Kácovský pivovar a palírna

Bylo nebylo, v jedné hospodě se rozhodli jet na výlet. A kam jinam, než do domovského pivovaru. I objednali autobus a začali shánět cestující. Tu pochodili, tu zase ne a tak jsme se dostali na seznam já s Pavlínou. Tím domovských pivovarem byl Kácov, a aby to nebyl promrhaný den, byla na pořadu i likérka. Však se tam odtud bere medovina a jiné pochutiny.

Odjezd byl poslední květnovou sobotu v devět ráno. Špatně chodím, ale na místo srazu jsme dorazili včas. Jeden z majitelů hospody nás sice dohnal a říkal, že mi nabízel odvoz. Ale došel jsem.

Nastoupili jsme, a než jsme se dočkali opozdilců, začalo pršet. Však dopoledne mělo. Autobus se nakonec rozjel, prokodrcali jsme se sídlištěm, dojeli na dálnici, na okruhu projeli dva tunely a kolem nesčetných skladů a logistických center zamířili k Sázavě.

Na jejím břehu byly sice zmatky se zaparkováním, ale uvítala nás dáma vyhlížející z okna zámku.

Vedoucí celé výpravy měli plné ruce práce s organizací. Jeden i druhý. Nakonec nás přeci jen rozdělili do dvou skupin. Jedna šla do pivovaru na exkurzi, druhá na oběd (byla kachnička).

Původní plán byl jít v první skupině na prohlídku, ale Pavlína na chvíli zmizela. Než se znovu objevila, bylo rozděleno a já stihl obrázek ještě jednoho zámeckého okénka, pivovaru i zajímavé odpadní roury.

Kachnička byla dobrá a ještě jsme při ní minuli další déšť. Ten bychom museli probíhat, kdybychom šli s první skupinou. Sice jsme museli do patra, které bylo i nekuřácké, ale výhled na kapky byl taky pěkný.

Ale nedalo se nic dělat, i my jsme byli vyhnáni na prohlídku. Pršet přestalo, tak jsem i komín zvěčnil.

Ačkoliv byl pivovar na břehu Sázavy založen už roku 1457, zvelebila ho až v 18. století kněžna Anna Marie Františka Toskánská (měla třeba i Buštěhrad, zdejší zámek je docela její dílo). Na páru přešel až mnohem později, byl i zrušen a naposledy se obnovil vlastně nedávno.

V rámci prohlídky jsme prošli snad nejdůležitější provozy, ochutnali pivo přímo ze sudu (Pavlína se přiznala, že ne, kradla až potom mně) a utekli jsme zase do hospody. Druhá polovina výpravy zatím v klidu dojídala a dopíjela. Vždyť další část exkurze byla až v jednu a bylo půl. A nakonec se čekalo na vedoucí. Vlastně ani nečekalo, mnozí věděli kam, a tak se šlo.

Čekala nás palírna. Hrdě se k tomu přiznává, i když se jí v Kročehlavech říká lihovar. Není od pivovaru daleko, dokonce z kopce. Představivost mě ale neopustila, uvědomil jsem si, že ten kopec musím vyjít taky zpátky. Ale co by člověk u Sázavy chtěl.

Přednáška nějak nebyla, zato ochutnávka ano. S Pavlínou jsme jí nic nedali, ona to nepije (ani medovinu neokusila!) a já ani nemůžu. Zato jsme si prohlédli vystavené poháry, vzorečky a hlavně cedule. Jedna zaujala mně, ale když si pod ni sedla milá jednoho z majitelů, nemělo to chybu.

Pavlína si ovšem všimla jiného obrátku. Vojáci v letech 1914-15 to neměli opravdu lehké.

V palírně bylo poněkud nedýchatelno. Zeptal jsem tedy, kdy pojede autobus, a uprchli jsme na čerstvý vzduch. Nebyli jsme sami. Lavička obsazená, výhled na řeku byl jen přes kamennou hradbu (ne, že byl odjinud) a i u papoušků v koutě nádvoří byl shluk. Podívali jsme se zdálky, ale neodolal jsem fotografii sudu a komínu pivovaru odsud.

Pavlína měla ještě nutkání jít koupit pro kamarádku medovinu, ale nakonec se jen vydala podívat z mostu na řeku. Já se jal stoupat. Nebylo to tak hrozné. Sice na náměstí byla moje žena i se zastávkou na mostě dříve než já, ale zato se její oranžovočerný reflexní baťůžek vyjímá pod Mariánským sloupem.

Chvilku jsem poseděl na lavičce, sledoval jsem kus dětského dne, který tu zrovna byl (není divu, vždyť MDD se už blížil) a nakonec jsem se šel podívat i na nádvoří zámku. Propletla jsem se stánky dětského dne, prošel branou a zanedlouho jsem se ocitl na dosah erbu. Snad patřil i paní kněžně. Ale č.p. 1 je tu pořád a sídlí tu snad i Radnice (a taky galerie).

Opět jsem se prodral stánky, prošel branou a na schodech k pivovaru jsem potkal bílou paní. Byla součástí dětského dne, zrovna jako peklo, které bylo v nějakém bývalém sklepě. Teď to byla jeskyně. Na Pavlínu jsem se ptal i na schodech k motocyklovému muzeu, ale členka naší výpravy tam byla s manželem sama. Našel jsem ji až u řeky, u cedule. Lízala zmrzlinu a chystala se zmizet. Někam proti řece, po stopách dětského dne. Do pivovarské hospody jsem ji dovlekl skoro násilím.

Usadili jsme se na zahrádce. Bylo sice trochu větrno, ale společnost byla příjemná. Vedle u stolu seděl pejsek, a my se přifařili k jednomu z vedoucích zájezdu, a jeho milé (pravda, chvilkami vypadala, jako že spí). A vůbec tam byli samí lidé od nás.

Pavlína si vypila kafe, ukradla mi kus piva a přeci jen na chvíli zmizela. Ale než jsem si došel na záchod (však šli všichni a byla i fronta) zase se našla a k autobusu jsme došli spolu. Dokonce objevila, kde je v něm inzerovaný záchod.

Ale čurací přestávka byla na jednom z parkovišť na dálnici. Moudřejší dámy (včetně Pavlíny) si odběhly do nedaleké hospody, ale jedna se přeci jen na poslední chvíli odhodlala do lesíka. Samozřejmě do něčeho vstoupila.

Dojeli jsme. Autobus nás vyhodil poblíž hospody, která hned otevřela a i diskotéka byla. Poseděl jsem (no hlavně si odběhl, i já musel) a po chvíli se odebral domů a svůj večerní příděl prášků a hlavně na večeři. Už jsme zase byli v Kročehlavech.

A poslední obrázek je už z cesty domů. Prý je to noblesní restaurace.