Praha (Nové Město) - kostel Nanebevzetí Panny Marie a sv. Karla Velikého na Karlově, 2. část

Novoměstský kostel Nanebevzetí Panny Marie a sv. Karla Velikého na Karlově je i dnes pozoruhodnou stavbou s osmibokou centrální lodí zaklenutou cihlovou klenbou s kamennými žebry o průměru přibližně 23 metrů. Klenba lodi je hvězdicová a jagellonsky pozdně gotická s prvky nastupující renesance, zatímco presbytář s 6/10 závěrem má ještě klasickou žebrovou klenbu gotickou. Vedle lodi, kterou stejně jako kněžiště z vnější strany zpevňují gotické opěráky, se nachází zvonice. Obvodová korunní římsa, atika i tři střešní kopule s lucernami z roku 1756 (ta středová dosahuje výšky 40 m) jsou již záležitostí čistě barokní, stejně jako chrámová předsíň, většina mobiliáře, štuková výzdoba nebo budova Svatých schodů s trojitým schodištěm. Okna a pásované pilastry jsou již ve stylu gotizujícím a jejich podoba je připisovaná J.B. Santinimu. Neogotické jsou pak okenní kružby nebo hlavní oltář z roku 1872. Součástí chrámu je také Betlémská jeskyně se Svatou rodinou, tedy nejstarší jesličky všech pražských kostelů. Pod – již zmíněnými - Svatými schody pak najdeme kapli Narození Páně v podobě grotty.

Na závěr by v tomto případě jistě neměl chybět tradiční pelmel doplňujících informací, který bude tentokrát tvořit většinu 2. části článku.

Chrámovou loď osvětluje šestice trojdílných lomených oken a v její severní stěně se zachoval původní lomený portál. V rozích lodi pak můžeme vidět přípory s listovými hlavicemi. Potěšitelný je fakt, že také zbarokizované budovy bývalého kláštera i dnes nabízejí – zejména v jižním křídle - mnohé původní gotické architektonické prvky (např. okna v křížové chodbě nebo velké hrotité okno s kružbou někdejší kaple sv. Karla Velikého. V každém případě je tento centrální půdorys pro gotické kostely používán jen vzácně. Zmínit musíme také fakt, že s počáteční etapou výstavby chrámu bývají spojována jména Arnošt z Pardubic, Matyáš z Arrasu, Petr Parléř nebo bájný stavitel Bohuslav zvaný Hedvábný.

Kostel i klášter měly smůlu na – jak se dnes s oblibou říká – sociálně slabé a potřebné. V roce 1420 je vážně poškodili husité a roku 1611 vyplenila pražská chudina. Velké poškození potkalo chrám i konvent také v době třicetileté války a nevyhnuly se mu ani střely pruských vojsk. Naopak je velmi překvapivé, že i v temných dobách, kdy v bývalém klášteře sídlili úředníci Ministerstva vnitra Československé socialistické republiky, sloužil kostel Nanebevzetí Panny Marie a sv. Karla Velikého svému původnímu účelu.

Nad prostřední – a největší – kopulí se tyčí dvojitý neboli patriarchální kříž, nad makovicemi věží znaky jmen Ježíš a Maria. Chrám podpírá z venkovní strany celkem patnáct pilířů. Hlavní vstup do kostela tvoří krásný hrotitý gotický portál s lomeným obloukem a fiálou. V roce 1763 byla k portálu přistavěna předsíň, dvoukřídlé dveře s barevnými skly pochází z roku 1886. Gotizující žebra renesanční klenby tvoří paprskovitou hvězdu s 40 pravidelnými klenbovými plochami. V lodi i v presbytáři je šestice gotických oken s kružbami, v oknech u kruchty se dochovaly dvě nejstarší malby na skle v Praze, zobrazující sv. Karla Velikého a erb české královny Anny de Foix – Candale, manželky Vladislava II, (od roku 1892 jsou zde jen jejich kopie). Výmalba byla provedena v roce 1871 podle vzoru z roku 1740.

