Prešov - historické centrum

Turistické cíle • Města, obce, vesnice • Místní část

Floríánova brána • Fotografie (47) • Foto: jircak

Vstoupit do fotogalerie (47 fotografií)

Konkatedrála svatého Mikuláše

Radnice a infocentrum

Vstoupit do fotogalerie (47 fotografií)

Prešov je okresní město - nachází se na východě Slovenska na soutoku řek Sekčov a Torysa v Košické kotlině. Na východě ho obklopují Slanské vrchy, na západě Šarišská vrchovina. Je to třetí největší město Slovenska. Největší je Bratislava, druhé jsou nedaleké Košice.

Podle archeologických výzkumů zde území bylo osídleno už v době kamenné. V době Římské říše tudy vedla důležitá obchodní stezka - dokazují to nálezy zlatých a stříbrných římských mincí. Zhruba od 6. století zde žili Slované. První písemní zmínka je v listině krále Belu IV. z r. 1247. R. 1299 získal Prešov městské výsady. V r. 1374 se stal svobodným královským městem. Mohl si vybudovat obranné zdi s baštami a věžemi, pravděpodobně od té doby měl i vlastní posádku. Došlo k rozvoji řemesel (kožešnictví, kovářství, krejčovství, obuvnictví a podobně), kultury a v návaznosti na to i k mohutné výstavbě honosných měšťanských domů. Od r. 1455 má svůj první městský znak.

V 16. a 17. století došlo k útlumu vývoje. Začalo to během patnáctileté války s Tureckem, následovali reformace a protihabsburské povstání. Navíc město postihly i živelné pohromy - požáry a mor. Vrcholem byl r. 1687, kdy bylo na náměstí popraveno 24 měšťanů, kteří podporovali protihabsburské povstání.

K dalšímu rozvoji města došlo až koncem 18. a začátkem 19. století. Došlo k přílivu obyvatelstva, vytvořila se zde významná židovská komunita, přistěhoval se sem větší počet Rusínů. R. 1815 zde císař František II. založil řeckokatolické biskupství.

Ve městě je řada památek a nádherných bývalých měšťanských domů. Podařilo se nám zdarma zaparkovat nedaleko náměstí – v ulici Tarasa Ševčenka. Ani jsme netušili, na jak perfektním místě to je. Do města to bylo kousek.

Z Okružné do Floriánovy ulice jsme se dostali Floriánovou bránou. Byla vybudována v 1. polovině 15. století a byla součástí nových hradeb v západní části města. Vně těchto hradeb byl vodní příkop, ze strany města se dochovala Baštová ulice. Původně zde byla čtyřhranná věž. Po r. 1673, kdy se opravovaly zničené hradby, byla přestavěna - měla mohutnou dělovou baštu. Ve 2. polovině 18. století byl zrušen vodní příkop a byl zde vybudován průchod s valenou klenbou. Až r. 1808 byl zrušen obranný charakter. K věži a sousedním hradebním zdem byla přistavena městská nemocnice. Nad průchodem byla umístěna kaple sv. Floriána se vstupním portálem. Dnešní ikona je z r. 1915, ale byla zhotovena podle staré barokní grafické předlohy. Na západní straně brány je od r. 1973 pamětní tabule, která upozorňuje, že zde v 17. století byla prešovská městská hvězdárna.

Do města jsme se vypravili skutečně tou správnou ulicí. Ještě ve Floriánově ulici jsme nejdřív zahlédli vývěsní štít Bernarda a hned potom jsme zjistili, že ho točí v restauraci Atrium, kde jsou docela solidní ceny. Na oběd jsme chtěli zajít, tak nebylo co řešit. Konečně si po čtyřech týdnech cestování po Slovensku dáme pořádné české pivo. Sice i na Slovensku mají minipivovary s chutným pivem, ale není jich moc a jsou poměrně drahé. Výborné pivo jsme ochutnali pod Oravským hradem, další v Kvačianech. Ale to už je docela dlouho, co jsme tam byli.

