Malý Rabštýn.

     Nyní se rychlíkem „Praděd“ vydávám dál než jen do práce. Dokonce nemířím ani na slavný dálkový pochod „Krnovská padesátka“. Mám pár dní dovolené a tak jsem si vymyslel další výlet do míst zatím mi neznámých. Pomyslným putováním po mapě jsem se během pár okamžiků pohyboval Vítkovskou vrchovinou, později jsem byl nad Slezskou Hartou a Kružberkem, na chvíli jsem zavítal i do míst skrytých a nepřístupných v oblasti našeho druhého největšího vojenského újezdu Libavá. Nakonec mé oči „přistály“ na místě, v jehož popisu bylo uvedeno, že se jedná o 40 metrů vysokou skálu a bylo rozhodnuto. Je jasné, že něco takového nemohu nevidět. Když se detailněji dívám do mapy vidím, že se zde nachází i další lákadla. Například obec Ondrášov se stejnojmenným pramenem minerální vody. Podle mapy to vypadá, že by pramen mohl být pro kolemjdoucí přístupný i mimo samotný areál. Jedno z míst, kam bych se mohl podívat při cestě zpět od skal, pokud by se mi nechtělo na rychlík čekat (měl by jezdit zhruba jednou za dvě hodiny).

      Dalšími zajímavostmi, pokud bych se čistě náhodou nudil a skály stihl nezvykle rychle (což se nestává) by mohla být i zřícenina hradu Moravský Beroun a k ní připojené křížové cesty a velmi nevšední „Kaple Nalezení svatého Kříže“. Zajímavé by mohly být i některé skalní výchozy severně od vrcholu Kočičí vrch (631 m.n.m.) nebo jihozápadně v Černém lese. Blíž k Domašovu nad Bystřicí, nedaleko Petrovického mlýna, by se měl taktéž nalézat další pramen kyselky a to nyní se jménem „Julie“.

     Cesta rychlíkem má výluku, ale ta by se mě příliš týkat neměla, protože mířím až do Domašova a z něj již půjdu dál jen pěšky. Lidi, kteří pokračují dále, třeba až do Olomouce, zde budou muset přestoupit na výlukové autobusy. Cestu vlakem z Ostravy do Opavy znám důvěrně (jezdím tak do práce), do Krnova taktéž (ať už se jednalo o výše jmenovaný dálkový pochod „Krnovská padesátka“ nebo cestu ke slavné Osoblažské úzkokolejce, kterou by milovníci železnice určitě neměli minout, stejně tak jako dobrodruhové hledající tajemná a dobře skrytá místa, zde třeba „Fénixovu jeskyni“ překonávající i ty nejsmělejší představy).

      Železniční trať z Krnova na Bruntál a dále jsem již neznal. Bylo dobře, že jsem jel právě vlakem, který zde svému označení „rychlík“, konkrétně „R27“, moc dobrou pověst nedělal. O to více jsem ale mohl při krásném počasí sledovat kouzelné scenérie okolní krajiny. Chvílemi jsme projížděli místy, jež se pro železnici musely vysekat ve skále, občas jsme dokonce vjeli i do tunelu. Čekal jsem, že cesta nebude nikterak zvlášť zajímavá, ale skutečnost mě nadmíru překvapila. Jen kvůli těmto výhledům stojí za to z Krnova do Bruntálu jet vlakem. Když jsem severozápadním směrem viděl krásně ranním sluncem nasvětlené kopečky nemohl jsem očima nepátrat po dřevěné rozhledně na vrcholu Ježník, která byla taktéž součásti nejdelší padesátikilometrové trasy „Krnovské padesátky“. Bohužel nezahlédl jsem ji, patrně v pohledu bránili blíže umístěné vrcholy s podobnou výškou. Pochod se mi velice silně vryl do paměti a ač jsem na několika místech poněkud „sešel na scestí“ a do Krnova se od Karlovic vracel už hodně večer po tmě (po časovém limitu), tak ani té veskrze dobrodružné změny trasy nelituji – jinak bych se asi nikdy do takto málo člověkem poznamenaných míst nedostal. To je již ale na jiný článek.

      Za Bruntálem vidím krásně na bývalý lom pod kostelem „Panny Marie Pomocné“ na Uhlířském vrchu. Jedná se o částečně vytěženou čtvrtohorní, nyní již vyhaslou sopku. Její aktivní období spadalo do období spodního (historicky vzdálenějšího) pleistocénu. Zbytky pyroklastik zde jsou ve formě strusky a reliktů „sopečných pum“ - dávných velmi nebezpečných a značně rychlých projektilů. Podobné lze vidět i na Velkém Roudném u Slezské Harty. Uhlířský vrch je tak geologicky i petrograficky zajímavá lokalita, že si určitě zaslouží podrobnější prohlídku.

