Rudické propadání - malá "velká" jeskyňářská maturita, část první.
Přesně týden zpět od okamžiku, kdy začínám psát tento článek (neděle 1.8.2021 11h50) jsme se již s malou skupinou v počtu sedmi kusů (místní jeskyňář, já a dalších pěti lidí, mezi nimiž byl i jeden mladý zástupce „slabší poloviny lidstva“) vraceli proti podzemnímu proudu Jedovnického potoka, v hloubce odhadem necelých dvouset metrů pod povrchem, nahoru. Jestli jsme byli již za slavnou „Chodbou vzdechů“, příměji pojmenovanou „Kurva chodbou“ nebo jestli jsme již byli za soustavou lanových traverzů, těžko odhadovat.
Začnu ovšem popořádku, jak jsem se k této nevšední prohlídce, ještě nevšednější jeskyně dostal. O možnosti vím už několik let, ale doba na její uskutečnění nějaký čas dozrávala. Asi se především jednalo o výmluvu, že spoje z Ostravy do Rudic, abych zde byl před devátou ráno, jsou více než komplikované. Spíš ty spoje byly jen ubohou výmluvou, že mám trochu obavy (možná trochu víc :-))) ) z náročnosti trasy. Nic podobného jsem do předešlé neděle nelezl, ale nakonec roky „hlodání“ této myšlenky v mé hlavě udělali své. Jak už to tak u mě bývá zvědavost nakonec přece jen vyhrála a já rozhodně nelituji. Problém nyní bude o zážitku napsat, protože ani má slova (nejsem žádný dobrý spisovatel :-))) ) ani fotky nebo videa nedokáží dostatečně popsat NEPOPSATELNOU atmosféru místa a samotného okamžiku. No, pokusím se….
Situaci si na začátku zjednoduším tím, že se pokusím uvést pár citací ze zajímavých knížek, někdy jen tenkých sešitů, jindy poctivých mnohasetstránkových děl.
Například v úvodu dech beroucí dobrodružné Pecoldovy knížky je napsáno toto:
„V lidské mysli je podzemí spjato především se silami pekelnými, s hady, štíry a dračími slujemi. To všechno tam je! Ovšem pochopitelně v poněkud přeneseném slova smyslu, v názvech jeskynních útvarů, chodeb a sálů, kde v záři reflektorů prochází jedna turistická výprava za druhou po betonovém chodníku. Pak zhasne na okamžik světlo a snahu průvodce přiblížit návštěvníkům atmosféru neobjevené jeskyně zhatí řev vystrašeného dítěte.
Realita expedice do jeskyně nepřístupné veřejnosti je trochu odlišná. Každá jeskyně je jiná, každá je jinak zajímavá. Některé leží v dalekých exotických krajích, jiné jen nedaleko za humny. Jsou jeskyně, které se zapsaly do historie lidstva unikátními archeologickými nálezy nebo skvělými prehistorickými malbami, a jsou jeskyně, které slouží jako vodní zdroje pro celá rozsáhlá území. Speleologie se dotýká množství vědních oborů, vyžaduje fyzickou zdatnost, speciální výbavu, ale přináší taky tu úžasnou sílu prožitku, který žene už po staletí všechny badatele. Někdo objeví novou zemi, někdo novou jeskyni a někdo třeba hranice svých vlastních schopností.
O to všem jsou Cesty do podzemí.
Příjemnou četbu Vám přeje Lumír Pecold“ [5]
To se autorovi knížky bez nadsázky podařilo a kdo měl to štěstí si sám nějakou nevšední jeskyni prolézt, tak má zážitek z četby ještě silnější. Kdo ne, tak mu doporučuji exkurzi do Rudického propadání. Jak se píše na stránkách speleologické skupiny ZO-ČSS 6-04: „…je velká šance stát se totálně vlhkým ...“ a to jak při neúspěšném pokusu především na lanových treverzech nebo při větší „nešikovnosti“ a únavě i jinde v podzemním řečišti Jedovnického potoka. A pokud ne z tohoto důvodu, tak se dá čekat, že i v klasické jeskynní teplotě kolem 8 stupňů se pořádně zapotíte. Jde se poměrně svižně a na nejrůznějších místech si člověk vcelku „mákne“. Kde nejsou takové obavy a stres aby dotyčný neudělal chybu – na dlouhých žebřících nebo traverzech, tak tam se pokouší při postupu trochu odpočívat, ale dlouho mu to není platné – za chvíli přijdou další „rozehřívačky. :-))))
Krásný citát, který se mi velice líbí je uveden v sešitu vydaném „sousední“ speleologickou skupinou ZO-ČSS 6-01 Býčí skála. Jeskyni Býčí skála jsem měl to štěstí také před nějakou dobou, v době otevřených dveří navštívit a zážitek to byl velice silný. Zajímavostí je, že společný systém Rudické propadání a Býčí skála je po „Amatérce“ druhým nejdelším jeskynním systémem u nás.
