Jak jsem si "JEN TAK" skočil zavysílat na Smrk.
Zdůrazněná písmena v uvozovkách „JEN TAK“ jsou zcela na místě. Ono, ani tak to vysílaní nebylo tím hlavním bodem výletu. Také nemuselo být žádné, protože v tom nevinném „JEN TAK“ se skrývaly nemalé obavy. Vyhlídky na počasí zdaleka ne nejideálnější, mělo by sněžit a být vcelku zima. To vše, znásobené „schopnostmi“ majestátného Smrku, mohlo vytvořit podmínky veskrze pekelné. A hlavně, výlet mohl klidně a dost reálně skončit hned na jeho začátku. Když píši tento článek, tak to jsou již dva měsíce od „bezvýznamného“ sklouznutí pod Gírovou. Pár menších kopců jsem již úspěšně opět vylezl, ale Smrk bude velkou zkouškou. Když mířím na autobus z Ostravy vůbec nevím jak vše dopadne. Vím jen to, že budu muset velice opatrně volit kroky a hlavně se nepokoušet nic přehánět a řešit „zatnutím zubů“. Naštěstí jdu po značené cestě a ač patří Smrk k těm nejobtížnějším vrcholům v Beskydech, tak i ve špatných podmínkách zde úplně pusto není. Na vrcholu, ani široko daleko po cestě není žádná hospoda ani nic podobného. Každý, kdo na druhý nejvyšší vrchol Moravskoslezských Beskyd jde si toho musí být vědom a pokud nastane problém, může být vcelku úzko. Je to hora, která umí každého důkladně prověřit. I díky toho, je to také jedna z hor, které mám skutečně rád. Svou ryzí syrovostí (už jsem si s ní také něco prožil :-) ), tajemností i skrytou či otevřenou krásou mě tato beskydská hora hor jednoznačně uchvátila. I proto vím, jak se mohou podmínky změnit a je jen na SMRKu zda mi výstup dovolí nebo ne. Se stále, v určité míře pochroumanou nohou, si nemohu dovolit žádné ptákoviny.
Při běžném pohybu jsem zvyklý, že se dokáži vcelku dobře zahřát, ale vysílání je o tom, že se poměrně dlouho stojí nebo sedí na jednom místě. Chlad pak může přicházet velmi brzo. Proto jsem si vzal i poctivější teplejší oblečení, se kterým bych se v těchto podmínkách jindy netahal. Později pochopím, že ani to co si myslím, že je předimenzované není až tak úplně a klidně bych snesl i další vrstvu. Ale postupně od začátku.
Už z předešlých odstavečků je jasné, že křest ohněm nemohl mířit jiným směrem. Trochu více se teď rozepíši o další zábavě a to je vysílání. Mé zájmy mají často formu dlouhých vlnek, kdy se jim ze začátku věnuji velice intenzivně, ale postupem let zájem třeba poněkud vychládá. Ať už je to astronomie, běh, turistika, cyklistika, elektronika, počítače nebo právě radiotechnika. U panelákových vysílačů je problém s přístupem na střechu. V dnešní době mnohem horší než za starých dobrých časů, kdy nic nebyl problém a tak se dalo poměrně dobře zajistit veškeré nutné revize a papíry pro kýžené umístění antény do nejvyššího bodu. Postupem času se tyto podmínky jen zhoršovaly a člověk se zájmem o amatérské vysílání se raději přesouvá do ztracena, aby byl co nejméně nápadný. Mohutné antény se ze střech přesouvají rozložené do sklepů a v nejlepším případě se dostávají ke slovu „magnetky“ na parapetu. Vysílání z nich je silně nouzové a pokud mají přijít na řadu větší plochu obepínající drátové antény, tak ani s nimi to není jednoduché. A pokud má dotyčný sousedy se kterými se těžce mluví, tak to nakonec většinou také sám vzdá. Jediným způsobem, jak svou vášeň nenechat pojít ladem, je vysílání z kopců nebo jiných stanovišť než jsou ty domácí. A tím se spojí do nevšedního výsledku dva mé velké zájmy. Ten co v poslední době vyhrával, tedy turistika a to co šlo dosti do pozadí a to radiotechnika. Vyzkoušel jsem si pár menších kopců v okolí Ostravy a tak jsem nemohl na dlouhou dobu nechat stát na „vedlejší koleji“ i nějaký poctivý beskydský kopec. Na ty menší se mi vycházelo vcelku dobře, ale nyní to bude úplně jiný kalibr, zejména závěrečná techničtější, ale o to krásnější část, která může do všeho výrazně promluvit a donutit mě k otočení se.
