Istanbul - brána do Orientu.

Kdo by nechtěl navštívit toto historií oplývající město, sídlo panovníků bájné Osmanské říše? Istanbul se rozkládá na dvou kontinentech a je plný památek, ale zároveň je to pulzující velkoměsto, ve kterém žije 14 miliónů obyvatel.

Můj výlet do města, jehož větší část leží v Malé Asii, začal s předstihem šesti měsíců, kdy jsem využil výhodné nabídky a koupil si letenku. Mezitím jsem si sehnal ubytování v historické čtvrti Fatih a na internetu začal hledat informace o tom, co bych rád navštívil.

Let proběhl v pohodě a tak jsme přistávali na letišti Sabiha Gökcen. Je situováno necelou hodinu cesty od Istanbulu. Vyhledal jsem stanoviště autobusů firmy Havatas, které každou půlhodinu pendlují mezi letištěm a náměstí Taksim. Odtud jsem měl v plánu dojít pěšky ke svému hostetu u Modré měšity. Plán hezký, ale když vás za tmy vysadí ve městě, které má víc obyvatel jak Česká republika, tak je vše jinak. Ale Turci jsou příjemní a tak mě nasměrovali přes rozlehlé náměstí na pěší třídu Istiklal Caddesi /třída Nezávislosti/, která vede kolem Galatské věže do evropské části Istanbulu. A to mi stačilo. Ulice byly plné korzujících lidí, všechny obchody a stánky otevřené, město plné života. A tak jsem nasával atmosféru a pomalu došel pod Galata Tower, krerá byla krásně osvětlená a její Ochoz plný turistů. Pokračoval jsem dolů na Zlatý roh a přes Galatský most, který byl plný rybářů, přešel do historického centra. Kolem přístaviště trajektů a hlavního vlakového nádraží jsem došel na náměstí mezi mešity Hagia Sophia a Blue Mosque. A byl jsem na místě, ubytoval se a protože byla půlnoc, šel jsem spát. Ráno mě vzbudilo kvílení z nedaleké mešity, burcující mohamedány k modlitbám. Dal jsem si snídani a začal studovat mapu, abych věděl kudy k památkám, které jsem si vybral k prohlídce na první den. Kolem Modré mešity jsem prošel uličkou se starobylými turkmenistánskými domy na At Meydani - Hipodrom. Tady jsem obdivoval tři historické obelisky a germánskou kašnu císaře Viléma II. Odtud jsem se vydal k Velkému bazaru. Práve se otevíral a tak tu nebylo tolik lidí. Tady se dá koupit opravdu vše. Zlato, koření z celého světa, cukrovinky, koberce, oblečení..... Jsou tu desítky uliček a dá se tu snadno zabloudit. Mají tu sice ukazatele, ale turecké názvy mi nic neříkaly. Prošel jsem jen hlavní tepnu a pokračoval okolo Istanbulské univerzity /celá je obehnaná vysokým plotem a hlídaná policií/ a Aquaduktu k původním městským hradbám. Akvaduktem byla do města dopravována pitná voda z nedalekého Bělehradského lesa. Pak jsem stoupal do konce k mešitě Mehmeda Dobyvatele. Protože nebyla bohoslužba, mohl jsem se podívat dovnitř. Je to obrovský prostor s vysokým klenutím. Pár muslimů tam mlátilo hlavou o zem. Následně jsem se vydal dolů k Bosporu a po novém mostě Upkapani Bridge, který byl otevřen v roce 2014 a slouží pouze vlakům metra a pěším, jsem přešel do asijské části města. Šel jsem se podívat ke Galatské věži. Odtud jsem sešel ke Galatskému mostu, který je v každou denní dobu plný rybářů, a po něm se vrátil do Evropy, k Nové mešitě. Hned vedle ní je Spice Market /Trh koření/. Tady to krásně voní, je to pastva pro čichové buňky i pro oči. Projdu celý trh a mířím do Modré mešity /mešita Sultána Ahmeda/. Mešita sultána Ahmeda je nejenom hlavní mešitou Istanbulu, ale i jednou z nejvýznamnějších mešit celého muslimského světa. Podle počtu Minaretů je na druhém místě na světě /má jich 6/, více má jen mešita Ka’ába v Mekce. Pak jsem se zašel podívat do Gülhane parku, který je pod palácem Topkapi. Teď v podvečer je tu spousta lidí, přestože je listopad, počasí je příjemné. Začíná se stmívat a tak se jdu podívat k fontáně před chrámem Hagia Sophia. Chrám byl postaven v roce 532 za vlády byzantského císaře Justiniána. V roce 1453 sultán Mehmet Dobyvatel nechal chrám přeměnit na mešitu a přistavět k němu čtyři Minarety. Jako mešita stavba sloužila do roku 1932, kdy začala její rekonstrukce. Po rekonstrukci byl chrám v roce 1934 otevřen pro světskou veřejnost a v tomto režimu funguje dodnes. Přestože budova je oficiálně nazývána muzeem, nenajdete vevnitř mnoho exponátů, hlavním exponátem je stavba sama. Poslední dnešní zastávka je u prodavače kebabu, který tady prodávají na každém rohu a je opravdu chutný.