Ve výtisku „Býčí skála – Jeskyně a člověk – příroda a kultura“ je nádherný citát:
„Speleologie je duševní choroba, která se nedá léčit. Pokud je člověk opravdu speleologem, je toto postižení trvalé. Údělem speleologa je v jeskyni dřít. Za veškerý pokrok na světě může 0,1 % lidí. Speleolog s velkým S patří mezi ně.“ Jiří Svozil, předseda ZO ČSS 6-01 Býčí skála [4, str. 63]
Nebo další kniha „Podzemní Everesty – Petr Hipman“ se o „vzniku“ jeskyňáře píše například toto:
„Od narození až do smrti se v labyrintech lidské mysli křižují klikaté cesty poznávání nepoznaného. Jednou, již velmi dávno, přistoupil člověk ke skále a uviděl chodbu ztrácející se ve tmě. Mocný proud touhy zaburácel řečištěm jeho duše a člověk tažený nesmírnou silou (touha znát a vidět je někdy silnější nežli touha vlastnit) vykročil chodbou. V tu chvíli se zrodil jeskyňář.
Nepoznané má rozměr nekonečna. Jeskyňaření je proto nevyčerpatelným pramenem hledání. Jeskyňáři budou stále znova a znova pátrat v útrobách skalních masívů a kousek po kousku skládat střípky poznání z míst, kam se – tak jako na nebetyčné vrcholy himalájských osmitisícovek – většina z nás nikdy v životě nedostane.“ [6]
Pod toto se mohu s naprosto klidným svědomím podepsat. Musím také varovat, že se dotyčnému, jeskyněmi „nezasaženému“ může stát, že jej „zasáhnou“. Pak již ovšem není cesty zpět! Pokud jej neodradí ani všemožné nástrahy, má to „sečtené“. :-) Pocity, kdy sám prochází hodiny a hodiny lesem, kdy jen podle nějaké poznámky ve staré knize nebo v nejlepším případě mapě s přibližným určením místa prochází nepřístupné svahy a najednou se mu před očima v mlze, v okamžiku kdy už vše vzdává, v místě kde by nic takového vůbec nečekal, „otevře vstup do země“, je nepopsatelný. Právě v okamžiku, kdy už vlastně „vše balí“ a smutně si přiznává, že “Dneska ne… Možná nikdy…“. V okamžiku, kdy už je nejvyšší čas se vracet, aby člověk dojel včas domů… Žasne a nevěří svým očím. Někdy mezi skalami, v tomto případě třeba vůbec ne. Vstup se otevírá v zemi naprosto běžného lesa – vůbec nic nenaznačuje, že by zde nějaká jeskyně měla být. Začíná mrholit, ale v atmosféře „VELKÉHO OBJEVITELE“ si toho ani nevšimne. A přestože to není zdaleka první jeskyně kterou našel, duch místa a okamžiku jej zcela pohlcuje. Otvor v zemi ani ne malý ani ne velký volá další, napoprvé snad nepatrnou, ale v dalších okamžicích již neodolatelnou výzvou: „Jak to asi vypadá vevnitř?“ Toto je další silný háček na „rodícího se“ jeskyňáře. Chvíli přemýšlí, odolává, uvědomuje si všechny nástrahy i to, že již vlastně měl být několik hodin na cestě zpět a ne tady „meditovat“! Možná odolá, možná také ne… Ale i pokud pro tento okamžik odolá, tak je již v hloubi jeho mysli uloženo něco, co jej s největší pravděpodobností někdy „dostihne“. :-))) Právě v tomto nevšedním, tajuplném okamžiku se zrodil další jeskyňář, i když to zatím ještě neví. Přijdou další „objevná“ místa v naší úchvatné krajině, ale ty již budou jen formovat jeho směr. Až nadejde ten okamžik „křestu ohněm“. Najde odvahu do temné díry, kam mnohdy nevidí ani na dno vstoupit. Pootevře vrátka, oddělá traverzu a vstoupí. Ač to není úplně košér ani z hlediska právního, ani z bezpečnostního, síle zvědavosti jde jen málokdy odolat. Nebo je možné využít oficiálně příležitosti jako je tato. I když osobně si myslím, že zdaleka není Rudické propadání vhodné jako ta úplně první „nepřístupná“ jeskyně. Pár desítek kilometrů západně bych nejdříve doporučil spíš jeskyni „Královu“ nedaleko Tišnova na vrcholu „Květnice“.