Autobus z Ostravy odjíždí kolem osmé hodiny ráno a nečekaně na zastávku přicházím včas s pro mě obrovskou časovou rezervou asi 10 minut. Autobus má pár minut zpoždění, ale až tak to nevadí. Na zastávku většinou chodím svižnou chůzí a tak ani teď se nepeču v zimní bundě – mám ji na batohu. Ostatní lidé na zastávce ovšem jsou zapnutí až po krk. Já si ovšem pomalu, ale jistě musím zvykat na chlad, protože pochybuji, že na kopci bude extrémně přívětivě. Autobus vyjíždí z Poruby, přes Svinov a Hrabůvku do Místku a dále přes Frýdlant nad Ostravicí na Ostravici a dále přes Bílou až do Velkých Karlovic. Já vystupuji po deváté hodině na Ostravici a vydávám se směrem na západ k úbočí Smrku. Po asfaltové cestě se dostávám k ostré zatáčce nad Bučacím potokem, kde se i červená turistická stezka od ní odpojuje. Jde se dobře a nepříliš vysoká vrstva sněhu ani moc neklouže. Nikam nespěchám, mám času dost. Občas při nevhodném nakročení stále vím, že to není úplně v pořádku a chybí ona potřebná jistota. Skvělé ale je, že se mi daří pomalu, ale jistě stoupat nahoru. Cítím se dobře a chůzi si vychutnávám. Před necelými dvěma měsíci by mě ani nenapadlo, že budu zase směle stoupat. Jistota pro Tatry nebo prudké svahy ještě chybí, ale snad se vše do letní sezóny vzpamatuje. A i kdyby ne, tak vím, že i v tomto stavu bych mohl některé lehčí výlety v Tatrách už také zkusit. Vše je to velká oslavná chůze. Za chvíli jsem na rozcestí „Nad Holubčankou“ - no možná ne až tak po chvíli, ale to není v tento okamžik podstatné. Vím, že Bučací vodopády bývají v zimě i na začátku jara velice kouzelné především ledovou výzdobou. Po vrstevnicové cestě tedy poněkud scházím níž až jsem před nimi. Padající voda hřmí již o stovky metrů dřív. Pohled na vodopády, z nichž ty největší mají přes šest metrů výšky obklopené prudkou strží a těžce dostupnými výchozy pískovcových skalek nyní v zimě vypadají ještě děsivěji než v létě. A to se na ně dívám z uctivé vzdálenosti. Chlad je cítit ze všeho na co se podívám. Svahy jsou skutečně děsivé a pohyb v nich velice obtížný. Nicméně je to oblast přírodní rezervace a vstupovat se zde nesmí. Svým způsobem by asi ani tyto zákazy být nemusely – náročnost terénu nepochybně odfiltruje 99 procent případných zájemců o poznání této divočiny. Musím skoro násilně ukončit kochání se místem i představami jak to tam nahoře asi musí vypadat a vydávám se zpět k rozcestí od kterého jsem k vodopádům odbočil. Pro dobrodruhy, kteří by částečně chtěli opatrně a ohleduplně okusit alespoň částečně beskydskou divočinu, tak se mohou pokusit kousek vystoupat, nyní vlevo umístěným korytem jiného „suchého“ potůčku – zažil jsem ho jen „vlhký“ - zpět ve směru k rozcestníku „Nad Holubčankou“. I v létě , natož v zimě“ se ovšem i rychlost postupu strmými svahy zkušeného znalce terénu začne přibližovat k nule. Výstup a později i sestup je úporný, náročný a mnohdy i nejistý. Po chvíli začnou bolet všechny svaly. Zkušenost, kterou si člověk zapamatuje na velmi dlouhou dobu. Při postupu tímto terénem je třeba i sledovat na GPSce hranice přírodních rezervací, aby do nich člověk náhodou nevstoupil a neriskoval zbytečnou pokutu. Nemám ovšem na ptákoviny čas a musím šetřit sílu na nejnáročnější úsek v okolí studánky „Tajemná Řásnovka“. Tento úsek dokáže v nevhodných podmínkách zajistit nadmíru dobrodružství až to nakonec nemusí být spoustě lidem milé. Ač jsem zde prošel mnohokrát (ani to nebudu počítat) a zatím jsem nikdy nepoužil nesmeky, i když by si je pověstná „VLNKA“ ve velkém množství případů zasloužila, tak vždy ve mě představa přechodu tímto místem vzbuzuje nemalou nervozitu a bušení srdce. Je to