Jánošíkovy diery a výstup na Malý Rozsutec, část II - přechod Malého Rozsutce a návrat do Terchové.

Turistické cíle • Hora

Fotografie (27) • Foto: TomášNejedlý

Vstoupit do fotogalerie (27 fotografií)

Nepochybně zajímavější a dobrodružnější pokračování předešlého dílu, kde jsem se věnoval Jánošíkovým dierám.

https://www.turistika.cz/mista/janosikovy-diery-a-vystup-na-maly-rozsutec-cast-prvni-diery/detail

Ze sedla Zákres již stoupám vstříc té, z dálky hladké stěně, jen místy přerušené jakýmisi zářezy. Jedním z nich je vedena i zeleně značená cesta až na vrchol. Ten je zde již prakticky na dosah. Viděl jsem pár videí jež tuto cestu popisovaly [2] - [17], ale jak se od nich bude skutečnost lišit? První pohled totiž nevěstil nic snadného…

Foto: TomášNejedlý

Kdo se bojí, nesmí do lesa a tak se vydávám z louky Zákres do krátkého úseku lesa a cesta začíná zprudka stoupat. Netrvá to dlouho a už jsem nad ním a pomalu stoupám skalním zářezem, který zdaleka není tak úzký jak zespoda vypadal. Tak mě napadlo, že bych se mohl pokusit vylézt bez použití jakéhokoliv „železa“. Stoupání je o to zajímavější, pořád mám ještě po pravici hodně volného místa, ale v některých místech to již vypadá, že skála prudce spadá do údolí. Ve skutečnosti je tento úsek prudší, než vypadá na videích, ale možná i o něco „širší“. Hra, že se ničeho železného nechytnu, končí až skoro v závěru tohoto stoupání, kde je jeden „schod“ příliš kolmý a já přece jen jako jistější volím chycení se lana. Kdybych zde odolal, tak mám vylezený celý Malý Rozsutec mnohem hodnotnějším způsobem. No nic, ne vždy se daří. Nyní již stačí dojít po lehčí cestě, nečekaně ohraničená menšími stromky až na vrcholovou plošinku. Ta není až tak velká, aby se zde vlezly velké skupiny.

Neobvyklé je i to, že mám nějaký čas k dobru a tak si mohu dovolit zhruba čtvrt hodiny zavysílat. Za tu chvíli se mi daří kolem osmi spojení z nichž nejkrásnější a nejdelší je do Krnova [18]. Jsem spokojen a tak se připravuji k sestupu. Výstup ze strany „Zákresu“ byl mnohem náročnější než výstup na Velký Rozsutec [20] - [21], ale lahůdkou je sestup pokračováním zelené turistické značky.

Foto: TomášNejedlý

Rozloučím se s výraznými pohledy do údolí, které budí respekt. Louky na kterých jsem před chvíli stál, jsou nyní hluboko pode mnou. Přiblížení se k hraně srázu vyžaduje nemalou odvahu, přesto se najdou i takové (!), které si na tu hranu sednou. Já se přiznám, že se „spokojím“ s pár decimetry vzdálenosti od rohu skály (v mnohem bezpečnějším prostředí Moravskoslezských Beskyd, ale i tak v techničtějším prudkém svahu (nedaleko hranice NPR Mazák vytvářené stejnojmenným potokem pod krásnými, tajemnými pseudokrasovými jeskyněmi, velmi umně skrytými samotnou přírodou – není ani trochu snadné je najít, i když kolem nich člověk velmi těsně prochází) jsem při obcházení jednoho stromu zcela amatérsky podcenil jednu věc a v mžiku to bylo „odměněno“ propadem o několik metrů níž – kolem kořenů stromů nebo na hranách lomů, ale i jinde, může být „pevná zem“ velice nestabilní a stačí málo). Stačí jen málo a „kus hory“ se může i pod malou váhou urvat. Na takové skále jako je Malý Rozsutec to může být ta poslední chyba.

Když se tak občas z vrcholu rozhlížím po okolí, tak ani netuším že severním směrem (opačným než se nachází skalní stěna, která mě dole tak fascinovala) někde dole v lese, v podobných výškách jako u nás v Beskydech, má v nějakém skalním útvaru nacházet nevšední jeskyně, nazvaná Kryštálová [28].

Foto: TomášNejedlý

V mém plánu je sestoupit opět do sedla Zákres a zpět Horními dierami ke kolibě Podžiar a od ní na hřeben Bobot. Z nich do centra Terchové. Jít podél nudné asfaltové cesty od hotelu Diery se mi moc nechtělo. S odstupem času si ale nejsem jistý, jestli by tato varianta byla časově výhodná. Jak již jsem popsal v předešlém dílu [1], tak postup Horními dierami není až tak jednoduchý a určitě by se zde tvořily fronty. Zde bych čas určitě nezískal. Jaké je stoupání na hřeben Bobot od koliby a sestup do města na opačné straně netuším, ale píše se, že úplně odpočinkový určitě také nebude. Mé případné rozhodování se vyřešilo „samo od sebe“. Z vrcholu sestupuji směrem o kterém si myslím, že by se měl zatočit a já se vrátit zpět k Zákresu.

