Ořechovský zámek
Středně velká vinařská obec s více jak sedmi sty obyvateli, ležící poblíž Uherského Hradiště, nedostala své jméno podle nadměrného výskytu hafanů, ale její název je odvozen od plodů lískových keřů. Obec se poprvé připomíná již roku 1131. Za Kateřiny z Doloplaz, vdově sedící na ořechovské tvrzi, byla malou vesničkou s nejvíce čtyřiceti staveními. Všechny stály v části obce dnes zvané Dědina okolo soutoku dvou potoků a močálu. Později se stal součástí vesničky i pánský dvůr s chovem ovcí, mlýn a právovárečná krčma, která byla přestavěna na pivovar. Koncem 17.století tady žilo už přes 400 obyvatel, ale následující století s počtem ořechovské populace notně zamávalo: dědina byla nejprve vypálena kuruckými povstalci a o dva roky později ji postihl velký požár, kdy celá shořela a poškozen byl i zámek. A to vše ještě začátkem 19.století dovršila morová rána! Blýskat na lepší časy se začalo až pak...
Vraťme se ale k objektu panského sídla, stojícího v centru obce:
Jeho prapůvodní podobou byla tvrz, která je poprvé připomínána roku 1541 za Kateřiny z Doloplaz, ale stála tu už o hodně dřív. V druhé polovině 16.století ji Onšíkové z Bělkovic přestavěli na renesanční zámek. Na přelomu 17. a 18. století zámek získal za Magnisů barokní podobu, ale jednalo se hlavně o fasády a interiéry reprezentačního prvního patra. Zámek sestával z dvoupatrové budovy se třemi křídly a čestným dvorem před západním vstupním průčelím. Rohy nádvorní strany zdobí dvě štíhlé válcové věže se šnekovitými shodišťmi, na východní straně se nad masou zámku zase vypínají dvě patrové, masivní věže hranolové. Barokní přestavba zámku byla za Maxmiliána Filipa ukončena přístavbou oddělené římskokatolické kaple v nejkratším zámeckém křídle.
Od roku 1718 zámecký objekt sloužil jako letní sídlo opata velehradského kláštera. Poté se do něj nastěhovali salesiáni, aby si zde zbudovali výchovný ústav a přitom poněkud znehodnotili venkovní vzhled i podobu interiérů.
Zámecká kaple byla roku 1941 opravena a slouží od té doby svému účelu v podstatně až dodnes. Ostatní zámecké prostory bohužel takové štěstí neměly, neboť se po druhé světové válce změnily ve sklady. Později interiéry sloužily za obydlí důchodcům a dnes má sídlo soukromého vlastníka.
Stal se jím italský podnikatel Alessandro Alagia. Ten chtěl roku 2013 objekt prodat, ale nakonec od úmyslu odstoupil a částečně otevřel zámek veřejnosti. Průvodce po zámeckých interiérech zde ale nenalezneme. Ty slouží k pořádání různých firemních akcí, oslav a rautů, probíhají zde ale také koncerty a jiné kulturní akce a v zámecké kapli se oddávají novomanželé.