srdeční záležitost, ale v trochu jiném smyslu než by si většina lidí přála. Jsou to obavy, přesto (nebo právě proto) zde člověk musí jít. Na Beskydy určitě. V techničtějších úsecích v Tatrách jsou nepochybně velmi často i mnohonásobně těžší úseky, ale přemýšlím jestli na značených cestách v Beskydech jsou nejistější místa – snad jen hřeben na „Mrazovém Srubu“, lidově „Vlčí skále“, ale tam jen pro ty, kteří by chtěli o pár metrů sejít mimo (pro ty co půjdou přesně po značené cestě si ani nemusí uvědomit, že mají jen kousek od sebe volnou výšku necelých dvaceti metrů)
https://www.turistika.cz/mista/vlci-skala-ocistec-a-skalni-raj/detail
https://www.turistika.cz/mista/vlci-skala--1/detail
Ale nyní zpět k rozcestí „Nad Holubčankou“. Až doteď jsem si říkal, že je vcelku fajn a jestli počasí vydrží, tak bude dobře. Je sice zcela pod mrakem a občas posněhovává, ale moc vítr nefouká. Jakmile se vydám vzhůru, tak najednou mi začne vítr pořádně foukat sníh do tváře až se mi to skutečně nelíbí. Jestli se bude tohle se vzrůstající výškou násobit, tak se může stát, že nezavysílám ani jedinou výzvu nebo dokonce se pod vrcholem otočím. Teď si říkám, jak skvělý nápad to byl si vzít diktafon. Stačí jen na chvíli vyndat ruce z rukavic a bleskově je cítit jak se mráz dostává hluboko do kostí prstů. Zapisovat v těchto podmínkách něco na papír je čirá utopie. Zatím nefóuká, tak jak by na Smrku klidně mohlo a už se necítím „komfortně“. Do tohoto okamžiku jsem byl schopen se zahřát pohybem a mít jen triko a mikinu. Nyní na sebe rychle navlékám zimní bundu a snažím se nenechat utéct ani trochu tepla. No, jaké to asi bude nahoře. Tam není nic co by mohlo vítr nějak výrazněji omezit, i když se zdaleka nejedná o tak „holý“ vrchol jako je třeba „Lysá“. Stoupání po červené turistické trase od rozcestí „Nad Holubčankou“ nyní vypadá jako jakýsi vzdušný „tunel“, který žene mrazivý studený vzduch se sněhem přímo do údolí. Po zhruba půl hodince, kdy se nadšení pro hory začíná poněkud vytrácet, stejně tak rychle se ale začíná vytrácet i nepříjemný protivítr a je zase o něco příjemněji. Na fukařov prakticky okamžitě zapomenu a jdu nahoru. Že je vcelku zima zjišťuji jen v okamžicích, kdy si musím sundat rukavice. Netrvá to dlouho a připojuji se na „Barabskou cestu“. Při pohledu do „Rezervační knihy AOPK“ https://drusop.nature.cz/ost/chrobjekty/zchru/index.php?SHOW_ONE=1&ID=1883 a data prvního vyhlášení přírodní rezervace 22.2.1996, si zase podrobně prohlížím dokumentace a nemohu v nich najít nic, co by se mohlo podobat něčemu, jen trochu vzdáleně podobnému vyjádření na papírech umístěných již roky na nejvýznamnějších přístupových bodech červené turistické trasy na Smrk. Tedy to, že by se mohlo chodit pouze po značených cestách. V dokumentech je uveden jen termín „cesta“. Nic víc! Nic jako „schválená cesta“ nebo podobné výrazy. Tedy i klasické lesní cesty podle těchto právně závazných dokumentů by mělo být možné využívat. Což je v rozporu s papíry na stromech i obecným povědomím o možnostech přístupu na Smrk. Podle toho, co se kdysik „šuškalo“ mezi řádky, byl záměr PR Smrk povýšit na NPR. Nic proti tomu, asi není pochyb, že přírodní kvality Smrku, Kněhyně, Lysé hory a jejich okolí, případně i dalších výjimečných území si dobrou ochranu tohoto prostředí bezpochyby zaslouží. Ale určitě by neměl být rozdíl v zákazech tak podstatný, jako jen značené turistické cesty vs. i jiné, například lesní cesty. Možná jsem hledal špatně, ale nenašel jsem nic, kde by bylo napsáno, že na Smrku je povoleno se pohybovat pouze po značené turistické trase, tedy především té červené. Pouze na těch papírech na stromech.
