Mariánské poutní místo Sloup
K nejznámějším poutním místům na Moravě bezpochyby patří Velehrad, svatý Kopeček u Olomouce a Hostýn. Ten poslední se ale řadí k poutním místům mariánským. Stejně jako např. Zlaté Hory – Maria Hilf či Provodov. V Moravském Krasu pak narazíme na mariánská místa hned dvě: na pompézní Křtiny, na jejichž podobě se podepsal samotný Santini a Sloup.
Ano, to je ta obec, poblíž ní se náchazejí známé Sloupsko-šošůvské jeskyně, a která je poprvé zmiňována v análech už před poslední čtvrtinou 14.století. Vlastnící se tu hodně střídali (vzpomeňme např. Sovince Půtu z Doubravice, Ludmilu z Kunštátu či Magdalenu z Pernštejna), ale od 16.století byla v majetku rájeckého panství. K tomu podstatnému pak došlo někdy začátkem osmnáctého století, kdy pan hrabě Ludvík z Roggendorfu našel při návštěvě minoritských bratří v jejich brněnském klášteře sochu Panny Marie Bolestné. Nádherný výtvor neznámého středověkého italského umělce, zhotovený z lipového a topolového dřeva, jej tak oslnil, že si jej od mnichů vyžádal jako dar pro svou choť Karolínu.
Manželé, kteří měli v nesmírné oblibě právě Sloup, sošku uložili do mlýna Vavřince Severy. Zbožný mlynář s rodinou se k ní chovali s velikou úctou a ukazovali ji i všem zákazníkům, kteří si k nim přijeli nechat pomlet obilí.
A pak došlo k něčemu nevysvětlitelnému - těžce nemocná mlynářova dcera se najednou zničehonic zázračně zotavila! Zpráva o události rovnající se zázraku se po okolí rychle rozšířila a do mlýna se k sošce brzy začali trousit první poutníci. Následovala žádost pana hraběte směrovaná k olomouckému biskupství, o dovolení vystavěti ve Sloupě dřevěnou Kapli. Žádosti bylo učiněno zadost, a v Kapli se jednou týdně sloužila svatá mše.
Brzy ale bylo kvůli narůstajícímu počtu poutníků jasné, že musí následovat stavba něčeho většího, kostela. Hrabě Ludvík bohužel umírá, ale po jeho smrti tuto vizi dotáhla do zdárného konce manželka Karolína. Projekt chrámu vypracoval italský architekt Isidor Marcello Canavale (autor podoby rájeckého zámku) a dozoru nad realizací se ujal boskovický stavitel Vavřinec Merta. Skvostné barokní dílo, započaté Léta Páně 1751, bylo o tři roky později zdárně dokončeno a za podzimního měsíce října zde proběhl i finální akt: jak slavnostní vysvěcení chrámu olomouckým biskupem kardinálem Ferdinandem, tak veřejností s velikým jásotem doprovázené přenesení sochy Panny Marie Bolestné z Kaple na nové, mnohem honosnější místo na hlavním oltáři nového kostela.
Návštěvník, kráčející od prohlídky jeskyní do obce je i dnes ohromen modrobílým (ale kamenným) přeludem, nacházejícím se v jejím centru. Mohutné průčelí dnes vzorně opraveného chrámu se dvěma čtyřicet metrů vysokými věžemi (každá s hodinami a vevnitř obtěžkána dvěma zvony) nejednomu pozorovateli vyrazí dech! A což teprve prohlídka chrámové lodi!
Všude samý mramor (na hlavním oltáři se čtyřmi sloupy použit černý a červený) na něm dominující dřevěná skulptura Panny Marie Bolestné, dozdobená stříbrem a zlatem, všude kolem samá socha či vzácný obraz a na vysoké mohutné klenbě kostela výjevy, přivolávající mrazení v zádech.
Dále za zmínku stojí boční oltáře, zasvěcené svaté Anně, svatému Karlovi Boromejskému a Františkovi Serafínskému, kůr či novodobější varhany, skrývající se v původní varhanní skříni z roku 1762.
A nám, obdivovatelům vší té krásy, přisluší, abychom v duchu ocenili všechny její autory – ať už to byl tvůrce kostelní klenby – vídeňský malíř Kašpar Sambach, brněnský autor křížové cesty N.Havelka či slovutný olomoucký sochař Ondřej Schweigl a „pomocník“ pozlacovač Vincenc Kutálek, kteří se přičinili o vnitřní výzdobu chrámu. Při pohledu na další obrazy oceníme i jiné, pro nás neznámé mistry malíře, neboť většina těchto děl v devatenáctém století do interiéru přibyla jako dar od věřících.
Před odchodem a při posledním pohledu na chrám zvenčí nutno uvést ještě jednu zajímavost. Původní venkovní fasáda byla zelenobílá, později bíložlutá a ta současná modrobílá jej zdobí až od šedesátých let minulého století...
(K článku čerpány informace ze Sloupských a jiných webových stránek).