Kostel sv. Jana Křtitele ve Svatojanském Újezdě

Kostel se v této vsi nacházel již ve 14. století (původně náležel k bydžovskému, nikoliv k jičínskému dekanátu a spolu s ním spadal pod královéhradecký archidiakonát), kdy měl filiálku v Nové vsi. Údajně měl dát zdejší vsi pojmenování, protože původně se měla jmenovat jako Újezd Bořkův (podle Bořka z Poličan a z Nové Vsi). Oba chrámy Páně měly stejného plebána. 12. září 1352 byl posvěcen zdejší oltář i s chrámem Páně, což dokazuje latinský nápis na první desce újezdského misálu, který zní česky takto: "Paměť chrámu Oujezdského, kterého času byl posvěcen. Léta 1352 12. září posvěcen jest tento oltář s chrámem od velebného otce, bratra Jeronýma, z boží a apoštolské stolice milosti biskupa narathenenského, pana Arnošta, arcibiskupa pražského suffragana, v němž uschovány jsou ostatky Kristových sluhů, Jana Křtitele, Mauritia, matky Alžběty a Marty panny blahoslavené. Titul pak sv. Jana Křtitele jest naznamenán." 2. září 1354 byl dosavadní farář Ota (též zapisován jako Otto) vyměněn za plebána Mikoláše z Dohalic. O 2 roky později se oba výše zmínění navrátili zpět. Roku 1364 si plebán Ota směnil faru s plebánem Florianem z Chrudimi. V roce 1369 bylo odsud odváděno 9 pražských grošů papežského desátku. V té době však již zdejší faráři nebydleli ve Svatojanském Újezdě, ale při filiálce v Nové Vsi. Původně byla držena dvojice vikářů, jeden ve Svatojanském Újezdě, druhý v Nové vsi, ale roku 1360 měl plebán již trojici vikářů. V roce 1370 rezignoval plebán Florian a na jeho místo se dostal kněz Václav. Roku 1394 nahradil jeřický plebán Bořek zemřelého faráře Držka. V roce 1396 působil ve vsi kněz Linhart. V letech 1402-1418 byl plebánem obou kostelů Martin. Do husitských válek tak byl kostel spravován zde sídlícím kaplanem (expozitou) z Nové vsi. Urbární protokol hořického panství z let 1628 a 1632 hovoří o tom, že újezdský kostel byl v té době stále filiálním do Lázní Bělohradu (fara stávala v místech čp. 9).

Roku 1691 byl kostel z obou stran obložen cihlami a následně omítnut. V té době byl zařízen také nový hlavní oltář s obrazem křtícího Ježíše Krista s podpisem autora: "Johan schůmer 1691". Dřevěná konstrukce chrámu Páně byla i se šindelovou střechou zachována až do 2. poloviny 19. století. Tehdy byl kostel otočen hlavním oltářem k východu a měl dvojici vchodů, větší v průčelí a menší na severní straně. Okna byla nevelká a obloukem zakončená. Na severní straně byly 4 a na opačné straně 3. Presbytář osvětlovala lucerna s 8 okny. Délka lodi byla 50 stop, šířka 24 stop, délka kněžiště 18 stop a jeho šířka 12 stop. Strop byl prkenný a omítnutý na rákos, podlaha byla dlážděná cihlami. Hlavní oltář měl kamenný spodek, po evangelní straně byla malá čtverhranná sakristie o 1 podlouhlém okenním otvoru a vchodem bez dveří. Odsud mířila čtveřice schůdků na kazatelnu z téhož materiálu, jež spočívala na sloupu a měla na sobě na plátně malované obrazy Ježíše Krista, sv. Jana Evangelisty, Marka a Lukáše. Vpravo za kazatelnou byl postranní oltář sv. Trojice a vlevo boční oltář Panny Marie s obrazem Matky Boží Svatohorské. V roce 1838 byla rolníkem Josefem Karlem z čp. 7 pořízena nová křížová cesta. Roku 1883 se v něm přestaly konat veškeré bohoslužby, neboť hrozil zřícením, což popisuje František Horák z Mlázovic takto: "V letech osmdesátých min. stol. byl tak sešlý, že okolní hospodyni kvočna - kdákalka usadila se za oltářem na místě svěceném, by dala život potomkům." Následně byl roku 1886 zbourán a v letech 1887-1888 byl vybudován nový kostel. Majitel bělohradského panství Maxmilián rytíř z Dormitzerů (židovského původu) na něj nedal tolik peněz, kolik by bylo potřeba, a tak se šetřilo, čehož důkazem může bý úzká věž a zvoník na střeše. Dřívější patron Alfréd hrabě z Aichelburka totiž peníze na stavbu nového kostela upotřebil jinak. Stavbu provedl Jan Poličanský, stavitel z Lázní Bělohradu. K jedné z posledních oprav došlo v roce 1994 (za pouhý měsíc byl kostel vymalován, vyměněna okna a vylepšen celkový interiér), kdy byl chrám Páně rovněž slavnostně znovuvysvěcen litomyšlským kanovníkem a žlunickým děkanem Msgre. Janem Veselým. Stalo se tak 5. června téhož roku. 18. června 1994 zde byli po 50 letech opět oddáni první novomanželé. Později se objevil návrh na památkovou ochranu objektu. Rozhodnutí o jeho prohlášení památkou bylo vydáno 2. prosince 2005 a nabylo účinnosti 2. ledna 2006.

