Chaty a chalupy
Mapa Ostravy a okolí
Můj první "soukromý" půlmaraton v životě (Bělský les, Ostrava).
Při většině mých dálkových pochodů bývám úspěšně na posledním místě a jsem vůbec rád pokud stihnu „limit“. Ač by se mohlo zdát, že články o běhu na turistický server nepatří, tak možná ne až tak úplně vždy. Navíc tento článek opět bude napsán jako seznamování se s během očima běžného smrtelníka, v žádném případě ne vrcholového sportovce… :-)
Na druhou stranu se musím přiznat k tomu, že jsem k běhu nikdy neměl negativní vztah. Znalci běhu a „analyzátoři pohybu“ by se asi při tom mém za hlavu chytali. K dokonalosti má hodně daleko, o tom nepochybuji. Ale z nějakého záhadného důvodu ho mám rád. A to dokonce, i když není ani elegantní, ani rychlý a ani nedokáži běžet moc dlouho. Často se i vnitřně bráním ten pohyb nazvat během. Ten by musel být rychlejší, ladnější, narovnanější, mít většinu času nohy v luftě a ne na zemi. Proto také radši říkám „indiánská chůze“ než „indiánský běh“. Ať už by si to „škatulkáři“ zařadili kam chtějí, tak jsem na škole měl vždy delší trasy radši a ona míle pro mě představovala jen začátek. Ve sprintu jsem neměl šanci, ale při pouhém kilometru a půl postupně ostatní sportovněji vypadající odpadávali a já se najednou nečekaně posouval dopředu. Ono to ani nebylo, že bych se posouval, ale spíš ti ostatní zpomalovali, zatímco já jsem si držel plus mínus své „chodecké“ tempo. Jako děcko na základce mi tato vzdálenost nestačila a tak jsem si občas vyběhl i někam jinam než na školní okruh. „Vybíhání“ nemělo žádný řád, natož pravidelnost, ale jednoduše mi to ukázalo cestu k běhu. Protože se nejednalo o časté pobíhání, tak ani výsledky moc přicházet nemohly. Poté jsem se začal více věnovat cyklistice a do té jsem se pochopitelně také vrhl s vervou. Díky kolu jsem se dostal na spoustu míst ve vzdálenostech o kterých by mě ani nenapadlo, že budu schopen ujet. To bylo na střední a později i na vysoké škole, kde jsem si pro výlety mohl vybrat poměrně dost času. Později jsem i dost dlouhou dobu jezdil na kole do práce, nakonec mě ale velký provoz na cestách v rámci sebezáchovy změnil na turistu. „Procházkám“ se věnuji dosud, ale problém je, že chodím strašně pomalu. A tak mě nenapadlo nic lepšího, než zase začít běhat. Lehce se to říká, ale odhodlat se, je další otázka.
Nejrůznějších pochodů už měl za sebou více a tak jít si něco zaběhnout bylo dalším stupněm sportovního vývoje. Nejtěžší bylo najít odvahu jako neběžec mít tu drzost se přihlásit na nějaký běžecký závod. Pro mě nejbližší byl v Ostravě a to slavné „Starobělské Lurdy“ [1], pojmenované podle křížové cesty v Bělském lese [4]. Po zaplacení startovného ani ne malého (aby se člověk nerozhodl, že pokud se mu „jen“ trochu nebude chtít, tak se na něj klidně může vykašlat – nemalá míra motivace), ale ani ne příliš velkého, aby se na to člověk vykašlal hned na začátku, už šlo jen o to se pomalu připravovat.
MÝM CÍLEM NEBYLO NIC MENŠÍHO, NEŽ NEBÝT ÚPLNĚ POSLEDNÍ.
