strmý sráz. To je ale až ve vyšší částí toku před ostřejší levotočivou zatáčkou (při postupu nahoru). Níž se potok příjemně klikatí a alespoň na mě tento „obraz“ působil velice uklidňujícím a osvobozujícím dojmem.
Právě v místech levobočivé zatáčky vidím i levostranný přítok z protějšího, opět velice prudkého, svahu. To samotné by nebylo až tak zajímavé, kdyby zde nebyly mezi stromy poměrně dobře prvnímu pohledu skryté skalní stupně. Mému oku ale neunikly. Z dálky jen těžko odhadovat jejich výšku, určitě u těch největších budou více-, možná i mnohametrové. Bylo to pro mě skutečně velmi milým překvapením a už jen jejich „objev“ by stačil na to aby výlet měl cenu. I kdybych se zde musel otočit, tak by nebyly ušlé kilometry ani věnovaný čas „promarněny“. Pokračuji dále a postupně vidím další kouzla, která vytvořila „síla“ vody v „pevném“ kameni. Přirozenou krásu a drsnost až v posledním úseku dokonale zkazily dvě obrovské trubky pod cestou. :-( Ale chápu, je to nejjednodušší způsob na zvládnutí i „velké vody“, ale z estetického hlediska …
Přítok Bystrého potoku na němž jsem viděl vodopády, budu později přecházet na stále „zelené“ turistické trase o něco výše. V tom místě uvidím další, ale již menší říční stupně. Ty největší se ale nacházejí necelých 200 metrů výškových níže a 400 metrů severněji od místa, kde nyní jsem. Tyto největší vodopády, ale v mapě nejsou označeny vůbec, zato ty menší, případně až nepatrné, ano.
Na cestě kousek za „horními“ vodopády přechází značená cesta vrstevnicovou cestu lesní a bude chvíli více stoupat. Od následující pravotočivé zatáčky začne být již les zajímavější. Více padlých stromů vytváří nevšední pohledy. Jak by ne, jen pár set metrů výše začíná NPR „Čertův Mlýn – Kněhyně“. K té se dostaneme oficiální cestou po značené trase. Přístup na vrchol Čertova Mlýnu je možný ze tří stran. Z té, ke které dojdu nyní – červené z Pusteven a Tanečnice, dále po zelené z Martiňáku a Bukoviny a poslední cesta je kolem Folvarku a Malé Stolové. Jiným způsobem není přístup povolen.
Těžko něco o Čertově Mlýnu psát. Cokoliv se napíše, bude jen jeho bezvýznamným slabým odvarem. Je třeba jej vidět. Nelitovat času a klidně nechat spěchající utíkat. Turistická trasa nabízí nevšední pohledy v každém období a každém počasí. Zajímavosti místa jsou všeobecně známé a nebudu je opakovat. O tom jak vznikl Čertův stůl se vedou stále spory. Jedná se o jediný přístupný geologický útvar národní přírodní rezervace. Kolem „stolu“ vede smyčka turistické trasy. Ostatní útvary nejsou veřejnosti přístupné, jak z důvodu ochrany, mezi mnoha dalšími druhy, letounů (vrápenců a netopýrů) nebo naopak „větších“ savců, tak i pro vlastní bezpečnost. Nacházejí se zde jedny z nejvýše umístěných pseudokrasových jeskyní v Beskydech a možná i ve větším okolí. Zajímavé pseudokrasové jevy se v Moravskoslezských Beskydech nacházejí především od nadmořských výšek 800 až 900 metrů výše, prakticky právě po výšku Čertova Mlýnu a Kněhyně. Pro celou střední Evropu je na opačné straně hřebene Čertův Mlýn – Kněhyně největší pseudokrasová propast – Kněhyňská jeskyně. Nejdelší soustavu chodeb má naopak jeskyně Cyrilka. Žádné z těchto jeskyní nejsou veřejnosti přístupné, ale alespoň o to více si sami můžeme domýšlet tajemné příběhy a pověsti o „nekonečných“ chodbách vedoucích přes celé velké hřebeny a pochopitelně také o charakterních i méně charakterních zbojnících. Uvedu sladké tajemství, v okolí Čertova stolu lze alespoň z dálky zahlédnout zajímavé jevy, přiblížit k nim ovšem možné není. Další místo, kde můžeme alespoň přes mříž nahlédnout jak asi tyto nepřístupné útvary vypadají, je vstup jeskyně Cyrilka v menším skalním bloku nad parkovištěm u Pusteven.
