Jak se bydlí svišťům pod Žiarským sedlem

Se svištěm horským tatranským (Marmota marmota latirostris) jste se ve vyšších polohách Vysokých, Západních či Nízkých Tater pravděpodobně setkali také.

Svišti jsou hlodavci z čeledi veverkovitých. Dorůstají délky 50 – 55 cm (s ocasem až 65 cm), váží 4 – 6 kg (jedlíci až 8 kg). Svišť se dožívá 15 – 18 let, pokud se nestane součástí potravinového řetězce.

Svišti žijí většinou ve skupinách, někdy poměrně početných. Vyhledávají slunné horské svahy nad horní hranicí lesa až po nadmořskou výšku 3.200 metrů. Vyhrabávají si zde nory dlouhé 2 – 20 metrů, Hluboké 3 metry i více. Silnými předními tlapkami se zahrabávají, zadními metou zeminu a suť ven. Narazí-li na kámen, dokáží jej ohlodat svými zuby. Nora mívá kromě hlavního vchodu i několik vchodů vedlejších. Chodby v noře se větví. Bývají zakončené prostornými komorami vystlanými uschlými rostlinami a trávou. Komory mají svoje určení. Některé jsou obytné, jiné slouží k uskladnění proviantu na zimu. Jedna komora je vyhrazená jako toaleta, kam chodí kálet všichni obyvatelé nory. Těmi jsou rodiče s mláďaty z posledního vrhu, případně i se staršími potomky. Větší nory jsou dílem několika generací svišťů.

S rozvojem turistiky si svišti vyhrabávají nory poblíž značených cest. Jsou u nich ve větším bezpečí před orly, kteří je loví. Svišti vědí, že je orel v blízkosti člověka nenapadne.

Svišti jsou býložravci. Živí se různými trávami, bylinami včetně některých jedovatých, květy i semeny. Někteří gurmáni nepohrdnou ani červem, pavoukem, sarančetem nebo hlemýžděm. Za potravou svišťové vycházejí hlavně brzy ráno a pozdě odpoledne. A snědí toho dost. Vždyť do podzimu se musí řádně vykrmit, vytvořit si dostatečné tukové zásoby, aby přečkali dlouhou zimu. Menší apetit mají pouze při vyšších teplotách.

Před příchodem zimy si svišťové natahají do nory uschlé rostliny a trávu. Řádně si vystelou komoru a zásobí se potravou na dlouhé měsíce. Vchod nakonec ucpou zeminou a suchou trávou, chrání se tak před nepříznivými venkovními podmínkami. Poté svišti upadají do Hlubokého zimního spánku, tzv. hibernace. V té zůstávají 6 - 7 měsíců. Tělesná teplota jim klesne z běžných 36 °C na pouhé 3 °C. Sníží se jim také srdeční činnost z 80 na 4 tepy za minutu. Takřka nedýchají, místo 25 nádechů za minutu se nadechnou pouze jednou za čtyři minuty. Svišť spí schoulený do klubíčka, aby vystavil mrazu co nejmenší plochu svého těla. Každé tři až čtyři týdny se však probouzí na nezbytně nutnou dobu. To si jen odskočí na toaletu a cestou zpátky se staví ve skládku pojíst trochu sena (podobnost s lidským jedincem vyjídajícím v noci ledničku je čistě náhodná).

Na přelomu dubna a května se horští svišti probouzejí. První týden se jen malátně potulují kolem nory, jejich tělesné funkce se aktivují do normálu. Někteří z nás prožíváme po ránu podobný stav také. Jakmile se svišti proberou, páří se. Je-li zima příliš dlouhá, dochází k páření ještě v noře. Svišťové na vyvedení potomstva nemají příliš mnoho času. Samice je březí 34 dny, rodí obvykle 2 až 6 mláďat. Ta jsou nejprve slepá a bez srsti. V noře pobývají za ostražitého hlídání matky přibližně 40 dní. Teprve potom, v polovině července, vylézají ven za tuhou potravou. Mají co dělat, aby se do zimy pořádně vykrmili. Čím dříve se mláďata narodí, tím větší mají šanci přežít následující zimní spánek, po kterém se stávají pohlavně dospělými.

Velmi zajímavý je slovník, kterým se svišti dorozumívají. Je poměrně bohatý, obsahuje okolo stovky hvizdů. Svišti si běžně pohvizdují. Dávají tak najevo, že dané teritorium je již obsazené. Své panství si navíc i značkují. Rozloha teritoria bývá v rozmezí od 2.500 m2 do 3.600 m2. Hrozí-li nebezpečí, svišť vydá nosem Ostrý hvizd. Objeví-li se na obzoru orel, svišť varuje ostatní táhlým hvizdem. V obou případech celá kolonie rychle mizí v norách. Svůj hvizd svišťové mají i pro přítomnost člověka. Buďte si jistí, že o vás všichni vědí. Uslyšíte-li až minutu dlouhý ječivý zvuk, vězte, že svišť zahání svého rivala ze sousední kolonie.

Byl jsem svědkem rozmluvy dvou svišťů u vchodu do nory. Vypadalo to, jako když samice kárá samce za pozdní příchod domů. Samec se marně snažil zdržení vysvětlit. Díky této roztržce se mi podařilo vyfotografovat oba sviště najednou. Ale většinou svišťům kvete láska po celý život. Dokážou se k sobě tulit, třou si čumák o čumák, vzájemně si čistí srst.

2. února se v Severní Americe slaví Den svišťů (Groundhod Day). V tuto dobu se probouzejí a z nor vykukují svišti lesní. To jejich horští kolegové, o kterých píšu, mají ještě půlnoc.

Naštěstí se svišti již tolik neloví. Pominuly pověry, že jejich sádlo rozetřené na kůži je dobré proti revmatizmu. Neloví se tolik ani jako trofej. Snad tyto hvízdající kamarády budeme Na Horách potkávat a poslouchat ještě hodně dlouho. Nestanou se ohroženým druhem.

Fotografie jsem pořídil u malého plasa při sestupu po zelené značce ze Žiarského sedla k Žiarské chatě. I když svišti působí rozkošně neohrabaně, rychle vylezou, kam potřebují a v mžiku se schovají v trávě nebo mezi kameny. Při fotografování s nimi na honěnou hrát nemůžete. Buďte spíš klidní, pohybujte se potichu. Při troše trpělivosti se dostanete do vzdálenosti, ze které už snímek pořídíte. Hodně zdaru.