Vzhledem k tomu, že podle dokumentů byla PR Smrk založena až v roce 1996, tak asi nemusí být až tak nenormální pocit, že jsem s rodiči na Smrk chodil ve vrcholových partiích jinou cestou a řekl bych, že právě tou „Barabskou cestou. Vzpomínám, že jako děcko jsem z červené v jednom kamenitém svahu sešel a pak už turistickou trasu nenašel. Nakonec jsem na samotný vrchol Smrku vystoupal přirozeným pohybem „nějak k nejvyššímu místu“. Zdá se mi, že i oficiální vrchol jsem našel až mnohem později. Skoro bych se nedivil, kdyby kdysi byl oficiální vrchol tohoto beskydského velikánu jinde než je dnes. Vzhledem k tomu, že se do dnešních dnů turistické „namáhání“ vrcholu značně zvýšilo, tak je určitě víc než vhodné držet se značené cesty. Barabská cesta je určitě zajímavá, ale určitě si ani zde, natož jinými směry cestu nezjednodušíte ani neurychlíte. Naopak se s největší pravděpodobností můžete dostat do mnohem náročnějších oblastí a to jak pro výstup, tak i pro sestup. Oblastí, kde poranění kotníků nebo pořezání se větvemi může být to nejmenší k čemu můžete přijít. Dokonce na velmi prudkém a úmorném západním svahu patrně v kamenném či dokonce balvanovém korytu „Kořenského potoka“ nebo nedaleko něj před mnoha desítkami let v mžiku utrhla jediná známá lavina v Moravskoslezských Beskydech, která si vzala jeden život.
Ano, je to ten potok, který se i ve spodních částech „nekonečného“ západního svahu Smrku velice ostře zařezává do terénu (v těchto částech se můžete na Kořenský potok již s klidem podívat, je již mimo území přírodní rezervace Smrk). Kdo měl tu čest se tímto terénem pohybovat, například před vyhlášením rezervace, tak určitě potvrdí, že se jedná o velice těžké (na Beskydy nepochybně) území, které ověří odhodlanost a zkušenosti s pohybem v nejistých terénech. Pro něj to budou nepochybně vzpomínky na které si bude ještě dlouho pamatovat. Představa výstupu na Smrk tímto směrem se s největší pravděpodobností zařadí k těm, které asi bude moci nazvat „holou utopií“, protože i sestup dolů je nekonečný a údolí je stále v nedohlednu. Charakter terénu neustále vyžaduje maximální soustředění na většinu kroků. Určitě se tyto místa řadí ke skutečným lahůdkám Beskyd, jak už jsem ovšem napsal, dnes již nepřístupných – dnes již se jedná o přírodní rezervaci.
K lavině došlo v místech, kde to prý nikdo nečekal (jak už to tak většinou bývá). Kdo by i dnes z neznalých nebo nemístních tušil, že i v Beskydech mohou padat laviny. Laviny zde jsou jiného charakteru a jsou závislé především na velmi strmých svazích, kde mnohdy i v létě balvany drží „jen sílou vůle“. A Kořenský potok je hodně kamenný až balvanový s velice strmými svahy. I tak je ovšem „ústup“ nad svah bezpečnějším a rychlejším způsobem, jak tato místa překonat. Vzhledem k tomu, že území je tabu a naopak stoupám jako zcela spořádaný turista po opačné straně Smrku a pro mé nohy asi ještě na dlouhou dobu budou obtížné svahy také tabu. Serpentinami červené značené cesty se z výšky necelých 900 metrů od rozcestí „Nad Holubčankou“ a protivětrem se sněžením dostávám ke kratšímu, ale velice „poctivému“ úseku, který alespoň částečně ukáže, v lehčí formě, jak mohou svahy v Beskydech vypadat. Úsek který dokáže i po mnoha letech, kdy se tady chodí, zvýšit „nervozitu“. Nejkrásnější část na červené trase může být v zimě (často i na jaře nebo už na podzim) víc než vhodná pro „nesmeky“. Já jsem to tady zatím vždy zvládl bez nich, ale nyní jsou pro jistotu někde v batohu (na dně :-))) ). Tato část mě spolehlivě ověří. Musím jít opatrně, kdybych někde sklouzl, tak právě levá noha by to brzdila a mohla by se „léčit“ znovu. A to určitě nechci, když už se mi zase v hlavě rodí nápady na Tatry.
