Na Pelunce (Pelunka)

Jedná se o malý svědecký vrch s povrchem v úrovni vyšší středopleistocenní terasy s nejvýše 2 m mocnou pokrývkou štěrkopísků o nadmořské výšce kolem 191 m n. m., který vyčnívá nad pravý břeh řeky Labe, jehož část zabírá kulturní lesík a na zbytku se nacházejí rekreační chaty. Na severozápadě jsou pak Počeplice a na severovýchodě Ješovice, které jsou od tohoto vrchu odděleny množstvím polí, luk a zejména železniční tratí, k jejíž výstavbě došlo v letech 1872-1873 a oficiálně byla spuštěna k 1. lednu 1874.

Původně byl kopec nazýván jako "Na peluňce", čehož dokladem může být kniha Antonína Kubišty "Liběchov a jeho okolí", v níž se píše: "V mnohém směru liší se starožitné nálezy staroslovanské od německých a také všechny četné vykopávky, které v Liběchově a v okolí učiněny byly, jsou nad vší pochybnosť původu slovanského. Na počátku století čtrnáctého již naši kronikáři o Liběchovu častěji se zmiňují. Pojmenování jedné části polností u Liběchova "na soudném", jiné "na Rimani", "na Peluňce, "Želíze" (železitá voda), "Tupadly" tvrzení o původu slovanském s jinými ještě jmény jen potvrzuje a sesiluje." Ale ještě předtím byl zmiňován tvar "Pelunce" či "Pelunka" ("bei der Pelunka") a v I. vojenském mapování z let 1764-1768 a jeho rektifikaci z let 1780-1783 je dokonce zanesen tvar "Spelunce b." (b. jako Berg = kopec; viz http://oldmaps.geolab.cz/map_viewer.pl?lang=cs&map_root=1vm&map_region=ce&map_list=c056). Podle všeho vzniklo toto pojmenování od lidového názvu pro pelyněk, ale samozřejmě nejde vyloučit ani jiný původ tohoto jména, protože v širším okolí se objevovalo příjmení Peluňka. Avšak lidová přísloví podporují spíše první možnost, protože "peluňka je hořká tráva a člověku zdraví dává" a "po peluňce i šťovík sládne."

K osídlení těchto míst došlo již v neolitu, čehož důkazem mohou být střepy, broušené a štípané industrie na poli pod kopcem, které objevil J. Kubeš z Liběchova v letech 1963-1964. Od dávných dob pak náležela tato lokalita vrchnosti a mezi počeplické hospodáře byla rozdělena v 18. století díky poddanské a pozemkové reformě od Františka Antonína Raaba, což je krásně vidět v indikační skice stabilního katastru z roku 1843, kdy byla část kopce lesem a zbytek byl využíván k zemědělství, ať už jako pole, pastviny nebo ovocné sady, přičemž jižní stráň byla osazena vinnou révou a náležela přímo obci (viz https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=skicic&idrastru=LIT394018430). Vinohrady tu vydržely i nadále, což můžeme vyčíst ze zpráv vinařského spolku okolí Mělníka, zejména ze schůze jeho výboru 18. května 1874, kdy se zde hovořilo o škodách, jež vznikly květnovými mrazy. Na ní bylo zmíněno, že 3. května 1874 byl na vinici Peluňce udržován zrána na 8 místech kouř, čímž byla škoda zmírněna, takže "na 3 jitrech ryzlinku a na 1 jitru chrupky pomrzla jen 2 % a ostatek neporušený ostal." Další drobnou zmínku o místním vinohradnictví nalezneme v "Národních listech" z 11. března 1868: "Vypráví se nám též, že p. A. Veith stráň pod Liběchovem, posud stromy ořechovými posázenou, též na vinici proměniti, ano že kopec nazvaný "Pelunka" od obce podčeplické zakoupiti a jej révou posázeti obmýšlí." K tomu následně opravdu došlo a od 20. let 20. století do roku 1948 náležel tento vinohrad Ing. Františku Homolkovi mladšímu, vlastníkovi liběchovského velkostatku. Vinohrad Na Pelunce náležel mezi ty nejcennější a kvalitou vína patřil mezi nejlepší vinohrady v Československu. Vždyť František Rudolf Čebiš ve svém "Brevíři o víně" píše o Pelunce následující: "Ryzlink z liběchovské Peluňky stojí za ochutnání a je hoden obdivu. Šprýmař si vymyslil toto hořké jméno pro tak znamenitou polohu, na níž se daří víno skvělé, elegantní, řízné, s vůní přemilou." Po zestátnění byl převzat Čs. státním statkem Mělník, který později přenechal část vinohradu štětským zahrádkářům. Tato viniční trať zde vydržela v omezené míře až do současnosti, i když dnes náleží Michalu Křížovi (1/2) a Liboru a Márii Vedralovým (1/2; viz http://www.ovine.cz/web/structure/vinicni-trate-28.html?do[loadData]=1&itemKey=cz_1300).

Vedle toho byl peluňský kopec známý rovněž svou přírodou, jež byla v mnoha oblastech výjimečná, takže přitahovala řadu botaniků a zoologů k různým výzkumům, z nichž nejvýraznější postavou byl velký znalec přírody Českého středohoří Jan Šimr (2. září 1900 Veselí nad Lužnicí - 3. září 1980), který působil jako učitel, v letech 1922-1927 v Kostomlatech pod Milešovkou, v letech 1927-1945 v Třebenicích, v letech 1945-1947 v Třebívlicích a v letech 1947-1961 ve Velemíně. Ten prozkoumal toto návrší zejména v roce 1936 a některé jeho nálezy jsou zmíněny v knize Karla Kubáta "Rozšíření některých druhů rostlin v Českém středohoří. Fytogeografická studie". Zároveň musíme dodat, že těmito místy vede již desítky let turistická trasa z Liběchova do Štětí a v roce 2014 zde bylo zřízeno odpočivné místo, skládající se z informační tabule a stolu s lavicemi, k čemuž došlo v rámci projektu "Polabskými stezkami za vínem a poznáním" (viz https://www.stredohori.cz/detail/za-vinem-a-poznanim). Nestalo se tak prostou náhodou, nýbrž kvůli tomu, že je odtud krásná vyhlídka jak na Labe s elektrárenským areálem za ním, tak i na vzdálenější místa, třeba vrcholek Řípu.