Patřičně občerstveni jsme konečně vyrazili za památkami a na procházku historickým náměstím. Jen jsme se po něm rozhlédli, už jsme viděli, jaké nádherné stavby zde mají. Dominantou je Konkatedrála svatého Mikuláše (do roku 2008 Dóm svatého Mikuláše). Je to jeden z nejstarších a nejvýznamnějších kostelů na Slovensku. Od r. 1230 zde stál jednolodní kostel. Na trojlodní kostel byl přestaven v letech 1505–1515, kdy získal raně gotickou podobu. Po požáru r. 1788 byl postaven vstupní klasicistický portál. Současná gotická podoba 71 metrů vysoké věže je z let 1903–1904. V 50. letech 20. století byla do kostela přidána křížová cesta, měněny vitráže. Z té doby je i nová travertinová dlažba. Kostel je 55 m dlouhý, 34,5 m široký a 16 m vysoký. Nejcennější je hlavní barokní oltář z let 1490-1506 se zachovanou gotickou skříní. Některé plastiky jsou z dílny Mistra Pavla z Levoče z počátku 18. století.

Nejdřív jsme však zašli do infocentra, které je nedaleko Radnice - ve směru naší cesty jen kousek vpravo od Floriánovy ulice. Tam jsme získali perfektní mapu města s vyznačenými a dokonce i popsanými zajímavostmi. Ale tam také jsme zjistili, že historické centrum není náměstí, ale že je to vlastně prostor mezi dvěma jednosměrkami Hlavní ulice.

Již samotná budova Radnice je nádherná. Původně to byl honosný měšťanský dům, kam se magistrát v průběhu 17. století přestěhoval z původní Radnice, která pravděpodobně vyhořela. Na portál této nové Radnice byl přestěhován kamenný městský erb z první poloviny 16. století. Právě z balkonu této budovy byla 16. června r. 1919 vyhlášena Slovenská republika rad. Od r. 1945 zde byl městský národní výbor, po r. 1990 městský úřad. Od r. 1961 je Radnice zapsána do seznamu národních kulturních památek Slovenska.

Na radnici navazuje kamenná stavba Caraffovy věznice, okolo které jsme na náměstí přišli (na rohu Floriánovy a Jarkové ulice). Stavba nás hned zaujala svou zajímavou architekturou a mohutností, ale proti slunci se nedala vyfotit. Je to pozdně gotická stavba ze začátku 16. století, jedna z několika gotických památek ve městě. Pojmenována byla podle císařského generála Antónia Caraffa z Neapole (1642-1693) – na základě jeho nespravedlivého soudu bylo r. 1687 popraveno 24 uherských zemanů a měšťanů. Tito lidé zde však vězněni nikdy nebyli, městská věznice v budově byla až od 2. poloviny 19. století. Před tím tam prý byla pravděpodobně městská zbrojnice. Od počátku 20. století je v budově městský archiv.

Hned proti radnici je známá Neptunova fontána z r. 1789. Je to nejstarší fontána ve městě. Na místě městské cisterny ji nechal postavit židovský obchodník Marek Holländer jako vděk za to, že se mohl v Prešově usadit a podnikat zde. Sousoší Neptuna s trojzubcem bylo dokončeno až r. 1826.

V prohlídce jsme pokračovali od Radnice dál jižním směrem. Daleko jsme nedošli. Netušili jsme, že i v Prešově mají minipivovar a že je na náměstí, jen kousek od Radnice. Naštěstí jsme chtěli jet až večer, takže po Bernardu jsme ochutnali i Prešovské pivo. Chutnalo nám, dokonce patří k těm levnějším a vaří zde několik druhů piv. Začali doma už v r. 2008. Postupně pivo vylepšovali, až r. 2014 otevřeli svůj minipivovar v nově zrekonstruovaném dvoupodlažním sklepu z 15. století. Musím říct, že posezení je tam skutečně příjemné. Dlouho jsme se však nezdrželi, chtěli jsme si hlavně prohlédnout město.

