Rožnov pod Radhoštěm – Valašský Slavín
Turistické cíle • Památky a muzea • Hřbitov
Valašský Slavín je něco mezi venkovským hřbitovem, lapidáriem, pietním místem a památníkem nejvýznamnějších postav valašského regionu. A nejspíš vším uvedeným současně. Byl založen v roce 1970 a obklopuje dřevěný kostel sv. Anny, který je hlavní dominantou areálu Dřevěného městečka, tedy dolní částí slavného rožnovského skanzenu neboli NKP Valašské muzeum v přírodě. Jedná se navíc o místo velmi příjemné, místo uctívající život a dílo významných osobností, které se zasloužily o rozkvět a slávu Valašska. Dnes už dokonce není Valašský Slavín pouhým čestným pohřebištěm, ale má i svou knižní podobu, nazvanou „Kniha paměti kraje" nebo „Kniha paměti Valašska". O uložení ostatků významných lidí či zapsání do „pamětní“ knihy rozhoduje ředitel Valašského muzea v přírodě na doporučení tzv. „Rady starších", jejímiž členy jsou osobnosti s hlubokou znalostí historie, tradic a Kultury Moravského Valašska. A pokud jsem počítal dobře, cti být součástí Valašského Slavína se do těchto chvil dostalo 38 osobnostem (někde jsem ale četl, že jich zde je více než 40). Představíme si je jen zkratkovitě a v abecedním pořadí, ať nemohu být obviňován z předpojatosti. A také až zcela na závěr, abych laskavého čtenáře hned neunavil.
Valašský Slavín má statut národní Kulturní památky a byl zřízen „k uctění osobností, které se prokazatelně zasloužily o rozkvět a povznesení Moravského Valašska“. Jeho úkolem je zejména „uvést tyto osobnosti a jejich práci do povědomí široké veřejnosti“. Není tedy veřejným pohřebištěm, ale místem se zvláštním významem, jehož provoz je určen Provozním řádem, vydaným společně s Návštěvním řádem areálu Dřevěného městečka. Schválení uložení ostatků významných osobností na Valašském Slavínu je plně v kompetenci ředitele a Ústavní rady VMP a při jejich rozhodování není podmínkou, aby se osobnost narodila - popřípadě působila - ve valašském regionu. Stejní lidé také vyhlašují výtvarnou soutěž na zhotovení náhrobku, určují místo pro uložení ostatků a doporučují také materiál a rozměry náhrobku. Veškeré náklady – včetně těch na zhotovení výtvarných návrhů – hradí pochopitelně navrhovatel a pozůstalí. Asi celkem drahá „legrace“; náhrobek je po instalaci na Valašském Slavínu bezplatně předán do majetku VMP, které se recipročně zaváže provádět jeho údržbu a opravy. Je přitom zajímavé, že pokud se někdy prokáže, že se zde uložená osobnost v minulosti dopustila zavrženíhodného skutku, může být ze zápisu do „Knihy paměti Valašska" vymazána a její náhrobek může být zcela odstraněn. Na čestném pohřebišti je povoleno pouze ukládání zpopelněných lidských ostatků v pevně uzavíratelných urnách, a to maximálně tří lidí do jednoho hrobového místa. Při výzdobě hrobu je nutno dbát specifického prostředí areálu a nesmí se používat např. umělé květiny.
Přitom myšlenka Valašského Slavína vznikla již v 60. letech minulého století a původním záměrem tehdejšího ředitele Valašského muzea v přírodě J.R. Bečáka bylo vytvoření imitace vesnického hřbitova v těsné blízkosti kostela. Prostor kolem kostela sv. Anny, určený pro tento valašský hřbitůvek, byl ohraničen parkánovým plotem. Původně – tedy v roce 1965 - se však o skutečný hřbitov nejednalo a nacházelo se zde jen jakési lapidárium železných křížů a různých historických náhrobků, z nichž nejzajímavější byly velké Kamenné náhrobky fojtů a portášů. Až od roku 1969 byl hřbitůvek postupně proměňován na Valašský Slavín významných osobností, na jejichž hroby byly umísťovány plastiky renomovaných umělců. Prvním zdejším pietním aktem bylo přenesení ostatků valašského muzikanta Janka Pelára z Pržna dne 5, října 1969. A na Dušičky – tedy 2. listopadu – se prý v kostele sv. Anny koná pravidelná mše svatá za zde pochované zesnulé.
