Le Puy-en-Velay – katedrála Zvěstování Panny Marie I. - historie (histoire de la Cathédrale Notre-Dame-de-l´Annonciation)

Hlavní dominantou i nejvýznamnější památkou dvacetitisícového francouzského města nazývaného zkráceně Le Puy už dlouhá staletí zůstává zdejší katedrála – a od roku 1856 i basilica minor – zasvěcená tradičně Panně Marii, v tomto případě jejímu Zvěstování. Tato katedrála je skutečným monumentem, jehož rozhodující stavba probíhala od 11. do 13. století a který se časem stal nejen francouzskou národní památkou, ale i položkou na prestižním Seznamu kulturního dědictví UNESCO (i když v tomto případě „pouze“ jako součást francouzské Svatojakubské cesty). Koneckonců Le Puy bylo významným poutním místem již od dob Karla Velikého a i dnes je toto půvabné město sídlem biskupa.

Katedrála, o které by se daly psát celé encyklopedie, tvoří nejvyšší bod města na úpatí skály Corneille, což je vlastně spodní část někdejší sopky, která se dnes tyčí více než 130 m nad okolní terén. Katedrála je svým způsobem naprosto unikátní stavbou i učebnicí dějin architektury, protože ve své podobě spojuje různé prvky vlastního vývoje trvajícího od 5. či 6. století do 15. století. Převážná část katedrálního komplexu však pochází z I. poloviny 12. století.

Výše uvedené však nic nemění na tom, že do současné stavby jsou zakomponovány fragmenty raně křesťanského chrámu, jehož součástí se stal kult Černé Madony. Tato krásná ebenová soška Panny Marie s dítětem byla oblečená do šatů ze zlata a zničená v roce 1794 během francouzské revoluce. V 19. století ji pak nahradila nová socha, která je nyní umístěná na oltáři. Součástí Svatojakubské cesty se Le Puy stalo v 10. století a právě tento fakt si vynutil výrazné rozšíření poutního svatostánku.

Nová katedrála a její křížová chodba byly postaveny v blízkosti starého kostela i mohutného skalního ostrohu Corneille. Přiléhlý klášter vznikl jako pevnost s hradební zdí a branami (měl dokonce i vlastní vězení v kamenné věži). Vše začalo tím, že kostel z 9. století pak v 10. století posloužil jako „stavební materiál“ pro kostel větší, vybudovaný v karolinském stylu (trojlodí se třemi apsidami). Od poloviny 11. století pak byl tento kostel dále rozšířován; chór zůstal zachován, byla však přistavěna velká příčná loď s tribunami a valené klenby byly podepřeny křížovými pilíři pro střední loď a dvojitými sloupy i pilastry pro transept. Křížení lodí zakryla kopule, nad kterou byla postavena osmiboká lucernová věž.

Kvůli tomu, že byla katedrála postavena na strmém svahu, vznikla potřeba vybudovat nový přístup z města. Na západní straně tak byla postavena nová předsíň se schodištěm vedoucím do hlavní lodi. Ve 12. století byla rozšířena o dvě kaple, portál byl osazen velkými dveřmi z cedrového dřeva a monumentální západní průčelí předsíní s dekorací z různobarevného kamene. Ve II. polovině 12. století došlo k dalším úpravám, včetně náhrady klenby kopule. Tehdy se zde také poprvé objevil hrotitý gotický oblouk.

Kvůli zvyšujícímu se počtu poutníků byl rozšířen komplex církevních budov kolem ambitu na severní straně katedrály. To přineslo také bohatou sochařskou i malířskou výzdobu ochozů a stěn i stavbu nové hranolové věže Saint-Mayol, která následně sloužila jako kapitulní vězení. Kromě dvou spodních podlaží byla tato věž zbořena v roce 1948. Na západní straně komplexu vznikl Hotel-Dieu, velká ubikace pro chudé poutníky, nebo objekt nazvaný Machicoulis a připomínající hrad (sklad potravin a kuchyně pro kapitulu). Východně od ambitu a severně od příčné lodi katedrály se nacházela kapitulní síň a kolej pro duchovenstvo. K dalším úpravám pak došlo po roce 1375, po zemětřesení v roce 1427 a po zásahu bleskem do zvonice roku 1516.

V 17. století zde proběhly úpravy ve stylu francouzského klasicismu. Katedrála získala okna z čirého skla a nový, bohatě zdobený mobiliář včetně varhan, kazatelny, biskupského stolce nebo pomníku známého „Turkobijce“, polského krále Jana III: Sobieského. V letech 1723 až 1727 byl postaven hlavní oltář Panny Marie se sochou italského sochaře Caffieriho (dnes je na něm zpodobnění původní sochy Černé Madony. Na konci 18. století došlo k přemístění vrcholu přístupového schodiště z hlavní lodi do ambitu. Bohužel byl také odstraněn gotický letner a interiér byl zbaven středověké výzdoby. Z jižního transeptu se stala ubytovna.

Francouzská revoluce katedrálu na chvíli uzavřela a na dlouho poškodila. Její obnova pak byla zahájena až v roce 1844. Tehdy ji vedli dva slavní architekti - Aymond Gilbert Mallay a Eugén Viollet-le-Duc. Cílem bylo navrátit katedrále její středověkou podobu, a to spíše tu románskou než gotickou. Byla zbourána nová zvonice nad transeptem, zrekonstruován transept i jeho klenby a obnovena stará apsida. Severní schodiště bylo upraveno, jižní nově postaveno. V roce 1846 došlo k celkové přestavbě západního průčelí a v letech 1850 až 1852 byla zcela přestavěna křížová chodba. Následně Mallayovi nástupci strhli gotickou sakristii a přestavěli horní tři patra zvonice.

Od roku 1905 vlastní katedrálu oficiálně stát, ovšem s výhradním užíváním uděleným katolické církvi. Od té doby zde probíhají jen drobné renovace a čištění.

V roce 2015 byla katedrála v le Puy zvolena v TV druhou nejoblíbenější francouzskou památkou. O dva roky později pak byla poprvé nasvícena v rámci noční světelné show nazvané „Puy de Lumières“.