Chaty a chalupy
Mapa Ostravy a okolí
Jak jsem šel "1. ostravský nachmelený pochoďák", část II, závěr.
Tipy na výlet • Rodina s dětmi • Romantika • Pro zdatnější • Za sportem • Do přírody • Na kole
Kam a jak jedeme?
Pokračování předešlého dílu [1]. Zde se konečně dostanu k popisu trasy. Vycházím od „Starobělské koliby“ nečekaně opačným směrem, než se vychází (vybíhá) při jiných pochodech. Vydávám se zpět ke smyčce tramvaje číslo jedenáct (kde je pro případ nouze WC) a od ní doleva podél ulice Svornosti na ulici Proskovickou. Z ní rychle odbočím na vedlejší uličky, kde míjím klubovnu Junáka a TOMíků. Kolem nedalekého kostela „Nanebevzetí Panny Marie“ je možno pokračovat buď rovně, stále po ulici Husarově nebo odbočit doleva na ulici „K Odře“. V jenom místě se stejně obě cesty nakonec spojí a ani jednou, ani druhou si člověk moc z cesty neušetří (což ani není třeba, jde se přece jen dobře zvládnutelných 25 km). Zhruba tři kilometry je to odtud k odpočívadlu „Na Honculi“ a odtud již jen zhruba kilometr k odbočce červené turistické trasy mimo frekventované místa v Polance a zde již jdu pohodlněji. Netrvá to dlouho a přicházím na začátek nejzajímavějšího úseku celého pochodu. Nebo minimálně jednoho z nejzajímavějších. Skrytější úseky jsou ne nadarmo chráněny nejvyšším možným „stupněm“ a to jako NPR (Národní Přírodní Rezervace). Zajímavá zátiší zde člověk najde, aniž by musel sejít z povolených tras. Určitá forma „divočiny“, kde si vše roste „jak chce“ v kombinací s vodní hladinou, nejlépe ve vhodný okamžik (hlavně večer po západu Slunce), dodává místům zcela nevšední nádech a oko fotografa se zde při troše štěstí může skutečně „vyřádit“.
Než tato místa popisovat, je lepší se zde vydat. A to prakticky kdykoliv, dokonce i za „škaredého“ počasí. Pokud se mi podaří najít fotky nebo videa, tak se je zde pokusím uvést. Bohužel nebudou jen z tohoto pochodu (videa jsem první ročník netočil vůbec a ve druhém ročníku jsem ještě neměl stabilizátor („gimbal“) a tak je kvalita záznamu velmi špatná (hodně se třese, i když i kamera má mít obrazový stabilizátor – bylo by to na mnoho stránek vysvětlovat princip „elektronické stabilizace obrazu“, ale ve zjednodušení se jedná o rychlou změnu výřezu obrazu (tedy rozlišení záznamu je o dost menší než „fyzické“ rozlišení snímače obrazu CCD) podle signálů ze snímačů pohybu (chvění) přístroje samotného). Nikdy nebudou výsledky tak dobré jako u přístroje, který se snaží nepravidelnosti pohybu sám mechanicky vyrovnat - „gimbal“. V obou případech se jedná o jedno z nejkomplikovanějších a na výkon řídících procesorů nejnáročnějších úkolů. Ve svém principu je až k údivu, že toto vše funguje v „reálném čase“. Tak jen malá technická vsuvka, ale videa se stabilním obrazem, kdy jsem i já spokojen, mám jen z posledních pár výletů a se „stabilizátorem“ se zatím pořád seznamuji. Pokusil jsem pár nahrávek i za běhu, který byl jindy zcela nepoužitelný a nyní se na nahrávky dá dokonce i dívat…. :-)
Když projdeme pod železničním mostem, tak během několika okamžiků míjíme odbočku doleva mezi několik rybníků jež bývá sezónně otevírána a umožňuje alespoň na chvíli nahlédnout do místní NPR! Trasa je uzavřena od dubna do konce září. Prochází mezi „Malým Budním rybníkem“, Velkým a Malým Vačkem a „Kačírkem“. Určitě je rozumné tuto možnost nahlédnutí využít (dokud to ještě jde). Pokračuji dál po značené cestě, sjízdné i pro horské kolo, ale cesta je poměrně dlouhá. Nedaleko „Komorového“ a „Třecího rybníku“ se spletu a pokračuji pořád rovně. Za chvíli naštěstí zjišťuji, že je to špatně a tak se pár desítek metrů vracím zpět ke křižovatce lesních cest. Zde nesmím jít rovně, ale musím odbočit doprava. Dostávám se za „Komorové rybníky“, „Sádky“ a „Prosňáček“ a zde je cesta pro neznalého místa asi nejtáhlejší. Silnice naštěstí po chvíli přece jen skončí u železniční stanice Jistebník (kam ale cesta pochodu nevede) a zde odbočuji na opačnou stranu, tedy doleva. Míjím další rybníky s názvy „Křivý rybník“, „Prutník“ a největší rybník v oblasti „Bezruč“.
