neprobádaný (mnou) okraj Kročehlav

Tu sobotu jsem se dost špatně vyspal, pravda, vstával jsem kolem osmé, ale usínal kolem jedné, což poctivých osm hodin spánku není (a já když můžu, mám rád i víc). A nevzbudil mě žádný hluk, na který bych mohl nadávat, ale jakýsi zlý sen. Celé dopoledne se za mnou táhl tak, že jsem si připadal, že na mně leze chřipka. A přitom krásný den, slunečný. Kolem druhé jsem se rozhodl, že blbé pocity a stavy je nejlepší rozchodit, vzpomněl jsem si na koutek Kročehlav, který jsem v poslední době neprobádal a na zbytek lesa, kterým tam lze dojít. Ozbrojen věrnou fujinkou jsem se vypravil.

Už na sídlišti, kterým samozřejmě musím projít, ať jdu kamkoli, jsem se potkal s párkem kavek, kterým už lidi vůbec nevadili a vyplašil je posléze až přibíhající pes, a potom i s příznaky jara, které se snad už nesměle blíží.

Přes dvě hlavní silnice to na ty Dlouhé boroviny mám. A jejich okraj je pěkně narušený. Už v někdy v devadesátém roce minulého století si v místech bývalého dětského lesního koutu usmyslel tehdy mocný podnik Kablo udělat hřiště pro svůj fotbalový klub. To hned vedle jim už bylo malé (vždyť zrovna hráli divizi), tak se dohodli se zločineckou organizací (dneska už nepamatuju, jak se dřív jmenovala, dnes LČR), kus lesa den ze na den padl a vzniklo hřiště, na kterém se možná někdy trénovalo, ale nikdy nehrálo. A podle posledních informací a fám je zájem tu postavit nějaký hyper-super nebo alespoň satelitní sídlišťátko. Jen pár borovic na okraji staré zástavby tu pořád drží stráž.

Konečně jsem se dostal na panelku, která vede směrem severním a ještě k tomu z kopce. Byla ještě dost zasněžená, teplota sice předjarní, ale toho sněhu napadlo moc a tát se mu nechce. I když už rostou houby. Prý možná i jedlé, ale okusit radši nechám někoho jiného.

Tahle panelka je zřízena vlastně pro obsluhu potrubí, které přivádí teplo do sídliště. To bylo v poslední době hodně zrekonstruováno, ale betonový kanál, kterým vede, se honosí Krásnou flórou.

Les nebyl mým cílem, však jsem po chvilce odbočil pěšinkou k severozápadu směrem k okraji Starého Města Kročehlavy. Ale napřed tu byly ty břečťany, potom malý špic, s jehož pánem jsme se slušně pozdravili, ale pejsek se velmi zdráhal kolem fousatého chlapa projít a až na popáté byl přivolán. Obvykle takové problémy nemám, páníčkové a paničky se mi zhusta omlouvají, že pes ode mne vyžaduje podrbání a často se mi i o kalhoty opře. Mně to potěší, kalhoty potom opráším, ale tenhle se bál, i když jsem z cesty ustoupil.

Taky se v tomhle kousku kácelo, ale krásný dub zůstal zachovaný. A doufám, že mu to vydrží.

To už jsem se blížil tam, kam jsem měl vlastně namířeno. Pěšinka vedoucí kolem zídek mě vyplivla rovnou do jedné z ulic. Jedním z úkolů, který jsem si zadal, bylo zjistit, kde vlastně bydlí kamarád. Relativně nedávno se přistěhoval do secesního domu, který koupil, porodit syna za tu dobu stihl (tedy on ne, jeho roztomilá žena Maruška, která je dvojnicí královny Mariany Oranžské, tedy podle portrétů, které ukazovali v Toulavé kameře). Dům jsem našel okamžitě, auto, kterým jsem se vezl nedávno, když jsem dělal doprovod při nákup zbytků starožitných kamen kdesi za Pardubicemi, jsem poznal. Ale rovnou jsem k němu nešel. Ulička směřující napřed k východu a potom k severu vedla po rozhraní shluků garáží a relativně nové zástavby. Už jsem viděl hlavní, radši jsem uhnul, a najednou zajímavůstka. Tohle byly původní hranice města, kudy vozová cesta vedla do polí. S úctou jsem prošel a začal obcházet. Napřed jsem šel Doprava, zástavba mně zlákala, ale jen jeden dům zůstal zhruba v původní podobě.

O těch falešných oknech můžu trochu pochybovat, ale štít je poměrně zachován. Možná vypadá trochu omšele, ale ve srovnání s „břízolitem“ těch okolních, buď za ten vzhled dík. Konečně jsem se vrátil na místo, které jsem chtěl vidět. Kamarád má dům opravdu secesní, ale to auto ho vysloveně hyzdí. Když jsem mu to na sociální síti vytkl, chytila se toho nějaká jeho kamarádka a k výčitkám se připojila tím, že se na ní tenhle člověk neustále vytahuje (no jo, vice než dva metry má, vejtaha a chudák synek to asi zdědí, ve tři čtvrtě roce už mu prý je malý kočár). Když ten rozhovor zachytila křehká královnina dvojnice, vzkázala mi, že když příště půjdu kolem a nestavím se na kafe, cosi mi nakope (a opravdu nevím, jestli řekla zadek nebo prdel). Snad se jí dostalo omluvy, že jsem se cítil trochu chřipkově, a ještě si pamatuju, že takové návštěvy jsou u rodin s miminem obzvláště vítány.

Dům měl u sebe, alespoň podle kamarádova bádání i továrničku, údajně kamnářství, a tomu adekvátní vchod. Škoda, že se vývěsní štít nedochoval.

Stáří už tu taky trochu pracuje, nad jedním z oken je prasklina (a v okně se mi povedl autoportrét), ale ozdůbky kolem něj jsou kolem nevídané.

S takovýmito lístečky jsem se v širokém okolí ještě nepotkal. Sluníčko svítilo, začínal jsem být dehydratovaný (to kafe by koneckonců docela bodlo), inu začal jsem se vracet. Ale pořád jsem se po památkách, kterých tu moc nemáme, rozhlížel. Za dvojím rohem to byla Krásná kovová vrátka, a o kus dál k jihu, v ulici Na Zelené, kam jsem mimoděk zabočil, průhled na zdevastovanou a dříve Krásnou vilu.

Tenhle dům už jsem léta obdivoval, (a nejsem sám) ale prý nějaké nešťastné dědické řízení ho dovedlo do stavu zříceniny. Ale vyprávění nemá mít špatný konec. Tu chřipku jsem nakonec nedostal.