Ač kdysik byl pro mě výstup na Čertův Mlýn poměrně náročný, tak teď už se mi zdá, že ho skoro „vybíhám“ - asi jsem hodně potrénoval… :-))))))) . Od „Čertova stolu“ doporučuji zajít ještě o kousek více na jih, zhruba sto metrů před hranicí NPR, kde se nachází studánka. Je to jeden z nejvýše umístěných beskydských pramenů ve výšce přibližně 1150 m.n.m. Vyhrává o přibližně 50 výškových metrů nad známým kněhyňským pramenem „Dudlavá“. Odtud můžeme sestoupit již mimo území NPR, ale podél jeho jižní hranice těžkou lesní technikou vytvořenou cestou na již její kvalitnější pokračovatelku kolem vrcholu Magurka 1067 m.n.m. táhlejší, ale již jen klesající do údolí. Po dvou třetinách této cesty se dostaneme ke krásnému potůčku s těžko uhádnutelným názvem „Kněhyňka“, který se nakonec stane pravostranným přítokem Čeladenky.
Má cesta pokračovala opačným směrem. Dostal jsem se do sedla mezi Kněhyní a Čertovým Mlýnem. Rozlehlou loukou začíná nejúchvatnější část sestupu z čertova Mlýnu. Vrchol Kněhyně již není dlouhou dobu přístupný, ale i scenérie, které se naskytnou ze značené turistické trasy mezi „sedlem“ a místem, kde národní přírodní rezervaci opouštíme (asi půl kilometru jižně od vrcholu Folvark 1060 m.n.m.) jsou nezapomenutelné.
Za nějakou dobu, stále po červené turistické trase, obcházím vrchol Malé Stolové 1009 m. n.m. Prakticky už jen kousek nad údolím Čeladenky míjím po pravé straně Korabský potok a na straně opačné ve svahu se vypínají skalní výchozy pod Čeladenským hradiskem. Ty jsem popsal v jiném článku.
https://www.turistika.cz/mista/hradisko-celadna/detail
Abych v údolí nabral sílu, nezapomínám se dostatečně napít zázračného i posvátného pramene „Cyrilka“. Je přibližně kolem jedné hodiny odpoledne. To je velmi špatný čas a zatím jsem ušel tu mnohem snadnější část. Sám si říkám, jestli by nebylo vhodnější a rozumnější beskydského velikána obejít po “modré“ trase přímo na Ostravici. Pak si ale řeknu, že by to byla prohra. Nesmím se loudat a pak to snad nějak za světla zvládnu. Vím, že už teď mám minimálně hodinu času ztrátu, která by se mi nyní víc než hodila. Musím se rozhodnout teď hned, jestli půjdu nebo ne. Představa, že bych se musel někde pod vrcholem otočit není moc příjemná, čekalo by mě totiž dalších poctivých šest kilometrů cesty navíc ke stanici vlaku v Čeladné, než kdybych postupoval z vrcholu Smrku na Ostravici po „červené“. Pro neznalé by asi vypadalo rozhodnutí jednoduše – není čas půjdu tedy kratší cestou, to je jasné. Pro znalce místního terénu je, ale asi jasné proč si kladu tuhle, na první pohled „zbytečnou“, otázku. Jednak jsem cestou ze Smrku k pramenu „Cyrilka“ a dále do Čeladné šel jen jednou a popsal zde: https://www.turistika.cz/mista/smrk--7/detail , navíc to bylo při příznivých podmínkách v létě a teď je již na kopcích poctivá zima. K tomu všemu mě čeká místo, které je třeba i v létě procházet s opatrností a nyní v zimě jsem čekal, že může být velmi kritickým bodem. Doma jsem zapomněl základní věci, které by mě mohly v případě problému velice pomoci. Přiznám se, že z cesty v okolí studánky „Tajemná Řásnovka“ jsem měl nemalé obavy. Možná z tohoto důvodu, možná už i z celkové větší únavy, mi to po „okružní cestě“ okolo Smrku moc netáhlo. Přesto jsem se snažil stále jít. Ač mohlo být kolem nuly nebo jen pár stupňů nad, tak jsem si v nížší části, v rámci otužování, sundal mikinu a šel jen v krátkém triku, zatímco ostatní byli „zabaleni“ v teplých bundách. Zima mi byla jen trochu, Slunce svítilo a mě to alespoň nutilo se rychleji hýbat.
