Hrůzy cholerové epidemie ve Valašském Meziříčí

Asi je dneska těžko si představit hrůzy pandemií. Z hodin dějepisu a historických filmů máme snad představu o morových ranách středověku a morové sloupy na náměstích a kostnice pod kostely nám to dodnes trochu připomínají. Mor přestal Evropu trápit v 18. století. Ale přišly jiné, ne tak už známé epidemie. Z tohoto pohledu je 18. století stoletím černých neštovic. A 19. století stoletím cholery.

Viník se jmenuje Vibrio cholerae. Malá bakterie, prohnutá jako rohlík. V roce 1854 ji objevil pod mikroskopem Ital Filip Pacini. Pokud ji sníte či častěji vypijete Velké množství (většina zahyne v žaludku), usadí se na stěně tenkého střeva. A je zle…Tenké střevo nedělá, co má. Neudrží vodu v těle. Spolu s vodou tělo ztrácí ionty, potřebné pro udržení chemické rovnováhy. Jste dehydrovaní, nic v těle nefunguje. Křeče, průjem, apatie. A nakonec smrt. Ale spolu s tím vším, co z těla odchází, putují taky další desítky tisíc bakterií. Do septiku, žumpy. Na hnůj. Do půdy. A pak třeba do studny…

Naše území zasáhlo několik cholerových vln, většinou spojených s válkami či přesuny vojsk. Není se moc čemu divit. Vojenské tábory asi neoplývaly čistotou a vojáci si hygienickými návyky taky hlavu nelámali. K tomu připočtěte nedostatek a nevalnou kvalitu pitné vody. Bakterie cholery si lepší podmínky přát ani nemohly.

Na východní Moravě udeřila cholera ve větší míře čtyřikrát. V letech 1831, 1836, 1849 a s největší silou roku 1866. Nemoc byla nevyzpytatelná. Tu vyhladila celou vesnici a sousední se ani nedotkla. I v rámci jednotlivých vesnic to tak fungovalo. Jeden dům kompletně vymřel, děti, dospělí, všichni. A hned vedlejší usedlost zůstala netknutá. Stačí prolistovat úmrtní matriky a zaměřit se na kolonku „příčiny úmrtí“. Člověk získá úplně jiný náhled než z učebnice dějepisu.

19. století nebylo v žádném případě prosto pověr. A venkovský lid na Valašsku taky nepatřil k nejvzdělanější elitě Evropy. V tomto ze zásady silně antiklerikálním kraji se rozmohla teorie, že choleru záměrně šíří „páni církevní“, tj. kněží a faráři. Je to zajímavé čtení v různých listech, kronikách, pamětních zápisech. Například v Jasenné u Vsetína obdržel místní starosta a zároveň církevní učitel Pavel Pelár od okresního hejtmanství několik lahví desinfekce (asi kyseliny karbolové). Ovšem místní se to dozvěděli a pojali podezření, že právě v těch lahvích je cholera uzavřena a oni jí mají být otráveni. Situace vyvrcholila útokem davu na faru a školu, starosta se zachránil jen tím, že láhve s desinfekcí za přítomnosti všech obyvatel zahrabal na školní zahradě do hluboké jámy. V následujících třech měsících zemřelo v Jasenné na choleru více než sto lidí...

Obrana proti nemoci prakticky neexistovala. I když… Některé metody, popsané v různých pamětech se nám možná nebudou líbit, ale i dnešní medicína jim připisuje nemalý přínos pro vyléčení díky přísunu iontů a minerálu, které v nemocí zmítaném těle tak chybí. V Lutonině zachránila jistá Rozalie Zeťáková manžela tím, že mu denně dávala vypít „puténku koňské moči“. Jinde se lidé vyléčili, když pili ve velkém množství „hnojačku“, tj. vodu protékající chlévskou mrvou. Asi těžko představitelné v dnešním čase barevných antibiotikálních pilulek.

Možná bychom byli překvapeni, kolik malých sakrálních památek, křížů, kapliček, božích muk, kolem nichž většinou bez povšimnutí denně kráčíme, má vztah k cholerové epidemii. Poděkování, že cholera nepřišla, prosba, aby už odešla. Nebo poděkování, že už konečně odešla. A kříže či pomníky na cholerových hřbitovech. Většinou jsou to památky velmi obyčejné, bez vysvětlujícího nápisu a příčina jejich stavby se už z myslí lidí dávno vytratila. Jen letopočty, korespondující s daty cholerových vln, jsou nápadnou stopou.

Na ukázku několik takových památek z Valašského Meziříčí. Nejzajímavější je asi tzv. „cholerový sloup“, který můžeme vidět na Hranické ulici směřující na Juřinku u zastávky MHD. Kamenný monolit, ze všech čtyř stran opatřen nápisem. Letopočet 1832. Slovo „CHOLERA“ Velkými písmeny. Poděkování, že tato vlna epidemie (která mimochodem strašným způsobem zasáhla nedaleké Holešovsko) nechala Meziříčí a Krásno relativně na pokoji.

Další, trochu sporná památka stojí jen malý kousek opodál, na stejné ulici u železničního přejezdu u mlékárny. Železný kříž s podezřelým datem 1836. I literatura o něm mluví jako o „cholerovém kříži“, stejně jako mnozí místní fanoušci historie. Nicméně jsem nedávno četl důvěryhodnou studii, že se jedná o pomník na počest Josefa Drobníka, dlouholetého správce a ředitele panství Kinských, postavený až roku 1846. Tak nevím…

Třetí památka, s cholerou spojená je ve Valašském Meziříčí docela známá. Tedy, ta památka ano, ne už tak souvislost s cholerou. Jde o kapli sv. Rocha na Vrbenské ulici, dříve místní část Vrbí. Postavená už v roce 1832, tehdy snad, že se cholera Vrbí vyhnula. Pak přestavěna či obnovena v roce 1866, ve chvíli největší cholerové hrůzy. Zasvěcení svatému Rochu vůbec není náhodné. Tento světec je ochránce, který brání lidi před morem, tzn. před jakoukoliv nákazou obecně. Tedy i cholerou. Ještě donedávna visel v kapli votivní obraz „Contra pestis“, v překladu „Proti moru“, na něm byli vyobrazeni svatí pomocníci pro boj s nákazami.

Ten obraz je v depozitáři muzea v zámku Kinských. A možná si raději dobře pamatujme, kde přesně leží. Populace je čím dál nemocnější, slabší, náchylnější. Další a další generace bakterií jsou proti antibiotikům stále odolnější. Na kolik virů a prionů neexistují léky. A kolik těch „neškodných“ pořád dál a dál mutuje... Možná ještě budeme ten obraz jednou do kaple rádi vracet...