Madrid – kostel sv. Jeronýma (Iglesia de San Jerónimo El Real)

Setkat se v hlavním městě Španělska s krásnou paní Gotikou i mimo výstavní sály zdejších světoznámých muzeí je záležitostí minimálně značně nejednoduchou. Jednu takovou příležitost – byť už ne zcela původní - nabízí právě klášterní kostel Řádu svatého Jeronýma, stylově se nacházející v centru města a přímo nad nejslavnějším muzeem Španělska, tedy Pradem. A že se jedná o stavbu významnou a vysoce ceněnou nejlépe dokládá její zařazení mezi národní památky již od roku 1925. Na úvod si ještě prozraďme, že tento římsko - katolický farní kostel, pocházející z počátku 16. století, je pozůstatkem někdejšího kláštera jeronymitů, je veřejnosti volně přístupný a najdeme ho v madridské čtvrti Retiro, na adrese Calle de Moreto č. 4.

Jak již z názvu této sakrální stavby vyplývá, jejími zakladateli byli španělští králové, v tomto případě tedy dáma, Isabela Kastilská. I když stavba byla možná zahájena již Jindřichem IV., zvaným Impotent, a k dokončení chrámu došlo zřejmě až za „dvouletého“ krále Filipa I. Jako doba výstavby se totiž většinou uvádějí léta 1502 nebo 1503 až 1505, s úpravami v roce 1612 a rekonstrukcí, která zde proběhla v letech 1878 až 1882 a která setřela mnohé prvky podoby z 16. století (co se týče již zmíněných změn v chrámovém interiéru, nejčastěji se uvádí změna oltářních obrazů za neogotické i objev silně poškozených nástěnných maleb a reliéfů v jedné z kaplí). Jedná se však i nadále o jednolodní kostel na půdorysu ve tvaru latinského kříže, s pěticí bočních kaplí na každé straně. Kostel má na východní straně dvě věže a můžeme ho dnes současně označit za „isabelinsky“ gotický i neogotický (v době svého vzniku však byl nejčastěji považován za pozdně gotický se silnými vlivy nastupující renesance). Jako architekti zde bývají většinou uváděni Enrique Egas a Narciso Pascual y Colomer.

Původní klášter San Jerónimo el Real, známý jako Los Jeronimos, byl jedním z nejvýznamnějších klášterů v Madridu (tehdy ovšem ještě stával za hradbami vnitřního města). V dobách vlády Filipa IV. byl rozšířen a podle čtvrti, kde se nacházel, bývala jeho část nazývána také Palacio del Buen Retiro (jednalo se vlastně o monarchův palác, využívaný i Filipem II.). Klášter i kostel byly ve své historii vůbec úzce spjaty s osudy španělské monarchie. Kostel býval poměrně častým dějištěm královských pohřbů, svateb i nejrůznějších proklamací. Dá se říct, že svého času byl tento chrám madridskou katedrálou, později už spíše pouze královskou kaplí. Přes to všechno byla část tohoto komplexu v průběhu 19. a 20. století silně zchátralá (není se co divit, zvláště když si uvědomíme, co zde napáchala Napoleonova armáda v roce 1808). Naštěstí přišel spásný nápad začlenit klášterní ambitovou část do rozšiřujícího se muzea Prado. Nakonec zvítězila myšlenka architekta Rafaela Monea, podle jehož návrhu byla část kláštera, navržená původně Lorenzem de San Nicolás, rozebrána a kus po kuse následně znovu vystavěna na svém současném „muzejním“ místě. Tím vlastně zmizela „mezera mezi Paseo del Prado a Calle de Ruiz de Alarcón), přičemž zůstaly zachovány původní klášterní klenby a nosné sloupy.

Informace o původnosti chrámu se dosti liší. Podle některých pramenů byly první velké úpravy prováděny za vlády královny Isabel II. v letech 1848 až 1859, a to podle návrhu architekta Colomera, který také vytvořil současné věže ve stylu isabelinské gotiky. Druhou část restaurování vedl v letech 1879 až 1883 už Enrique Maria Repullés a ten vytvořil budovu jako farní kostel s víceméně původní vnější podobou. Kontroverzní exteriérové doplňky z 19. století jsou již přičítany muži jménem Pontiano Ponzano. Co se týče současného mobiliáře, většinou se dozvíme, že zde můžeme vidět např. plastiky Juana Pascuala de Meny a Benlliureho, obrazy José Méndeze a Vincenza Carducciho, okenní vitráže pařížského umělce J.P. Angladeho z roku 1881 nebo neogotické svícny.

Zcela na závěr není od věci uvést několik – pro kostel sv. Jeronýma asi nejdůležitějších dat. V letech 1502 až 1505 je postavena apsida a také obě věže. V roce 1560 je dokončena západní – a dnes už neexistující – část kláštera. V roce 1612 vzniká podle návrhu architeklta Miguela Martineze jižní, a již renesanční, část klášterního komplexu. V roce 1808 ničí mobiliář kostela napoleonská armáda, která si zde dokonce zřídí kasárna. V I. třetině 19. století zde probíhají opravy a restaurační práce, aby se poté celý areál změnil ve špitál pro bývalé dělostřelce a válečné invalidy. V roce 1855 podá architekt Domingo Gómez de la Fuente návrh na rekonstrukci komplexu a o čtyři roky zde začíná “řádit” architekt Narciso Pascual y Colomer. V letech 1879 až 1882 je restaurován interier a přestavěna budova fary. V roce 1905 je kvůli svatbě Alfonsa XIII. vybudováno přístupové schodiště a vstupní část. V roce 1940 jsou zahájeny další restaurační a rozšiřovací práce (arch. Francisco Iniguez). A pak – od roku 1962 - již probíhají další úpravy a přístavby, včetně již uvedeného zakomponování ambitu kláštera do budovy muzea Prado. To proběhlo v letech 2007 až 2011