První seznámení se Západními Tatrami - závěrečný díl - sestup z Plačlivého, "výpad" k Smreku a běžecký návrat k Žiarské chatě a dále k zastávce autobusu v údolí.
Dokončení předešlých dílů (https://www.turistika.cz/mista/prvni-seznameni-se-zapadnimi-tatrami-cesta-k-rohacum-dil-prvni/detail a https://www.turistika.cz/mista/prvni-seznameni-se-zapadnimi-tatrami-rohace-dil-druhy-cesta-na-placlive/detail).
Nemohu relaxovat na jednom z vrcholů Roháčů věčně a tak se rozhoduji k sestupu stejnou cestou. S odstupem času možná trochu lituji, že jsem se nevydal po oné pověstné hřebenovce na východ. Možná by mě to trochu uklidnilo a měl bych první seznámení s touto démonickou hřebenovkou za sebou. Možná není tak těžká jak jsem si v hlavě „nastavil“ a možná bych tak byl dnes klidnější. Mlha byla do několika desítek metrů, což také není zlé a cesta vcelku suchá, i když bylo vcelku sychravo. Až nyní při přípravě informací ke článku jsem se dověděl, že i cesta přes „Nohavici“ ke „Smutnému sedlu“ by neměla být úplně snadná, tedy rozumný test mých možností. Ač jsem astmatik a podle doktorů snad dokonce až střední závažnosti, tak jsem nikdy nepociťoval na horách, kam jsem se kdy vydal, jakýkoliv problém. Spíš naopak. Co jsem začal zažívat v Tatrách, bylo spíš něco, jako „omámení“ únavou, možná snad lepším vzduchem… :-) Jen jednou jsem si dal v Tatrách při výstupu pivo a to bylo na „Chatě pod Rysmi“. Nemohlo to být jinak, za vynesení nákladu z údolí a přímo z rukou „Viktora“ - Viktora Beránka, slavného chataře i zakladatele „Sherpa Rallye“ [1]. Jindy bych si jej v těchto podmínkách nedával a až do sedla Váhy jsem si nebyl úplně jistý jestli to byl dobrý nápad. Inu nad chatou jsem cítil určitou nejistotu v pohybu… :-) Jenže ten okamžik byl tak symbolický a někdy dole pod chatou jsem si říkal, že vynesení těch pár kilo (možná pěti, možná sedmi nebo deseti) plus můj batoh má větší hodnotu než vylézt na vrchol Rysů a nebo vidět pověstnou „Galerii Ganku“.
Jak to nakonec dopadlo jsem popsal v těchto článcích:
https://www.turistika.cz/mista/pouceni-ze-spatneho-vystupu-ztraceni-cesty-na-rysy/detail
https://www.turistika.cz/mista/opatrne-seznameni-se-s-tatrami-vystup-na-rysy-dil-treti/detail
Právě tento „křest ohněm“ byl oním pohybem na hraně, přes kterou bych se nechtěl až tak mockrát dostávat. Tak nějak tuším, že na „Hlavním hřebeni“ Roháčů by některá místa mohla být podobná nebo pravděpodobněji i těžší.
Chybou asi bylo, že jsem se nepokusil alespoň trochu více sejít z vrcholu a seznámit se alespoň mírně s náročností terénu. Možná by mě to zneklidnilo, doufám, že spíš alespoň trochu uklidnilo. Bohužel nyní nemám vůbec žádné srovnání náročností. Vím jedině to, že okolí vrcholu nevypadá až tak problematicky. Ano, na opačné straně hřebene vidím skaliska, pod nimiž to vypadá, že mohou dost spadat do údolí. Nicméně pořád značně daleko od cestičky. Nic zde nevypadá, že by bylo nutné přecházet „lavice“ o šířce třeba jen 30 čísel a na obou stranách s hlubokou „propastí“.
Bohužel právě ta atmosféra místa, čistý vzduch či celkové jakési zvláštní omámení (ať si zde každý přiřadí co mu více vyhovuje – asi bude částečná pravda ve všem) mě absolutně z hlavy vymazalo, že dole na východ je „Smutné sedlo“ od kterého bych již mohl sestoupit k rozcestí „Pod Homolkou“ a zde se již po známé cestě vracet dolů. S odstupem času toho trochu, možná trochu více lituji – mohl bych si říct, že jsem si prošel alespoň část slavné hřebenovky a alespoň velmi hrubě odhadnout její charakter a náročnost.