Setkáme se zde tedy s těmito jmény: Břetislav Bartoš (+1926, malíř a grafik, maloval výjevy ze života na Valašsku), Jan R. Bečák (+1987, etnograf a ředitel Valašského muzea v přírodě, organizátor národopisných slavností), Ludvík Daněk (+1998, atlet – diskař, olympijský vítěz z Mnichova 1972 a dvojnásobný světový rekordman), Jiří Demel (+2006, vlastivědný pracovník, pedagog a první starosta Sokola ve Valašském Meziříčí, Jaroslav Frydrych (+1982, akademický malíř zobrazující tvrdý život na Valašsku, krásu zdejších hor i valašskou povahu), František Hanus (+1991, národní umělec, herec pražského Divadla na Vinohradech), Karel Hofman (+1998, malíř – krajinář a pedagog, který studoval v Praze, Paříži i Římě), Jaroslava Hýzová (+1992, valašská malířka a pedagožka), Metoděj Jahn (+1942, spisovatel, básník a pedagog, který publikoval také pod jménem M. Hanuš), Alois Jaroněk (+1944, majitel keramické a gobelínové dílny v Rožnově p.R. a spoluzakladatel Valašského muzea v přírodě), Bohumír Jaroněk (+1922, malíř, grafik, řezbář a cestovatel, který v roce 1925 založil Valašské muzeum v přírodě), Julie Jaroňková (+1945, vedla domácnost svých bratrů Aloise a Bohumíra a tkala gobelíny podle jejich návrhů), Jan Karafiát (+1929, evangelický kněz, vychovatel a spisovatel, autor legendárních Broučků), Josef F. Karas (+1931, spisovatel a novinář, zaměřený na historické prózy), Vilma Karasová, provd. Volková (+1999, vlastivědná pracovnice, publikující povídky dokumentárního a národopisného významu, zakladatelka dětského folklórního souboru Valášek), Zdeněk Kašpar (+2002, muzikant a sběratel lidových písní, primáš a umělecký vedoucí souboru valašských písní a tanců Jasénka), František Klauda (+1941, lékárník, cestovatel, sběratel uměleckých děl a mecenáš muzejního spolku v Rožnově p.R.), Jan Kobzáň (+1959, malíř a spisovatel, na pražské AVU žák Maxe Švabinského), Čeněk Kramoliš (+1949, spisovatel, historik a vlastivědný pracovník, zvaný „Moravský Jirásek“), Arnošt Kubeša (+1993, etnograf, sběratel lidových písní, pedagog, bavič, vlastivědný pracovník a první ředitel Valašského muzea v přírodě), Miloš Kulišťák (+1970, společenský a národopisný pracovník, spoluzakladatel Valašského muzea v přírodě), Karel Langer (+1998, malíř, grafik, pedagog a etnograf, autor Atlasu lidových staveb), Cyril Mach (+1945, společenský pracovník, pedagog a zapálený vlastenec), Jaroslav Masařík (+1978, lékař, lékárník a vlastivědný pracovník, který v roce 1948 konstatoval, že Rožnov má příznivější klimatické podmínky, než Vysoké Tatry), Augustin Mervart (+1968, malíř – krajinář, nazývaný „věrný kronikář celého Pobečví"), Ladislav Nezdařil (+1999, básník, literární teoretik, pedagog a překladatel), Jan Pelár nebo také Pellar (+1907, potulný muzikant, v jehož kapele začínal slovutný „stryc“ Antonín Matalík), Vladimír Petřek (+1942, pravoslavný duchovní, který ukrýval Heydrichovy atentátníky), František Podešva (+ 1979, malíř, představitel secese a neoklasicismu), Marie Podešvová (+1994, spisovatelka a překladatelka), Jan N. Polášek (+ 1956, hudební skladatel, pedagog a sběratel lidových písní, žák Leoše Janáčka), Jiří Raška (+2012, skokan na lyžích, olympijský vítěz z Grenoblu 1968 a český lyžař století), Jan Rokyta (+2012, cimbalista, herec a hudební redaktor), Jaroslav Štika (+2010, etnograf zaměřený na valašské salašnictví a ředitel Valašského muzea v přírodě i Mezinárodního folklorního festivalu Rožnovské slavnosti), Stanislav Vašut (+1998, národopisný pracovník, pedagog a etnograf), Bartoš Vlček (+1926, básník a prozaik wolkerovské generace, pedagog a překladatel), Emil Zátopek (+2000, minimálně olympijský vítěz z Londýna 1948 a Helsinek 1952, Mistr Evropy, osmnáctinásobný světový rekordman, nejlepší sportovec světa dle anket z let 1949 a 1952 a zřejmě nejlepší atlet 20. století) a konečně Jaroslav Žíla – Lipjan (+1970, nadšený badatel a vlastivědný pracovník).
Ve stínu lip a dřevěného kostela se zde nachází opravdu důstojné pietní místo, které nenarušují ani davy návštěvníků (např. při Vánočním jarmarku ve VMP). A jak jsem sám viděl, ženy nejčastěji přicházejí k malířům a pedagogům, muži – celkem nepřekvapivě – ke slavným sportovců, Jenom pejskům je na Valašský Slavín vstup zakázán.
Přidat do oblibených uživatelů
Žádné příspěvky v diskusi, buďte první!
Rožnov pod Radhoštěm
Mapa
Ubytování
Počasí
Chaty a ChalupyPříspěvky z okolí Rožnov pod Radhoštěm – Valašský Slavín