Ve speleokurzu tahat kýble nebo žebříky nebudete, ale určitě uvidíte, že pro poznání tajemných míst budete muset být ochotni nemálo ze svého pohodlí obětovat „pro poznání“. Taktéž budete muset, často již na začátku trochu (a nebo i více) bojovat se svým vlastním strachem. Leze se bez jakéhokoliv jištění a hloubky v některých místech jsou značné. Pokud by někdo měl obavy je vhodné to říct již v budově jeskyňářské základny nedaleko větrného mlýnu. Na zpáteční cestě po několikahodinovém velmi silném zážitku v podzemí jsem se na tuto problematiku zeptal.
„Jestli někdy nechtěl být někdo při sestupu jištěn?“
Odpověď byla: „Ano a tak, jsem ho (ji) jistil...“
Mezi řádky jsem ovšem pochopil, že to asi bylo jen velice výjimečné.
Nejprve bylo nutné se do malé skupiny jedinců dobrodružné povahy, jimž s největší pravděpodobností „obyčejné“ výlety nebo prohlídky veřejnosti přístupných jeskyní již neposkytovaly ten ryzí zážitek (který není zadarmo) a hledají něco zvláštního, co by jich bylo hodno. Bylo třeba napsat jeskyňářům mail a zjistit podrobnější informace o exkurzi. Protože skupiny jsou malé a zájem patrně relativně velký je třeba si domluvit volný termín. Protože jsem chtěl jít do míst, která jsem neznal, tak jsem se snažil zjistit i podrobnější informace, možné nástrahy, které na účastníka čekají. Odpověď zněla:
„Jedná se o takovou vysokohorskou turistiku pod zemí...“
„Člověk nesmí trpět strachem z výšky, hloubky nebo úzkých prostorů“ … toto bych přeložil spíš ve smyslu, že asi každý nějakou míru strachu (pocitu rizika) mít může (naopak by bylo asi velmi nebezpečné kdyby žádné obavy neměl), ale nesmí jej ochromit.
„K sestupu se používá 13 žebříků, z nichž ten nejdelší – poslední měří 17 metrů, celková délka asi 110 metrů.“
Úzkým místem je plazivka „Chodba vzdechů“, jinak řečená „Kurva chodba“ o délce přibližně 60 metrů.
Určitě je dobré na stránkách uváděnou podmínku „DOBRÉ FYZICKÉ KONDICE.“ třikrát zarámovat. Četl jsem krásné články, kde je uvedeno něco v tomto smyslu:
„Průstup Rudickým propadáním byl snažší než jsem čekal – když toto řeknu já jako absolutní sportovní antitalent, neočekávám, že by někdo na tradiční „zážitkové“ trase mohl mít problém“ [9, v závěru článku].