Jsem již na „Barabské cestě“ a po ní budu pokračovat jen pár desítek metrů k ostré odbočce do svahu. Kdysi bylo možné po této cestě jít i dále, ale dnes vede červená nahoru. Cestička se zde stává hodně kamenitou a také dosti šikmou. Žádná pohodlná chůze. První větší stoupání zvládám úspěšně, ale pomalu se přibližuji k pověstné „vlnce“, která dokáže potrápit. Pokud je tento úsek zledovatělý (teče zde malý potůček), tak může být nemalá „zábava“. I tento úsek zvládám bez nesmeků a až se dostanu na opačný „svah“, tak i obavy mizí. Na druhou stranu, když dělám pár fotek, tak vidím, že i na chvíli sundané rukavice znamenají bleskové promrzání prstů na rukou. Nedokáži si představit jak bych v těchto podmínkách zapisoval spojení na vysílačkách. A to tady jsem ještě v „závětří“. Kdo ví, jak bude foukat nahoře a co vydržím. Skoro si říkám, že budu vděčný za jedno jediné spojení a pak pofičím dolů. Buď okruhem kolem „Hubertky“ nebo zpět zase jak jsem přišel přes tento nevšední úsek. Úsek kolem chaty je výrazně delší, ale pralesovitý úsek pod nejjižnějším vrcholem Smrku s nadmořskou výškou 1248 metrů je v zimě taktéž lákavý. Na druhou stranu cestou na Ostravici si ušetřím několik hodin oproti chůzi do Čeladné. Navíc kolem čtvrté hodiny odpoledne jede z Ostravice autobus přímo do Poruby a nemusel bych tedy přestupovat ve Frýdlantě nad Ostravicí a později přecházet z nádraží Ostrava – střed na tramvaje.
No uvidím jak vše dopadne. Turisté kteří šli proti mně před „vlnkou“ mi navíc tvrdili, že nahoře hodně fouká… Uvidím…
Poslední úsek může být v létě i zimě fotograficky také zajímavý, ale já zde jdu především po dlouhé době vyzkoušet vysílání z dobrého kopce. Alespoň to o něm předpokládám. K vrcholu se přibližuji již pohodlnou cestičkou mezi menšími smrčky a skoro nefouká. Pokud se to udrží, tak bude dobře. Po třech vyměněných baterkách do akční kamery už nemohu nahrávat. Kdyby mě napadlo vzít powerbanku, tak bych mohl v mezičasech nabíjet. No nic, zkušenost pro příště. S posledními zbytky energie nahrávám příchod k vrcholu, ale pak už ji není odkud brát. Na to, jak by zde mohlo být, je super. Mrze až praští, ale vítr skoro nefouká. Příjemný pocit, ale zanikne při věšení drátovky. Na nějaké ptákoviny s věšením antény hodně vysoko do stromů nemám sílu. On je tu i další problém, vhodné stromky jsou spíš nižší. Ať nepřekážím u vrcholového rozcestníku, tak si vybírám stromek pár desítek metrů severním směrem. Zde jsem schopen dát drát jen do výšky, kam dosáhne má ruka, ale vzhledem k převýšení Smrku nad okolím to nebude až takovou roli hrát. Výhled mám na Ondřejník, na Ostravici a dále na sever. Nebude to asi dlouhá doba, ale i zapojení konektoru do spojky od antény je zde trochu umění a jsem rád, když je za pár minut hotovo a připraveno k vysílání. Nervozita stoupá. Dovolám se někde? Nebylo tahání drátovek, vysílaček a všeho kolem zbytečné?
Určitě ne! Minimálně vím, že již jsem zase schopen vyjít na pořádný kopec. Sestup bude asi náročnější, ale jsem optimista a tak předpokládám, že to již nebude až tak problém. Pomalu, ale jistě… :-)
Vysílání zahajuji chvíli po jedné hodině odpoledne. Nejprve se snažím na pásmu CB, ale jediné stanice jsou ty daleké z ciziny odrazem od ionosféry. Z místních mi bohužel neodpovídá nikdo. Nedá se ani divit, zlaté časy „občanského pásma“ již dávno pominuly. Dávno pryč jsou okamžiky, kdy jsem na kole vyjel z chaty na protějším kopci kousek nad rozcestník „Lukšinec“ na západním svahu Lysé hory a spojení přes sto kilometrů nebyly žádnou výjimkou. Stačilo zavolat výzvu a během chvíle se někdo ozval. Samozřejmě, bylo to večer a žádné velké rušení DXy tehdy nebylo. A hlavně byla spousta lidí na pásmu. Po zhruba deseti minutách neúspěchu na CB jsem zvolil jiné pásmo a to bylo PMR. Tam to už žilo. Stačilo jen pár výzev a „měl jsem“ první spojení. Měl jsem na sobě několik vrstev a na nich ještě teplu zimní bundu s čepicí a kapucí, ale pomalu (později spíš už rychle) byl cítit vkrádající se mráz i přes těchto několik oblečení. Při výletech a to jak těch krátkých (několikahodinových), tak i těch celodenních jsem zvyklý se pohybovat skoro pořád, skoro bez zastávky. Ale tady jsem se zastavil a podmínky se velice rychle začaly měnit. Velmi rychle jsem si vzpomněl na štreku z Pražma do Bocanovic, kde mě v posledním, asi 8 kilometrovém úseku již po asfaltce zastihl déšť a vcelku nevlídno. Na kopcích byl ještě sníh a já jsem byl rád, že jsem v údolí. Tři čtvrtě hodiny čekání na vlak bylo nejprve v klidu, ale pak už jsem si navlékal poslední suché oblečení nicméně pěkně studené. Iluze na chvíli pomohla, ale pak se chlad zase začal výrazněji ozývat… Nakonec jsem byl rád jak vlak přijel, ale celou cestu jsem moc velký pocit tepla rozhodně neměl. Více zde:
Navazování spojení se „rozjíždí“… Některé okamžiky si skutečně vychutnávám. Oproti podmínkám z domácího stanoviště, kde mě sotva někdo slyší, tak tady je to přesný opak. V některých okamžicích se mi na jednu výzvu ozývají čtyři stanice skoro dohromady a já si mohu jen vybírat, kdo bude první. Nastává ovšem další problém, kterým je má mizerná paměť. Nějaké souběžné pamatování více nových jmen je další problém. Při nedávných prvních vysíláních (po dlouhých létech) na menších kopcích v okolí Ostravy jsem jednak mluvil do vysílačky a současně i zapisoval na papír spojení. To byl naprostý guláš – zapisovat, mluvit a vnímat i to co protistanice říká byl pro mě nadlidský úkol. Trapně jsem se musel znovu doptávat jak se dotyčná stanice jmenuje. Sledování času bylo jen orientační. Dívat se k tomu všemu ještě na hodinky… :-) Inu, pochopil jsem k čemu jsou na „expedicích“ do radioamatérsky zajímavých oblastí zapisovači a podpůrný tým. Někteří machři to mají skoro jako u Formule 1, kdy si toho nejlepšího operátora opečovávají a zajišťují mu, ať se cítí jako v bavlnce. Se špičkovým zázemím, špičkovým přístrojovým vybavením a špičkovými operátory se dosahují až neuvěřitelné výkony. To ovšem není nic pro mě.
Jednak nemám snahu být na prvních místech, stačí mi pokud nebudu úplně poslední a bude to i skvělá zábava. Sportovní hodnota spojení, které si naváže i zaznamená člověk sám je pochopitelně vyšší. Dávno už jsem pochopil, že nebudu špičkovým sportovcem ať už jde o cyklistiku, turistiku a další, lezení po horách, ale vím, že mě to bude bavit. Že i malý výkon pro mě nebude až tak malý.
S postupujícím časem i v tlustších rukavicích cítím, že začínají pěkně mrznout. Od nohou je také cítit chlad. Někdy má řeč není zcela jasná a chvěje se. Někdy to dojde až tak daleko, že se mi klepou zuby a mám problém vyslovit pár slov. Chtělo by to silnější rukavice ve kterých by ale zůstal ještě cit na mačkání PTT (klíčovacího (vysílacího) tlačítka) na stanici. Po chvíli se mi začínají klepat i ruce a tak je držím dohromady. Chlad mě začíná pomalu, ale jistě „objímat“. Vím, že je ještě spousta stanic, které se na mě chtějí dovolat a i já chci mít nějaké delší spojení hodné beskydského velikána Smrku. Vzpomínám jak jsem před desítkami let vysílal nad Lukšincem a běžně měl spojení od Olomouce a možná i dál. Chtěl bych alespoň něco takového dosáhnout i nyní.
Jeseníky, Orlické hory, Krkonoše, ale hlavně třeba něco ze Slovenska, Fatry, Tater a podobně. Takové spojení by bylo nepochybně velký úspěch. Toto mě nutilo odolávat a vysílat. Bohužel na takto „vysokém pásmu“ musí člověk hledat to správné místo na centimetry. Nová zkušenost je ta, že mě v údolí slyší skoro stejně dobře ať už se třeba trochu posunu, ale já ty slabším musím „hledat“ skutečně o dost přesněji. Na tomto pásmu končím zhruba za 40 minut od začátku vysílání a neozývající se stanice i rušení děcky, kteří se baví někde „přes plot“ je pro mě spíš osvobozením a záminkou ke konci. Za výkon v těchto podmínkách jsem nadmíru spokojen. To, že se jedná o nepříliš vhodný čas po obědě, kdy většina lidí odpočívá a u stanic nejsou nebo je „překoná únava“, je také fakt. Navázáno přibližně 17 spojení a to šlo jedno za druhým. Nejvzdálenější spojení je na vzdálenost 59 km (přes malé lokátorové čtverce) do Opavy. Mohlo by být i delší, ale pro třepající se osiku je i to dost. Spojení pro mě nejvzácnější je sice „kousek pod kopec“, ale je to jediná protistanice ze Slovenska a to „Jožko Rieka“. Myslel jsem, že to bude nejdelší spojení, ale ve skutečnosti to bylo „jen“ 26 km, zato v terénně problematičtější situaci. Když jsem si na http://cbpmr.cz nechal vygenerovat obrázek s překážkami na trase spojení, tak mě překvapilo, že jich až tolik není… I tak je to asi jedno z nejzajímavějších spojení za ten den.