Tuto velkou výzvu jsem tedy nemohl brát na lehkou váhu. Začal jsem si vymýšlet krátké trasy a uběhl jsem v kuse třeba jen pár set metrů. Nejtěžší bylo najít si své tempo. Základem je nespěchat a nepřepálit to. Nepřepálit start by asi bylo hodně přehnané, když jsem byl schopen udýchat třeba jen sto metrů a pak musel přejít do chůze. Stejně tak, jak je dobré nevyrazit sprintem, je dobré nemít na začátku extrémní požadavky a přání, protože jen se donutit k něčemu obtížnějšímu než je chůze, je už velmi velký úspěch. U mé turistiky to většinou bylo tak, že jsem se k běhu odhodlal jen při cestě dolů a to jsem ještě musel mít energie nazbyt. Něco to člověka naučilo, ale příliš běžecké vytrvalosti určitě ne. Proto je třeba delší rovinky nebo lépe ještě mírnější kopečky.
Základem je nemít z běhu „těžkou hlavu“, hlavně není žádnou prohrou přejít do chůze. Mnohdy je i v závodech vhodnější důmyslně promyšlený „systém“, kdy běžet a kdy svižně jít. Takoví jedinci pak toho, kdo se snaží trvale běžet (což sice považuji za hodnotnější, ale cílový čas je to, co určuje výsledky), mohou i lehce předběhnout. Což se krásně ukázalo jak u „Silvestrovského běhu Hrabovou“ [9] - [11], kde jsem kupodivu nebyl poslední a pokud by trasa měla 10 km, tak by se patrně jednalo i o můj „osobák“, ale také i u „Zimního běhu Hlučín“ [17] - [19], kde jsem byl úplně poslední. Ovšem tento závod jsem běžel po svém prvním „soukromém“ maratonu v životě, který se pokusím popsat v nějakém následujícím článku (a můžete si být jisti, že to byl velký zážitek, ale o čas zde vůbec nešlo).
Kupodivu jsem nebyl tak „rozlámaný“ jako například dnes nebo včera (27.1.2024), kdy jsem si „jen“ zašel část pochodu „Bezručova Moravice“ a vzhledem ke špatnému času (stále se ještě brzy stmívá), těžkému terénu, ale hlavně botám, které si už po stovkách úspěšně zvládnutých kilometrů nejrůznějších pochodů zaslouží „výměnu“, dal pořádně zabrat… Tedy čeká mě jak nákup nových běžeckých bot, tak i „pohor“. Dnes bych asi tak dobře „terénní desítku“ v pěkných kopečcích nedal (i když se jednalo o poslední místo :-) ).
(7.2.2024) Je pro mě jednodušší se „donutit“ zajít na výlet nebo si dokonce zaběhnout než napsat pár řádek textu. Tedy s menším zpožděním pokračuji v tématu můj první „soukromý“ (neoficiální) půlmaraton. Pocitově bych řekl, že byl dokonce o dost silnějším zážitkem než samotný „soukromý“ maraton, který už mám také za sebou. Ani v jednom z obou případů nejde o žádné superskvělé výsledky, spíš jen o to, že mám alespoň šanci nad těmi „oficiálními“ vůbec uvažovat. Na půlmaraton jsem již přihlášen a pomalu, ale jistě trénuji. Zlepšování je jen po velmi malých krůčcích, ale je (i když tento týden asi na mě něco leze nebo jsem „přetrénovaný“ - což ovšem spíš pochybuji). Ať už je to tak nebo onak, tak poslední týden, dva nebo tři to není s mým výkonem tak, jak by si přál. Pár měsíců jsem byl v režimu „oba dva dny o víkendu si dát nějaký pěkný běh“, ale během posledních 14 dnů jsem v neděli tak unaven, že si už žádný běh neordinuji. A ač bych měl být po dni nebo dvou již dostatečně odpočatý, tak se tak určitě necítím. No, snad se vše vzpamatuje a zase se vrátím do formy.
Teď již konečně k mému prvnímu půlmaratonu (dokud si na něj ještě pamatuji :-) ).