No…, na druhou stranu bych určitá rizika na lehkou váhu nebral. Ano, když jsem to zvládl já i mnoho dalších, tak mohu také tvrdit, že je to pohoda, ale pokud zde někdo leze poprvé, tak může mít pocity klidně smíšené a „míra odhodlání“ se může zmenšovat. :-) Takže v tomto s autorem stránek na internetu zcela úplně nesouhlasím, i když jeho články jsou velice poutavé a již před mnoha lety i pro mě velice zajímavé a čtivé. Záleží s jakou skupinou dotyčný jde, kolik má příležitostí na odpočinek a také jak „čerstvý“ k jeskyni přichází. To v mém případě nebylo zcela optimální – z domu jsem v Ostravě vycházel po jedné v noci a kostrbatými vlakovými spoji a nakonec i autobusem a po několika kilometrech pochodu ze Křtin do Rudic, jsem určitě nebyl tak odpočatý jako jiní. Na druhou stranu, podařilo se mi s energii šetřit jak se dalo a tak jsem u větrného mlýnu v Rudicích nebyl až tak moc unavený jak bych mohl. Situace mohla být mnohem mnohem horší! Asi zvědavost, odhodlání a touha po poznání neznámého udělala své, což se projevilo po úspěšném sestupu i výstupu a po několika hodinách v jeskyni. Byl jsem potom rád, je jsem si sedl vedle skály u stromu a pro ten okamžik již nic nemusel a ostatní také moc nespěchali… :-)
Byl jsem unavený, úplně vyšťavený, ale také úplně šťastný – splnil se mi dlouho plánovaný sen.
K tomu všemu ovšem postupně. Určitě bych doplnil, že sestup, prolezení jeskyní ani výstup nahoru nemusí být úplně pro každého – uznávám, že asi patřím spíš k opatrnějším lidem, než těm kteří touží po adrenalinu. Sám bych se jej klidně i vzdal – adrenalin beru jen jako skvělou vymoženost mnoha živočichů včetně člověka, aby unikl z nebezpečí a PO KRÁTKOU DOBU BYL SCHOPEN VYDAT MAXIMÁLNÍ VÝKON PO VŠECH STRANÁCH – JAK FYZICKÉ, TAK HLAVNĚ PSYCHICKÉ.
Myslím, že jakákoliv forma vytrvalostního sportu, běh, dálková turistika, horolezectví budou jako trénink jen k dobru. Podle mě třeba nebyl nejobtížnější ten nejdelší, poslední žebřík, ale ten nad ním, který je mírně převislý a dává zabrat hlavně rukám. Doporučuji i vycházení velmi strmých a dlouhých svahů – posilování nohou. Co by si v mém případě zasloužilo nejvíce pozornosti je posilování rukou, proto také uvádím jako optimální způsob cvičení všeho, horolezectví. Zkušenosti z něj ovšem nejsou v jeskyni až tak bezpodmínečně nutné – lahůdkou jsou lanové traverzy, jeden kratší lanový žebřík, který pomůže k nástupu na jednu část lanových traverzů a je skutečnou třešničkou na dortu ohledně koordinace všech možných a hlavně „nemožných“ pohybů žebříku i lana. Pro mě, jako menšího člověka je sranda i přiblížení se do míst, kde je horní lano už výš než dosáhnu. :-) Zde jsou upevněna dvě svislá lana jichž je možno se chytnout v obtížnější části a později zase pokračovat s horním lanem dále. Někde se musí člověk na lanech otáčet, přeručkovávat a překračovat. Vše se mi dařilo nezvykle mnohem lépe než jsem čekal a byla to skutečná zábava.
Vrátím se k úplnému začátku. První volný termín byl až v neděli 25.7.2021, tak jsem se hned přihlásil a poslal i vyplněnou závaznou objednávku do které je třeba doplnit telefonní číslo (pár dní před terminem se vše ještě telefonicky potvrdí nebo upřesní) a jména účastníků ve skupině. Já jsem šel sám, tak jsem uvedl jen sebe. Říkal jsem si, že těch pár dní vydržím a navíc i pátek z hlediska spojů z Ostravy někam k Rudicím bude lepší. Pak jsem si uvědomil, že se nejedná o 25.6.2021, ale až o měsíc a cosi později, tedy 25.7.2021. Tím nastaly „muka čekání“, jak by situaci ohodnotili Šimek a Grossmann v povídce o nevídaných didaktických schopnostech Janeby, když učil ostatní jako rozený pedagog kouřit. Volný čas jsem trávil zkoumáním nejrůznějších videonahrávek a článků abych zjistil nástrahy, které mě mohou potkat. Obával jsem se přešlapování a nástupů na žebříky, ale hlavně toho největšího posledního, jež překonával děsivou asi dvacetimetrovou propast Hugonova dómu. Také jsem se obával lanových traverzů, po kterých jsem nikdy v životě nešel. Myslel jsem si, že plazivka již bude oproti tomu místem k odpočinku. „Pár“ úzkých chodeb jsem už prolezl a pokud jde o horizontální chodbu a ne komín nebo puklinu na lezení rozporem a na fotkách vypadala plazivka relativně prostorná, tak by nemusel být problém. Na jejím konci jsem už byl vcelku rád, že se mohu narovnat.
