Praha – Staré Město - kostel sv. Martina ve zdi

Možná méně známý, ale o to zajímavější, pražský kostel se skrývá na malém náměstíčku v samém centru našeho hlavního města. Vždyť hroty pomyslného trojúhelníku „slavných“ míst v jeho okolí tvoří Národní třída, Uhelný trh a – neblaze proslulá - ulice Bartolomějská. Jedná se o gotickou stavbu s románskými základy, postavenou v podobě pseudobasilikálního trojlodí. Její význam zvyšuje také fakt, že na někdejším hřbitově při kostele byli pohřbeni členové slavného sochařského rodu Brokoffů. Kostel bývá často označován jako tajemný, legendami opředený a svým způsobem také unikátní. Přesto, že byl ve své – relativně nedávné - historii i obytným domem s obchodem a jeho současný stav je výsledkem regotizace z počátku minulého století, je prostě přitažlivě krásný. I autor tohoto článku objevil Kostel sv. Martina ve zdi celkem pozdě … a o to ho má dnes raději.

Jednolodní farní kostel někdejší osady Újezd byl postaven z kvádříkového zdiva v letech 1178 až 1187 a jeho název je údajně odvozen od toho, že přiléhal k hradební zdi v místech, kde se nacházela městská brána sv. Martina. Původně měl snad nepravidelný půdorys, dvojvěžové průčelí a schodiště v tloušťce zdi. Zaklenut byl křížově a jeho vnitřní zdi byly pravděpodobně vyzdobeny nástěnnými malbami. Odborníci se však na jeho raně středověké podobě příliš neshodují.

Po roce 1350 – tedy za vlády Otce vlasti blahé paměti – byla zahájena gotická přestavba kostela. Byla zvýšena úroveň podlahy (původní románská byla asi o dva metry níže než ta dnešní), loď se prodloužila novým presbytářem, který byl – v českých zemích poprvé – v čelní stěně osazen dvojicí oken. Kostel byl zaklenut síťovou klenbou a zastřešen valbovou střechou. Jižní stěnu oživila hrotitá okna a nově byla postavena hranolová zeď při jihozápadním nároží. Předpokládá se, že nepravidelná klenba a boční věž na jihozápadním nároží byly dokončeny před rokem 1358, kdy také chrám získal nový oltář. Žebrová klenba nad kněžištěm pochází z 60. let 14. století a je považována za jednu z nejstarších kleneb tohoto typu v Čechách. Její žebra vyrůstají z konzol s maskarony a svorníky zdobí růže a Hvězda.

Svatomartinský kostel přežil bez problémů i husitské rabování, protože již v roce 1414 se zde začalo podávat pod obojí a o 19 let později se tady dokonce konal sněm kališníků. Přesto byl ještě v 15. století přestavěn do pozdně gotické podoby. To se psal rok 1488 a kostel získal rovněž současný půdorys. Byly totiž přistaveny boční lodě s křížovou klenbou a portál z hlavní lodi na kruchtu. V období let 1595 až 1600 se objevila hřbitovní ohrada, kostnice a interiérové malby Jana Kohoutka a Jakuba Slánského. Zajímavé jsou také malované renesanční stropy. V roce 1611 ještě přibyla kaple sv. Rocha … a roku 1678 přišel velký požár, při kterém kostel vyhořel. Proto došlo k dalším úpravám, včetně přestavby věže.

Kostelu se však nevyhnulo ani období baroka. V roce 1779 se objevil severní barokní portál, který následovala štuková výzdoba ... aby roku 1784 kostel zrušil svým patentem Josef II. a sv. Martin šel o rok později do dražby. Následně se stal dvojpodlažním obytným domem, který měl v přízemí krámy se sklady. V tomto smutném stavu vydržel kostel až do roku 1904, kdy jej odkoupila pražská obec. Roku následujícího zde již panoval čilý stavební ruch, protože začal rekonstruovat – či spíše regotizovat – arch. Kamil Hilbert. V roce 1909 byla také na severní stěnu presbytáře umístěna pamětní deska rodiny Brokofů, která je dílem Josefa Mařatky.

Na závěr pár slov k současné podobě tohoto staroměstského kostela. Hlavní loď je zastřešena sedlovou střechou, presbytář střechou valbovou. Hlavní loď má půdorys obdélníku a je zaklenuta dvěma poli křížové klenby. Na klenbě je znak s českým lvem. Na severní straně odděluje vysoký hrotitý oblouk hlavní loď od kaple svatého Eligia s malovaným stropem. Na kruchtu vede severní portálek, na jižní stěně vidíme dvě půlkruhové arkády. Křížovou klenbu najdeme rovněž pod kruchtou. V severní boční lodí najdeme novogotický portál s iniciálami Kamila Hilberta a letopočtem 1906 i oválnou kartuši s barokní malbou sv. Martina na koni. V severní boční lodi se nachází také oratoř s hvězdicovou klenbou a nárožními konzolemi v podobě maskaronů nebo renesanční náhrobník Miloty z Dražic. V jižní boční lodi uvidíme zdobené konzoly, lomený ústupkový gotický portálek, novogotický vstup na románské schodiště do věže, dvě lomená okna okna s obnovenými kružbami a jedno velké půlkruhové barokní okno. Čtvercové, pravoúhle zakončené, kněžiště je zaklenuto síťovou klenbou s žebry hruškovitého profilu. Na klenbě jsou malované znaky od Jana Kohoutka a nad ní se zvenku nacházejí chrliče v podobě kamenné sovy (jižní strana) a lidské postavy; podle legendy zkamenělého neposlušného chlapce (severní strana). Věž je zakončena novorenesančními trojúhelnými štíty.

O rodině Brokoffů už zde zmínka padla. Geniálním barokním sochařům je tady věnována pamětní deska na vnější stěně presbytáře, připomínající někdejší hřbitov, který kostel obklopoval. Nápis na desce upozorňuje na fakt, že zde v I. třetině 18. století byli postupně pohřbeni Jan Brokoff i jeho synové Michal Jan a Ferdinand Maxmilian. V podstatě nad touto pamětní deskou se nachází - již zmíněná - zajímavá skulptura, která snad byla původně chrličem. Podle staropražské legendy se jedná o zkamenělého chlapce, kterého nešťastně proklela jeho vlastní matka. Tuto postavu doplňuje na opačné straně kněžiště - rovněž pozoruhodná - sova.

Kostel sv. Martina ve zdi najdeme na Martinské ulici a je dobře dosažitelný od stanice metra B i tramvajové zastávky na Národní třídě. V současnosti jej využívá Československá církev evangelická. To ovšem neznamená, že bychom zde nemohli navštívit např. také nějakou zajímavou výstavu nebo koncert.