Domy na Hlavní ulici jsou skutečně nádherné i nádherně opravené. Jeden je hezčí než druhý. Za zmínku stojí původní měšťanský renesanční dům z doby kolem r. 1600, ve kterém nyní sídlí Šarišská galerie. R. 1790 byl přistavěn balkon. Dům má do Hlavní ulice zdobený trojúhelníkový štít. Samotná galerie je významná tím, že patří k nejstarším regionálním galeriím na Slovensku. Byla založen r. 1956, tehdy pod názvem Krajská galerie.

Na jižní straně – v místě, kde už se Hlavní ulice spojila do obousměrného provozu stojí Kostel sv. Jana Křtitele s řeckokatolickým biskupským palácem a řeckokatolickou teologickou fakultou. Ve 14. století zde stála kaple, která sloužila pro potřeby sousedního špitálu. Ve 14. století byl přestavěn na jednolodní špitálský kostel a zasvěcen Panně Marii. R. 1603 byl připojen k minoritskému klášteru a v 18. století přestavěn do dnešní barokní podoby. V r. 1818 se chrám stal katedrálou a v letech 1846-1848 byl přizpůsoben východnímu obřadu. Pod kostelem je krypta, kde se nachází ostatky pěti biskupů, minoritů i jezuitů. Dne 17. 11. 2003 zde byla slavnostně uložena kopie Turínského plátna.

To byla asi nejjižnější část města, kterou jsme navštívili a pomalu jsme se vraceli po druhé straně Hlavní ulice zpátky. Tam nás zaujala bílá nádherná stavba Paláce Klobušických. Bylo to honosné sídlo baronů Klobušických, který byl postaven v polovině 18. století na pěti středověkých parcelách. Členové tohoto rodu byli významní lidé – působili ve funkci např. správce Šarišských majetků sedmihradského knížete Juraje I. Rákociho, královského tabulárního rádce, administrátora úřadu Šarišského hlavního župana. O významnosti tohoto rodu svědčí i návštěva tohoto sídla císařem Josefem II. v létě 1770. Průčelí domu je bohatě zdobené štukovými výjevy a ornamenty s erbem rodiny Klobušických nad hlavním portálem. V současné době zde má své sídlo Krajský soud.

Hlavní ulici jsme na chvíli opustili – odbočili jsme vpravo Svatoplukovou ulicí, abychom se zašli podívat k Františkánskému kostelu a klášteru. Je to barokní jednolodní římskokatolický kostel s dvouvěžovým průčelím, na severní straně je spojen s klášterem. Původně patřil karmelitánům, po jejich odchodu z města ho spravovala městská správa a využívala ho dokonce na hospodářsko – obranné účely. R. 1661 kostel s klášterem získali františkáni. Původně gotický kostel z r. 1380 byl za finanční podpory barona Františka Klobušického přestavěn. Podnětem k tomu byla údajně událost, kdy čáp mu při lovu shodil kousek zlata. Proto v prostřední kapli na severní straně je emblém čápa s kouskem zlata v zobáčku. Ostatky Františka a Terezie Klobušických jsou uloženy u oltáře sv. Antona. V kryptě jsou pohřbeni řeholníci. Po požáru r. 1888 přišel kostel o obě štíhlé kostelní věže, které už nebyly obnoveny. Zajímavé je barokní průčelí s dvojicí věží s trojúhelníkovým štítem, uprostřed s erbem v barokním ornamentu.