Tento úsek patří k těm nejméně příjemným – musí se jít po vcelku úzké, ale hodně frekventované silnici z Brušperku do Bílovce. Na jedné odbočce v lese za rybníky tam, kde se připojovala i cesta nejdelší, byla v druhém ročníku i občerstvovací pivní „stanice“. Dalších asi deset až patnáct minut trvá cesta do Košatky, kde se cesty obou ročníků dělí. V ročníku prvním, který popisuji zde, se za ostrou zatáčkou, kde se opravovala cesta nebo most přes řeku „Lubina“ odbočuje doleva. To je necelých sto metrů k oblasti „Vrbanisko“ a po evropské cyklostezce EV4 pokračuji severovýchodním směrem po polích, až se dostanu k zajímavému mostu, za nimž se začne cesta ještě více klikatit. Ač nemám za sebou příliš mnoho kilometrů – celkově jich má trasa asi 25, tak již zde, po dobré polovině, začínám trochu pociťovat únavu. To ještě netuším, že nebude dlouho trvat a ztratím se. Myslel jsem si, že neznámou cestu si zapamatuji a dokáži ji jít podle své vlastní, vcelku chabé, paměti. Ač mám GPSku, tak bych bral jako obrovskou prohru a potupu se na ni podívat. O to víc, když jsem nedaleko Ostravy a vůbec o nic nejde. Jen o můj čas. Nejde o dlouhou štreku a tak ani časový limit by neměl být problém – to bych se musel joo... zatoulat.
Tím nechci říct, že bych se při dobrodružné (objevné) cestě novým terénem nezapotil. Tak nějak mi „náhoda“ a zatvrzelé odmítání nápovědy GPSky pomohly do ne úplně snadného terénu, který přece jen poněkud potrápil. Správnou trasu přes Proskovice by se snad daly najít někde na stránkách organizátora pochodu [2]-[4], ale když píši tento článek, tak se mi to nějak nedaří – nevadí. Má cesta, ne zcela správná, je uvedena zde:
V Proskovicích se mi nedaří připojit na správnou cestu a tak jsem vydal tam, kam mě nohy nesly. A nebylo to moc dobře. Čeká mě vystoupání na menší, ale vcelku prudký kopec. Poté se dostanu na okraj lesa a myslím si, že již zde to nějak dám až nakonec přejdu tu správnou cestu. Ale k tomu mě ještě čeká procházka „kopřivovou a svízelovou lázní“. Možná ještě hodinu tuto „léčbu“ na nohách a rukou cítím. Nakonec sejdu, neptejte se mě kudy, na tu správnou a mnohem pohodlnější lesní cestu. Za malý okamžik potkávám další skupinu chodců a rychle zjišťuji, že jdou také „První ostravský nachmelený pochoďák“, ale kratší trasu. Po orientačně již snadnější a velice příjemné zvlněné cestě lesem se dostáváme do Staré Bělé – myslivně. Zde se již snažím svižněji sejít dolů k ulici Mitrovické. Kdysi dávno jsem tato místa často „brázdil“ na kole při mých výletech. Nyní se již cyklistice tolik nevěnuji – cesty a provoz na nich považuji za vcelku nebezpečný a člověk nemůže mít „oči“ všude. Taktéž na kole těžko mohu jednoduše „šlápnout na plyn“. Kdysi jsem ale na kole jezdil hodně, mnohem více než pěšky. Výlety byly podobně nevšední a pochopitelně v odpovídajícím měřítku delší. Nevýhodou bylo to, že jsem si nestihl všimnout všech detailů. To mi naopak poklidná turistika umožňuje mírou vrchovatou. Pohled na místa mnohokrát projetá na kole vypadají z jiného úhlu (pohledu poklidné chůze i jiných míst) zcela jinak.
Dalo by se dokonce říct, že to zde po těch mnoha letech vůbec nepoznávám. Musím projít delší úsek ve směru, který jsem projížděl, abych se zorientoval. Mohl bych se podívat do GPSky nebo mapy, ale to by bylo prohrou.
Nečekaně po sestupu od myslivny k ulici Mitrovické mě čeká opět stoupání na opačnou stranu hlavní silnice. Toto stoupání se hodně táhne a už se mi skutečně příliš nechce. Zdá se mi, že cesta na vrchol stoupání, kde již konečně vidím jihozápadní část sídliště Výškovice, je nekonečná. Když vidím paneláky, tak si naivně myslím, že už to mám jen kousek. Posledním úkolem je dostat se kolem bezejmenného kopce s nadmořskou výškou 263 metrů k „výškovickému“ vrcholu Majerovec. Lehce to vypadá, ale v místech, kde bych měl prudce odbočit doprava, ještě trochu stoupat a dlouhým obloukem se dostat k silnici vedoucí od horní symačky tramvají ve Výškovicích do Staré Bělé, špatně scházím dolů...
