Pula - městské hradby a římské brány (Gradske rimske zidine i vrata)

Na rozdíl od mnoha jiných měst se chorvatská Pula nepyšní opevněním středověkým, ale starověkým. Dochované zbytky zdejších hradeb totiž pamatují starou dobrou Říši římskou a již dávno oslavily kulaté jubileum – dva tisíce let od svého vybudování. Vždyť ještě starší obrannou zeď, obklopující město, začaly Římané zvyšovat již během 1. století před naším letopočtem. Je však třeba přiznat, že souřasné hradby již nejsou zcela původní a ve své dlouhé historii prošly různými úpravami i přestavbami. A velká část z nich byla, bohužel, stržena, při rozšiřování a modernizaci města.

Za součást městských hradeb není považováno jen klasické opevnění, ale i krátký pás okolo pulské pevnosti. Tam zřejmě existovalo nějaké opevnění již v době bronzové, ale nejstarší část dochovaných hradeb pochází z druhé poloviny 1. století př.n.l. Nachází se v oblasti Herkulovy brány. Hradby však byly prolomeny celkem dvanácti branami (např. Porto Ercole, Porta Gemina, Porta San Giovanni, Porta Aurea aj.), z nichž se některé – alespoň částečně – zachovaly až do současnosti. A právě mezi dvěma z nich – tedy mezi Herkulovou bránou a Dvojitou bránou – se dochoval nejdelší souvislý souvislý hradební pás. Ten druhý najdeme u současného městského divadla a vítězného oblouku Zlatá brána.

Původní římské hradby „oživovaly“ nedaleko od sebe vzdálené hranolové věže, které později vystřídaly věže okrouhlé. Po rozpadu Západořímské říše byl – kvůli nebezpečí invaze barbarských kmenů – vybudován nový hradební pás. Při obnově hradeb mezi zmíněnými římskými branami můžeme vidět použité částí chrámových sloupů i náhrobníků s reliéfy s lidskými postavami a fragmenty nápisů. Zkrátka se se stavbou spěchalo a obrana města byla v té době na prvním místě. V té době mělo vnitřní město, obehnané obrannými zdmi, průměr asi 1.600 metrů a jen ve směru od mořského pobřeží bylo přístupno šesticí městských bran. V období poloviny 12. století, kdy vznikla hradní pevnost nad městem, se tento počet snížil na osm, z toho pět ve směru od moře. Nejvýznamnější byla Zlatá brána s vítězným obloukem a Brána sv. Jana (Porta San Giovanni).

Vzhledem k rozvoji palných zbraní se obranné hradby postupem času staly zbytečností - a také město se neustále rozšiřovalo – takže byly na počátku 19. století téměř kompletně zničeny. Ve 30. letech minulého století se na zbytky hradeb vrhli italští památkáři a postupně je zrekonstruovali a zakonzervovali. V této podobě je můžeme v Pule vidět i dnes.

Zcela na závěr si prozradíme alespoň několik základních informací o dvou římských bránách, které jsou umístěny v nejdelším zachovaném hradebním pásu.

Tou první je Herkulova brána (Herkulova vrata, Porta Ercole), která je také nejstarší dochovanou částí pulského opevnění. Pochází z poloviny 1. století před naším letopočtem (snad z let 47 až 44 před Kristem a je tedy nejstarší památkou v Pule) a za její stavitele bývají považováni Lucius Calpurnius Piso a Lucius Cassius Longinus (což byl bratr jednoho z vrahů samotného velkého Julka Caesarů). Brána je 3,6 metru široká, přes 4 m vysoká a je postavena z pravidelných kamenných bloků. Ve středu brány je na její přední straně vytesána ve vysokém reliéfu Herculova vousatá hlava i jeho atribut, tedy kyj. Herkules byl v antických dobách patronem Puly. Dnes se touto bránou vstupuje k sídlu italské komunity v Pule, tzv. Circolo.

Druhá brána se nazývá Dvojitá (Dvojna vrata, Porta Gemina) a podle stylistických rysů bývá datována na přelom 1. a 2. století, někdy dokonce až na konec 2. století. Pulské „Dvojče“ bylo postaveno na ruinách starší brány a stalo se ihned zdobným vjezdem do antického divadla. Dnes se nachází pod Archeologickým muzeem Istrie a pod oblouky brány se prochází k jedné z nejnovějších zdejších atrakcí, k Pulskému podzemí. Dvojitá brána je v podstatě jednoduchou stavbou se dvěma klenutými průchody a třemi pilastry s kompozitními hlavicemi. V horní části atiky se nachází římsový reliéf, který její podobě dodává harmonický ráz. Nedaleko brány byly nalezeny pozůstatky osmibokého mauzolea, pocházejícího z 2. nebo 3. století.