Pula – aréna, římský amfiteátr (Arena, Amfiteatar)

Pokud je v chorvatské Pule nějaká památka, kterou zná snad úplně každý, je to jistě zdejší aréna neboli římský amfiteátr. Je to pamětihodnost nejen nejznámější, ale také nejvýznamnější i nejcennější. Památka, která je počátečním i konečným bodem všech průvodců a prohlídek města. Památka, která byla postavena proto, aby v ní tekla krev statečných gladiátorů i lítých šelem, a kde dnes teče pot z davů turistů. A přesto, že se bezesporu jedná o jednu z nejkrásnějších – ne-li vůbec tu NEJ – staveb svého druhu na celém světě, dokáže své obdivovatele tak trošku i zklamat. Například tím, že časy, kdy se dalo vystoupat na vrchol severo - západní věže, už zřejmě nenávratně skončily. I tak by však bylo velkou chybou ji nenavštívit.

Na západní straně trojpodlažní (a čtyřúrovňová) římská aréna v Pule byla postavena – pravděpodobně na místě menší arény z dob císaře Augusta - v 1. století našeho letopočtu a za vlády císaře Vespasiana, z čehož vyplývá, že je stejně stará jako nejslavnější stavba tohoto typu na světě, tedy Koloseum v Římě. Jedná se o amfiteátr eliptického tvaru, s osami o délce 132 resp. 105 metrů. Ve směru k moři je aréna v nejvyšším bodu vysoká asi 32,5 m (někde se uvádí jen 29,5 m), na východní straně využívá tato stavba sklonu terénu a stává se dvojpodlažní. Středové písečné (koneckonců samotný název Arena vychází z latinského slova haren, tedy písek) bojiště má rozměry téměř 68 x 42 m. Mezi bojištěm a hledištěm byl pro jistotu vztyčen železný plot. Areál amfiteátru zaujímá celkovou plochu téměř 11,5 tisíce m2. Stěny amfiteátru s velkými půlkruhovými otvory (nejširší oblouky mají 4 m) jsou postaveny z místního vápence, zatímco vnitřní části, které nebyly vidět (základny, technické chodby nebo schodiště), z drobných kamínků propojených maltou a následně omítnutých.

Kapacita arény byla více než 20 tisíc diváků, kteří seděli na kamenných stupních nebo stáli na galeriích. K přístupu na tribuny sloužily dva hlavní a několik vedlejších vstupů. Amfiteátrem vedlo celkem 15 průchodů od 15 vstupních bran. Všechny čtyři věže měly na vnější fasádě dvojité schodiště umožňující přístup do vyšších pater, dvě vodní nádrže a stříkací zařízení pro osvěžování publika vodou s esencemi. V nižší části arény byly mezi sloupy a pilastry sklady s rekvizitami. Pod arénou fungoval systém kanálů pro shromažďování vody, která pak byla sváděna do moře. Klece šelem byly umístěny na obou koncích podzemní části amfiteátru (ve smyslu hlavní osy a ve směru sever – jih) a byly propojeny s centrálním průchodem podzemím. Součástí arény bylo také jižní atrium se svatyní bohyně Nemesis nebo malá svatyně boha Mithry. Unikátem pulské arény pak byla výsuvná plachta, chránící diváky před deštěm a sluncem.

Je přitom zajímavé, že aréna byla využívána vlastně po celou svou historii. Boje gladiátorů zde probíhaly až do zákazu z roku 681 (se zákazovým přerušením v 5. století) a občas je „oživily“ také popravy prvních křesťanů (včetně sv. Germana, který se později stal patronem Puly) nebo různých vrahů a lupičů. Po pádu Západořímské říše a během středověku byl amfiteátr používán především pro pastvu skotu, ale například v období středověku zde probíhaly i rytířské turnaje, pořádané Maltézskými rytíři, nebo výroční trhy Benátské republiky. Paradoxně následující hospodářský úpadek arénu zachránil, protože nebyla rozebrána na stavby domů. Neměl totiž až tak moc kdo stavět a později - tedy v polovině 15. století - už to bylo zakázáno. Pár bloků už ale během těch pár století stejně zmizelo. Nebezpečí aréně hrozilo také ze strany vlády Benátské republiky, která chtěla amfiteátr rozebrat a ve městě lagun a kanálů znovu sestavit. Poslední ztrátou bylo použití několika kamenných bloků, při stavbě katedrální zvonice v roce 1709.