Foto: TomášNejedlý

Podle slov jiných turistů, bych se „měl k ovečkám vrátit tímto směrem“. Nejsem si vědom, že bych kolem nějakých procházel. Až doma po několika dnech si začínám uvědomovat, že možná nějaké ovečky by mohly být právě u osady „Podrozsutec“. Než se přiblížím k sestupové cestě, o které pořád předpokládám, že mě dovede do sedla Zákres, tak se ten den naposledy pohledem rozloučím s vrcholem Velkého Rozsutce zahaleného těžkými šedými mraky. Stejně tajemný okamžik jako kdysi, když jsem se na vyšší Rozsutec vydal dlouhou štrekou z Kralovan a poprvé při výpravě do hor na Slovensko zažil „večerní bivak“ na nádraží v Žilině. Svým způsobem jsem byl rád, že jsem nemusel zůstat v Kralovanech, kde by mě z nádraží asi v deset večer vyhnali ven. Občas se tento nepříjemný zážitek (raději bych už byl doma a ne si skoro „špejlemi podpíral oči“ - škola ovládání spánku to byla dobrá, ale nesmírně vyčerpávající – vždy obrovská motivace zabrat a spoje stihnout). Velmi krásný byl zážitek, když jsem „bivaku v Žilině“ unikl skoro zázrakem a ještě ve velmi krásné společnosti [22]. Jméno asi za nějakou dobu zapomenu, ale na velmi silné zážitky toho dne od stavů „vítěze“ na vrcholu Ostrého Roháče až skoro na úplném dno psychické i fyzické (spíš to fyzické) a naopak skoro slasti (se zalomením Žiarského sedla do stejnojmenné doliny, všechna únava nějak začala odeznívat a já jsem dokonce i zvýšil tempo) s příjemnou společností už asi nikdy nezapomenu.

Hory a nemusí to být ty nejvyšší, dokáží zbystřit všechny smysly (od těch nejlepších až po ty nejtěžší), asi proto je mám tak rád a protože nejsem žádný horolezec, tak ty nejvyšší jsou pro mě zároveň i ty nejbližší – tedy slovenské. Někdo by to mohl cítit jako málo, ale pro mě jsou nadmíru dostačující a na většinu z nich asi nikdy „mít nebudu“. Vzhledem k ne vždy snadnému cestování dostává každý, i „obyčejnější“ výlet zcela jinou, vyšší hodnotu.

Foto: TomášNejedlý

Lidé spojeni s horami jsou nějak celkově vděčnější a optimističtější. Ono v horách (zejména když jde do tuhého) asi moc velký pesimismus nemá místo – každý chce přežít a těžkou situaci vyřešit. Zkušenosti a nemalá míra „štěstí“ určuje šanci na tuto „největší výhru“ chybujícího člověka, který zašel příliš daleko. Tedy radši vše s větším odstupem než s „machrováním“. Každý, kdo zažil těžkou situaci v horách se hodně změní. I já jsem si prožil okamžiky právě v Tatrách nebo u nás na Moravě v jeskyních (kam jsem až tak moc chodit a navíc sám, vůbec neměl), kdy jsem si ani trochu nebyl jistý, jestli to živý dám [23] - [27]. Mnozí nepochybně zažili ještě těžší okamžiky než já (to stoprocentně) a jejich radám bychom my, méně zkušení, měli být víc než vděční.

Foto: TomášNejedlý

Sestupuji žlabem dolů a zatím netuším, že mě vyvede úplně jinam než mám v plánu. Už nahoře, na začátku začínají kramle a ocelové lano známé z ferrat. Zde se naštěstí nikdo nevyžíval na vymýšlení lezeckých „zádrhelů“ a „železo“ zde skutečně turistovi pomáhá a situaci neztěžuje. Ač to na videích až tak moc nevypadá, cestička je poměrně strmá. V některých místech nás lano a kramle dokonce vedou několik metrů nad dnem žlebu. Cesta je příjemným zpestřením, ale celkově se vcelku táhne. Sestupuji a zdá se mi, že už jsem mnohem níž, než je sedlo Zákres. Ale už jdu a stoupat zpátky nahoru se mi nechce. Doufám, že se touhle cestou nedostanu na spojnici k Velkému Rozsutci. Tam to sice znám, ale také vím, že cesta přes Stoh a Žobrák do Kralovan je pěkné „maso“ [20] – [21]. Naštěstí je mi potvrzeno, že Velký Rozsutec je úplně jiným směrem a do Terchové bych měl touto cestou dojít. Sestup dolů je zajímavý, občas poměrně prudký, v horní části ještě míjím pár zajímavých skalek až se nakonec dostanu do osady Podrozsutec. Odtud je to ještě poměrně daleko, i když cedule ukazuje myslím kolem jedné hodiny k hotelu Diery. Od něj mě čeká ještě cesta do centra Terchové a to je zhruba tři kilometry, kdy se mi již moc nechce jít. Opět to není nic, co by mě nějak zaujalo, motivovalo, když už jsem to ráno jednou šel. Nohy v botách bolí a tak jsem rád, když konečně dojdu na autobusovou zastávku. Zde mám kolem 20 minut času na odjezd autobusu a celkově, na mé „výpravy“ na Slovensko, jde o velice krásný čas. Dokonce se mi daří v Žilině sehnat i místenku na Pendolino a tak jsem v Ostravě o nějakou hodinu dřív, než kdybych jel pozdějším spojem, na který ovšem místenka není nutná. Dokonce se vyhnu i výluce z Čadce do Jablunkova a nemusím tedy přestupovat na autobus...

DOPORUČENÁ A POUŽITÁ LITERATURA A ZDROJE:

[1] https://www.turistika.cz/mista/janosikovy-diery-a-vystup-na-maly-rozsutec-cast-prvni-diery/detail

[2] https://www.youtube.com/watch?v=laHwUNoO0xI

[3] https://www.youtube.com/watch?v=HZAOsDMFZH8

[4] https://www.youtube.com/watch?v=8_egXUvbwBk

[5] https://www.youtube.com/watch?v=5qkMVDbDMCE

[6] https://www.youtube.com/watch?v=2Fz2XIVuf2M

[7] https://www.youtube.com/watch?v=REEqeTkLoao