Prácheň

Prácheň leží na náhorní plošině asi 1 km východně od Kamenického Šenova při hlavní silnici do Nového Boru. Vznikla spojením starších osad Prácheň, Šelty a Emanuelsberg a od roku 1981 je součástí Kamenického Šenova. Nejstarší osada Šelty, ležící při hlavní silnici, byla založena asi ve 2. polovině 16. století, ale v listinách se poprvé uvádí až v roce 1615. Její jméno "Schelten" bylo zřejmě odvozeno od staršího místního označení nerovné kamenité půdy. Jižně od Šelt mezi panskou skálou a Vyhlídkou byla údajně roku 1630 založena osada Prácheň, jejíž pojmenování "Parchen" zřejmě vzniklo ze staršího označení ohrazeného místa. Snad tu před založením osady bývala ohrada pro chov zvířat. Obě osady měly od počátku svou vlastní rychtu a patřily ke kamenickému panství, které vzniklo v roce 1535 oddělením od panství scharfensteinského. Majiteli panství byli zpočátku Vartenberkové a od roku 1614 Kinští, kterým patřilo až do správní reformy v roce 1850. V roce 1713 bylo v Šeltech jen 8 selských usedlostí a 5 domků, zatímco rychleji se rozvíjející Prácheň měla již 46 domů. Jejich obyvatelé se živili hlavně předením, rytím skla a podomním obchodem se sklem, doloženým již roku 1693, kdy zdejší obchodníci Georg Karsch a Lazarus Knechtel dodávali sklo do Dánska. V roce 1724 založil Josef Palme v Šeltech první továrnu na lustry, z níž později vyšly slavné lustrařské firmy Christoph Palme v Práchni a Reinhold Palme v Novém Boru. O sto let později, roku 1829, postavil jiný Josef Palme v Šeltech továrnu na kameninu a porcelán, která pracovala až do počátku 20. století, kdy vyhořela. Roku 1908 vybudoval Štěpán Hrdina na jejím místě sklářskou huť. V roce 1833 měly obě osady celkem 708 obyvatel, jejichž obživou bylo téměř výhradně zpracovávání skla a obchod. Po zrušení panství v polovině 19. století byly osady sloučeny do obce Šelty, která se ale později označovala jako Prácheň-Šelty a po 1. světové válce zcela převládlo jméno Prácheň. Koncem 19. století se obec díky své horské poloze stala vyhledávaným letoviskem. Hlavní turistickou atrakcí byla panská skála, ale hojně navštěvované byly také dnes již zaniklé výletní hostince na Vyhlídce, Obrázku a pod Českou skálou. V roce 1930 byla k Práchni připojena osada Emanuelsberg, ležící na severozápadním svahu České skály. Tato osada vznikla až v 18. století na území panství Horní Libchava, a pojmenována byla podle jeho majitele, velkopřevora řádu maltézských rytířů, hraběte Emanuela z Kolovrat. Poprvé je doložena v roce 1787, kdy měla jen 4 domy. Po zrušení panství roku 1850 byla osada připojena ke Slunečné a teprve roku 1930 byla se 40 domy a 200 obyvateli přeřazena k Práchni. Celá Prácheň díky tomu dosáhla 1279 obyvatel, mezi nimiž byla také významná česká menšina, vzniklá po 1. světové válce přistěhováním sklářských dělníků. V roce 1930 čítala již 331 lidí a v obci proto byla od 20. let i česká škola. Před 2. světovou válkou byly v Práchni 3 továrny na lustry, 6 rafinerií skla, sklářská huť a domácí zušlechťovatelské dílny, mezi nimiž bylo 27 malíren skla, 10 kuličství a brusíren, 5 pasířství a 4 rytecké dílny. Dále zde byla továrna na hliníkové zboží, slévárna cínu a dřevořezbářská dílna. Poválečným odsunem obyvatel německé národnosti se počet obyvatel Práchně snížil asi na polovinu a zanikla i řada sklářských dílen. Sklářská huť Štěpána Hrdiny byla v roce 1946 jako první v okolí připojena na dálkový plyn a počátkem 50. let byla přičleněna k podniku Borské sklo. Později se stala součástí Crystalexu v Novém Boru a vyráběla olovnatý křišťál pro novoborské zušlechťovatelské závody až do konce 90. let, kdy byla uzavřena. Koncem roku 1994 zahájila provoz sklářská huť Alexandra, která vyrábí surovinu pro místní zušlechťovatele. Ve 2. polovině 90. let ji sice postihl požár, ale výroba byla brzy obnovena. Uprostřed vsi stojí pozdně barokní Kostel sv. Vavřince, postavený v letech 1780-82 děčínským stavitelem Václavem Koschem na místě starší dřevěné stavby. Prostý jednolodní kostel se segmentově zakončeným presbytářem a čtvercovou sakristií má na jižní straně průčelí s hranolovou věží, krytou cibulovou bání. Ve štítu nad vstupním portálem je nika se sochou sv. Vavřince. Vnitřek kostela byl vyzdoben pozdně barokními freskami. Rokokový hlavní oltář s obrazem Umučení sv. Vavřince pochází z konce 18. století a dva klasicistní boční oltáře jsou z doby kolem roku 1800. Kostel je obklopen hřbitovem, přístupným jednoduchou branou s klasicistními vázami na hranolových pilířích. Poblíž kostela stojí budova školy z roku 1895 a v jejím okolí je několik pěkných dřevěných patrových domů s mansardovými střechami, pocházejících z 18. a 19. století. V osadě je také několik plastik a křížů, například Socha sv. Jana Nepomuckého na prostranství před kostelem. Po 1. světové válce byl pod vrcholem Vyhlídky postaven mohutný kamenný pomník padlým; k pozoruhodným památkám patří také Mariánský sloup na úpatí panské skály, který byl bohužel v lednu roku 2000 vandalsky zničen. Z Práchně pocházel vynikající rytec skla Max Rössler (1893-1955), malíř skla Franz Simm a literární historik a spisovatel Paul Zincke (1879-1948).