Jednalo se o jeden z tréninků na ten „oficiální“ - závodní. Mám cílem není nic menšího, než jej zvládnout do limitu, tedy tří hodin. Sprinty nikdy nepatřily k mé silné stránce – i na základce jsem končil mezi posledními, ne-li jako úplně poslední. Tak po pár stovkách naběhaných kilometrů si začínám i já uvědomovat, že sice uběhnu deset, dvacet kilometrů jakžtakž, ale strašně pomalu. Začíná se mi zdát, že jenom desítkami kilometrů v nohou se k těm, kteří se mi po chvíli ztrácí z dohledu nepřiblížím. Asi bude třeba zabrat a do běhání zařadit i něco na rychlost a „kyslíkový dluh“. Klus je krásný, ale je to jen rychlejší chůze. Potřebuji zrychlit a k tomu mi asi nepomůže nic jiného, než poctivé intervaly, tempa a další „ptákoviny“, které mě dostanou z pohodlné zóny klidného dýchání. Minimálně alespoň fartleky. Mnoho dalších věcí a „sprostých běžeckých slov“ o kterých jsem před pár měsíci ani netušil, že existují. Při čtení chytrých časopisů nebo knih z toho má pak člověk „hlavu jako meloun“.
Nevím, kdy přesně to již bylo, ale zkrátka jsem se jednoho krásného tréninkového dopoledne na BĚLÁK21 rozhodl, že si zkusím k jednomu pětikilometrovému kolečku přidat alespoň jedno další. Ostatní běžci se již vydali směrem k domovu a za chvíli možná už někteří z nich měli i oběd. Nyní to byl už jen souboj mě samotného s dalšími kilometry. Byl to tak drzý nápad, že ani já jsem neměl odvahu, byť jen chvílemi a jen trochu pomyslet, že bych na doběhnutí měl. Při mých předešlých pokusech před mnoha měsíci byly nejdelší běhy kolem 15 a jeden kolem 18 až 19 km. Ty jsem dokázal běžet (spíš jen klusat) na jeden zátah, ale když jsem se zastavil, tak již tak těžké nohy „ztěžkly“ ještě víc, že jsem skoro nebyl schopen pohodlnější chůze. Každé zastavení nebo dokonce sednutí situaci jen zhoršovalo. Nechtěl jsem, aby k tomu došlo i nyní. První pětikilometrové kolečko jsem zvládl i s terénní kopečkovitou „vsuvkou“ u které jsem se také snažil nepřejít do chůze.
(10.2.2024) První kolo se pohodovým tempem (běžci by spíš řekli jen klus, většina z nich by označila i mé „závodní“ tempo v závěru nějakého vydařeného závodu stejně tak jen jako klus… :-)) ) dařilo. Byl to klasický pětikilometrový trénink na samotný oficiální půlmaraton, který mě čeká letos 28.4.2024. Ale tak nějak jsem si usmyslel, že bych mohl zkusit už dřív jaké to asi bude. Možná až příliš brzo. Pomalu vybíhám do dalšího kola a to již sám. „Pár“ kilometrů, které mám za sebou a běžel jsem je rychleji než by bylo „na pohodu“ rozumné (inu, byl to trénink a přece jen nechce člověk prodat svou „kůži“ úplně lehce), tak teď mě v úseku mírného stoupání od „koliby“ čekalo zvolnění a „hledání nových sil“. Skvělým nápadem je po prudkém a rychlém seběhu k rybníkům ostře odbočit doleva do terénu. Půlmaraton Bělským lesem si díky profilu i charakteru trasy nemůže ani v nejmenším nárokovat jakoukoliv certifikaci (a tedy i časy se s jinými „asfaltovými“ půlmaratony srovnávat nebudou moci), ale určitě díky této „lahůdce“ bude stát za to. Dostane stejně nevšední charakter jako kratší, ale mnohem techničtější běh na stejném místě (trochu jiná trasa) se jménem „STAROBĚLSKÉ LURDY“. Taky už jsem zde, jak o místě samotných lurd, tak i o běhu psal [4], [20] a [21].