Další den začínám prohlídkou podzemního paláce Yerebatan Sarnici. Od hostelu to mám pět minut chůze. Vchod do něho je z nenápadného domečku kousek od náměstí Sultána Ahmeda. Jsou to monumentální podzemní prostory pod starým Istanbulem, kam byla přiváděna voda z okolních kopců / především Bělehradského lesa/ akvadukty a dále rozváděna do sultánského paláce a později i do istanbulských domácností. V podzemí se skrývá obrovský prostor, který se nejvíce podobá prastarému chrámu. Je dlouhý zhruba 140 metrů, na šířku měří 65 metrů a křížovou klenbu ve výšce devíti metrů podpírá celkem 336 mramorových sloupů ve 12 řadách. Místo varhan nebo zvonů se tu ale ozývá pouze šplouchání vody, ve které plavou ryby. Podzemní nádrž nechal v roce 532 vybudovat císař Justinián. Žasnu nejen nad stavebním umem předků, ale také nad dvěma sloupy, které stojí na obrovských hlavách medúz. Jedna přitom leží na boku, druhá dokonce vzhůru nohama. Podle jedné verze se stavitelé báli známé pověsti, že zkamení každý, kdo pohlédne medúze zpříma do očí. Proto hlavy pootočili. Po tomto úžasném zážitku pokračuji k Sulejmanově mešitě /Süleymaniye Mosque/, která je podle místních nejkrásnější v celém Istanbulu. Postavil ji v letech 1550-1557 nejslavnější osmanský architekt Sinan pro osmanského sultána Sülejmana I. Nádherného. Mešita stojí na impozantním místě s výhledem na Zlatý roh na třetím ze sedmi kopců ve Starém Istanbulu. Scházím dolů k moři čtvrtí Eminönü, která je viditelně domovem nejchudších a po novém mostě Unkapani mířím ke Galatské věži. Pak po třídě Nezávislosti mířím k jednomu z mála kostelů. Kostel sv. Antonína si prohlížím spolu s několika desítkami turistů. Pak pokračuji na náměstí Taksim a zpět k břehům Bosporu k sultánskému paláci Dolmabahce, jehož ozdobou je největší lustr na světě vyrobený z českého skla. Odtud jdu směrem k Bosporskému mostu, spojujícímu oba břehy města ležícího na Bosporské úžině. Je dlouhý 1 560 metrů a široký 33,4 metrů. Vzdálenost mezi dvěma pilíři je 1 074 metrů. Mezi hladinou a mostem je 64 metrů. Při dokončení v roce 1973 byl 4. nejdelším visutým mostem na světě. Zpět se vracím přes Galatský mot, který je stále obležen rybáři. Na Hipodromu před Modrou mešitou mě vítá kvílení muezína...

Další den se toulám po historické čtvrti Sultanahmet. Kolem Istanbulské univerzity jsem prošel na Grand bazar a protože byla neděle, byl bazar i ve všech okolních ulicích. Každý, kdo měl doma jakékoliv šatstvo, boty, kuchyňské náčiní to vynesl před dům a snažil se toho zbavit. Když jsem minul další turecké lázně, rozhodl jsem se, že je večer navštívím a užiju si tu atmosféru. Pokračuji do parku Kadriga, kde si místní užívají listopadového sluníčka. Děti si hrají, matky klábosí na lavičkách a chlapi v čajovně hrají oblíbené domino. Na nábřeží si jdu prohlédnout mešitu Little Hagia Sophia. Je čas motlitby, přesto mě nevyhánejí. Asi proto, že se tu sešly asi jen dvě desítky věřících. A někteří po pár minutách zase mizí. Tak se vracím do hostelu, sbalím si věci a vyrážím do tureckých lázní. Nápis nad dveřmi hlásá, že byly založeny již v 15. století. Bylo to fajn, pěkně jsem si to užil :-).

Poslední den jsem si vyhradil na prohlídku paláce Topkapi. Tento palác sloužil jako správní centrum Osmanské říše po téměř 400 let v období 15. až 19. století. Jeho hlavní část byla dokončena roku 1478 a potom byl postupně zvětšován a rozšiřován za vlády každého následujícího sultána. Palác byl v roce 1855 opuštěn za vlády sultána Abdülmecida, 31. sultána Osmanské říše, který se přestěhoval do nového paláce Dolmabahe. V roce 1924 byl palác Topkapi na příkaz Mustafy Kemala Atatürka přeměněn na muzeum. Tento obrovský palác je komplexem budov, rozprostírajících se přes jeden ze sedmi kopců Istanbulu. Je složen z nádvoří, která jsou od sebe oddělena monumentálními branami. Pavilony, které slouží každý k odlišnému účelu, obklopují tato nádvoří. Celková plocha paláce je dvakrát větší než Vatikán. Kromě toho, že palác Topkapi byl oficiálním sídlem sultána, sloužil také jako sídlo vlády. Rovněž zde byla umístěna státní pokladna a archivy. V areálu paláce byla také umístěna mincovna, jakož i nejvyšší vzdělávací instituce. Nyní si zde můžete prohlédnout vystavenou sbírku křišťálů, stříbra a čínského porcelánu, jakož i ručně vyrobené kostýmy, které nosili sultánové a jejich rodiny, dále slavné klenoty, nejbohatší sbírku hodin na světě, posvátné relikvie islámu, včetně Mohammedových mečů, jeho luku a pláště. Můžete zde spatřit i nedocenitelné sbírky miniatur a mnoho dalších objektů nesmírné hodnoty. Jeden z největších diamantů na světě, Spoonseller /Lžičařův/. Diamant, je vystaven ve speciální vitríně v hale.

Druhý den ráno byl čas odletu. Ještě jsem si prošel Istanbul až na náměstí Taksim a odtud vyrazil autobusem přes Bosporský most na letiště.