Kopec Zebín

Kuželovitý čedičový kopec Zebín (399,4 m n. m.) se vypíná na severu jičínského katastru, a to přímo v linii obcí Kbelnice a Valdice. Od dávných dob býval znám zdejším silným pramenem, jemuž se říkalo „studánka pod stodolami“. Dříve se pod kopcem nacházely 2 vesničky – Sedličky na jižním a Zebín na severozápadním úpatí, které zanikly během třicetileté války kvůli velkému poplužnímu dvoru Zebínu a Libosadu s lázněmi, o jejichž vznik se zasloužil Albrecht z Valdštejna. Důkaz o tom je v listině z roku 1632. Na jihu byla navíc situována velká obora se starými mohutnými duby a 2 malými rybníky, jíž se lidově říkalo valdická. Naopak pověsti o zdejším hradu se nepotvrdily a maximálně šlo o záměnu stejnojmenného místa na pravém břehu Orlice (zmínka o hradech Zebín a Wyschonis z roku 1289), k čemuž mnohdy docházelo i u jiných lokalit. Ze vsi Zebína zbylo jen několik rozptýlených stavení a kostelík Všech Svatých, který byl farním již v roce 1384. Krásně o vrchu Zebíně hovoří Stanislav Řehák ve svých „Pomněnkách od Metuje“ z roku 1882:

„Od Kartouz západně uhlazený vypíná se kopec Zebín s kapličkou na vrcholu postavenou. Kopec tento má podobu pískové hromádky, takové, jaké dělají si obyčejně malé děti na cestách a u potoků. Lid vypravuje si, že Zebín vyklepal ze své boty Krakonoš, skalní duch z Krkonošských hor. Vsadil prý se s mlynářským chasníkem ze blízkého mlýna o to, kdo dříve bude na vrchu Velíše za Jičínem. Krakonoš měl si stoupnouti na vrchol Sněžky – mlynář Václav pak na blízký Kumburk. Písknutím dal Krakonoš znamení, načež běh o závod počal. Václav spěchal, jak jen mohl, ale Krakonoš již již jej doháněl. Když přiběhl na místo, kde nyní stojí Zebín, ucítil, že jej cosi v botě tlačí. Zul botu, vyklepal napadaný do ní za běhu písek a běžel dále. Ale zmeškal, neboť Václav již byl na vrcholu Velíše. Z písku vysypaného z boty zůstal kopec – Zebín.

Od kapličky na kopci překrásný je výhled. Nedaleko Jičín, za ním bezpočetné vesnice a dědinky, blízko temné a smutnosť jevící Kartouzy, v údolí Železnice. Za údolím šedý Kumburk s divokým Bradelcem, více k západu poutnický Tábor a Prachov, památný svými skalami, potom mohutný Velíš. – Cestovatel, uchvácen jsa krásnými obrazy, neví, nač dříve patřiti má, duch v obdivu zmámen neví čemu dříve věnovati pozornosť.“

Tato krásná slova popisují Zebín tak, že platí až do dnešní doby, i když okolní krajina prošla během věků překotnými změnami. Ty můžeme vidět též na mnoha obrazech, jež byly vytvořeny jak místními, tak dalekými umělci, jež byli tímto místem mnohdy až magicky upoutáni. Z těch, kteří Zebín vymalovali, můžeme zmínit např. Jindřicha Procházku, jehož malba byla vystavována v roce 1934 na Valdštejnské výstavě v Jičíně, Františka Kozáka, Jiřího Škopka. Tento kopec však ve svých dílech zmínili též různí spisovatelé a básníci: Václav F. Černík („Malebné cesty po Čechách“), Irma Geisslová („Z Podkrkonoší“), František Vlastimil Kodym („Na výletech“, „Co babičky vypravovaly. Pověsti a pohádky“), Božena Kvapilová („Z dětského světa“), Karel Hynek Mácha („Valdice“), Karel Václav Rais („Zapadlí vlastenci“, „Ze srdce k srdcím“), Antal Stašek („Vzpomínky“).

Ještě před hojnými turisty sem mířily na procházky děti z jičínských i jiných škol, po nich skautové a různí sportovci, zejména poté, co se do Čech dostaly lyže, a tak v zimě jsme zde mohli vidět sáňkující a lyžující malé i velké, což si rovněž vyžádalo řadu úrazů. Mnohdy na kopec zavítali také významní hosté, z nichž můžeme jmenovat císaře Františka I., který si během své návštěvy v Jičíně vyjel 19. června 1813 na koni do jičínské obory a na Zebín. Stejně tak se traduje rovněž pověst o jeho vzniku, kterou ve svém článku „Pověsti jičínského kraje“ zmínil rovněž Jaroslav Mencl ve „Sborníku Musejního spolku v Jičíně“, jenž vyšel 15. srpna 1938. Nebylo snad literáta z tohoto kraje, kdo by ji nezmínil nebo literárně nezpracoval.

