Klatovy, národní psí výstava

Před rokem, když si jako čerstvá vdova pořídila máma štěně jezevčíka (v tu dobu už měla jen jednu starší dámu téhož plemene), se od chovatelky, od které tuhle holku obdržela, dozvěděla, že se konají výcvikové tábory. Když mi to říkala, vypustil jsem z huby takovou neuváženou větu: „No tak pojedeme“. Tohle bylo řečeno na jaře roku 2012, v době, kdy mámě táhlo na 76. rok a psí holce bylo pár týdnů.

V pátek 14. června se prostě vyráželo. Ubytování bylo ve Kdyni v chatovém táboře Hájovna („Pozor, jsou tam dva a jmenují se stejně, je to ten horní.“ Tak zněla navigace.). Měli jsme tam být mezi pátou a sedmou, vyráželo se tedy kolem druhé. Auto postrádá, zcela úmyslně, dálniční známku. Však to po těch silnicích 2. a 3. třídy taky půjde. Vždyť jsem podstatnou část trasy jel nedávno s kamarády při výpravě do Českého lesa.

Na místě jsme byli někdy ve čtvrt na šest. Vyložil jsem auto, nechal mámu uklidit sedadlo od psích zvratků (no jo, psí děvče, které mělo mít půst kvůli výstavní váze bylo před cestou přeci jen nakrmeno) a šel jsem prozkoumat místní hospodu. Cestou jsem udělal i první obrázek.

Ráno se jelo do Klatov na národní psí výstavu. Do devíti byla prezentace, vstávalo se tedy brzy. A hned po ránu máma zjistila, že si zapomněla ponožky. Naštěstí byla sobota, krámy budou mít otevřeno.

Na místě jsme byli už ve čtvrt na devět. Lidí a aut to byl nepřehledný mumraj. Ke Sportovnímu areálu jsem se nějak dostal, mámu se psem vyložil, místo na zaparkování jsem měl i vyhlédnuté. Ale jak se k němu dostat. Myslel jsem, že to jednoduše objedu, ale sveřepí organizátoři toho podniku ulici, kterou jsem jel, zatarasili. A já musel couvat, daleko. Nedělám to rád a moc to neumím. Motali se tam psi a lidi, ulička byla obložená auty a ještě ke všemu se vyskytl člověk, který měl stejný úmysl jako já. Musel jsem vystoupit a situaci vysvětlit. Z couvání měl stejnou radost, jako já. Málem jsem někoho odřel, ale dopadlo to dobře. Vymotal jsem se a získal azyl na parkovišti u hospody, která byla tak dvě stě metrů od celé atrakce. Majiteli jsem v duchu slíbil, že se tam stavím alespoň na kafe a limonádu.

Vrátil jsem se ke Sportovnímu areálu, ale dovnitř se mi nechtělo. Vždyť jsem vlastně dostal pokyny, že se tam nemám při předvádění motat. Bibinka by se po mně ohlížela a řádně by se nepředvedla. Zavolal jsem, že jdu do historického centra, otočil se a mizel z toho psího a lidského mraveniště.

Centrum nebylo tak daleko. Jeho siluetu snad má město i jakési logo, bývala pěkná. Ovšem jen do té doby, než začala fungovat jako pozadí pro reklamu.

Architekta/tku, která/á k této zhůvěřilosti dal/a souhlas bych, ač člověk mírumilovný, podrobil právu útrpnému (to aby se vrátily peníze z úplatku) a potom Katu poručil dílo dokončit. Dneska prý to už nejde.

Trochu mě usmířila krásně zrekonstruovaná sokolovna při cestě na náměstí.

Cíle jsem měl vlastně tři. Rozhlédnout se v centru města, kde jsem už nebyl nějakých pětadvacet let (a při tom samozřejmě nějaký obrázek pořídit), podívat se, jestli ještě existuje ta bezvadná rybárna, kde jsme si při služebních cestách do těchto krajů dopřávali chutnou krmi, a sehnat mámě ponožky.

Splnit první cíl bylo nejjednodušší. Člověk zapadne do středověkých uliček a pohledy se hned nabízejí.

Černá věž s neobvyklým průchodem mezi starými domy, načinčanné náměstí, ale i trochu ošuntělosti, když člověk vejde do dvora. O rybárně jsem si pamatoval, kromě chutnosti pokrmů, že leží v některé z uliček u náměstí. Prošel jsem všechny, ale nenašel. Škoda.

Ve čtvrt na deset jsem se chvíli s knihou uvelebil na lavičce.

Jakýsi chlapec mě tu zdvořile, ale podezřívavě pozdravil. Vypadal, jako by netušil, co to tam vlastně dělám. Pozdrav jsem opětoval, ale radši jsem šel shánět ponožky. V italském krámě je sice neměli, nicméně po třetím optání už jsem jich měl šestero v žebradle a vracel jsem se k místu výstavy. Než jsem opustil hradby Starého Města, potkal jsem ještě jednou zdravícího hocha. Pořád se díval nedůvěřivě.

Bylo časné dopoledne, ale pořádně připalovalo a v centru si před desátou nešlo dát ani limonádu. K restauraci, kde bylo auto, jsem už došel po otvírací době. Než se vrhnu do výstavního víru, dám si kafe a kofolu. Objednal jsem si a šel na Zahrádku. V první chvíli to vypadalo, že mi pan vrchní nese pivo (bylo k jinému stolu) a já konstatoval, že bych ho musel odmítnout. Ptal se proč a já ukázal na auto. Trochu pěnil, že mu sem, na jeho soukromé hospodské parkoviště odkládají vozidla ti lumpové z výstavy a ani si nic nedají. Ukonejšil jsem ho. Už jsem byl taky host, tušil jsem, že se ještě vrátím, a nakonec jsme se domluvili, že on má auto od nás, z Kročehlav, ze zahradní ulice.