V současné době se aréna používá pro představení v rámci letního filmového festivalu (již od roku 1954), operních vystoupení a různých koncertů převážně popových superstars. Zmínit musíme minimálně jména jako Luciano Pavarotti, Andrea Bocelli, José Carreras, Leonard Cohen, David Gilmour, Anastacia, Eros Ramazzotti, Sinead O'Connor, Elton John, Tom Jones nebo pan Žihadlo, tedy Sting. Arena také posloužila jako filmová kulisa pro natáčení scén výborného shakespearovského filmu Titus z roku 1999. Při těchto příležitostech aréna pojme asi 5 tisíc diváků. Při zvláštních akcích však lze tento počet navýšit až na 12,5 tisíce. I dnes zde ovšem jezdí koně a bojují gladiátoři – děje se tak už ale pouze v rámci týdenní akce s názvem Spectacvla Antiqva. Skutečnou raritou pak byla akce z poloviny září roku 2012, kdy se v areáně odehrály dva zápasy mezinárodní rakouské hokejové EBEL ligy. „Domácí“ klub Medveščak Záhřeb zde hostil týmy Olimpija Lublaň a Vídeň Capitals.

Podzemní chodby (tedy někdejší hypogeum), kterými kdysi gladiátoři nastupovali ke svému boji na život a na smrt, dnes slouží jako stálá expozice Archeologického muzea s názvem Olejářství a vinařství na Istrii v období antiky (Maslinarstvo i vinogradarstvo Istre u antici). Vidět zde tak můžeme repliky strojů na výrobu oleje a vína (např. mlýny a lisy) i neuvěřitelné množství amfor, sloužících ke skladování i přepravě oleje a vína.

Aréna, postavená v letech 27 př.n.l. až 68 n.l., je považovaná za největší a nejzachovalejší památku antické architektury v celém Chorvatsku. Současně bývá označována za šestou největší stavbu svého druhu na světě (a pátou v Evropě) a mezi dvěma stovkami římských amfiteátrů s opláštěním a čtyřmi věžemi (ty byly původně završeny šikmou střechou s krytinou z keramických desek) je považován ten pulský za jednoznačně nejzachovalejší. Možná i proto se objevila na desetikunové bankovce. Na zaplacení vstupného však těchto bankovek potřebujeme šest.

Romantická pulská aréna se nachází mimo městské hradby, v blízkosti přístavu, a na ulici Flavijevska, pojmenované právě po císaři Vespasianovi. A je snad dokonce místem kouzelným (také se Pula staroslovansky jmenovala Divic, tedy zázrak), protože podle legendy ji prý za jednu noc postavili víly, které najednou přestaly tančit na loukách a lesních mýtinách, a raději se vrhly na stavební činnost. Jenom střechu již dokončit nestihly, protože při prvním kohoutím zakokrhání musely zmizet, aby je lidé neviděli.

Zcela na závěr ještě dodatkový informační pelmel.

Archeologické výzkumy zde byly zahájeny již v polovině 18. století, ale rekonstrukci pulské arány zahájil až na počátku 19. století francouzský guvernér Istrie, general Auguste Marmont, a pokračoval v ní italský architekt Peter Nobile. Díky tomu byla v roce 1932 dokončena obnova poloviny původního hlediště. Další rekonstrukční práce byly zahájeny po roce 1980 a Arena prý kvůli tomu přišla o zápis na Seznam světového dědictví UNESCO. Poslední úpravy této pozoruhodné stavby započaly v roce 2008 a předpokládá se, že budou probíhat – v několika fázích – asi dvě desetiletí. Pulský amfiteátr je však hlavně prvotřídní turistickou atrakcí, kterou ročně navštíví více než 300 tisíc návštěvníků - a ti přinesou Pule a Chorvatsku částku přesahující milion eur. A přitom v dobách Říše římské se v Areně žádné vstupné neplatilo – stačilo jen dodržovat přísnou sociální hierarchii. Amfiteátr také po staletí přitahoval – a stále ještě přitahuje - pozornost nejrůznějších malířů, tvůrců map, spisovatelů i dalších umělců a architektů. Zmínit musíme hlavně jména Sebastiano Serlio, Andrea Palladio, Giovanni Battista Piranesi, Jacob Spon nebo Charles Louis Clerisseau. A když už jsme u těch jmen, tak je zajímavý také výčet císařů, kteří v době stavby pulského amfiteátru postupně vládli. Vše začalo dřevěnou arénou, postavenou za vlády císaře Augusta. Ta byla za císaře Claudia nahrazena malým kamenným amfiteátrem. Ten byl poté přestavěn a v roce 79 ještě rozšířen a tehdy již vládl Vespasianus. Aréna pak byla definitivně dokončena v roce 81 a za vlády císaře Tita (v tomto případě je myšlen římský Titus, nikoliv jugoslávský Tito).