Půlmaraton BĚLÁK21 bude startován, jak se na každý poctivý závod, jež má ve svém názvu onu magickou kombinaci „MARATON“, hromadně. A zde bude ona fotograficky nejzajímavější část, kde se skupina sice již po x-stech metrech roztrhaná, ale nečekám až tak moc, bude muset vměstnat do poměrně úzkého prostoru. Rozum zde bude říkat „opatrně – zpomal“, ale sportovní duše ne. Ta si půjde ve svém „brzda – nepřítel rychlosti“ a závodník zde vpálí skoro v plné rychlosti. Pokud bude po dešti, tak bude zaručená zábava. O to víc, že po ostré klesající levotočivé zatáčce bude následovat zatáčka naopak doprava úzkou pěšinkou před stromem, kde se vleze skutečně jen jeden závodník. Přitom právě zde, v údolí, by chtěl přidat, aby využil energii do prudkého a relativně dlouhého kopce. K tomu má ovšem hozen (a to doslovně) klacek pod nohy, protože je ze padlý menší kmen. Inu, před kopcem i na kopci samotném dost překážek, aby jej donutily ubrat. Ten, kdo zde bude stále schopen držet své tempo i v posledním kole bude asi jasným kandidátem „na bednu“.
Můj případ to určitě nebude, protože už zde v druhém kole u kopce přecházím do chůze a vydýchávání se. Ve zbývajících dvou kolech již budu ono přejití do chůze brát jako zaslouženou odměnu po úspěšně překonaných dalších pěti kilometrech. Stoupat nahoru se mi už moc nechce a přesvědčovat se k přejití do mého „klusu“ je s každým kolem náročnější. Vím ovšem moc dobře, že čím více si budu „vychutnávat“ odpočinek chůze, tak o to náročnější bude ono následné vyběhnutí. Část chůze by určitě neměla být delší než minuta, maximálně dvě. V druhém kole se mi to daří dobře a zase se dostávám do své rychlosti. Tu zvyšuji pomaleji, protože i po té malé chvíli chůze se již opět jedná o jakési „malé rozběhání“. Naštěstí mírné stoupání (ale i tak dost velké na to, aby se člověk nemohl výrazněji vydýchat) končí a následuje několikakilometrové klesání. Zde ti lepší budou moci výrazněji zrychlit, ale já jsem rád, že se nějak hýbu. Klesání je dlouhé a také jej tak cítím. Velkým obloukem se po lesní cestě dostávám ke křižovatkám dalších cest s odpočívadlem. Odtud je cesta rovná jako šíp a o to se na první pohled zdá jako kratší. Skutečnost je ovšem jiná. Právě tento úsek se nejvíce táhne. Konečně se dostávám ke křižovatce s cestou vedoucí od hospody „Dakota“. Zde by se dalo pokračovat rovně a cesta by se výrazně zkrátila, nicméně je třeba ostřeji zabočit doprava a obrovským obloučkem se dostat přes v poslední době velice výrazně opravený „park“ Bělského lesa k budovám jedné lesnické společnosti (zde jsou přes plot vidět bludné balvany). Nepokračuji zde, ale „oblouček“ si ještě o něco prodloužím až se připojím na asfaltové cesty. Po nich se dostávám až k „Vodnímu areálu“ Ostravy – Jih a zde se trasa otáčí a začíná malé, ale zato táhlé stoupání prakticky až k onomu terénnímu „zpestření“. „Zpestření“, které bude pro mnoho trénovanějších spíš „postrachem“. Dostávám se do cíle druhého kola u „Starobělské koliby“ a pokračuji dále. Mám za sebou zhruba deset kilometrů a je to znát. Už, už chci být na vršku stoupání (zhruba v místech, kde běh „Starobělské lurdy“ ostře odbočuje z asfaltové cesty dolů do terénu k bezejmennému potůčku pramenícím pod Majerovcem) a pak rychleji klesat k ostré zatáčce do terénu před kopcem. Do jediného místa, kde jsem si dovolil přejít do chůze.
