Pomníček Miroslava Říčaře u Petrovic nad Orlicí

V Hradci Králové máme od roku 1946 Říčařovu ulici, jež se původně jmenovala jako K cihelnám. Toto pojmenování obdržela v roce 1890 podle svého umístění. Její současný název má připomínat památku odbojáře a spolupracovníka Obrany národa a ilegální KSČ v Hradci Králové Bohumila Říčaře (10. ledna 1896 Plotiště nad Labem - 23. srpna 1944 Drážďany), který pracoval u Českomoravských drah jako vlakvedoucí.

Ale nebyl jediným ve své rodině, kdo se činně postavil nacistické hydře na odpor, protože v jeho šlépějích neméně aktivně kráčel jeho syn Miroslav, jenž byl důležitým článkem ilegální krajské organizace KSČ, ale stejně jako jeho otec spolupracoval a měl kontakty i na nekomunistický odboj. Narodil se 18. srpna 1922 v Plotištích nad Labem, kde absolvoval obecnou a měšťanskou školu, aby se nakonec stal studentem královéhradecké průmyslovky. To již bylo v době, kdy nacisté utrpěli porážku u Stalingradu a kdy došlo k rozhodujícímu obratu v průběhu 2. světové války. O to víc však němečtí okupanté v protektorátu řádili.

Na Královéhradecku řídil komunistický odboj krajský sekretář Josef Formánek a jeho nejbližším spolupracovníkem byl právě Miroslavův otec Bohumil Říčař. Všichni odbojáři se často scházeli v Kašparově hájence u Petrovic, kde navazovali kontakty ti z Královéhradecka se svými kolegy z Týniště nad Orlicí a vlastně z celého orlického podhůří. Mnozí tu nalezli též dočasné útočiště, když se kolem nich začala stahovat smyčka. Jmenujme z nich např.: Žofii Šnajdrovou, Rudolfa Zíba, majora Václava Snítila z Hradce Králové, nadporučíka Albína Sládka a samozřejmě již zmíněného Bohumila Říčaře, který se zapojil do odboje s celou svou rodinou, tj. s manželkou Annou, synem Miroslavem a dcerou Jarmilou. Jako správní vlastenci ani nemohli jinak, protože bestiálnímu násilí se musí postavit a ne mu přihlížet.

Všichni se stali součástí železničářského odboje, zprvu v rámci skupiny Nádraží, jež byla prostřednictvím Vladimíra Brožka napojena na Josefa Zlesáka s časopisem Čin a komunistický odboj řízený profesorem Jiřím Purkyněm. Ale jako správný železničář byl spojen rovněž se skupinou V boj, s představiteli Obrany národa, s organizací Jitřenka a de facto se všemi, kdo se jakýmkoliv způsobem na Královéhradecku postavil německým okupantům.

Bylo jasné, že příklady táhnou, natož ty otcovské, takže syn Miroslav byl mnohdy aktivnější a radikálnější než jeho otec. Začínal v již zmíněné skupině Nádraží, odkud se propracoval do dalších odbojových organizací a sítí. Pro jeho zodpovědnost, rozvážnost a obětavost se na něj postupem času spoléhali skoro všichni. Spolu se svým otcem, Jiřím Rýdlem a Karlem Tichým množil na ručním válečkovém cyklostylu letáky, vybíral finanční podpory pro vězněné a stranické příspěvky a celou jeho činnost bychom ani nedokázali vyjmenovat. Neopomenutelným byl též jako spojka. V této pozici měl zajíždět k rodině Kašparů, jež žila v petrovické hájovně, kde se setkával se svým otcem, který byl od srpna 1940 v ilegalitě, případně mu zde nechával různé vzkazy.

Pak však přišel počátek roku 1943, kdy již gestapo pod vedením SS-Hauptsturmführera a vládního rady Alberta Hardtkeho (21. února 1898 - 22. února 1947) mělo dostatek informací o ilegální komunistické organizaci na Královéhradecku a vzhledem k tomu, že jeho členové byli také zhora peskováni za svoji špatnou činnost až liknavost, tak se rozhodli pro obří akci, která by komunistický odboj na východě Čech a na něj napojené další organizace vymazala z mapy. Tato akce začala v brzkých ranních hodinách 23. února 1943, kdy byla v Plotištích nad Labem zatčena Anna Říčařová, ale jejímu synovi se podařilo utéct na královéhradecké nádraží, kde nejprve varoval Josefa Hrubého a po širší poradě se v podvečer rozejel do Petrovic, aby dal echo manželům Kašparovým i svému otci, aby vzali do zaječích, dokud je ještě čas.

