Památník nacistickým obětem - Březina u Valašských Klobouk

Ráno 22.dubna 1945. Za řevu dozorců na apelák tehdejší protektorátní valašskoklobucké věznice nastupuje 13 vězňů. Všichni jsou to velmi mladí muži a nachází se mezi nimi i jeden sotva 15-letý chlapec. Po chvilce čekání jsou jim rozdány krumpáče a lopaty. Do zubožených těl všech odsouzenců, zesláblých hladem a nelidským týráním za nekonečných výslechů, na okamžik přeskočí jiskérka naděje: všichni jsou ještě tak mladí, začíná jaro a jim se chce tolik žít - snad po nich Němci budou chtít jen výkop protitankového zátarasu proti rychle postupující Rudé armádě... Když je ale hlouček zajatých slovenských partyzánů (a jeden sovětský) obklopen kordonem německých vojenských četníků, kteří mají na puškách nasazeny bajonety a vpřed předstoupí obávaný velitel klobuckého gestapa R.Adler, je rázem po naději! Gestapák štěkne rozkaz a pěší kolona se vydává na pochod smrti. Z Valašských Klobouk stoupají po silnici k rozcestí ke Smolině, tady zabočí po silnici vpravo k Lačnovu a dvěma serpentinami vystoupají na plochý hřeben, jakousi náhorní planinu mezi horami okolních Bílých Karpat a vzdáleného hřebene Vizovických vrchů. Je to úžasné místo s dalekými výhledy a nešťastní partyzáni se při pohledu na tu krásu kolem pomalu loučí se svými životy a smiřují se se svým osudem, neboť jejich oslabená a apatická těla už nemají dost sil k útěku.

Když procházejí jehličnatým lesíkem, rozkládajícím se nad dědinou Poteč a nesoucí jméno Březina, Adler vydá rozkaz, Němci naženou vězně na okraj hvozdu a přikážou jim vykopat velikou jámu. Nikdy se už nedovíme, co se při kopání vlastního hrobu honilo za myšlenky v hlavě Jána Bálintha - svobodníka dělostřeleckého pluku z Prešova, trojici pocházející z Trenčianské Teplé - Jozefu Červeňanskému, Štefanu Prekopovi a Jozefu Honákovi - před odchodem k partyzánům to byli dělníci, Jánu Drahovskému z Dubnice nad Váhom - také bývalý dělník, Jánu Korenkovi z Trenčína, rodáku ze stejného města - vojínu Michalu Šeršéňovi, bývalému krejčovskému pomocníku Jánu Jurákovi z Nového Mesta nad Váhom, Vilimu Šnajdarovi - číšníku z Piešťan, Vasilu Miasnikovi - jedinému sovětskému partyzánu a tomu 15 - letému chlapci a dvěma mužům se snědší pletí, jejichž jména nebyla nikdy zjištěna...

Jáma je hotova, partyzáni jsou pod bolestivými štulci bodáků přinuceni pokleknout na okraj jámy a velitel Adler osobně vykoná popravu všech zajatců: tato nacistická bestie postupně zezadu přistoupí ke každému z nich a střelou do týla ze své pistole ukončí jeho život!

Nedlouho po osvobození byl v těchto místech umístěn malý pomníček, v roce 1966 zde podle návrhu p.Rafaje vznikl větší pomník tvaru vysokého úzkého kvádru s tabulkou se jmény nešťastných mladých mužů a se znakem republiky. Památník je ohrazen a nachází se v lese jen pár desítek metrů od okresní silnice mezi Valašskými Kloboukami a Lačnovem, přibližně ve středu vzdálenosti mezi oběma obcemi a u cesty na něj upozorňuje ukazatel. Turistická značka k němu ale žádná nevede...

Pokud tudy někdy náhodou budete projíždět a kochat se krásou líbezné KRAJINY Jižního Valašska, zastavte se prosím u tohoto místa a věnujte tichou vzpomínku na 13 zbytečně zmařených mladých lidských životů, které vyhasly necelých 14 (slovy: ČTRNÁCT!!) - dní před osvobozením kraje rumunskými oddíly, patřícími k Rudé armádě...

ČEST JEJICH PAMÁTCE!

(Omluva : fotografii Památníku nemám, neboť když jsem těmito místy naposledy před více jak 10 lety procházel, vracel jsem se zrovna z výletu z Lačnovska a ve fotoaparátu Praktika mi už na kinofilmu nezbylo žádné volné políčko. Ilustrační snímek pochází sice také z této "náhorní planiny", ale ještě kus od lesíka s hromadným hrobem.)

- Část informací načerpána (ale volně zpracována) z knihy Petra Odehnala "Lačnovsko".