Upřimně řečeno před „akcí“ asi nedoporučuji příliš moc sledovat videa, akorát v člověku zvýší nejistotu, což je špatně. „Muka čekání“ zvyšovaly nervozitu, což poznali i kolegové v práci a tak jsem po více než měsíci vymýšlení nejrůznějších spojů z Ostravy, kde byla ve hře i varianta „horní cestou“ přes Českou Třebovou a dolů na Blansko, byl rád, že již ten kýžený den nastal. To jsem změnil na asi rozumnější cestu přes Vyškov, ale ani to nebylo bez problémů. Měj jsem několik záložních spojů. Za asi dvě stovky jsem si objednal spoj z Ostravy UANu do Brna, kde jsem měl dorazit kolem půl šesté ráno. Nevím jestli jsem byl nervóznější z šílených spojů nebo sestupu do jeskyně jako takové. Zkrátka a jednoduše, stačilo by jedno výraznější zpoždění, ujetí jediného spoje a šance abych se dostal na místo včas by se výrazně zmenšily, ve své podstatě bych mohl udělat s celým výletem a poznáním jedné z nejúchvatnějších jeskyní Moravského krasu jeden velký „škrt“ :-(((
Z domu jsem se musel nočním ostravským spojem dostat na železniční nádraží ve Svinově, kde jsem již měl zaplacený vlak číslo RJ1020 odjíždějící z Ostravy ve 2:24. Další spoj mohl být i o asi hodinu později, ale protože oba jely ze Slovenska, tak jsem vzhledem k covidovému „šílenství“ na slovenských hranicích čekal nemalé zpoždění. Proto jsem zvolil dřívější spoj abych měl v Olomouci dostatečnou rezervu – více než hodinu. Do Svinova přijel zhruba s 10 minutovým zpožděním což bylo super. V Olomouci jsem měl tedy dostatek času.
Z Olomouce vyjížděl spoj Os3201, který se měl v Přerově změnit na Os4033, ale prý bych neměl přestupovat. Raději jsem se zeptal průvodčího a ten mi oznámil, že přestupovat budu. Z Olomouce vyjížděl se zpožděním (možná čekal na druhý expres jedoucí ze Slovenska jako EN442), správně měl odjet ve 4:55, ale ve skutečnosti to bylo o minimálně sedm minut později. A když už se milostivě rozjel, tak se coural, tak jak už jsem to dlouho nezažil. Hrál si s mými nervy. Jak to zatím všechno šlo, tak se nyní mohl tenhle loudala postarat o brzký konec veškerého snažení. V Přerově jsem nasadil „běžeckou“ - spoj na Nezamyslice jsem musel „za každou cenu“ chytnout. Naštěstí nádražní rozhlas tento vlak již hlásil, tak jsem nemusel přemýšlet na které nástupiště běžet. Dobíhám a vlak ještě čeká – zpoždění má díky „nám“ již teď asi pět minut. Vevnitř již je průvodčí a tak si ještě ověřuji, zda jsem dobře nastoupil a mohu se tedy již v klidu vydýchat. Tento vlak již letí jakoby střela. Zpoždění dokonce srazil a tak jsem již v Nezamyslicích mohl v klidu počkat na poslední vlakový spoj do Vyškova.