Dopil jsem nápoje a šel do jámy lvové. Dokonce vstupné jsem uhradil. Chvíli jsem ty svoje ženské hledal, ale přišel jsem včas. Zrovna se předváděly, Bibina o mně nevěděla, takže se po mně neohlížela a já mohl z bezpečné vzdálenosti i pár obrázků pořídit.

Sešel jsem k nim z ochozu fotbalového stadionu, dozvěděl se, že tohle kolo vyhrály a bude se pokračovat dál. Mámě jsem sehnal něco k pití (Děvče u stánku považovalo za nesladkou limonádu kolu, ale naštěstí jsem si všiml nějaké balené vody. Dokonce jemně perlivou a chlazenou jsem donesl), a zjistil, kde se mají paní i pes v nejbližší době vyskytovat. Trochu mě překvapilo, že to musím dělat. Máma už na pár výstavách byla, měla by, na rozdíl ode mne, vědět, jak to tu chodí. A vyrazit z někoho nějakou informaci nebylo jednoduché.

Radši jsem šel zase na kofolu. To abych neodváděl pozornost soutěžícího psa. Ani jsem nestihl limonádu dopít, natož zaplatit, drnčel telefon: „Zase jsme vyhrály, přijď pro nás, další kolo bude ve tři“. Bylo před jednou a neviděl jsem moc důvodů, proč se neustále přemisťovat. Zopakoval jsem mámě instrukce: „Vyjdi před stadion, jdi rovně a potom první ulici doprava“. Spojení se přerušilo, povedlo se mi urychleně zaplatit, a šel jsem jim naproti. Ale nepotkal. V záplavě lidí a psů v sportovním areálu jsem je nikde neviděl, telefon máma nebrala. Sotva jsem ho schoval, drnčel. Kde jsem, a že auto, ani hospodu nenašla. Sraz jsme si dali před branou klatovských sportovišť. Po chvilce jsem je i viděl. Přicházely úplně z opačné strany. V horku a davech moc trpělivosti nemám. Zvlášť, když dostanu vynadáno, že s nimi vůbec nejsem a nepomáhám (předešlé pokyny zněly, abych se neukazoval a nerozptyloval psa). Ale ještě mírně, jsem podotkl, že měla jít od té brány rovně. Odpověď: „Já nevím, kudy je rovně.“ mě trochu uzemnila. Nicméně hrubého násilí na stařence jsem se nedopustil. Byla unavená, a já připustil, že jsem tak trochu blbec, protože jsem zapomněl na rybářskou sesli, která je v kufru auta. Obvykle na ní sedá Pavlína, když jedeme na pyropy. Já se máčím v potoce, ona se kochá, poslouchá ptáčky a čte si (proč ne, kamínky se líbí zejména mně). Došli jsme k restauraci. Máma si sedla, odpočinula si a já z kufru vytáhl sesličku. Na odpoledne. Oběd, o který se podělila se psem, pojedla (já zvládl ještě jednu kofolu, polévku a kafe), Bibinka ještě chutnou umělou kost obdržela a bránila ji před všemi těmi psy, kteří chodili kolem.

Do Sportovního areálu jsme se odebrali už kolem druhé. Musel se absolvovat jakýsi proces (snad bonifikace, či co), který má potvrzovat chovnost psa (tedy pokud udělá další zkoušky). K tomu byly potřeba nějaké papíry, které byly k vyzvednutí jinde (i medaili mi tam dali), potom rychlý přesun do zimního stadionu, kde se odehrávalo finále. To už bylo úplné peklo. Sportovní zařízení páchnou sama o sobě. Lidi se tam většinou při výkonech potí a větrání za mnoho nestojí. Teď přidejte rozpálenou střechu a pár set nervózních lidí a psů. Pracně jsem zjišťoval, kde a kdy má máma se psem být. Katalog výstavy sice měla, ale ty jejich podivné kódy byly na prostého geologa moc složité. Zjistil jsem to, ukázal jí to v tom katalogu: „Až budou vyvolávat tohle, nastup“. Chtěl jsem se jít nadýchat relativně čistého vzduchu a zároveň si zakouřit. Ne, pamatovat si to odmítala a brýle na čtení byly pečlivě uloženy v chatě nad Kdyní. Nějak jsme to zvládli. Psí holka postoupila z finále mladých jezevčíků do finále všech jezevčíků. Tam byla druhá. Samozřejmě jsem za to mohl já. Na druhém konci zimního stadionu než se předváděly, jsem dělal věšák na poháry, medaile a vyhrané deštníky, a ona se po mně ohlížela a nepředvedla se. Na tu drobnost, že neumím zároveň být s nimi a pomáhat a být pryč a nerozptylovat psa, jsem radši upozornil, až když jsme nastupovali do auta. V chatové osadě jsme byli za necelou půlhodinku a můj velmi spěšný odchod do hospody jsem považoval za zasloužený. Konec konců, měl jsem dokonce i svátek. Nadělil jsem si k němu obrázek krásných kamen, které v restauraci Hájovna mají.