Prachatice – Sluneční hodiny

Olin Veselý, blahé paměti, zpíval, že je hůl v slunečních hodinách. To je taková ta tyčka, podle jejíhož stínu se na takové částečně kruhové (kruhové až elipsové výseče) odečítá čas. Sluneční hodiny jsou i defakto jedněmi z nejpřesnějších chronometrů, jen mají několik chyb. V noci nejdou, když slunce zastíní mraky tak nejdou a vlastně i za soumraku (samozřejmě i rozbřesku) nejdou, když na ně ještě paprsky nedopadají.

Takže povětšinou jde spíše o dekorační zařízení, než aby s někdo jimi pravidelně řídil.

Zcel jasně jde o dekorační skulpturu i u slunečních hodin v Prachaticích před hradbami městského centra u Dolní brány (ulice Zvolenská). Díky své velikosti se řadí o jedno z největších zařízení u nás, podle některých dokumentací jde o největší sluneční hodiny Střední Evropy. Jde vlastně o seskupení kamenných plastik. Autorem díla byl sochař Zdeněk Šimek (1927–70). Autorovým amatérským zájmem měla být astronomie a v tomto případě se měl inspirovat podobnými skulpturami v Indii.

Prachatickým hodinám měl věnovat značnou péči, dochovalo se 14 předběžných návrhů. Ten konečný musel konzultovat s astronomy i matematiky, aby ukazovaly co nejpřesněji.

Ukazovací hůl je tvořena šikmým monolitem s rozšířenou základnou, ciferník tvoří 8 různě tvarovaných kamenných bloků s šikminou, kde jsou umístěny číslice udávající aktuální čas. Na největším kamenném bloku pak je i několik znamení zvěrokruhu. Tam slunce ukazuje v podstatě jen v letních měsících, kdy vychází nejdříve.

Za materiál k dílu posloužil zbuzanský vápenec, přesněji mramor. Jde o surovinu, která pochází od obce Zbuzany západně od Prahy. Dekorační kámen se tu těžil od roku 1926 do roku 1993.

Délka celého „ciferníku“ činí 7 m, výška „tyčky“ 3 m.