Zaslouženého odpočinku si užívám, již mi ani tak nejde o čas, jen o to abych maximálně využil zbytek svých sil. Vše začíná být již poměrně velmi těžké. Úsek na kterém se vydýchávám se zase o dost prodlužuje. Strašně se mi nechce, ale musím co nejdřív zase přejít do běhu. Cítím, že nohy pomalu přicházejí do křečí a mnohem rychleji se zadýchávám. Je nutné zpomalit, ale nepřejít do chůze. Po pár minutách není po náznacích křečí ani památky a tak se pomalu pokouším zase o něco málo zrychlit. Opět končí stoupání a nohy i plíce si tedy mohou zase o něco více odpočinout.
Není to jednoduché a jsem zvědav jak a jestli vůbec to poslední kolo zvládnu. Ale i kdybych to měl dokulhat, tak se nevzdám…
Nejde totiž o nic menšího než dokončit (jakkoliv) svůj první soukromý půlmaraton. Ještě je přede mnou hodně z třetího kola, i když jde o klesání. Žádné velké pocity, žádné hodnocení rychlosti, jde jen o to nepřejít do chůze, žádné vznostné myšlenky. Jde spíš jen o dřinu, ale pořád to ještě jde. Ani nevím jak, ale dostávám se do čtvrtého, posledního kola. Překonávám opět pomalou chůzí kopec a jsem rád, že se chvíli mohu pravicí přidržet stromu a vydýchat. Občas se mi zatočí i hlava. Nic co bych neznal, ale je třeba obezřetnost, žádný kvalt. Přibližuji se již počtvrté k otočce do klesání a vím, že zde už dneska nebudu muset jít. Vím, že to nejtěžší ovšem teprve přijde, až seběhnu dolů a budu muset zase malým, ale táhlým stoupáním pokračovat nahoru, ale pak se již bude jednat o mou nejdelší zaběhnutou trasu v životě a už „jen“ to bude můj osobní rekord. Nevím jestli můj „vydýchávací chodecký úsek“ byl až k onomu začátku klesání nebo již někde dříve. Donutit „hlavu běžet“ byl obrovský úkol, ale podařilo se. Zase běžím, tedy spíš asi jen klušu rychlostí nepatrně vyšší než je chůze. Strašně si dávám pozor, abych nezakopl o „vlastní nohu“ nebo cokoliv jiného. Mé kroky jsou jen minimálně „vysoké“, mohu tedy zakopnout o jakkoliv nízkou překážku. Už se mi moc nechce vnímat ani okolí a ani si „sám nemluvím se sebou“ ani „nenacházím odpovědi na otázky, které bych jinak nenašel“, ale běh nebo pochody mi tyto myšlenky dokázali rozvíjet do neskutečných rozměrů. Nyní už ne. Snažím se nevnímat bolest a jediné na co se soustředím je každý jednotlivý krok.
Vše je mnohem těžší než ve třetím kole, ale opět už jsem u koupaliště a začínám stoupat. Toto mírné stoupání cítí každý sval mých nohou i rukou. Můj běžecký pohyb nikdy nebyl krásný, ale teď už je zcela určitě úplně nekoukatelný. Chvílemi v tomto stoupání asi jen „šmajdám“ nohami. Jen nezakopni si říkám… Zde už tuším, že jsem za svým dálkovým rekordem. Nikdy předtím jsem nezaběhl (mohu říct, že stále jsem schopen „běžet“ celou trasu jen kromě těch terénních úseků do kope) více než v tento okamžik. Vše dál již bude jen „VÍC“.