Nakonec se dostávám na ulici Proskovickou, kde se opravuje cesta. Naštěstí je to cesta, kterou z cyklistiky poznávám dobře a tak není problém dojít do horní části Výškovic. Zde bych se chtěl přiblížit ke křížové cestě „Starobělských lurd“, ale zdaleka ne tou nejkratší cestou. Pak již je směr jasný… Procházím cílovou rovinkou „Nachmeleného pochoďáku“, „Starobělských lurd“ i některých dalších akcí, až jsem samotným organizátorem pobídnut k běhu a toto rýpnutí si k unavené chůzi bere má sportovní část duše jako výzvu k alespoň nějakému běhu (spíš jen poklusu). Kupodivu jsem toho schopen a tak do cíle s úsměvem dobíhám, i když jsem už na „pouhých“ 25 kilometrů vcelku dost unaven. Radost z dosažené medaile, i když zdaleka nejsem první, je obrovská.
Krásné na těchto akcích je to, že každý dostane v cíli medaili, která něco váží a u těžších pochodů si i po delší době vzpomene na mnoho neopakovatelných okamžiků. Je spousta různých pochodů, mnoho z nich stojí za to je jít, ale jen těžko bych hledal takové, kde KAŽDÝ dostane medaili. Pro spoustu lidí je to určitě medaile VÍTĚZNÁ, i když zdaleka nemusí být na prvním místě. Taky se těchto akcí hodně zúčastňují především běžní lidé a ne jen špičkoví sportovci (ale i pro ně bývá účast, zejména u nevšedního terénního běhu „Starobělské lurdy“, otázkou cti). Mnozí chodí nebo běhají dokonce opakovaně. Těžko říct čím to je, asi velice vřelým přístupem všech organizátorů, bez kterých by tyto akce nebyly. Vytvářením tras, které v žádném případě nejsou všední nebo dokonce nudné. Výběrem tras, které vyhovují těm, kteří mají rádi poklidné krátké procházky i pro ty, kteří hledají něco na uspokojení své sportovní duše a v cíli musí být hodně nebo ještě více „uondaní“, aby prožitý den měli naplněný těmi nejvýraznějšími zážitky, které si budou ještě dlouhou dobu pamatovat. Možná ještě následující dny budou nadávat „do čeho, že se to pustili“ a že teď se skoro nejsou schopni doma pohnout – pro mě byl v tomto ohledu nejsilnější můj první „Štramberský jasoň“, který mohu s klidným svědomím nazvat „KRVAVÝ“ - ani by mě v těch dnech, kdy se mi někdy dělalo až trochu zle od žaludku, při pomyšlení na ty krvavé mozoly na chodidlech, že další ročník půjdu opět a pochopitelně si neskromně zase vyberu tu nejdelší trasu.
Těžko říct, co je tím hlavním důvodem, ale možná je to i dobře. Kdyby to člověk věděl přesně, možná by vše ztratilo své nesporné kouzlo. Asi je to hlavně tím, že je to pro „běžné lidi“ a ti si to umí stejně skvěle užít.
Co na závěr?
NEJENOM TUTO, ALE I DALŠÍ AKCE S KLIDNÝM SVĚDOMÍM DOPORUČUJI OPRAVDU VŠEM A PŘEDEVŠÍM TĚM, KTEŘÍ SI MYSLÍ, ŽE NA TO NEMAJÍ…
STAČÍ „JEN“ UDĚLAT TEN PRVNÍ KROK. PAK UŽ TO VŠE PŮJDE LEHČEJI… :-)
DOPORUČENÁ A POUŽITÁ LITERATURA A ZDROJE:
[1] https://www.turistika.cz/vylety/jak-jsem-sel-1-ostravsky-nachmeleny-pochodak-cast-i-uvod/detail
[3] https://www.bezvabeh.cz/online-registrace/13408-1-ostravsky-nachmeleny-pochodak
[4] https://www.bezvabeh.cz/online-registrace/13408-1-ostravsky-nachmeleny-pochodak/startovni-listina … zde jsem na hrdém patnáctém startovním místě… :-)
Za čím jedeme?
Za nevšední sportovní akcí...
Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?
Krátký půldenní pochod, ale možností po trase je více...
Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?
Zajímavá a nevšední krajina, ale především velice zajímavý nápad spojení turistiky a piva.
Ostatní informace
Jem místní, takže otázky dopravy neřeším. Startovné odpovídá mnoha jiným akcím a v jeho ceně je mezi jiným i ona medaile pro každého, kdo dojde...
Přidat do oblibených uživatelů
Ostrava
Mapa
Ubytování
Počasí
Chaty a ChalupyPříspěvky z okolí Jak jsem šel "1. ostravský nachmelený pochoďák", část II, závěr.