Viděl jsem, že přichází čas mé každodenní krize… Nezastavovat, si říkám. Zastavím se a už se mi nebude chtít nic… Až dojdeš k rozcestníku „Polana“, budeš se moci za odměnu trochu více napít. Vidím jeden potůček stékající ze západního svahu Smrku s vtipně provedeným žlábkem ze zbytků starších větví a tak ochotně svírám dlaň a poctivě se napiji čisté a chutné vody. Několik doušků mi dodává další drahocennou energii do stoupání. Konečně jsem na uvedeném rozcestníku. Červená turistická trasa odbočuje doleva a do kopce. Krize se prohlubuje. Můj krok již je velmi těžký. Mám nemalé obavy kolik drahocenné energie mi zbývající stoupání ještě vezme. Jedná se o klasickou nervozitu, když jdu nějaký obtížnější kopec, který jsem šel jen opačným směrem dolů. Velmi těžce se odhaduje obtížnost výstupu, když „znám“ jen sestup.
V dalším místě vidím dvě sedící starší dámy, které mě zastavují a ptají se jak dlouho to ještě je do Čeladné. Ani jim nechci říct tvrdou pravdu. Jsem zde přibližně deset minut před třetí odpoledne. Do západu slunce nezbývá více než hodina. Sám vím, že je to i pro mě velmi špatný čas a nechtěl bych se vracet ještě asi 12 kilometrů na stanici vlaku. Rozloučíme se a já velmi pomalu a se zatnutím zubů stoupám. Unavený jsem možná z cesty (bez větší přestávky jdu od asi osmi hodin ráno) ale myslím, že více ze strachu jak to asi bude vypadat na „kritickém místě“. Nesmeky ani lano nemám. V tomto okamžiku mohu pořád doufat, že to třeba nebude tak zlé. Snad….
