Jeskyně "Šampiónka".
Jsou jeskyně do kterých se člověk nemusí dlouho odhodlávat a hledat odvahu. Cítí se v nich vcelku v pohodě a myslí si, že se nemůže nic stát. Pak jsou jeskyně, které by nemusely být až tak nebezpečné, ale něco nesedí. Takovou jeskyní je pro mě slavná „Velká Volářka“ na západním svahu Radhoště pod sjezdovkou. Ve své podstatě by možná stačilo jen trochu zhubnout. Asi ne, protože břicho se dá zatáhnout a dobře proplazit i velmi úzkými a zalomenými chodbičkami (spíš plazivkami) až člověk sám žasne „kudy prošel“. Možná je nervózní spíš tím, co vidí nad úzkým a klesajícím otvorem. Kdo ví, jak bych se tam protahoval a to i v případě pokud by se jednalo o neklesající „chodbu“. Nejsem si jistý, jestli bych na šířku ramen „prošel“. Nad malým vstupem je „zídka“ z mnoha kamenů, které vypadají, že drží jen silou vůle a musí se co nevidět sesypat a vstup uzavřít. Mnoho jiných jeskyní na mě takto nepůsobí a to mohou mít nad vstupem mnohem větší pískovcové bloky a mnohem větší „celkovou mocnost“ a jsem úplně v klidu. U Volářky nějak ne. A pak jsou jeskyně na jejíž vstup se člověk mnohokrát dlouze dívá a odvahu nenajde vůbec. Jednou z nich je i velice dobře ukrytá a obtížně přístupná pseudokrasová jeskyně v Radhošťském hřbetu, konkrétně na jedné nenápadné méně strmé plošině pod srázem u chaty „Skalíková louka“. Východně od ní je velmi strmý skalnatý svah, v určitých místech jsem si oblast podle balvanů odvážil pojmenovat jako „Malé Pulčiny“. A v místě, kde se tento sráz srovnává do „choditelnějšího“ je třeba sejít ještě pár desítek metrů k plošině nad první zpevněnější cestou. Pokud budete mít štěstí, tak ji můžete v jednom krátkém okamžiku zahlédnout.
Je tak dobře skrytá, že sám jsem ji hledal možná třikrát, čtyřikrát než jsem byl úspěšný. Pocit z jejího nalezení byl ten nejkrásnější z celého výletu. Proto ani já nebudu napovídat přesnější místo. Sestup k ni, ani výstup kolem skalek nahoru není pro nehorolezce ani trochu snadný. Na mnoho dalších měsíců si i odhodlaný dobrodruh rád dá „pauzu“. Pochopitelně jsou zde i mírumilovnější cestičky, ale stoupat jimi bych bral jako prohrou. Navíc scenérie okolo balvanů, které jen z dálky vypadají jako malé, jsou neopakovatelné. Stoupání nejistým svahem je solidní adrenalin, který je občas v horách tréninkově víc než třeba zkoušet. Alespoň pro mě je spousta cest (těch strmějších) zatím nedatelných. Terén učí pokoře a správnému odhadu při hledání té správné cesty. Toto někdy musí podstoupit neplánovaně i běžný turista chtě nechtě. Je dobré se tedy na krizové situace připravovat. Stoupání nad skalky dokáže srdce značně rozbušit. Nakonec je každý rád, když má pod sebou zase o něco jistější zem. I sestup k jeskyni tepovou frekvenci zaručeně zvýší. To neuvažuji, že dotyčný dobrodruh má v plánu jeskyni navíc i „trochu prohlédnout“. Jedná se totiž o jeskyni veskrze propasťovitou. Nečekejte pohodovou jeskyni s obrovským portálem jako ty nejznámější přístupné v Moravském krasu. Ani ony totiž Moravský kras příliš přesně nepopisují a jedná se spíš o výjimky. I tam je spousta jeskyní výrazně propasťovitého charakteru. Stejně tak je třeba se odprostit od představy jeskyně Šipka. Většina jeskyní v Beskydech jako ona vypadat rozhodně nebude. Většina jeskyní pseudokrasu bude větší nebo menší obdobou zde popisované „Šampionky“. Nejprve jsem si myslel, že jméno vzniklo od náročnosti přístupu k ni. Každý kdo k jeskyni sestoupí a později se zase vrátí na žlutou nebo zelenou turistickou trasu u Skalíkovy louky může být na svůj výkon právem hrdý.