Začínám si konečně uvědomovat, že mám už „jen kousek“ (kilometr, možná kilometr a půl) před sebou, abych si mohl říct:
„KONEČNĚ JSEM DOSÁHL TO, O ČEM JSEM ROKY, MOŽNÁ DESÍTKY LET, SNIL.“
Na základce jsem v tělocviku netoužil o nějakém bezvýznamném fotbalu jako ostatní, ale o MARATONU. Kdyby se mi nyní podařilo doběhnout něco, v čem je ono nesmírně hrdé slovo, tak by to bylo super. Když si začnu konečně uvědomovat, že už je „skoro namále“, tak se mi na pár okamžiků prakticky nekontrolovatelně hrnou slzy do očí. Stejně tak mi chvílemi přebíhá pořádný mráz po zádech.
Dostávám se do cíle čtvrtého kola. Ani nevím co všechno mě bolí. Dokonce nevím jestli mě něco bolí. Jediné co vím je to, že nesmím přejít do chůze, pak už bych se jen tak jednoduše do běhu nedonutil. Ve svém výsledku je to asi jedno – neběžím rychleji než bych odpočatý šel, ale jde spíš o princip. Mám za sebou 20 kilometrů. Zbývá mi kilometr a asi 100 metrů k tomu. Malé kolečko, kterým se maraton začíná a doplňuje právě tuto chybějící vzdálenost jsem si moc nepamatoval (a i kdybych na začátku pamatoval, tak teď už jsem byl tak vyčerpaný, že by to bylo to poslední na co bych si asi vzpomněl). Vymýšlím si trasu, která by se ji měla podobat, ale patrně jsem se proběhl o jednu odbočku výš a dostávám se do terénu, který by si zasloužil spíš nějaký překážkový běh (OCR). Musím přelézat padlé stromy a rozhodně už neběžím. Teprve zde v plné síle zjišťuji jak moc mi těchto dvacet kilometrů „dalo do těla“. Nohy nejsem prakticky schopen zvednout. Nakonec se mi tuhle divočinu v Bělském lese, kterou jsem dosud neznal (i tím byl můj první soukromý půlmaraton v životě užitečný – zase jsem poznal nové zajímavé místo skoro za humny), podařilo projít a dostávám se na lesní cestu. Po ní už sebíhám dolů a mířím do Hrabůvky. Nevím přesně, kde je cíl a tak se přece jen s obrovským přemlouváním po „nekonečné době“ opět velmi těžce přecházím v běh a pokračuji dále, tak abych si vytvořil dostatečnou rezervu, abych skutečně onu pověstnou vzdálenost překonal. Později doma z GPX záznamu mohu přesný čas na tuto vzdálenost lehce odvodit. Pokud by to ale bylo pod touto hodnotou, tak by mě to nesmírně mrzelo.
Je strašně zajímavé, že další okamžik, kdy mi zase na chvíli tekly slzy z očí a běhal mráz po zádech bylo prakticky úplně přesně v místech, kde později doma GPSka ukázala MAGICKÝCH „21 098 metrů“. Naštěstí zde nebyl nikdo, kdo by mě viděl – chlapi přece nebrečí… :-)
Splnil jsem si svůj obrovský sen. Pokračováním této cesty bude oficiální závod a tím bude BĚLÁK21. S předstihem mohu říci, že za nějakou dobu potom jsem si splnil i ten skutečný největší sportovní sen – uběhl jsem si maratónskou vzdálenost a to dokonce v zimě na občas zledovatělém terénu a s menšími kopečky s časem, který si zatím dobře pamatuji 6:58:30 (třeba čas půlmaratonu už v hlavě nemám a budu jej muset hledat :-))) ). Výsledkem snad bude, že najdu i tu drzost se přihlásit na slavný ostravský maraton, který bude letos 8.9.2024 [41]. Už jenom proto, abych poznal atmosféru velkého závodu na certifikované trati (trať už jsem si pochopitelně ze zvědavosti proběhl před týdnem taky, i když v některých místech jsem se trochu spletl [22]).