Vůbec netuším, že mé obavy se vyplní do posledního puntíku. Podobně jako u jedné výpravy do tajemných míst na skále ve výšce asi 15 metrů. V předešlé noci jsem tehdy z nervozity nedokázal ani moc spát a také se veškeré obavy nakonec vyplnily v plné síle. S vydatnou pomocí „anděla strážného“ jsem se z té zlé situace na třetí pokus dostal. Minimálně tři dny pro mě mělo slovo skály, které mám tak rád (i když za horolezce se určitě nepovažuji), mělo velmi hořký nádech. Dobře jsem pochopil, že pád z této výšky by byl mnohem pravděpodobnější než to, že jsem to nakonec dal. Lano, šplhátko i další věci, podobně jako teď, „odpočívali“ doma. :-) V tomto okamžiku, ještě pod nejkrásnějším pralesovitým pásem zbytku lesa (jednalo se především o vývraty a polomy) na hřebeni Smrku, druhé nejvyšší hory Moravskoslezských Beskyd, jsem netušil, že na opačné straně zažiji podobný strach a velmi silný stres jako tehdy. Ještě teď, mnoho let poté, mi trochu běhá mráz po zádech, když si na to jen vzpomenu. V jednom místě na cestičce na vrchol Smrku zjišťuji, že i mé nové pohory za nemalé peníze poprvé zahlédly své hranice. Na zledovatělém sněhu ani protiskluzová podrážka, která všude jinde držela jako přibitá, najednou začala klouzat. Jedno místo jsem vyšel až na x-tý pokus. To není dobře. To není…. Spíš je to velmi zlé. Slunce již dávno zapadlo. Obracet se nemohu. Mám strach z toho co mě čeká. Na hřebeni již silně mrzne. Potkávám se s turistou, který mi podvědomě pomohl vyjít kratší část cesty, kdy jsme se dali do řeči a chůze už nebyla tak těžká. „Probrali“ jsme spolu spoustu beskydských krás a tajemností. On ovšem nesmeky měl a tak k vrcholu vyrazil rychleji. Asi deset minut před vrcholem jsme se míjeli a popřáli si ať se vede a ať všechny cesty ve zdraví dojdeme. To jsou slova, která od duše vždy potěší a dodají síly i odvahy do dalšího postupu. Procházím kolem vrcholu a ani se moc nezastavuji. Vím, že vrchol to nejtěžší není. To přijde přibližně po následujícím kilometru.
Dlouho sestupuji k rozcestníku „Smrk – sedlo“. Boty, kloužou skoro jako po másle. Vždyť kdysik jsem se o ně mohl tak dobře „opřít“. Dávno jsem v těchto místech neměl být. Tep prudce stoupá. Vím, že je problém! Co jindy nosím a mnohdy nepotřebuji, tak teď nemám. A jak by se mi to teď hodilo! Přes zasněžené a do pomyslného „morku kostí“ :-)) promrzlé smrčky vidím jako hvězdičky v údolí osvětlenou Ostravici, Frýdlant i vzdálenější místa. Kochat se touto krásou je to poslední na co mám teď myšlenky.
Cestička není až tak dlouhá, ale představy toho nejhoršího se proměňují v realitu. Možná se bude někdo smát, když řeknu, že tento úsek má délku asi 300 metrů. Pro mě to bylo nekonečných 300 metrů. Bez nesmeků, bez lana. Ke všemu se mi ještě jako naschvál v nejméně vhodném okamžiku urve popruh na batohu. Foťák se spoustou fotek mám již vevnitř a ne v boční kapse odkud mi už párkrát v nejtěžších místech vypadl. Naštěstí. V té tmě bych ho už nenašel a to by byla velká škoda. Přiznám se, že jsem už neměl ani myšlenky na nějaké focení. Chtěl jsem se „jen“ přes kritické místo nepomlácený dostat. Nemohl jsem si dovolit žádnou chybu. Kotník nebo jen naražené zápěstí by byl značný problém. Je už poměrně velmi šero, nesmím ztrácet ani minutu. Z této obtížné oblasti se musím co nejrychleji dostat. Každý nádech i každé vymýšlení „bezpečného“ pohybu i jeho samotné provedení ubírá spoustu energie. Je zde spousta míst, kde nemám tři jisté body, nemám ani dva. Mnohdy se musím odvážit udělat pohyb bez jakéhokoliv jistého bodu. Po své pravici vidím ve tmě prudký sráz. Udělám jedinou chybičku a skončím kdo ví kde dole pomlácený od kamenů, kmenů stromu a podobně.
