Niemojów – ruiny renesansowego dworu sołtysów

Údolí horního toku Divoké Orlice, schované od vnitrozemí za hlavním hřebenem Orlických hor dnes patří k relativně nejopuštěnějším místům v naší zemi. Přesto bývaly doby, kdy bylo široké údolí daleko zabydlenější a to na obou březích zmíněné řeky (tady ještě říčky). Do 18. století byly obě strany součástí zemí koruny České, na pravém břehu byly samotné Čechy, levý břeh patřil Kladsku, které dlouho patřilo ke korunním zemím. Pak si je obsadili Prusové, ale jinak se nic dramatického nestalo. Na obou stranách řeky žili obyvatelé se stejným jazykem, takže jak se poměry ustálily, žili vedle sebe dál. Vše se výrazně změnilo na konci 2. světové války. Německy mluvící obyvatelstvo bylo ze svých obydlí vysídleno a na jejich místo přišli noví osadníci. Nebylo jich ale tolik, aby obsadili celé údolí. Navíc hospodaření v drsných podhorských polohách příliš nevynášelo, kdo to neuměl, brzy utekl. Tak dnes kdysi relativně lidnaté vísky zejí prázdnotou.

Z obydlích se časem staly ruiny, pokud nebyly rovnou zničeny na konci války, nebo u nás v 50. letech, kdy prázdné budovy likvidovalo vojsko.

Na polské (levé) straně údolí se kupodivu opuštěná stavení příliš nelikvidovaly, tak dnes můžeme vidět v těchto končinách řadu zřícenin, působících leckdy značně romanticky a tajemně.

Obzvlášť velkou ruinu můžeme spatřit v Niemojówě, hraniční vísce sousedících s našimi Bartošovicemi v Orlických horách. Kdo přejde most přes Divokou Orlici, ocitne se u budovy hostince (Zajazd Gosciniec). Jedna z nemnoha dochovaných budov bývalého Marienthalu. Ves byla založena kolem roku 1570 císařským nadlesním Leonhardtem Valdhammerem.

Již brzy po založení byl zřízen úřad svobodného rychtáře, můžeme se setkat s výrazem šoltýs. Byl to svobodný hospodář, který měl zajišťovat výkon státní správy, případně i jednoduché soudní správě v dané lokalitě. Rychtář byl poměrně zámožný člověk, tudíž tomu odpovídalo i celkem honosné sídlo. Vznik objektu je kladen do roku 1576. Dodnes můžeme vidět rozpadající se zdi kdysi značně rozlehlé usedlosti v prostorách za zmíněným hostincem. Základy usedlosti spadají do renesanční doby, ve východní části ruiny můžeme dodnes odhadnout pozůstatky tří patrových arkád a průčelí, které mělo charakter palácové stavby. Proto se někde můžeme setkat s tvrzením, že jde o zámek, či lovecký zámeček.

Po třicetileté válce se rozvoj území v Bystřických horách pozastavil. Do velikosti, která předcházela dnešní ruině byla usedlost přestavěna ve 20. letech 18. století, za vlastnictví Franze von Ruprechta. (nápis na ostění oken s datem 1727). V roce 1747 panství přešlo do majetku rodu Althannů (ač to byli Rakušané). V roce 1764 došlo k poslední větší přístavbě v objektu brány. Významnou držitelkou statku byla po roce 1840 princezna Marianna Oranžská. Jako posledními majitelé před válkou je uváděna rodina Höhne. Ti zde provozovali hostinec s 20 místy k noclehu.

Ačkoliv válku usedlost přežila bez větší úhony, v nových časech nenašla obyvatele nebo správce a začala se rozpadat. Již v roce 1960 se začíná uvádět jako ruina.

Kdo se odváží do porostu může stále najít poměrně mohutné zbytky budov, v letních měsících je ovšem okolí značně zarostlé, víc je toho tedy k vidění v době od podzimu do jara, ačkoliv v roce 2008 (kdy jsem viděl poprvé) bylo okolí poněkud vymýcené oproti stavu z nedávné návštěvy (06/2015).

Mimo zříceniny stojí za zmínku i hostinec, za kterým se ruina nachází, svérázná výzdoba okolí připomíná malé panoptikum (dominují železné sochy postav z Dona Quijota), najdeme výstavku starší zemědělské techniky, ale i zajímavou Fotogalerii místního autora v restaurační místnosti.