Možná může z těchto tří článků vyznívat, že jsem s výletem trochu zklamán. Ve skutečnosti to není pravda, protože i tato vcelku „pohodlná a relativně bezpečná“ cesta na Plačlivé je ve všech ohledech super. Velmi pestré a nevšední scenérie – každý si přijde na své. Jen prostě mému „miniegu“ a jakési „sportovní zarputilosti“ s velkým odstupem času zamrzelo to, že jsem nějak zapomněl na těžší mety. Na druhou stranu jsem pochopil, proč se mi od „Žiarského sedla“ šlo nahoru nějak obtížněji a pomalu, že jsem se musel i častěji vydýchávat. Důvod byl nečekaně „průhledný“ - ono se totiž jde skutečně vcelku prudce nahoru. Bylo to poznat i nyní při sestupu. Je to snad jediný okamžik, na který bych rád upozornil. Sestupovat je vhodné velice opatrně. Jemný štěrk na prudkých cestičkách dokáže i velmi dobrým protiskluzovým podrážkám ukázat meze. V této části je třeba na pevnou oporu v nohách raději úplně zapomenout a jít raději velice obezřetně. Nevhodné přemístění váhy by mohlo velmi rychle znamenat pád na zadek nebo „čumák“. V horším případě by se člověk mohl i neplánovaně svést o něco níž. Jak kluzká může být orosená tráva raději nedomýšlet. V některých průvodcích je (nevím už přesně kde) na zrádnost „mírněji“ vypadajících travnatých ploch upozorněno s tím, že takové projetí může tvrdě skončit o stovky metrů níž. Při chůzi dolů se mi často zdálo, že jít po šikmých plotničkách dolů je jistější než po pohyblivých „ložiscích“ neustále se pohybujícího jemného štěrku. Ani postup po trávě nevypadá příliš bezpečně.
Nečekaně mě sestup k sedlu dává zabrat a musím se skutečně soustředit skoro na každý krok. To je velice únavné. Na vrcholu se držela mlha, ale čím více klesám, tak se jako naschvál počasí zlepšuje. Přál jsem si lepší výhled na Ostrý Roháč z Plačlivého, ale nezadařilo se. Sejdu jen kousek níž a začne z mlhy vylézat. Jak se dostanu k rozcestníku v údolí, tak si velice oddechnu a naopak mohu nečekaně zvýšit rychlost. Z „čistajasna“ mě napadlo, že bych se mohl projít až k Baranci a dále to sejít až k chatě po hřebeni. Cesta je ovšem v průvodci označena jako časově náročnější a rád bych stihl autobus ze Žiarské doliny. Nicméně „kopečky“ na „žluté“ mě lákají a tak se jimi přes menší i větší skalní výchozy vydávám. Cestička na nich je již užší a tak jdu opatrněji. Ač to z výšky nevypadá až tak výrazně, tak ony kameny nemají úplně nejmenší výšku a pohled z nich do údolí říká „opatrně – opatrně“. Na druhou stranu to není nic, co by běžného turistu jakkoliv psychicky rozhodilo. Jde se mi dobře a krajinky se nemohu a nemohu nabažit. Cesta k Baranci ovšem vypadá na vcelku dlouhou a tak se v určitém místě (hádal bych někde kolem menšího vrcholu, spíš jen „vlnky“, možná se jménem Smrek – nevím, právě mi na cestě sem došly baterky v GPSce a zjistil jsem to až později) ptám dalších turistů jak je to ještě daleko a jaká mě čeká cesta k chatě. Na otázku zda je rychlejší vrátit se zpět k Žiarskému sedlu nebo pokračovat na Baranec, jednoznačně odpověděli, že k sedlu. Jestli jsem je dobře pochopil, tak může být cesta přes Baranec někde i techničtější. Pokud bych měl více času, tak si myslím, že tato cestička může být velice zajímavá a určitě bude stát za to si ji někdy projít.