Ve Slovenské ulici – téměř naproti františkánskému kostelu měla být významná budova Černý orel. Z této strany je vchod do Disco klubu Černý orel. Budova je sice stavebně zajímavá, ale z této strany není opravena a nevypadá nijak atraktivně. Průchodem jsme se vrátili na náměstí, abychom si prošli tu hezčí část města. Ze strany náměstí je Černý orel nádherně opravený. Je to v podstatě blok městských reprezentačních budov. Základem byl dvoupodlažní měšťanský dům na dvou středověkých parcelách, který město koupilo r. 1561 a zřídilo v něm reprezentační veřejný hostinec. Od r. 1602 k hostinci patřila i maštal pro 28 koní. Při různých vojenských akcích byli v hostinci ubytováváni důstojníci, v r. 1799 dokonce i důstojníci generála Suvorova, který jel se svým vojskem na pomoc rakouské armádě v boji proti Napoleonovi. Od počátku 19. století se používal převážně pro kulturní účely. V roce 1833 byla postavena ve dvoře první divadelní budova, která měla 46 míst k sezení a několik lóží. Ve 40. letech 19. století byla postavena další budova - městská reduta. V r. 1881 byly připojeny z obou stran k hlavní dvoupatrové budově hostince měšťanské domy, které byly dostavěny do výšky hlavní budovy. Tím vznikl skutečně reprezentativní objekt nové městské reduty. Komplex Černého orla zahrnoval budovu reduty, divadlo a luxusní hotel s restaurací a kavárnou. Po první světové válce byl odstraněn maďarský nápis Fekete sas a nahrazen slovenským překladem Černý orel. Tento areál v podstatě stále slouží podobným účelům. Je tam Divadlo Jonáše Záborského, Park kultury a oddechu a restaurace Savoy. Snad se i ze zadní strany dočká tento blok domů opravy.

Vraceli jsme se zpátky do centrální části a kochali se nádhernými domy. Když jsme se dostali k místu, kudy jsme na Hlavní ulici v poledne přišli, odbočili jsme Metodovou ulicí opět vlevo, kde na dalším rohu stojí nádherný Župný dům. Je to rokokovo-klasická budova, která byla určena pro administrativní účely bývalé Šarišské stolice. Župan byl velitelem všech královských vojáků, kteří byli na území župy, staral se o správu státních příjmů, ale také soudil obyčejné obyvatelstvo – s výjimkou šlechty a duchovních. Do funkce ho jmenoval panovník. Dříve sídlil župan na Šarišském hradě, do Prešova se jeho sídlo přestěhovalo v první polovině 17. století. Tato budova byla postavena v letech 1769 - 1770 z důvodu nařízení, které vydala Marie Terezie - každá stolice byla povinna postavit si v místě svého sídla novou administrativní budovu. V patře je prostorný sál, ke kterému vede široké schodiště. V trojúhelníkovém štítu je reliéf soudce krále Šalamouna. Svému účelu dům sloužil až do konce r. 1944. Po válce byl dům rekonstruován, dnes tam sídlí několik institucí.

Cestou jsme na konci Metodovy ulice zahlédli rozhlednu. Vznikla z vodárenské věže, která byla postavena v letech 1910 – 1918. Je vysoká 29 metrů. Rozhledna s kavárnou zde byla již v dřívější době, ale provoz byl ukončen v 80. letech minulého století. Po třiceti letech byla provedena rekonstrukce a opět slouží veřejnosti. Na rozhlednu vede 152 schodů. Je z ní kruhový výhled na město i vzdálenější okolí. Je otevřena pouze v době provozu kavárny. Ani jsme blíž nešli, i když rozhledny milujeme. Tentokrát jsme dali přednost výhledu z věže kostela, kam jsme se chystali.

Stejnou cestou jsme se vrátili do Hlavní ulice, kde hned vpravo je další úžasná budova – Rákocziho palác. Původně zde stály dva měšťanské domy, které koncem 16. století koupil sedmihradský kníže Zikmund Rákoczi a v renesančním slohu si je nechal přestavit na městský palác. Průčelí je bohatě zdobené sgrafity. Tento dům je považován za nejkrásnější městský renesanční palác na území bývalého Horního Uherska. V současnosti je v budově umístěno Krajské muzeum.

