Kdyně (a nejen s jezevčíkem)

Po dobu, kdy jsem dělal dopravce, společníka a asistenta vlastní mámě na výcvikovém táboře jezevčíků, jsem se do města Kdyně dostal vlastně čtyřikrát, z toho třikrát pěšky.

Poprvé, když jsem se vracel z Koutu na Šumavě a potkal se tu s kolegou turistou, se kterým jsme se už jednou míjeli, a zašli spolu na jedno rychlé pivo. Pravda, zapadli jsme do nóbl hotelu U Černého orla, kde na nás místní smetánka hleděla poněkud podezřívavě. Dva šediví dědci, evidentně upocení, si stěžují, že by pivo mělo být chladnější. Náhodný kamarád přespával v Domažlicích, kam měl namířeno i ten vlak, který nakonec, doufám, stihl, nachodil toho mnohem víc, než já, a zítra se chystal na druhou stranu hranic. Tuším, že zmiňoval Velký Javor. Popovídali jsme si nějakou čtvrthodinku, stíhal vlak, ale byla to chvíle příjemně strávená.

Mně čekaly ještě dva kilometry do kopce, dlouhého, táhlého a v horkém letním odpoledni únavného. Napřed jsem se porozhlédl po náměstí. Vede tu sice hlavní tak na Domažlice, ale park skrývá, mimo parkoviště, i tu tam nějakou sochu, radnice je pěkná, ale původně asi honosný hotel se změnil na cizozemskou tržnici. Ještě než jsem náměstí opustil, všiml jsem si na opačném konci pěkných dveří. No jo, vyšly mi trochu nakřivo. Krámek s moudrem napsaným křídou na tabuli za výlohou jsem taky nemohl minout, a když už ty cedule po vlastech českých sbírám, stavbu Plzeňského kraje jsem si ujít nenechal. Ona tou stavbou možná je ta silnice, po které mi bylo souzeno stoupat (mimochodem, docela se povedla), ale takhle to vypadá, že se stavělo zlatnictví. Pokud tou stavbou není myšlen ten domek se záclonami, který stojí kousek výš (střechu nemá, ale záclony ano).

Potom už mě opustily síly potřebné k tomu, aby si člověk všímal věcí kolem. Tupě jsem stoupal, s lítostí jsem zaznamenal autobus, který mě minul a jehož zastávky jsem si všiml ráno kousek pod prvním výškovým táborem, do kterého jsem musel dorazit. Samozřejmě Restaurace Hájovna. Po krátkém spočinutí jsem došel zkontrolovat, jestli štěkání na divokou dopadlo dobře (prý výborně). Den skončil tím, že jsem šel zjistit, jak v Hájovně vlastně vaří, po příjezdu jsem si dal jenom zelňačku, včera, po náročné výstavě klobásu, až teď pořádnou večeři. Byla dobrá, opakoval jsem to potom každý večer.

A v pondělí znovu do Kdyně, trochu jinou cestou. Včera jsem si všiml, že je tu informační středisko, třeba tam budou mít podrobnější mapu, než je moje stotisícovka.

Hlavní silnice jsem se držel až k první odbočce na okraji souvislé zástavby. Odbočil jsem tu k dominantě celého okolí, ke kostelíku. Po pravé straně domky, po levé pole, louky, a potom nějaký areál, u kterého je snad i znám (už pravděpodobně neexistující) vlastník. Ale květinu měli o kousek dál impozantní, jen obrázek jsem musel dělat okem drátěnky.

V úmorném vedru jsem byl rád za cestu po rovině, i když stínu tu moc nebylo. Ale k malebnému kostelíku už jsem se blížil. Docházelo se k němu sice v chládku vzrostlé aleje, ale do kopce. Potom už jenom otevřít branku a byl jsem na hřbitově, který Kostel sv. Mikuláše obklopuje. Zase na mně dýchlo vedro a trochu mě vyděsil bližší pohled na kostel. Výplň oken vedle věže nápadně připomínala luxfery.

Bližší průzkum, znamenající cestu mezi hroby v tropickém odpoledni, jsem si odpustil a zbaběle jsem prchl.

