Plošina - skalní vyhlídka
Turistické cíle • Výletní místa a parky • Vyhlídka
Že jste o ní ještě nikdy neslyšeli? Nejste sami, já o ní také vůbec nevěděl a dostal jsem se k ní naprostou náhodou. Při posledních návštěvách obou skalnatých temen Plošin jsem je opouštěl prudkým sestupem lesním průsekem, který od vedlejšího vrcholu klesá východním směrem. Když jsem při první výpravě viděl pod sebou ten zarostlý konec, poněkud jsem znejistěl a zabočil raději vlevo do lesa. Sestup k lesní asfaltce, vedoucí o Sedlové boudy do Vrbna, pak probíhal ve stylu „cesta zarubaná přede mnou, to samé za mnou“ a lesní terén do cesty připravil různé pochutiny ve formě zarostlých propadlin, volně pohozeného a nevyužitého drva a také desítek či stovek balvanů, skalek i jiného a většího kameniva. Když jsem konečně dosáhl cesty, pokryté přivětivým a skoro rovným asfaltovým povrchem, měl jsem toho fakt plné brýle.
Druhou návštěvu Žáráku a obou Plošin jsem absolvoval ve společnosti syna, který tehdy právě procházel posledním stádiem dospívání. Po dokoukání na poslední romantické šutry jsem se spolu s ním spustil dolů tím průsekem, ale zase jsem – nevím proč - vzal balanc do lesa doleva a znovu podnikl tu samou anabázi. Je fakt, že posledně jsem na terén nadával sám, zato teď už to bylo dueto. Jen si dodnes nejsem jistý, jestli synátor těmi nevybíravými slovy haněl tu moji zkratku, anebo něco (či někoho) jiného...
Prý jen blbec udělá stejnou chybu dvakrát!
(No, možná že na tom něco bude... ale také se říká Do třetice dobrého a zlého!
Nyní tedy máme konec května 2016, já stojím na okraji prudkého svahu a spouštím se po téměř nezřetelné pěšině dolů průsekem. I přes to levotočivé cukání tentokrát vytrvám v přímém směru a za houštinou, kde naoko lesní průsek končí, jsem odměněn jeho pokračováním. Tudy asi skutečně někdo prochází jen jednou za uherský rok: o kousek dál stezka zase nikde, směrem vpřed se prodírám jakýmsí šáším, obcházím skalku, ale pod ní se pěšina zase objeví. Asi po 300 metrech od vrcholu vedlejší Plošiny přicházím na okraj částečně odlesněného prudšího svahu, jemuž dominuje ploché temeno většího skaliska, přikryté jak deštníkem korunou listnatého stromu. A mým zrakům se objeví fantastický výhled na Vrbno pod Pradědem a jeho okolí, ležící v neuvěřitelné hloubce pode mnou.
Přírodní vyhlídka nabízí sice jen omezenou výseč pohledu – od městské části Mnichova přes vlastní město k protější Vysoké hoře, ale když si k tomu připočítáte to moře vršků, tvořící jesenické podhůří směrem ke Karlovicím a dalším dědinám, vyjde vám z toho vyhlídka sice taková trošku intimní, ale určitě více než úžasná... a já ji bral jako závěrečný bonus za ty dnešní útrapy.
(Kecám - bonus byla večeře a pivko na zámečku, kde jsme byli ubytovaní!)
I když mé oči zářily nadšením a hbitě zaostřovaly tu nablízko, tu zase do dálav, technika zradila a za fotografie z tohoto nádherného místa se mám chuť stydět: bohužel jsem se ocitnul na správném místě v nesprávný čas a skála a okolní hvozd už ležel v hlubokém stínu, kdežto dálavy byly hezky nasvícené. A v takovémto případě opravdu nepomůže sebelepší fotoaparát a nejdokonalejším pozorovacím přístrojem zůstává kromě dalekohledu (ten jsem sebou ale neměl) obyčejné lidské oko.
Pokud se někdy zatouláte na tohle fantastické místo, vězte, že cesta dál do civilizace nevede mezi dalšími skalinami tím prudkým a neschůdným svahem dolů, ale musíte zabočit po okraji hřebene směrem na severovýchod ke třem naprosto stejným kmenů stromů (javory nebo jasany, nestačil jsem si všimnout listí) a za nimi narazíte opět na stezku. Okolo dalších skalních výchozů klesá rozdivočeným terénem na jakýsi spočinek. Odtud hned několik pěšin klesá na lesní cestu spadající k lesní asfaltce nad Ludvíkovem.
(Já ale pokračoval směrem k Zámecké hoře dál po hřebeni a o kus dál jsem v místech, kde ustalo prudké klesání, narazil na pohodlnou lesní cestu, probíhající stylem „jak když střelí“a ta mne zavedla do sedla, kudy okolo hradu Fursterwaldu probíhá značení naučného okruhu...)