Co mě ovšem překvapilo v půlmaratonu i přesto, že jsem se snažil běžet opatrně s žádnými prudkými změnami v pohybech a rychlostech byly stavy poté…
Čekal jsem na autobus a tak jsem si zcela nevinně sedl na zastávce na lavičku a bylo mi dobře. To, že se mi bude těžce vstávat jsem očekával a nepřekvapilo mě. To, co mě v autobuse překvapilo bylo to, jak se mi rychle začala točit hlava a tak jsem byl nakonec rád, že jsem si mohl na další zastávce sednout. I tak to znamenalo hluboce dýchat a občas jsem měl sto chutí z autobusu vypadnout na čerstvý vzduch. Naposledy jsem měl takhle blbý pocit při jízdě autobusem z Velké Fatry do Žiliny, kdy jsem se byl „trochu proběhnout“ přes „Tupou“ , „Ostrou“ a nakonec jsem v závěrečném sebíhání již „bezpečným“ Konským dolem nohou zavadil o nějaký kořen nebo kámen pod listím a už jsem dělal šipku na čumák tak rychlou, že jsem ani nestihl říct „bác“. Odnášel jsem si pořádný škrábanec na levé ruce (pozůstatky jsou vidět ještě dnes po mnoha měsících) a rozbité sportovní hodinky, které zažily v Tatrách kde co a zde bych je málem ztratil (jejich ztráta mě v tom okamžiku štvala více než to, že „neumím chodit“ - naštěstí jsem je po deseti minutách našel a to ještě dřív, než mě došli ti, které jsem asi před čtvrt hodinou předbíhal… :-)) ) [23] - [25]. Tam byl vyvíjející se šok očekávatelný, ale po půlmaratonu, navíc opatrně běženém jsem jej určitě neočekával. Určitě jsem se do něj pustil ale s větší vervou než do maratonu, po kterém jsem suma sumárum nebyl tak „dobitý“ jako po právě zde popsaném půlmaratonu. Kdo chce vidět jak postupuje mé pomalé učení se běhání, tak „osobáčky“ jsou uvedeny zde: [26]
https://www.bezvabeh.cz/treninkovy-denik/bezec/31261-tomas-nejedly?run_type=run
Poznatkem je pro mě tedy i to, že podobné stavy jako po maratonech mohou nastávat i po „pouhém“ půlmaratonu!
DOPORUČENÁ A POUŽITÁ LITERATURA A ZDROJE:
[1] https://www.bezvabeh.cz/starobelske-lurdy
[2] https://ostrava.rozhlas.cz/starobelske-lurdy-poutni-misto-na-okraji-ostravy-6968489
[4] https://www.turistika.cz/mista/starobelske-lurdy/detail
[5] https://www.bkludgerovice.cz/starobelske-lurdy/
[6] http://www.mkseitl.cz/archiv/8419
[7] https://moravskoslezsky.denik.cz/ostatni_region/ostrava-beh-starobelske-lurdy-2021.html
[10] https://www.vysledkybeh.cz/Hrabovskebehy/Silvestrovsky9,2/ … zde jsou výsledky delší 9,2 km dlouhé trati, kde jsem v předposlední desítce, tedy ne poslední :-) s časem těsně pod hodinu. Takový čas jsem nedoufal, že vůbec „dám“ a to jsem měl ještě čas a „kyslík“ se bavit… Ovšem ten, kdo běžel „indiánským stylem“ má ve výsledcích asi o necelou půlminutu lepší čas a o jeden stupínek lepší pořadí...
[11] https://www.hrabovskebehy.cz/hrabovsk%C3%A9-b%C4%9Bhy/fotogalerie/foto-2023 … fotogalerie běhů.
[12] https://www.youtube.com/watch?v=PtXKuZaz3_c … video trasy „Starobělských Lurd“ z roku 2021.