Pod kopcem jsem narazil zase na tu hlavní cestu, po které jsem si to rázoval už včera. Ale vždycky je to, pokud jde člověk opačným směrem, jiné. Tak tenhle dům jsem zahlédl při příjezdu z auta, ale včera jsem ho přešel. A na křižovatce odvážně vyčnívající štít jsem vůbec přehlédl, stejně jako reklamu jedné z místních výroben.

V informačním středisku jsem vyřídil, co jsem potřeboval. Mapu tu měli, jako propagační materiál, pěknou, na internet jsem se dostal, abych odmazal přehršle mailů a na některé i odpověděl. Jen paní, která mi zprvu připadala dost sympatická, se mi velmi brzy přestala věnovat. Hleděla do monitoru počítače, tvrdila, že tu jen zaskakuje za kolegyni a musí se při tom věnovat vlastním projektům.

Já měl, po včerejší štrapáci, vlastně trochu odpočinkový den, zastavil jsem se tedy na náměstí svlažit znovu vyprahlé hrdlo (pivo bylo až z Vysokého Chlumce, tam to znám) a do kopce jsem se vypravil zase jinými uličkami. Při té příležitosti jsem zjistil nejen to, kde tu mají policejní stanici, ale že Strojírny Kohout hned vedle brány uchovaly a zřejmě i zrenovovaly krásnou Kapličku.

Pečlivě jsem se, dokud to bylo možné, vyhýbal cestě, po které už jsem šel. Vedro nepolevovalo, ale byl jsem pořád ještě natolik při smyslech, že jsem si nejen všiml krásné korouhvičky na jedné z vilek, ale i paní, která obhospodařovala zahrádku, a dovolil se jí, jestli smím udělat obrázek. Dovolila. Koneckonců i celý domek byl pohledný.

Pro dnešek bylo průzkumů dost. Stoupání k prvnímu výškovému táboru a posléze k chatovému táboru jsem se samozřejmě nevyhnul. Dal jsem si kafe a sprchu, potom dobrou večeři v Hájovně, další perný den byl za mnou.

Pořád jsem nemohl zapomenout na tu podivnou kytku, kterou jsem viděl prchat ze zahrady při jedné procházce v minulých dnech. Nejsem botanik, rozeznám tak violku od smetánky, ale nějak mi sem nepatřila. A navíc jsem měl dojem, že jsem někde v novinách zaznamenal jakýsi obrázek podobné rostlinky s titulkem „invazivní druh“.

Odpolední čtvrteční procházka do Kdyně měla být vlastně službou veřejnosti. Při obědě mě máma ještě začala vyprávět o psovi, poměrně velkém, který se schovává pod jednou z chatek a vypadá zuboženě. Objevily ho s Bibinou a už druhý den ho tam tajně krmí. Areál patří městu, to by se mělo postarat. Já sice pejska neviděl, ale nahlásím to.

Alespoň s kytkou jsem chtěl mít důkazy, vyrazil jsem tedy zase chatovou osadou do kopce. Naštěstí dozrálo pár jahod na posilněnou a k podivným kytkám jsem dorazil jen mírně zpocený. Vše jsem řádně zdokumentoval. Kamarád, který se tváří jako botanik (má snad na to i nějaký papír), mi to posléze určil jako orlíček černofialový, druh, který vyžaduje vápnité podloží a pochází z jihu. Tady se o vápenec ani o něco podobného nezakopne. Nejbližší je až někde u Krumlova nebo v Alpách. Horninový podklad je tu kyselý, prostě je to nějaký mutant, kterému se evidentně dobře daří.

Ale tohle jsem v tu dobu netušil a dodnes nevím, jak je ta kytka schopná zamořit přilehlou louku a nedaleké Koupaliště.

Dostoupal jsem a spočinul na lavičce u ohniště, které tu zahrádkáři zbudovali. I špalek na porcování dřeva i ulovených turistů tu mají. Místo Doprava, jako posledně, jsem se dal doleva, na jih, ke Kdyni. Stinnou alej jsem brzy opustil, dřív to asi byla procházková trasa, ale lavičky nám trochu chátrají.

Místo Doprava, jako posledně, jsem se dal doleva, na jih, ke Kdyni. Stinnou alej jsem brzy opustil, dřív to asi byla procházková trasa, ale lavičky nám trochu chátrají.