Tak dlouho jsme chodili okolo kostela sv. Mikuláše, až jsme se konečně dostali i dovnitř a samozřejmě na věž. Uvnitř se fotit nesmělo, tak jsem to respektovala. Z věže je nádherný pohled nejen na město, ale i na daleké okolí. Až při pohledu shora jsme zjistili, že jsme málem zapomněli si prohlédnout domy na druhé straně Hlavní ulice, kde je nádherná budova římsko-katolického farního úřadu.

V těsném sousedství katedrály je renesanční evangelický kostel Sv. Trojice. Je to jeden z mála protestantských kostelů na Slovensku, které byly postaveny v období reformace. Je 36 metrů dlouhý a 12 metrů široký. Základní kámen byl položen 25. července 1642. Slavnostně vysvěcen byl 16. června 1647. Tuto událost připomíná kamenná tabule s latinským nápisem nad hlavním portálem.

Jen kousek za oběma kostely je pískovcové barokní sousoší Neposkvrněné Panny Marie. Stojí na místě, kde bylo od března do září 1687 popraviště prešovského krvavého soudu. R. 1751 ho postavili jezuité na památku obětí morových epidemií r. 1679 a 1710. V noci je sousoší osvětlené. Je v seznamu chráněných národních kulturních památek. Toto sousoší se nachází téměř na 49 rovnoběžce. Přesné označení této rovnoběžky a její směr je znázorněn na chodníku (na té straně Hlavní ulice, kde je radnice). Tato rovnoběžka měří 26 263 km a u nás vede např. přes České Budějovice, rybník Svět v Třeboni a Jindřichův Hradec.

Zhruba v těchto místech se spojuje Hlavní ulice a my jdeme hledat synagogu. Ale před tím jsme ještě odbočili vpravo do Kováčské ulice, kde jsme zahlédli opravenou baštu. Hned jsme se však vrátili a odbočili vlevo do ulice Ku Kumštu, kde vidíme asi poslední zbytky původních hradeb a po chvíli jsme u budovy Kumšt. Objekt pochází pravděpodobně ze 40. let 15. století. V době, kdy se budovalo nové opevnění města, byla tato bašta přebudována na městskou vodárnu. Voda sem byla přiváděna podzemním potrubím. V podzemí bylo vodní kolo, které bylo poháněno koňskou silou. Voda se přečerpávala do nádrže ve výšce 10 metrů a samospádem tekla dřevěným potrubím do kamenných nádrží podél Hlavní ulice. Toto zařízení s několika rekonstrukcemi fungovalo téměř 500 let - až do počátku 20. století, kdy byl vybudován městský vodovod. R. 1930 Kumšt získalo Židovské muzeum, které si budovu přestavělo pro své potřeby. Původní barokní střecha zůstala zachována. Za války byly prostory muzea zapečetěny, po válce přestěhovány do Židovského muzea v Praze. Nyní prostory využívá Krajské muzeum.

Prošli jsme do Okružní ulice, ale synagogu jsme málem přešli. Je schovaná ve vnitrobloku a krásně opravená. Byla postavena r. 1898 v maurském stylu, má prý i umělecky cenné vybavení. Během války zde německá armáda měla stáje a garáže. V říjnu 1948 byla po provedených opravách znovu vysvěcena. Od té doby je to jediná funkční synagoga jediné židovské náboženské obce v Prešově a patří k nejkrásnějším synagogám na Slovensku. Před vchodem do synagogy byl v srpnu 1991 odhalen pomník více než šesti tisícům obětí holocaustu z Prešova a okolí. Do synagogy jsme se bohužel nedostali, i když dle venku visící cedulky měla být otevřena. Mrzelo nás to, ale už jsme měli tolik zážitků, že jsme se stejně spokojeně vrátili k autu a město opustili.

Návštěvu Prešova můžu jen doporučit.

Poslední aktualizace: 21.10.2015

Prešov - historické centrum na mapě