Po PMR jsem přešel na CB pásmo a zde již navázal spojení méně a zde bylo nejzajímavější a nejdelší až do Krnova ve vzdálenosti 81 km.
Zde jsou deníky:
Pásmo PMR: http://www.cbpmr.cz/deniky/32772.htm
Pásmo CB: http://www.cbpmr.cz/deniky/32774.htm
Délka nahrávky v diktafonu byla 1 hodina a šest minut. Vzhledem k solidnímu mrazu to byl velice solidní výkon. Byly okamžiky, kdy už jsem ani moc nevěděl co říkám (zkrátka mi to už vůbec nemyslelo). Ke konci se mi zdálo, že už je dokonce i teplo, což je víc než dobrý okamžik zahájit sestup. Zmrznout po hodině vysílání na Smrku by bylo poněkud blbé… :-)))
To, že ono teplo byla jen iluze, potvrdily další kroky, kdy nohy na chvíli byly jako na rašpli. Možná by se pro to dlouhé stání hodilo i více ponožek, ale především teplejší rukavice a externí mikrofon s delším a lehčím chodem klíčovacího (vysílacího) tlačítka. Možná by se hodily i sluchátka a na stanici pěkně zvolit daný kmitočet a zamknout tlačítka. Vysílačku strčit pod bundu a mikrofon vytáhnout jen na chvíli, když je třeba mluvit. Na PMR pásmu je to horší, tam je třeba „hledat“ správné místo pro nejlepší příjem. Za to jak spojení ubíhala jsem naprosto spokojen. Druhý nejvyšší vrchol v Moravskoslezských Beskydech potvrdil svou sílu. Určitě zde budu chtít zavítat ještě v létě za přijatelnějších podmínek. To co ukončilo mé vysílání byla jen má slabost – inu drsné podmínky opět určovaly pravidla a byly tím nejtěžším s čím jsem musel bojovat. Ve Smrku cítím velkou sílu, někdy třeba zkusím zavysílat na opačné straně pod druhým, jižněji umístěným vrcholem s výškou 1248 metrů v oblasti, kde končí les a už jsou jen krásné „pralesní“ vývraty. Místo, které mě stále fascinuje a západy Slunce v létě, v zimě nebo třeba i na jaře jsou zcela nezapomenutelné. Když je zde člověk zastihne, tak má stoprocentní jistotu, že hustými lesy již půjde za úplné tmy. Rozhodování jestli půjdu oklikou kolem chaty Hubertka do údolí Čeladenky a táhlou cestou do Čeladné nebo mnohem rychlejší cestou do Ostravice, ale přes ošemetnou „vlnku“, vyhrává tato druhá kratší varianta. Jsem skutečně dost unavený a tak doufám, že se rozhýbu, rozehřeji a na problematickém úseku neudělám chybu. Při klesání k rozcestí červené, modré a žluté turistické trasy s názvem „Smrk – sedlo“ bylo cítit, že nohy jsou vcelku stuhlé a bude je třeba ještě pořádně rozhýbat. Při odbočení doleva na „Knížecí chodník“ už je vše lepší, dokonce ani boty mě již neškrábou – inu vše již rozmrzlo. Kritický úsek zvládám dobře. Čas již pokročil a led v některých místech „povoluje“. Občas se levá noha stává „dorazem“, z čehož moc nadšená není. Ve spodních částech jsou již tyto skluzy mnohem častější až mě to skoro začíná štvát. No nic, je třeba bojovat dále a hlavně nedělat chyby. Když se přibližuji do míst, kde se červená turistická trasa přibližuje k hranicím PR Bučací potok, tak mě napadá myšlenka, že bych mohl stihnout autobus, tak se snažím i spodní kamenitý úsek procházet dostatečně rychle. Jakmile jej přebrodím, tak ještě více zrychluji… Už, už chci být na asfaltce, kde již snad budu moci zabrat naplno – snad nebude cesta namrzlá.