Pro mě je „Šampionka“ meditační jeskyní. Strach, obavy a nejistota zatím vždy byly mnohem silnější než zvědavost. Dlouho jsem u ni seděl, stál, svítil čelovkou na přilbě a přemýšlel jak sestoupit, ale hlavně jak se dostat zpět ven. Největší otázkou pro mě byla hloubka k jednomu kameni, který jsem shora viděl. Měl jsem v plánu, že bych na něj skočil nebo se „jen“ natáhl a rukama jistil v jícnu jeskyně. Pochopitelně lano jsem s sebou neměl. Také jsem byl na místě sám a kdybych něco špatně odhadl, tak mi nikdo nepomůže. V jeskyni, kterou jen málokdo zná. A ještě méně lidí by zde náhodou šlo. Příliš daleko od frekventovaných cest, kde by mě možná někdo při spoustě štěstí slabě slyšel. V jeskyních bývá poměrně chladno a zdroj vody v ní moc očekávat nemohu. Velmi rychle jsem si vzpomněl na některé „lekce“ ve valašských jeskyních. Zkrátka a jednoduše, každým krokem bych si musel být na milión procent jistý. A to jsem určitě nebyl. Tedy opět jsem u „staré známé“ nějakou tu „minutku“ poseděl a pak se s úctou rozloučil. Krásná jeskyně s velice strmou „sjezdovkou“ dovnitř. Z fotek ani videí tak nevypadá, ale „náhodně“ padlý kmen ideálně umístěný pro navázání lana má patrně svůj zásadní význam. Kdyby lano nebylo třeba, tak zde asi čistě náhodou nespadne… Vztažený varovný prst pro dobrodruhy. Trochu zklamaný jsem, ale „lezecký neúspěch“ si budou moci v klidu vynahradit při stoupání skalkami ke Skalíkové louce. Takové symbolické trestné kolečko za možná třetí zbabělé nevlezení do jeskyně.
„ASI STÁRNU A DOSTÁVÁM ROZUM…“
Zní to asi trochu namyšleně. Pod skalkami alespoň budu mít šanci odhadu kudy jít, případně se vrátit o nějaký ten metr zpět. Pokud bych hloubku jeskyně špatně odhadl (mohu mít milióny plánků a mapek, ale i tak je první krok do „nejistoty“ tím nejtěžším) a nedosál rukama ven nebo se nebyl schopen o něco lehce vytáhnout ven, tak mohu mít obrovský problém. Po ne úplně milých, mírně řečeno, zkušenostech v jednom nejmenovaném největším pískovcovém městě na Moravě a sesouvání se do jeskyně, kdy mi už bylo jasné, že výstup zpět bude značně „o hubu“, nechci stejnou chybu opakovat zde. Tehdy u mě stáli všichni svatí a dělat jim znovu problémy nyní určitě nechci. Je těžké odejít jako zbabělec, ale na druhou stranu ještě žiju.
„TŘEBA NENÍ TAK HLUBOKÁ A STRMÁ JAK SE MI ZDÁ…“
Třeba jen má strach velké oči. Ale co kdyby tomu bylo naopak? No nic, rozhodni se, najdi odvahu nebo to vzdej. Tak to s těžkým srdcem a skřípáním zubů vzdávám. Vím, že mi v hlavě bude dále kolovat vtíravá otázka jaké to asi vevnitř je a silná připomínka, že jsem zde zase prohrál. Někomu by stačilo vidět jednu zajímavější pseudokrasovou jeskyni a byl by spokojen a v klidu. Bohužel někteří v každé jeskyni vidí něco zajímavého a nového, čím se odlišuje od druhých. Je to podobně jako u kopců nebo jezírek a krajiny jako takové. Ve své podstatě je to jedno a totéž. Zajímavé je, že na to „jedno a totéž“ si mnoho lidí dokáže vytvořit závislost.
Stejně tak i já jsem měl to štěstí vidět spoustu jiných jeskyní a dokonce být i vevnitř a stále je pro mě každá nová něčím jiná. Možná je to právě oním prvním nejistým krokem za poznáním. O to spíš, že za prvním nejistým krokem často nenásleduje jistota, ale další nejistý krok ke kterému je zase třeba hledat odvahu.
Každá prohlídka jeskyně ze které se člověk dostane živý a pokud možno také nepříliš polámaný je skvělá.
DOPORUČENÁ A POUŽITÁ LITERATURA A ZDROJE:
[1] https://www.youtube.com/watch?v=J1TBKTOOvRU … Video okolí jeskyně „Šampiónka“.
[2] https://www.youtube.com/watch?v=i2nWSzUVeE4 … Další video.
[3] https://www.youtube.com/watch?v=i1bvCI8jfp8 … Jeskyně „Velká Volářka“.
[4] https://www.youtube.com/watch?v=vroYfK6bV_U
[5] V říši boha Radegasta – Josef Wagner a kol. z ORCUSu (ZO ČSS 7-01).
[6] Jeskyně Moravskoslezských Beskyd a okolí – Josef Wagner a kol, 1990. - „BIBLE JESKYNÍ BESKYD“.
[7] Chráněná území ČR – JESKYNĚ.
Přidat do oblibených uživatelů
Žádné příspěvky v diskusi, buďte první!
Prostřední Bečva
Mapa
Ubytování
Počasí
Chaty a ChalupyPříspěvky z okolí Jeskyně "Šampiónka".