Měl jsem na starosti i nákup, tudíž jsem se zaradoval, když mě cesta vyplivla u lidsky vyhlížející samoobsluhy. A hned vedle ní hospoda Škarmanka, na ní je i v chatové osadě upoutávka. Stavím se tu, jak v obchodě, tak v hospodě, na zpáteční cestě. Teď do informačního střediska, tam mi poradí, na koho se obrátit. Byla tam ta sympaticky vyhlížející paní jako posledně, k ruce měla nějaké děvče, které vypadalo, že je do čehosi zaučováno. Prozradil jsem jim výskyt podivných kytek, zeptal jsem se, na koho se obrátit na městském úřadě, i obrázky jsem ukázal. Prý to řeší pan starosta, ale ten tu není (velmi jsem dbal na to, abych nepromeškal úřední hodiny), že mu to řeknou. A že se tam paní zajede podívat. Podal jsem taky informaci o psovi, kterého jsem zatím neviděl, ale který pobývá v areálu ve vlastnictví města. Odpověď mě trochu zarazila: „My o něm víme, my tu víme leccos.“ Ta paní už sympaticky nevypadala, teď to byla typická úřednice, která je obtěžována. Co se psem budou dělat, jsem se nedozvěděl. Radši jsem se rychle, podíval na internet, vymazal nadbytečné maily a odkráčel nakoupit. Žádný velký nákup, chleba, snad nějaký rohlík a pár dalších drobností, cigarety mi docházely a jogurt chtěla máma. Neřekla jaký a výběr byl docela velký. Představil jsem si, co bych koupil Pavlíně, kdyby mě pro něj poslala, vybral jsem choceňský bílý (prostě takový ten ve skle s marmeládou dole neměli, a skoro nikde nemají). A zašel jsem do té Škarmanky doplnit tekutiny před následujícím stoupáním. Vzápětí po mně vešel nějaký pán ověšený technikou a začal ji tam instalovat. Pozdravil jsem se s majitelem jezevčíka, kterého jsem viděl už v pondělí, a který se ke mně hlásil, potom se rozsvítil na plátně nápis, který mě uvedl do reálu. Setkání se sládkem.

Plakáty jsem viděl i leckde venku, ale nedošlo mi, že se jedná o dnešní datum. Lokál jsem opustil urychleně. Znám se. Měl bych dotazy. Zejména na téma:“Proč se ta vaše desítka nedá pít?“. A já potřeboval mámě donést ten jogurt. Mimochodem, s tímhle pivem se nejedná o tuto hospodu, toto město, ani kraj. Mají ho leckde a všude je to stejné.

Už na kraji města jsem se ohlédl, nikdo mě nepronásledoval, vždyť jsem mlčel, ale zase tam byl mrak věštící bouřku.

Uhnul někam za kopec, než jsem se vyšplhal nahoru. S jogurtem jsem moc neuspěl, máma dost obrňovala, chtěla nějaký ten sladký, něco na způsob historické Jovonky nebo umělohmotného Danone. Nakonec si do toho nasypala cukr a snědla to tak. Že kousek nad chajdou rostou jahody, jsme si nevzpomněli. Když jsem šel do Kuchyňky pro vodu na kafe, zahlédl jsem poprvé toho ukrývajícího se psa. Nějaký (možná) kříženec nějakého pasteveckého plemene, podle toho, co jsem viděl, fenka, mladá a hlavně s obojkem, ze kterého poněkud vyrostla, takže se jí zařezával do krku. Někdo ji opustil jako štěně a nechal napospas. Rád bych jí pomohl, alespoň od toho pásku, ale přiblížit jsem se směl tak na pět metrů, blíž nikoho nepustila a byla rychlá. A plot městského areálu tak děravý, že místy ani neexistoval.

Pan vrchní z Hájovny, kam jsem se odebral po kafi na večeři, se o mojí misi k úřadu zajímal, však slyšel, že se o tom při obědě bavíme. Když jsem mu prozradil, že to z informačního střediska postoupí starostovi, ubezpečil mě, že se dít nic nebude. A to slovy (cituji): Starosta je blbec, ten se na to vykašle.“.