Když se shora přibližuji k hlavní cestě na Ostravici, tak vidím od Šancí přijíždět autobus. Vidím, že jej řídí stejný řidič jako ráno a tak si tuto šanci rozhodně nechci nechat utéct. Volím „kulhoběh“, ale autobus stihnu. Dokonce jsou ještě lidi přede mnou. Čas nějak rychleji běží. Peněženka v nejnižším místě batohu mi teď ubírá drahocenné sekundy. Naštěstí stačím vylovit Odisku a nastupuji do prakticky zcela zaplněného autobusu, ale jedno místo se najde i pro mě… :-) Odjíždím naprosto spokojen, vše vyšlo skvěle. Teď jen doufám, že diktafon vše nahrál a doma mě čeká již radostné sepsání všech spojení.
DOPORUČENÁ A POUŽITÁ LITERATURA A ZDROJE:
https://www.youtube.com/watch?v=E-L73Eagux0&t=8s … nejzajímavější střípky z mého výstupu i sestupu ze Smrku – nejprve Bučací vodopády, legendární „Vlnka“ na „Knížecí cestě“, připojení s Barabskou cestou na východním svahu Smrku (Barabská cesta jej celý obchází).
https://www.youtube.com/watch?v=gVJ3kaUtyFw&t=663s … cesta z „Barabské cesty“ k nejzajímavějšímu úseku „Knížecí cesty“. Zhruba v osmé minutě jsem u zázračné studánky pojmenované „Tajemná Řásnovka“ a jen o kousek dál je vidět „Vlnka“. Pro jistotu používám i ruce a doufám, že to nepodklouzne. Skvělé, opět zvládnuto bez nesmeků. Celkově má tento náročnější úsek jen asi 200 metrů, ale může být velice zábavný, hlavně, když je led.
https://www.youtube.com/watch?v=IIdHlNl60ZM … Bučací vodopády z akční kamery.
https://www.youtube.com/watch?v=YhQEBAaIL3M … cesta na Smrk, úvodní část, neupravená.
https://www.youtube.com/watch?v=JPPuM0GysiA
https://www.youtube.com/watch?v=zV77uIZ-ugk … Zde je „Knížecí cesta“ z listopadu.
https://www.youtube.com/watch?v=-Cjr73NZ0zA … pohled z „Vlnky“ z listopadu.
http://www.cbpmr.cz … stránky věnující se vysílání především na pásmech pro běžné smrtelníky.
http://sota-ok.nagano.cz/ … zde je obdobná soutěž pro radioamatéry (s koncesí) a posluchače SWL ( http://www.crk.cz/CZ/RPC ).
http://1-2-8.net/mwva/radekhrabuvka/ … CBčkář a později i PMRkář ze starých dobrých časů na pásmech. Jsou zde uvedeny i diplomy, když se do „Kopčků“ člověk skutečně pustí. Dávno před tím, než jsem vůbec o této soutěži věděl…
https://moravskoslezsky.denik.cz/zpravy_region/20090804_vysilacky_ostravsko.html … pro ty, kterým není sportovní duch až tak vlastní…
https://www.radio73.sk/409/cb-pasmo/vyhodnoceni-souteze-kopce-2017-2018/
https://kopce.ok1zxs.cz/kopce10/ … zde jsou hlavní stránky soutěže.
https://kopce.ok1zxs.cz/kopce10/vysledky.html … a zde průběžné výsledky, při psaní článku jsem na 3 místě od konce :-)) mezi aktivátory, tedy těmi, kteří vysílají z kopce.
https://www.blesk.cz/clanek/regiony-ostrava/735186/beskydy-muz-uvazl-v-metrove-zaveji-hrozi-laviny.html … nedávný výjezd horské služby v Beskydech.
https://www.idnes.cz/zpravy/cerna-kronika/lavina-v-beskydech-zabila-mladika.A060125_153242_krimi_mr … Dávný smutný případ laviny v Beskydech.
https://novojicinsky.denik.cz/zpravy_region/lavina-tentokrat-v-beskydech-nezabijela20120220.html
https://ostrava.rozhlas.cz/vcerejsi-nestesti-v-beskydech-muze-mit-jeste-dohru-6988034
https://www.horskasluzba.cz/cz/pocasi-na-horach/upozorneni-hs/beskydy
http://horolezci.cz/vitkovice/lavina-smrk/
http://horolezci.cz/vitkovice/lavina-smrk/mapa.gif
Přidat do oblibených uživatelů
Čeladná
Mapa
Ubytování
Počasí
Chaty a Chalupy
Příspěvky z okolí Jak jsem si "JEN TAK" skočil zavysílat na Smrk.