Jestli se nepletu, tak může být kolem půl druhé, možná už kolem dvou odpoledne. Kolem tří možná čtyř hodin se zde má přihnat pořádná bouřka. Autobus hluboko pod chatou má odjíždět nějak po půl čtvrté nebo v nejlepším kolem tři čtvrtě na čtyři. Další má jet možná až za dvě nebo tři hodiny. Že bych chtěl jít až na nádraží pěšky, tak to určitě moc nechci.
Asi poprvé ve svém životě se stávám vysokohorským běžcem a jen doufám že někde nezakopnu nebo si nevyvrtnu kotník. Motivace je obrovská – BUS „MUSÍM“ stihnout. Kdyby mi ujel, tak mám vcelku značný problém. Pokud ano, tak bych mohl mít šanci (když se bude na drahách hooodně dařit) stihnout dojet do Ostravy ještě ten den – to by bylo super! Vím ovšem také, že to bude na hranici mých možností. Tuším, že na rozcestí v sedlu je to k chatě minimálně hodinu a půl. Jsem už také dost unavený a tak musím být obezřetnější. Abych neztrácel čas pohledem na hodinky, dávám si na mobilu budík, který od určitého času bude zvonit co deset minut. Mohu takhle podle zvonění odhadovat jak na tom časově jsem, jestli mám přidat nebo jestli mám něco k dobru a mohu na chvíli zvolnit, nechat částečně odpočinout nohám a vydýchat se. Vlnkami se mi běží vcelku dobře až už jsem u skalek. Teprve až tam si uvědomuji, že běžím poněkud rychle a zakopnutí by nad těmito „obézními“ balvany nemuselo být nejlepší – nechtěl bych udělat „šipku“ někde x-metrů pod ně. Nějak si vzpomínám na videa „bláznů“, kteří „Roháčský hřeben“ běží. [2]
Zde je to sice „jen“ hřeben Barance, ale i tak na chvíli poměrně prudce přibrzďuji. Dokonce až tak, že mám obavy abych právě při tom neuklouznul. Jakmile jsem za výchozy, tak opět využívám klesání na maximum pro získání bezpečné rychlosti. Vím, že žádnou časovou rezervu nemám a bude veleúspěch, když spoj stihnu. Běh touto krajinou je něco neskutečného a sbíhám i obtížnější prudké úseky při sestupu v oblasti lesu. Dokonce i výš, v suťovém poli běžím rychleji, než bych jindy považoval za rozumné. Na pohybujících se balvanech je to hodně adrenalin. Jeden blbý pohyb a mám kotník v „pr...“. Naštěstí tento úsek bez úhony zvládám, Dále zase následují kořeny, kameny a další „radosti“ – musím se stále a plně soustředit na každý krok. Při sestupu z Kriváně jsem již ve spodní části „jen“ namohl kotník při jednom blbém seskoku z kamene, pak i ten druhý a dolů už jsem musel jít mnohem pomaleji. Zde si žádnou chybu nemohu dovolit!
Dostávám se do nejprudší části v lese nad úsekem, kde již může být na chatu vidět. Úsek se i s tím během táhne a je to postup velice vysilující. Stále ale běžím – nesmím se zastavit. Když bych to udělal, tak už nenajdu sílu se k běhu opět rozhoupat. K chatě dobíhám na čas… Mám několikaminutovou ztrátu vůči času, který jsem si vytyčil. Ani u chaty se nemohu zastavovat, ač bych si velice rád dal pauzu. Tímto obtížným terénem běžím už asi hodinu. Jak dlouho to bude k zastávce autobusu nevím, ale jako cíl si dávám asi dvacet minut. Běžím již po asfaltu, již se nemusím tolik soustředit na každý krok, ale únava již prochází celým mým já. Stále si říkám „Nesmím udělat žádnou chybu“. Přibližuji se k lidem, kteří zatím jdou, ale když naznačím, že bych autobus mohl stihnout, tak se přidají do běhu i oni a tak se připojuji. Jejich tempo zvládám jen chvíli a pak se mi ztrácejí hluboko přede mnou. Je zbytečné je dobíhat. V jednom okamžiku se mi zdá, že již mám malou rezervu a tak si dávám odpočinek a z běhu přecházím na chůzi. Teprve teď se začne projevovat, že mě bolí celé nohy i chodidla, inu jak už to tak po pořádném výletu bývá. Už v sobě nenacházím energii na běh, jen se snažím svižně jít. Únava se projevuje a musím se přesvědčovat ke každému dalšímu kroku. Stále se mi daří většinu turistů předcházet a to je dobře. Odhaduji, že mám tak maximálně pár minut k dobru a nesmím polevit. To mohu až na zastávce. Cesta se hrozně táhne. Konečně už jsem u štoly a u parkoviště, ale nějak i od něj se to na zastávku autobusu hrozně vleče.