Místo pro mě v tomto okamžiku dostává podobu pekla. Jednou, možná dvakrát mi o centimetr, dva nebo tři ujede noha a přitom se soustředím na nejvyšší míru. Jsem už značně unavený a tohle je vyčerpávající. Dívám se dopředu na cestičku a očima se snažím přitahovat každý centimetr tohoto utrpení. Přemýšlím jestli bylo rozumné v těchto podmínkách se do toho pouštět a jít tímto směrem. Vracet se by bylo asi mnohem těžší. Když mi ujela ta noha tak jsem se pokusil „zařezat“ prsty a nehty do zledovatělého sněhu, ale je tvrdý jako beton. Nakonec po několika stovkách metrů snad pod sebou vidím cestičku, která by se měla jmenovat „Barabská“ a k ní delší skluz. Ještě několikrát se podívám jestli je to co vidím skutečně cesta. Dlouho nepřemýšlím a po zadku (to bylo to nejbezpečnější) se snažím opatrně a velmi pomalu sklouznout. Držím se některých větví a snažím se brzdit i patami pohor. To se mi daří dobře, ale i tak po krátké době získávám vcelku velkou rychlost. Naštěstí pode mnou skutečně byla cesta a tak se nakonec zastavuji a zvedám na nohy. V tom okamžiku proti sobě potkávám stejné „blázny“ jako já a ti míří v tuto tmu na vrchol Smrku. Ptají se jaká je ještě cesta nahoru. Říkám, že děs a hrůza… Na mojí poznámku, že jsem to tak tak prošel a jestli mají „nesmeky“ odpověděli, že ne. Stokrát jsem se je snažil odradit, i tak šli dále.
„Komu není rady, tomu není pomoci.“ Já jsem se zase zeptal, jak daleko je odbočka na červenou? Prý, že asi deset až patnáct minut. Ač jsem se díval sebelépe, tak odbočku jsem asi přešel. No nic v jednom místě se mi zdálo, že dobře vyšlapaná cesta se změnila na menší, ale i tak zde byly vidět stopy. Nesnažil jsem se vymýšlet žádné hlouposti a tak jsem podle nich pokračoval dále. Zdálo se mi, že už jdu dost dlouho a že bych měl už dávno zahnout někde dolů doprava. Musím přelézat nebo podlézat spoustu padlých stromů. Přiznám se, že teď nemám na žádnou „jeskyňařinu“ vůbec myšlenky. Nakonec se ale dostávám na prostornější plochu a hledám rozcestník – nevidím. Dívám se do GPS-ky a vidím, že jsou vybité baterky. Super. Příliš přesně nevím kde jsem a ještě tohle. Šestý smyl říká drž se schůdné cesty a sestupuj. Za nějakou dobu budeš muset přetnout cestu větší. Myslím, že jsem opustil „Barabskou cestu“ již někde daleko od PR. Sestupuji dolů. Po chvíli se opět dostávám na červenou trasu. To je velká úleva. Je ještě náročná a táhne se, ale ve třičtvrtě na sedm večer jsem na nádraží na Ostravici, kde mi v „celou“ odjíždí vlak do Frýdlantu a zde mám okamžitý přímý přestup na vlak do Ostravy. Jsem rád, že už nic nemusím a že jsem cestu ve zdraví dal…
Jediné co v neděli zbylo, tak bylo několik modřin a únava, kterou už jsem dlouho nezažil. Naposledy snad s jeskyňáři v „Králově jeskyni“ v Tišnovském krasu. Obtížný výlet, výzva, která mi mnoho nevzala, hodně dala (třeba i ty modřiny :-)) - moc nevím, že bych nějak špatně padal) a spoustu drahocenných zkušeností. Hora Smrk se pro mě stala opět o něco větší, mohutnější a KRÁSNĚJŠÍ...
Za čím jedeme?
Přírodní krásy a sportovní výzva...
Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?
Vše jsem si bral s sebou.
Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?
Náročné, těžké, únavné, ale skvělé, krásné a úchvatné...
Ostatní informace
Vodních zdrojů je zde dost, když se člověk dívá, ale jinak restaurace na Smrku žádné.
Přidat do oblibených uživatelů
Čeladná
Mapa
Ubytování
Počasí
Chaty a ChalupyPříspěvky z okolí Zimní přechod Čertova Mlýnu a Smrku.