Bouřka, která obcházela už od odpoledne, si vybrala samozřejmě dobu, kdy jsem byl na cestě. Jen poprchávalo, když jsem z večeře odcházel, spustila, jen co jsem ušel pár desítek metrů. Byl jsem v lese, měl jsem deštník, zatím jsem byl suchý. To ovšem platilo jen do té chvíle, než jsem vkročil na asfalt před areálem. Po silnici se tam stékala voda ze všech zpevněných ploch. A že jich tam je. Bylo mi to místy po kotníky. Vzápětí, podle zvuku na plechových střechách, i nějaká ta krupka spadla. Boty jsem měl mokré, ale co mám náhradní.

Druhý den večer jsem si všiml, že chudák pohozená psí holka je ve svém úkrytu a udělal, pravda dost nepovedený, obrázek. Od té doby, co jsem její výskyt (a ne první) hlásil ve městě, se tu snad neobjevil ani ten člověk, který se choval jako správce areálu. Asi to měl zakázáno, hrozilo, že bych nabídl pomoc s odchytem a město by se muselo ujmout svých zákonných povinností a postarat se. Začalo mě to tu štvát doopravdy. Z nevyvětratelného vlhka v chatě mě začínala bolet záda, k tomu chudák pes, poslední normální člověk, se kterým si bylo možné popovídat, se vyskytl v pondělí. Už jen do neděle přežít.

V sobotu dopoledne mi to nedalo. Psí výcvik se trochu protáhl, máma by byla trochu zmatená, kdybych se po návratu nevyskytoval, ale po jejich příjezdu jsem se pod záminkou koupi cigaret vydal zase do Kdyně. Autem, abych to stihl. Kdyby paní v samoobsluze nebyla hodná, nestihl bych to. Dorazil jsem už pár minut po jedenácté, tedy po zavírací době. Mé úpěnlivé prosbě vyhověla, a žádané mi prodala. Naštěstí jsem měl akorát. Ale to nebyl hlavní účel cesty. Z předchozích pochůzek jsem věděl, kde tu mají policisté služebnu. Když nic, ohledně zbídačené fenky nedělá město, obrátím se na Strážce zákona.

Onen Strážce se mnou komunikoval jen přes domácí telefon. Kolegové prý jeli bojovat se zločinem (nějaká vloupačka snad) a on mě do služebních prostor nevpustil. Vylíčil jsem mu problém, on mi ovšem začal tvrdit, že pokud pes nikoho neohrožuje, je to pouze věc města. A policie, že o něm ví. Už jsem na to začal být alergický, všichni vědí, ale nikdo kompetentní nic nedělá. Příslušníka jsem upozornil, že i městu jsem to hlásil (už předevčírem), také věděli a že, podle mého názoru se jedná o porušování zákona na ochranu zvířat proti týrání. Proto se při nezájmu města, kterému i areál patří, obracím na Policii České republiky. Kdo jiný by měl Pomáhat a chránit. Chlapec si ode mě vyžádal nacionále a telefonní číslo, a slíbil, že se pokusí něco udělat. Za dvě hodinky mi volal, podařilo se mu prý sehnat paní tajemnici, a ta mu slíbila nápravu. Stejně se prý snažila i pořadatelka výcvikového tábora. Ob týden tu měla pořádat další, při větší koncentraci tvrdohlavých jezevčíků by mohly nastat potíže. Máma mi později říkala, že ten další tábor proběhl, pes tam byl pořád. Začal jsem mít pochybnosti o tvrzení výčepního z Hájovny. Blbec nebude jen vrchní představitel města Kdyně. S velkým zpožděním jsem dostal doplňující informace. Máma mluvila s účastnicí dalšího tábora. Prý na psa podnikli hon, dokonce s přispěním veterináře, který se dokonce trefil uspávací injekcí. Nevím, kdo tuhle akci pořádal, jestli osazenstvo nebo město. Prý už měli pro holku nové páníčky. Nicméně jim pes unikl a ani celý tábor psů cvičených ke stopování ji nenašel (nebo to nikoho nenapadlo, stopovat). Jak chudák dopadla, nevím.