Konečně jsem na ní. Dívám se na jízdní řád a vidím, že mám asi čtvrt hodiny čas – SUPER. Na chvíli si sednu do přístřešku. Po chvíli se musím trochu projít a zjišťuji, že vše bolí a při sebemenším pohybu musím jo zatínat zuby. Inu výlet mi dal zabrat jako už dlouho žádný. Přijíždí autobus a já k němu skoro kulhám. Nastupuji, platím jízdenku a teprve teď se mi rozvíjí všechny dnešní zážitky. Jsem nadmíru spokojen, i když na Ostrý Roháč jsem odvahu nenašel. Přepadá mě únava a nejradši bych usnul. Zvědavost na okolní krajinku mě ale udržuje při vědomí…. :-) Dojíždím na nádraží v Liptovském Mikuláši. Od něj vidím nad Západními Tatrami temné husté bouřkové mračno, které je celé objímá. Musí tam být skutečné peklo. Jsem rád, že tam nejsem. Během pár desítek minut se pořádný slejvák přižene až do města. Jsem rád, že jsem pod střechou, protože venku bych byl během pár sekund „mokrý jak ščur“.
DOPORUČENÁ A POUŽITÁ LITERATURA ČI ZDROJE:
[1] https://www.tatry.cz/cs/sherpa-rallye-letos-jako-mistrovstvi-sveta
[2] https://www.youtube.com/watch?v=9xCHf1wBkxE&t=635s
[3] https://www.youtube.com/watch?v=hAYvqCHc7ws
[4] https://www.youtube.com/watch?v=Ad5RqtbkDI8&t=185s
[5] https://www.youtube.com/watch?v=fzLeX1Mej5Q
[6] https://www.youtube.com/watch?v=i1oVlrflTsA
[7] https://www.youtube.com/watch?v=SerP024Z4bY
[8] https://www.youtube.com/watch?v=QZE2wIgjv2U … má cesta na Plačlivé, část I.
[9] https://www.youtube.com/watch?v=VUCzZIivnz4 … má cesta na Plačlivé, část II.
[10] https://www.youtube.com/watch?v=cLWuhb79JEY … můj sestup z Plačlivého, část III.
[11] https://www.youtube.com/watch?v=8gcmE8pGYhY
[12] https://www.youtube.com/watch?v=l5_bIvtAvOc
[13] https://www.youtube.com/watch?v=5C4BjvbC1Ms
[14] https://www.youtube.com/watch?v=qxU-WIncwN4&t=489s
[15] https://www.youtube.com/watch?v=gKwEvFaHbJE&t=48s … Byl i na Festivalu outdoorových filmů v Ostravě.
[16] https://www.youtube.com/watch?v=hEHI6-luG_g&t=1063s
[17] https://www.youtube.com/watch?v=ymAiG_jyV0A
[18] https://www.youtube.com/watch?v=TBL6uGWkULE&t=37s
[19] https://www.youtube.com/watch?v=6znW8qbT144
[20] https://www.youtube.com/watch?v=tVShmzewzqg&t=28s
Přidat do oblibených uživatelů
Mapa
Ubytování
PočasíPříspěvky z okolí První seznámení se Západními Tatrami - závěrečný díl - sestup z Plačlivého, "výpad" k Smreku a běžecký návrat k Žiarské chatě a dále k zastávce autobusu v údolí.
