Pamětní deska bratří Bienertů v Kyjovském údolí

Tato nevelká, skalní, pamětní deska je nejen připomínkou brutální vraždy dvou slušných starých lidí, ale také mezinárodním mementem a upozorněním na skutečnost, že ani přežití období fašistického teroru a bolševického běsnění neznamená stejnou jistotu pro časy „nekonečné pravdy, všeobjímající lásky a opravdové demokracie“. A jedná se o příběh tragický i velmi smutný. Jeho hrdiny jsou František a Eduard Bienertovi, dva sudetští Němci, kteří se narodili a žili v severočeském Šluknově. Nedlouho před koncem milénia byl jejich skon mediálně poměrně atraktivní záležitostí, i když (nebo právě proto, že) bratrům bylo v době vraždy 81 resp. 79 let.

Navíc se jednalo o velmi vzácný případ, kdy mohl nezúčastněný pozorovatel alespoň na chvíli získat pocit, že boží mlýny i spravedlnost občas existují, i když melou velmi pomalu a projevují se často poměrně diskutabilně. Použijeme-li názvu románu F.M. Dostojevského Zločin a trest, tak první kapitola vznikla v roce 1990 a závěr byl dopsán o téměř patnáct let později. A budeme-li chtít přidat ještě další Fjodorovo dílko, tak jeden idiot zločin spáchal a stádo podobně postižených trestu bránilo, jak nejdéle to bylo možné.

Vraťme se ale k našemu příběhu o sourozencích, kteří celý život bytostně milovali krajinu šluknovského výběžku a neustále se snažili šířit informace o historii a krásách rodného kraje. A nezabránil jim v tom ani fakt, že Eduard byl po válce jako sudetský Němec odsunut. Svou vlast a rodinu však miloval natolik, že se sem tajně vrátil a ilegálně deset let tajně bydlel ve skrýši v domě svých dvou sourozenců (oba bratři měli ještě sestru Alžbětu, která byla – stejně jako oni – velkou turistkou a znalkyní regionu). Koneckonců měli všichni české školy a považovali se za Čechy.

Paradoxní přitom bylo, že František, který mohl i po válce zůstat v Československu, musel narukovat do německého wehrmachtu, zatímco zdravotně nezpůsobilý a o 2 roky starší Eduard, který za války pracoval v drážďanské kartotéce, byl odsunut. Stalo se tak proto, že ing. František Bienert byl uznávaným a potřebným textilním odborníkem. Eduard se však z Německa tajně vracíval přes hranice domů, i když věděl, že tím riskuje život.

Když se v roce 1953 na česko-německé hranici objevily drátěné zátarasy, Eduard už zpátky do Německa nemohl. A tak vznikl na půdě domu Bienertů úkryt, ve kterém strávil následujících deset let. František se v té době každou volnou chvilku naplno věnoval turistice a organizoval pravidelné vlastivědné výlety. V jejich přípravě mu pomáhal ukrývající se Eduard. Ten byl odhalen až roku 1962, kdy pomáhal při hašení velkého požáru. Deset let na půdě mu ale bylo uznáno jako plnohodnotný trest a do vězení proto už jít nemusel. Všichni tři sourozenci se pak společně dočkali listopadu 89 a, bohužel, i osudové noci z 15. na 16. září roku 1990.

Tehdy našla Alžběta svého Františka mrtvého a Eduarda těžce zraněného. Ten ranám kladivem podlehl po třech dnech. Příčinou vraždy byly zřejmě peníze, které sourozenci vybrali na opravu kostela. Pachatele brutální dvojnásobné vraždy chytila policie velice rychle. Byl to cikán, který se paradoxně jmenoval Michal Bílý. Ten se přiznal k tomu, že do domu Bienertových vnikl zadním vchodem a oba bratry ubil kladivem. Po poradě s právníkem ale prohlásil, že do domu sice vešel, ale uviděl tam umírající bratry a zase utekl. Důkazy sice hovořily jasně, ale soudce snědého vraha přesto propustil. Michael Kocáb, Petr Uhl, Anna Šabatová a další individua tohoto typu jistě radostně zatleskali a normální lidé se opět přesvědčili o tom, že spravedlnost neexistuje. A bezcitný vrah následně ještě obvinil české policisty z rasismu.

Po patnácti letech ale Spravedlnost překvapivě pootevřela jedno své očko. Bílý si v té době odpykával již svůj čtrnáctý trest, ale noví svědci nečekaně potvrdili, že vrahem dávného zločinu byl právě on. Těmi novými svědky byla údajně jeho přítelkyně, které se tím pochlubil a kterou týral tak, že se bála jeho návratu z vězení. Jen díky tomu „vyinkasoval“ vrah po znovuotevření případu doživotí.

Tento příběh by neměl být nikdy zapomenut, i když je skalní tabulka naproti jeskyni Vinný sklep (a v katastru obce Doubice) opravdu natolik nenápadná, že například cyklisté ji většinou ani nezaregistrují. Nepřečtou si tedy ani sdělení, že „Koho neosloví láska k domovu – kdo necítí se být jí posílen – kdo pro ni v srdci nemá prostoru – zdá se mi bohem opuštěn“. Většinou ale pod ní ještě stále hoří svíčky. A to je dobře …