Kročehlavy - ze sídliště na Sítnou a zpět

Takhle v první polovině ledna volala máma, že má zase nějaký problém s úředními elektrickými dokumenty. Z účtu jí nestrhli a bojí se odstřižení od elektřiny. Ať se na to přijdu podívat a vyřešit to. Pavlína mi rovnou říkala, že jde o nějaký nový výmysl ČEZu, aby ušetřil a bankám dal vydělat na poplatcích. Ukázalo se, když jsem dokumenty donesl domů, že měla pravdu, máme podobné. Ale to není procházka, jen důvod k ní.

Obvykle jsem líný chodit nudným městem na Sítnou pěšky, ale od telefonátu uběhlo pár dní, nasněžilo, a já byl ještě línější vyhrabávat auto ze závěje. Byl jsem si zcela jistý, že než bych to zvládl, budu tam pěšky. A ještě ke všemu se vyčasilo a mně zase svrběl ukazováček pravé ruky. Jo, to je ten prst, kterým se mačká spoušť, v mém případě fotoaparátu.

Ale v tom sněhu ta cesta tolik nudná není. Lavičky, kterých si v panelovém sídlišti člověk ani nevšimne, najednou vypadají zajímavě, a když člověk takto navnaděn vstoupí do zástavby rodinných domů na Výhybce, projde předtím mezi dvěma autobazary, hle, je tu poněkud morbidní výloha.

Je pravda, že tuhle část Výhybky jsem při letních toulkách trochu zanedbal, ale při sněhu je všechno trochu jiné. Hodiny, které dostalo auto, snažící se asi dvacetikilometrovou odbočit Doprava jsem zahlédl jen koutkem oka. Naštěstí všechno dopadlo dobře, srovnalo se do požadovaného směru a opatrně odjelo. I já jsem šel opatrně, pomalu a rozhlížel jsem se. A i na zajímavý koutek jsem po chvilce narazil.

Není lehké tu najít něco původního, renovovalo se velmi.

Přešel jsem bývalou vlečku, která vedla k masokombinátu, který na Sítné pamatuju, ale původně i k vzdálenějším dolům, které už pamatovat nemůžu, a znám je jen z map a místních názvů (třeba Amálie, Amálka). Dneska už si kolejiště místní rozebrali na Zahrádky a třeba se jim na půdě mnoho desítek let hnojené provozem železnice zelenina daří.

Dřevěné domy postavené během druhé světové války se mi vždycky líbily, ale nebylo nějak na ně světlo a současné oplocení taky obrázkům moc nepřeje. Je jich tu uzavřená kolonie obklopená novějšími rodinnými domy. A mezi nimi, v průhledu, jsem zahlédl novostavbu, která mi dokázala nejen to, že jsem tu už opravdu dlouho nešel, ale i to, že tady je opravdu možné leccos.

Při stavbě si sousedé museli asi dost užít a koukat na to by se mi, být majitelem domku v poklidné čtvrti asi moc nechtělo. Budu se na architektonické dílko muset někdy dojít podívat zepředu.

Takhle nějak pomaličku jsem se sněhem doplahočil až na místo určení. Zjistil jsem, že mi to trvalo přes hodinu, i když jsou to tak dva kilometry. No dost jsem se zastavoval a rozhlížel. Máma se v době mého příchodu samozřejmě chystala na kratší procházku se psy, takže mi pouze byly předány dokumenty a rada, abych si udělal kafe. Provedl jsem. Jak jsem problém vyřešil, to už jsem psal. Návrat ze psí procházky trval tak tři čtvrti hodiny, další půlhodinu jsme si povídali, potom jsem vyrazil na cestu zpáteční. Samozřejmě jinudy. Napřed se podívat na umění, které tu vzniklo už poměrně dávno, a které se sněhovou čepicí bohužel vypadá jako nakloněný patník, potom na instalaci poměrně nedávnou, které jsem si všiml týden předtím z autobusu, i když svědkové věrohodní tvrdí, že už to tam je tak půl roku.

Ze dvou stran jsem to vzal, vysvětlivku s názvem tu nikdo neponechal, fantazii lze dát volné pole. Vzhledem k tomu, že jak jsem zjistil Prostým poklepem deštníku na postavec, je to kovové, divím se, že to tu vůbec ještě je.

Další cesta za vzdáleným cílem, a rovnou se přiznám, že jsem se chystal zastavit na pivo, vedla územím už zdánlivě probádaným. Vždyť v té východní části výhybky jsem byl na Silvestra. Ale stačí jít o ulici dál a pěkný domek se tu ještě zjeví.

Kupodivu mi tahle cesta zabrala o dost kratší dobu, i když vede pěkný kus do kopce a je delší. A to jsem se rozhlížel, jestli jsem posledně na něco zajímavého nezapomněl, stařenkám jsem na zasněženém chodníku dával přednost a podobně jsem se poflakoval. Už jen můj oblíbený hydrant, tentokrát ochráněný před mrazy, a za pouhou třičtvrtěhodinku jsem byl na místě určení. Uvidí se, kudy půjdu příště.