Novogotický hlavní oltář je již devátý v historii kostela a jeho podobu v roce 1872 navrhl Bedřich Wachsmann. Hlavní oltářní obraz je triptych od Antonína Lhoty; jeho centrální část zobrazuje Nanebevzetí Panny Marie, krajní části pak sv. Václava a sv. Karla Velikého. V nástavci nad oltářním obrazem se nacházejí věžičky, z nichž ta prostřední nese kříž s umučeným Kristem, v obou postranních jsou umístěny sošky andělů. Na severní straně hlavní lodi můžeme obdivovat mohutný barokní trojoltář sv. Augustina, sv. Salvatora Lateránského s obrazem Zmrtvýchvstání Krista od Jana Jiřího Heinsche a sv. Karla Velikého. Jižní trojoltář pak tvoří oltář sv. biskupa Liboria (mj. menší obraz sv. Barbory od J.J. Redelmayera), oltář Panny Marie Karlovské s obbrazem J.J. Heinsche (tento oltář je kopií J.V. Hellicha z roku 1871) a oltář sv. Anny (nebo též Rodiny Páně) s dalším Heinschovým i Redelmayerovým obrazem a s řezbou Zasnoubení Panny Marie. Další dva oltáře najdeme u hlavního vstupu. Jsou pozdně barokní až rokokové a zasvěceny sv. Janu Nepomuckému a sv. Judovi Tadeášovi.

Zajímavý je náhrobní kámen z červeného mramoru z roku 1613, který patří Mikuláši Žďárskému ze Žďáru, maršálkovi krále Vladislava (vznikl ale až 100 let po jeho smrti). Barokní kazatelna pochází z I. poloviny 18. století a zdobí ji pozlacené desky s reliéfními obrazy ze života sv. Karla Boromejského. Na její stříšce pak stojí sochy sv. Karla a sv. Pavla. Nad vstupním portálem můžeme vidět balkon na dvojicí silných sloupů a na něm sousoší Navštívení Panny Marie (čtyři sochy v životní velikosti představují Pannu Marii, sv. Josefa, sv. Alžbětu a sv. Zachariáše). Nad portálem Svatých schodů je umístěný iluzivní balkon na mramorových sloupech, na kterém můžeme vidět sousoší Jana Jiřího Šlanzovského Ecce homo (Ježíš před Pilátem; sedm polopostav z oken se posmívajících Židů bylo, bohužel, pro přílišnou směšnost odstraněno již v roce 1789).

Zmínit musíme také – u kruchty umístěné – velké závěsné nástěnné reliéfy Zvěstování Panně Marii (na severní straně) a Narození Páně (na jižní straně). V západní části kostela je dominantou hudební kruchta z let 1733 až 1740, na které se nachází dvoudílné varhany od mistra Semráda z Telče a sochy sv. Ludmily, krále Davida, sv. Augustina (jako mladíka, dospělého i starce), sv. Anny, sv. Jáchyma a sv. Moniky. Pod kruchtou jsou umístěny kaple Srdce Panny Marie a Panny Marie Cellenské, v jižní části je od počátku 18. století přistavěna Malá Palestina, tedy kaple Svatých schodů, Božího hrobu a Betlémská jeskyně. Ta je přisuzována Janu Blažejovi Santinimu-Aichlovi nebo Františkovi Maxmiliánovi Kaňkovi. Součástí chrámu jsou rovněž tři pohřební krypty s vchodovými kameny z červeného mramoru: nejstarší zvaná obecná (od roku 1670 sem byli pohřbíváni řeholníci i osoby světské), krypta svobodných pánů z Bubnů a Litic (z roku 1720) a krypta opatská (z roku 1733).

Tak jako byla pohnutá historie samotného kostela, byl těžký osud chrámových zvonů. První zachované písemné zprávy o nich však pocházejí až ze 17. století. Ty hned zmiňují, že v roce 1611 došlo k poboření zvonice a rozbití zvonů. Jejich počty, jména i velikosti se pak nepravidelně – a poměrně často měnily (hmotnost zvonů se pohybovala od desítek kilogramů po téměř dvě tuny). Mohly za to požáry (např. v roce 1755), prodeje při dražbách (rok 1786) i obě světové války. Tu druhou „přežil“ pouze malý – 25 kg vážící – Umíráček, přelitý v roce 1892. A ten je zde také jediným současným funkčním zvonem.

Na závěr se ještě musím omluvit za jeden ze svých nejdelších – ne-li vůbec nejdelší – článků na Turistice (napsal jsem ho už v létě roku 2018, poté na něj úspěšně zapomněl a raději ho teď rozdělil do dvou částí), ale tento kostel za to prostě stojí. Stejně tak by neměla být krátká vaše prohlídka jedné z nejpozoruhodnějších pražských památek.