Jedná se o orientovanou jednolodní stavbu na podélném půdorysu v neogotickém slohu o 2 okenních osách s pravoúhlým, křížově se svorníkem sklenutým presbytářem a přilehlou sakristií s vlastním vchodem, jenž je přístupný po 4 kamenných schodištních stupních. Oktagonální věž se schodištěm na kůr je přistavěná z jižní strany a je zakončená jehlancovou stříškou. Hlavní vchod s pseudogotickým portálem s lomeným obloukem a kamenným křížem ve vrcholu v západním průčelí, k němuž se dá dostat pouze po kamenném schodišti, má v pravém cípu erb královéhradeckého biskupa Msgre. Josefa Jana Haise (mnohdy je nesprávně uváděn jeho předchůdce Msgre. Karel Boromejský Hanl z Kirchtreu, ale ten byl v době posvěcení kostela již mrtvý, a tudíž nemohl být jeho světitelem) a v levém cípu je znak vodorovně dělený, nahoře i dole je běžící liška a nad klenotem rozepjatý orel. Jedná se o alianční erb hrabat z Assenburgu a Kleistů. Nad hlavním portálem je situováno okno a konzolovitě vyložená vysoká hranolová věž s trojúhelnými štíty a dvojicí otevřených oken, která je zakončena křížem. Podvěží je sklenuto valeně. Sama plochostropá loď je široká 8 m, dlouhá 12,6 m, kněžiště je široké 4 m, dlouhé 4 m a síla zdí dosahuje 1,9 m. Kruchta s dřevěným zábradlím spočívá na dvojici kvádrových sloupů a v podkruchtí jsou 3 pole křížových kleneb. Jižně od vstupu do kostela je pak zasazena deska s vytesanými jmény obětí 1. světové války.

Zařízení kostela je vesměs nové z doby výstavby současného objektu a nezaslouží si velkou pozornost. Hlavní oltář je v spodní části kamenný, zbytek je zhotoven ze dřeva. Dřevěná kazatelna je situována na sloupu s novými malbami. Postranní oltáře jsou 2 - sv. Trojice a Panny Marie. Zajímavým objektem je však náhrobník s textem: "Leta 1606 Pan Buh raczil powolati s tohoto sweta Urozeneho a stateczneho rytirze Iana Girzika z Chotcze a na Wokrouhlim. Tuto telo geho w Kristu odpocziwa. Amen.". Původní varhany byly zhotoveny před rokem 1770 a k jejich opravě došlo v letech 1777 (snad Adalbert Schreyer z Kuksu), 1833 (Wenzel Kunz) a 1856 (Amadeus Hanisch). Současný nástroj byl zhotoven roku 1889 Josefem Kobrlem a opraven v roce 2000 Janem Otcovským (viz http://www.varhany.net/cardheader.php?lok=2873).

Na věži původně visela trojice zvonů - první o výšce 0,67 m a průměru 0,85 m s nápisem: "KOMPT LIEBEN LEIT, ERSCHEINET MIT DANCKEN VIR GOTTES ANGESICHT VND MIT PSALMEN LOBSINGET IHM. Jan hamza Borzek neystarssy z Zabiedowicz a na Augezdie Swatoganskem. Jan Girzy Kulle z Chottcze na Wokrauhlym a Luzianech 1606."; druhý ("Maria") o výšce 0,48 m, s průměrem 0,63 m a textem: "Poďte dobrzi wierziczym srdczem do Bozieho domu wolagicziho was" (verze podle Antonína Cechnera - "w hlas wolagici podle dobrzi ihrziessnici tim dobozieho domu wzdalte", později praskl) a třetí s nápisem: "Tento zwon gest slit nakladem Podany zeny Lidmily Schwendy Augezda Swatoianskeho. Hamartiens lies sein Wort in diese Glocke Got zv lob anno 1681 giessen." (podle Antonína Cechnera, podle Františka Petery-Rohoznického byl onen nápis zapsán takto - "ha marthien ssesl in kesiwrtin dise glocke Gott zv Lob vnd eh anno 165 ... innen zvm ge denis gisse" a vysvětlen takto: "Martin SSeslund seine Wirtin haben diese Glocke Gott zu Lob und Ihnen zum Gedächtniss giessen lassen im Jahre 165 ..") Ona trojice se dříve nacházela v samostatné dřevěné zvonici v areálu hřbitova, jež zanikla při výstavbě nového svatostánku. Do dnešní doby se dochoval ten nejstarší zvon. Více o tomto kostele lze zjistit na webu památkářů: https://pamatkovykatalog.cz/kostel-sv-jana-krtitele-1266487.