     Vlakem ovšem mířím dále a nyní si jen vzpomínám na další krásnou tůru z Velkého Roudného kolem „Špičatého vrchu“, “Vysokého kamene“, „Měděného vrchu“ a „Měděnce“ přes slavnou Venušinu sopku až opět na autobusové nádraží do Bruntálu.

     Projíždím Valšovem nedaleko něhož se nachází zatopený lom. Po chvíli následuje Dětřichov nad Bystřicí a Moravský Beroun. Informační tabule ve vlaku příliš moc reálný čas neukazují, ale hlavně ukazují, že se má na následující stanici vystoupit a že dál budeme přepraveni autobusem. Ovšem na jaké stanici máme vystoupit se již neuvádí. Většina lidí vystupuje a tak raději i já. Jsem v místech, které neznám a navíc ani nějak nenacházím nápis na zastávce. Z dálky slyším, že se někdo ptá kolik ještě jede lidí dál. To je vcelku zvláštní, protože by podle všeho zde měl vlak končit. Raději se zeptám průvodčího jaká je to teď zastávka? Říká, že Moravský Beroun. Ač se snaží svou náladu skrývat, tak cítím, že je vevnitř poněkud „nabroušený“. Ptá se do jaké stanice chci jet. Na to si ovšem nějak nemohu vzpomenout a papír s popisem jsem schoval, kdoví kam do batohu. Spousta míst zde totiž začíná na písmeno „D“ a já si v tom spěchu nějak nejsem schopen vybavit to správné. Nějak mi v hloubi paměti naskakují „Dětřichovské skály“ (tak nějak by se mohly (snad) jmenovat, ale kdo ví kde by se měly nacházet). Říkám tedy, že do Dětřichova. Na to mi ovšem průvodčí odpovídá, že tím jsme již projeli. No rozhodně jsem žádnou skálu nezahlédl a určitě se má místo nacházet za Moravským Berounem. Bohužel v ten okamžik jsem mapku ani seznam zastávek v ruce neměl a tak jsem raději nastoupil a jelo se ještě o jednu zastávku dále. A udělal jsem dobře…

      Později při pročítání jedné knížky zjišťuji, že patrně jediné skály s podobným jménem jsou „Jetřichovické“ a to v Českém ráji.

      Ta správná zastávka se jmenovala Domašov nad Bystřicí. Zde jsme vystoupili poslední dva a i on mi potvrdil, že průvodčí asi neměl úplně „svůj den“. Chtěl po něm příplatek za to, že si nekoupil jízdenku ve stanici, která ovšem „kasu“ nemá! No nic, ne každý je vždy dobře naladěn a vše jsou to jen malé věci. Nicméně mě to přesvědčilo k tomu, že dnes raději s tímto průvodčím nepojedu a tak se v hlavě pomalu rodí plán, že bych se od skal nevracel zpět do Domašova, ale na opačnou stranu po hranici vojenského újezdu Libavá směrem na Olomouc. Měl jsem obavy z toho, aby nakonec v některých místech nebyla přes cestu cedule nebo dokonce závora se zákazem vstupu. Na druhou stranu je jediná přijatelná cesta značená jako turistická a taktéž i naučná stezka „Údolím Bystřice“. Podle této řeky dostalo jméno i městečko sousedící s Olomoucí – Velká Bystřice.

     Turistické značení v Domašově nad Bystřicí není úplně nejpřesnější a má určité menší „vady na kráse“, díky nimž jsem ztratil zhruba půl hodiny času. Z nádraží je jediná správná cesta po modré severovýchodním směrem. Atmosféra místa je hodně ponurá. Budovy pamatují mnoho desítek let a na některých jsou ještě staré německé nápisy. Procházím kolem malého lomu či jen výchozů u autobusové „smyčky“. Klesám ještě trochu níž k mostu přes řeku Bystřici. Na křižovatce s ulicí Libavská odbočuji doleva a procházím pod železničním mostem. Během chvíle se dostanu na náměstí a k informační tabuli se směrovníkem turistických tras. Zde není značení úplně nejpřesnější a podle něj bych se ke skalám měl dostat dvěma zcela protichůdnými směry. Začínám mít podezření, že jsem se u nádraží možná špatně rozhlédl nebo špatně pochopil mapu. Nejprve ale jdu severozápadním směrem po ulici „Berounská“. Na této cestě již delší dobu žádnou značku nevidím a tak se podle „zlatého pravidla“ - „Pokud po pár stech metrech žádnou značku nevidíš, patrně jdeš špatně!“ vracím zpět směrem k náměstí. Když se teď dívám do mapy, tak opačný směr vede úplně blbě, někam do Hraničných Petrovic a dále. Vracím se k nádraží, jestli jsem něco nepřehlédl.