Ač je Zebín pouhý kopec, vztahuje se k němu i řada různých historických událostí. Již od 19. století jsou na něm objevovány pozůstatky pravěkého osídlení, zejména z doby bronzové a železné. První zmínka o kopci pochází z 22. května 1360, kdy Ješek z Veselé (či též z Veselí) daroval jičínskému kostelu úrok ve výši 6 kop pražských grošů z rolí a mlýna pod Zebínem. Když se v roce 1680 dostal mor do Jičína, uprchla na Zebín jičínská hraběnka s malým dědicem Janem Antonínem ze Šternberka. Odtud se posléze vydala na Kamenici. Nedlouho poté tu vystavěli valdičtí kartuziáni kapličku sv. Máří Magdalény, snad někdy kolem roku 1700, některé starší prameny ji však datují až do poloviny tohoto století. Od jejího zřízení se sem konala pravidelná procesí. Během prusko-rakouské války se na kopci seřadili nejprve zvědaví obyvatelé z okolí a následně ustupující saští vojáci, kteří odtud vyrazili proti Jičínu. Později se na svazích utábořili Prusové. 9. srpna 1885 zastřelil na vojenské střelnici na Zebíně štábní četař Jan Daněk ze 74. pěšího pluku svoji milou Antonii Šabakovou z Hlásné Lhoty a následně i sám sebe. 1. července 1891 přešla přes něj velká vichřice, jež přelámala a vyvrátila u Zebína přes 200 stromů a z prostředního mlýna pod kopcem odnesla střechu. V roce 1914 byla opravena stezka na vrchol. V předvečer památky M. Jana Husa zde vždy plály hranice. V lomu na Zebíně se často hrála ochotnická divadelní představení, z nichž můžeme jmenovat „Jánošíka“ od Jiřího Mahena, který tu byl sehrán 3., 7. a 10. června 1928 jičínskou odbočkou Kruhu francouzských legionářů. Později se tu též odehrávaly kursy plachtění jičínské odbočky Masarykovy letecké ligy. V roce 1936 byl Zebín prodán Karlem Josefem Trauttmansdorffem městu Jičínu, jež ho vlastní ještě dnes. O 4 roky později bylo rozhodnuto vrch osázet stromy. Podle plánu tu mělo být vysazeno 500 kusů višní a 100 vlašských ořešáků, a tak navázat na zdejší známou třešňovku. Zároveň městská správní komise schválila žádost Zimního klubu, aby mohl postavit na svahu Zebína směrem k Valdicím lyžařský můstek. 24. dubna 1949 zase vedl přes Zebín Běh vítěství, který vyhrál Emil Zátopek.

Zebín je však vzácný i z přírodovědeckého hlediska. Jeho přírodních krás si všiml také ONV v Jičíně, jehož rada ho svým usnesením č. 158/80 z 26. června 1980 zařadila mezi chráněné přírodní výtvory, a to kvůli jeho teplomilné květeně. 1. února 1999 se z něj stala přírodní památka o rozloze 5,7272 ha, jejímž smyslem se stala ochrana čedičové kupy s uzavřenými bloky porcelanitu se zbytkem původního lesního společenstva s výskytem jilmu (vyhláška byla datována 4. ledna 1999, ale její účinnost je až k předem zmíněnému datu). 31. prosince 2002 došlo i k vymezení ochranného pásma přírodní památky (nařízením Okresního úřadu v Jičíně č. 7/2002 z 11. prosince 2002).

Ohledně přírody je třeba na závěr též uvést zmínku o Zebíně v „České ročence. Každoroční populární encyklopedii praktického vědění pro každého“ z roku 1928, v níž se píše toto: „Zajímavý zjev magnetický, s jakým se setkáváme na památném Řípu u Roudnice, jeví se také na vrchu Zebíně u Jičína. Na některých místech v okolí kapličky na Zebíně se staví magnetka zcela různými směry. Tento velmi zajímavý úkaz je zvlášť nápadný na samém vrcholu Zebína směrem k severu na kameni, označeném několika šipkami bílou barvou. Šipky udávají směr, kterým v tomto místě ukazuje severní pól magnetický. Posunujeme-li magnetku po kameni o malé vzdálenosti, ukazuje její severní pól postupně ke všem stranám světovým a přejedeme-li rychle po celém kameni, otočí se kolem dokola. Na některém místě učiní magnetka nápadně rychlý obrat, když ji třeba jen nepatrně na místě pošineme. Tento zajímavý úkaz nelze jinak vysvětliti nežli tím, že ve vrchu Zebíně musí býti uloženo ložisko železné rudy magnetovce, který má na magnetku větší vliv než magnetismus zemský.“