[13] https://www.youtube.com/watch?v=b4RmkxSgqpM … další videa ze „Starobělských Lurd“ až po odkaz číslo 16.
[14] https://www.youtube.com/watch?v=4FjXHwiscuk&list=PL4seZbi3nS4x69y3wQH5jSK_S7mVxvsxz
[15] https://www.youtube.com/watch?v=4jukjGPoHjE
[16] https://www.youtube.com/watch?v=53MAYYIwEC0
[17] https://www.youtube.com/watch?v=qhKfgeiro2o … „Zimní běh Hlučín“ z výšky.
[18] https://www.youtube.com/watch?v=2W8qdGQxfdU … další videa ze „Zimního běhu Hlučín“ až po odkaz číslo 19.
[19] https://www.youtube.com/watch?v=wubG2fAzulU
[21] https://www.turistika.cz/mista/me-prvni-starobelske-lurdy-cast-druha-start/detail
[22] https://www.youtube.com/watch?v=DNpAO4_LwSs … seznámení se s trasou Ostravského maratonu.
[26] https://www.bezvabeh.cz/treninkovy-denik/bezec/31261-tomas-nejedly?run_type=run … můj tréninkový deník. Bohužel někdy může trvat i několik týdnů než tam doplním novinky. Inu je pro mě snadnější někam vyrazit nebo vyběhnout než to nebo o tom něco napsat. Krásným příkladem je například tento článek, který píši možná několik měsíců… :-)))
DOBĚHY MARATONŮ:
[27] https://www.youtube.com/watch?v=_nwebhp01HU
[28] https://www.youtube.com/watch?v=x6xAINcKzNI
[29] https://www.youtube.com/shorts/On2vNlEEyrI
[30] https://www.youtube.com/watch?v=jrZH3Syx78g
[31] https://www.youtube.com/watch?v=54bg4NQmc24
[32] https://www.youtube.com/watch?v=BwpNJSeNYqI
[33] https://www.youtube.com/watch?v=D0ulgKcMPOc
[34] https://www.youtube.com/watch?v=N7BEHMvJ3jU
[35] https://www.youtube.com/watch?v=KrMFEzqdH14
[36] https://www.youtube.com/watch?v=Eer8v3onixE
[37] https://www.youtube.com/watch?v=e-uFJ39hZp8
SCHODY PO MARATONU:
[38] https://www.youtube.com/watch?v=DKy7DNaIJsY
[39] https://www.youtube.com/watch?v=ya5-nx1LLkA
[40] https://www.youtube.com/watch?v=MQDodUs1O68
[41] https://ostravacitymarathon.cz/
DALŠÍ VIDEA:
[42] https://www.youtube.com/watch?v=uA4Bt7stwwI … Silvestrovský běh Hrabovou 2023.
[43] https://www.youtube.com/watch?v=wubG2fAzulU … „Zimní běh Hlučín 2024“.
[43] https://www.youtube.com/watch?v=DNpAO4_LwSs … Seznámení se s trasou Ostravského maratonu (Ostrava City Marathon 2024).
[44] https://www.youtube.com/watch?v=pDiG82GPfWE … jak se 10. trénink na BĚLÁK21 změnil v můj první soukromý maraton v životě (6:58:30).
[45] https://www.youtube.com/watch?v=_DYtz1S4OCE … trénink na BĚLÁK21.
[46] https://www.youtube.com/watch?v=MxP9foPCnGM … 7. trénink na BĚLÁK21.
[47] https://www.youtube.com/watch?v=TeJX4IANnRY … Nejzajímavější okamžiky tréninků na BĚLÁK21.
[48] https://www.youtube.com/watch?v=EfQKjElAm3I … Seznámení se s trasou „Silvestrovského běhu Hrabovou“.
Přidat do oblibených uživatelů
Ostrava
Mapa
Ubytování
Počasí
Chaty a ChalupyPříspěvky z okolí Můj první "soukromý" půlmaraton v životě (Bělský les, Ostrava).