Nepřehlédl!

      Jdu tedy podruhé na náměstí a z něj mě již intuice vede skutečně správným směrem. Jinak by se od železniční stanice asi dalo jít směrem k přírodní památce se jménem „Kamenné proudy u Domašova“ z opačné strany trati. Určitě by ale asi nebyla tak schůdná jako trasa naučné stezky. Nejprve procházím kolem domků a pak již jen po louce vedle železniční trati. Stále hledám na protějších kopcích siluetu obrovské skály, která má mít výšku až 40 metrů, tedy zhruba stejně jako slavná „vsetínská „Valovka““ - „Valova skála“.

     Nic takového zatím nevidím. Podchodem se dostávám na opačnou stranu a vstupuji do přírodní památky. Tomu napovídá i informační tabulka pod státním znakem a známé červené kruhy (výseče) na stromě určující hranice tohoto maloplošného zvláště chráněného území. Začíná nenápadně, ale ani ne po minutě se začne pěšinka zvedat. Je dobře, že není břečka jinak by to byla vcelku sranda. V některých místech s chutí využívám nabídnuté pomocné ruky kořenů stromů, jež přidávají jistotu v postupu. Velmi rychle se dostávám do výšin a řeka Bystřice je odtud spíš už jen „říčkou“. Po vystoupání nečekaně :-) následuje mírné klesání. Nalevo vidím stěny lomu a já pokračuji po cestičce dále. Ve svahu občas vidím nějaký kamenný výchoz, někdy i menší skalku. Na depresivní začátek výletu jsem již zapomenul a dívám se po kamenech. Jsem zvědavý co ještě uvidím. Netuším, že do tohoto okamžiku se jednalo jen o ubohou předehru toho, co bude následovat.

     Dostávám se ke skalkám, které již začínají „poněkud bobtnat“. V určité chvíli se mi zdá, jako bych nebyl na severu Moravy, ale v její jižní části až na hranici s Rakouskem. Místo mi velice připomíná některé skalní útvary národního parku „Podyjí“ nedaleko slavných pseudokrasových jeskyních se jménem „Ledové sluje“. Zde ale asi žádné jeskyně čekat nemohu. V těchto místech budu již přírodní památku opouštět a mohutné skály „Malého Rabštýnu“ stále nevidím. Pořád ale stoupám. Myslím si, že bych se měl dostat k jejich „patě“. Místo toho stále stoupám. To mi nějak nesedí.

Nepřešel jsem již skálu bez povšimnutí?

Nepřešel jsem ji náhodou po jejím hřebeni?

Neměl bych se spíš vrátit a lépe se kolem sebe rozhlédnout?

      Netuším, že v určitém ohledu jsem vcelku blízko pravdě. Nicméně zatím se nevracím a pokračuji dále. A nedělám chybu. Už zbývá necelý kilometr, abych se dostal ne pod skály, ale přesně na jejich vrchol. Nyní se již širší lesní cesta stáčí doprava a pomalu klesá. Vidím zajímavé skalky, jež vytváří jakousi miniaturní bránu. A brána je zde skutečně na místě. Pode mnou je strmá vrcholová část hlavního cíle výletu Malého Rabštýnu, lezci označovaného spíš jako „Malý Rabštejn“, patrně jako protějšek mnohem slavnějšího jesenického Velkého Rabštejnu. Přál jsem si aby na mě místo velmi silně zapůsobilo.

     To se beze zbytku podařilo. Situace je o to těžší, že velikost skály musím odhadnout „shora“. Takový postup (sestup) bývá často obtížnější a hlavně pocit strachu při pomalém přibližování se ke hraně skály o to silnější. Není zde žádné zábradlí, nic. Před botami vidím nejistý štěrk a tak raději mou míru odvahy nepokouším. Fotky dělám jen nataženou rukou „naslepo“ a stahuji se do bezpečné vzdálenosti. Když toto vše vidím, tak se mi jeví velice „vtipné“ označení lezeckých cest jako lehké až středně těžké. To „středně těžké“ znamená cesty obtížnosti kolem šesti. :-)

      Zajímavosti místa odpovídá i to, že jsem zde zase zůstal o něco déle, než jsem měl v plánu, nicméně nelituji. Přemýšlel jsem jestli se vrátit zpátky nebo pokračovat naučnou stezkou „Údolím Bystřice“ až jsem se rozhodl, že budu přece jen pokračovat dále ve směru Olomouc. A nelitoval jsem ani v nejmenším. Skály jsou skryté v lese a patrně asi nebudou příliš známé. Na druhou stranu, kdo hledá klid, tak jej zde určitě najde.