Nikdo tehdy nevěděl, že je gestapo tak dobře informováno, aby zasáhlo i tam. Po obklíčení petrovické hájovny byl zatčen jak Václav Kašpar, tak jeho manželka Růžena se svým bratrem Václavem Zemanem. Při odjezdu dostali týnišští četníci od královéhradeckých gestapáků rozkaz, aby hájovnu neustále hlídali a počkali si na každého, kdo by se do ní vydal. Miroslav Říčař o ničem z toho nevěděl a dojel vlakem až do Týniště nad Orlicí, odkud se vracel ve večerním přítmí k petrovické hájovně. Když se pokoušel zavolat smluveným heslem a signály hajného Kašpara, tak se zjevili ukrytí četníci a chtěli dotyčného zatknout. Ten se dal sice na útěk, ale daleko neuprchl. Aktivní četníci mu nedali šanci, tak se raději sám zastřelil a jeho život vyprchal právě v místech dnešního pomníčku, který byl pořízen krátce po osvobození. Jak bronzová pamětní deska na hájovně, tak tento pomníček se tu objevil v roce 1946.

U něho se vždy při jeho výročí narození nebo v rámci vzpomínky na gestapácký zásah v Petrovicích konaly vzpomínkové akce s pokládáním květin a věnců. Po sametové revoluci se však na něj zapomnělo, protože patřil ke komunistickému odboji. Občas se stal i cílem útoků vandalů, takže celé místo podléhalo postupné zkáze. Teprve nedávno došlo k obnově tohoto pomníčku, což dokládá malý dodatek na jeho oplocení:

"Dne 23. února 2023 uběhlo 80 let od tragické události, která se nesmazatelně zapsala do historie naší obce Petrovice nad Orlicí.

Pomníček u Petrovické hájenky je němým svědkem smrti mladého studenta Miroslava Říčaře z Plotišť, jenže zde položil svůj život v době "nacistické" okupace.

V posledních letech ono pietní místo chátralo, proto jme vděčni za jeho realizovanou opravu.

Díky patří zastupiteli Michalu Procházkovi a představitelům města Týniště nad Orlicí, Liboru Koldinskému, Jitce Gažiové a Zdeňku Hejnovi, kteří se zasloužili o opravu daného místa. Práce provedli technické služby města Týniště nad Orlicí. Všem patří díky našich spoluobčanů.

NEZAPOMÍNEJME"

Vzhledem k tomu, že ohledně této tragédie se objevuje řada legend a nepřesností, tak se sotva někdy dozvíme úplnou pravdu, jak to tehdy všechno bylo, protože většina dotčených zahynula (Václav Kašpar byl popraven 15. ledna 1945 v Brandenburgu, Růžena Kašparová zemřela 14. srpna 1943 v Osvětimi a Václav Zeman zahynul nejspíše v dubnu 1945 při pochodu smrti z koncentračního tábora Dora u Nordhausenu) a minulé i současné politické postoje jsou radikálně odlišné a ani jeden z nich nemá úplnou pravdu (viz https://petrovice-jitrenka.webnode.cz/jkl/). Tak je to vždy, když se politický názor včleňuje někam, kam nepatří. I padlí komunističtí odbojáři si zasluhují tichou vzpomínku za to, že se postavili proti německým okupantům, protože sami nemohli za to, co přišlo po únoru 1948. Protože právě po únorovém převratu se objevila řada členů KSČ, kteří se nedokázali smířit s tím, co se zde začalo dít a rudou knížku hodili k nohám svých funkcionářů s tím, že za toto nebojovali a někteří z nich náleželi přímo mezi zakládající členy této radikální levicové politické strany. Právě rodina Říčařů by mohla být příkladem, že šlo o skutečný odboj bez rozdílu politického přesvědčení, neboť spolupracovali s každým, kdo se německým okupantům postavil, i když později byl jejich příklad tendenčně poupraven, stejně jako tomu bylo s celým železničářským odbojem. A dnešní doba není o nic lepší, protože se opět na ony věci nepohlíží z neutrálního historického hlediska, ale znovu přes politické brýle, což je škoda.