Loading...
Turistické cíle • Památky a muzea • Kostel
Bývalý Ludwigsthal (Ludvíkov) obývá jen něco přes 300 stálých obyvatel. O co má obec méně lidských duší, o to rozsáhlejší je její katastr, zabírající velkou část úzkého, ale velice malebného údolí Bílé Opavy od Vrbna pod Pradědem směrem ke Karlově Studánce. Převážnou část zástavby dnes tvoří rekreační objekty jako chalupy, chaty, penziony, ale i největší camp v oblasti Hrubého Jeseníku zde nalezneme. Má jméno Dolina.
Původní obec ale vznikla díky přičinění řádu německých rytířů z naprosto jiného důvodu. Stalo se tak v roce 1672 kvůli místním železárnám. Ne že by jejich majitelé hledali tolik nových dělníků do výroby, ale oni potřebovali osídlence, kteří by těžili v okolním horském hvozdu dřevo, jehož bylo třeba pro provoz železáren nesmírné množství. Spolu s nimi ale německý Ludvíkov osídlili i horníci, kteří hledali v okolí vzácné kovy, zvláště zlato. Na svazích Vysoké hory na něj (byť v omezeném množství) opravdu narazili, ale daleko důležitější byl nález měděných rud, které se zde těžily až do roku 1918! Dodnes lze ve svazích nad střední částí doliny narazit na stará důlní díla – šachty, štoly či terénní zářezy.
Vraťme se ale k železárnám: před koncem 18.století zde stály dvě slévárny, tři hutě a vodní hamr. Na začátku toho dalšího se anály zmiňují o tavící peci jediné, ale zato o dvou hamrech na výrobu železa, jednoho na výrobu plechu a o kovárně. V roce 1918 pak přibyla výroba litiny, používané např. na výrobu křížů, ozdobných mříží či litinových umyvadel a van. Díky dostatku práce rostl v Ludvíkově počet obytných stavení a rostla i natalita.
Jak rychle sláva železáren do výšin vyletěla, tak rychle i pohasla. Ještě před koncem 19.století zanikly, neboť kraj ovládl mnohem lukrativnější dřevoprůmysl. Obyvatelstvo Ludvíkova pak dosáhlo největšího počtu obyvatel v roce 1930, kdy jich zde žilo více jak 900.
Ať už se jednalo o dělníky hutí, havíře anebo těžaře dřeva, všechny tyhle osídlence v minulosti spojovala převážně německá národnost a spolu s ní také silná katolická víra. Prvním svatostánkem bývala dřevěná kaple, o níž se zmiňuje německá kronika v souvislosti s darem obrazu Navštívení Panny Marie od paní Marie Pompe. O něco později se stal obrazem oltářním už v novém kamenném kostelíku, vystavěnému ve stylu pozdního baroka. Začátkem září 1793 byla osazením kopule na věž dokončena stavba celého chrámu. Místní usedlíci na výzdobu jeho interiéru přispěli částkou 350 zlatých. Prvního zvonu se kostelní věž dočkala v roce 1806. Po padesáti letech pak došlo k opravám fasád, výmalby a výměně kamenné dlažby. V roce 1870 byl starý prasklý zvon vyměněn za dva nové, ulité v Bochumi. Jen o osm let později do chrámu přibyly kvalitní varhany od firmy Rieger-Kloss z Krnova.
Na začátku dvacátého století se exteriér i interiér kostela dočkal důkladné rekonstrukce, což pro něj bylo štěstím (po válce se na něm v letech 1945 – 89 totiž nic neopravovalo), a tak by se možná změny režimu jinak ani nedočkal...
V roce 2008 byl ludvíkovský kostel prohlášen kulturní památkou a brzy poté se započalo s celkovou rekonstrukcí. Zahrnovala jak výmalbu vnitřních prostor, výměnu elektroinstalace, rekonstrukci vnitřních maleb, tak i opravu venkovní fasády.
V roce 2016 jsem památku konečně navštívil i já. Při pohledu zvenčí mne zaujala poněkud nakloněná kostelní věž, ale tomu jsem nevěnoval pozornost, neboť jsem její šikmost přičítal svému nízkému tlaku a nedostatku kofeinu. Kostelní dveře byly otevřené, leč zamřížované a tady se vyskytl menší zádrhel: tenhle ludvíkovský kostelík nemá totiž vchod z čela, ale zboku! A poněvadž člověk nemá tak malou hlavu, aby ji mezi otvory mříží prostrčil, nebyl odsud vidět hlavní oltář.
Naštěstí jí šlo ale prostrčit fotoaparát (modlit se, aby člověku z rukou nevypadl na dlažbu), zapnout, díky zoomu vyblejsknout interiér a poté se jeho podobou na displeji přístroje v klidu pokochat...