Další zpestření bylo zde. Čekal jsem, že autobusové stanoviště bude vedle toho vlakového. Ano bylo, ale dálkové spoje do Křtin nějak nenacházím. Ptám se jednoho kolemjdoucího, kde je autobusové stanoviště na Křtiny. Říká, že tady před nádražím. To ovšem ve skutečnosti vůbec není pravda. Vzpomínám, že na nádraží čekal ještě nějaký mladík, tak se vracím zpět do budovy a ptám se ho. On mi velmi ochotně radí, dokonce vyjde ven a ukáže mi správnou cestu. Ptám se ještě, jak daleko to je a on říká, že je to jen kousek za zatáčkou. A skutečně netrvá ani pět minut a již vidím velké autobusové stanoviště a jeden BUS na němž svítí i číslo. Mám čas minimálně deset až patnáct minut k odjezdu a tak hledám to správné nástupiště. Na směr Křtiny je s číslem devět. V tomto okamžiku mohu na chvíli „relaxovat“, je to poslední spoj a pokud skutečně pojede, tak budu mít již prakticky vyhráno. Jediný autobus s číslem odjíždí někam pryč, ale na žádném nástupišti nezastavuje, mám ještě čas a tak jsem v klidu. Po chvíli se zase vrátí a přijíždí na „mé“ nástupiště. Kdybych měl fousy, tak bych se pod nimi již trochu pousmíval. :-) Na autobuse svítí směr Adamov a já vím, že je to ten správný směr. Projíždíme krásnými místy, po chvíli i velice zvlněnou krajinou s kopečky mezi nimiž se do reliéfu hluboce zařezává cesta. Patrně je to v místech nedaleko vršku se zámkem Račice, napravo by měla následovat Hrubá skála a nalevo Račické polesí. Zde si myslím, že je ta hluboce zařezaná krajina s kopečky a někde i skalními výchozy – pastva pro mé oči. Pokračuji kolem přírodního parku Říčky do Bukovinky, Bukoviny, až jsem nakonec ve Křtinách před poutním kostelem. Od něj bych se mohl dostat po asfaltce oklikou do Rudic. Ptám se ještě lidí, jestli tím směrem skutečně dojdu do Rudic. Jejich odpovědí si ale nejsem nějak moc jistý. Zatím vše vychází. Je něco po čtvrt na osm hodin ráno. Před mlýnem v Rudicích musím být do devíti hodin.
Cítím se jako bych už byl v cíli, co by se ještě mohlo stát? Dyť už je to jenom kousek. To nejhorší mám za sebou – spoje z Ostravy. Vidím zelenou turistickou značku a vím, že ta mě dovede až do cíle. Na velké tabuli je mapa, jen si rychlým pohledem zkontroluji zda je zelená ta správná a vydávám se svižnou chůzí podle ni. Možná jsem zde neměl tak spěchat. Kolem kostela rychle vystoupám do lesa a pohodlnou cestou mířím dále. Za nějakou dobu se mi zdá, že již jdu poměrně dlouho a začíná se mě zmocňovat děsivá myšlenka – nejdu náhodou opačným směrem? Nikde nikdo. Nikde není průhled kterým bych viděl větrný mlýn, orientační bod Rudic. Potupně vytahuji GPSku, s tím, že si snad najde co nejdříve místo, kde je. Zdá se to nekonečné. Dívám se do vytištěných map. V tomto ohledu mi moc nepomáhají. Dívám se dokonce i do originální mapy 1:40 000 Okolí Brna východ – Moravský kras [2], ani ta není pro mě v tento okamžik rádcem. Začíná na mě doléhat beznaděj – jsem již tak blízko a promarním to tím, že jdu třeba špatným směrem. Slunce nesvítí, nemohu se ani zorientovat, kde je východ a západ. Tato informace by mi již stačila. Najednou jako by mě někdo z nebe přivolal „navigačního“ anděla. Vidím paní jak běží se psem, navzájem se zdravíme a zastavujeme. Ptám se jestli jdu dobře ve směru na Rudice a ona mi to potvrdí. Jsou to nejkrásnější slova, která slyším. Od Křtin jdu určitě minimálně půl hodiny až třičtvrtě a vracení se zpět a hledání té správné cesty by bylo to poslední po čem bych toužil. Jsme před jakousi oborou nebo lesní školkou. Ona zase na oplátku chce trochu vody, že prý ve studánce neteče. To kdyby jeden nejmenovaný (předposlední) ministr zdravotnictví viděl, tak by z toho neusnul… :-)))) To byla nepatrná cena za ty skvělá slova, že jdu správně. Vůbec mě ani nevadí, že začíná mrholit. Poradila mi i zkratku, o té jsem již z mapy věděl, ale i tak jsem rád, že to potvrdila. Dostávám se k rozcestníku ke studánce, ale pokračuji dále a na křižovatce lesních cest odbočuji doprava. Cesta nejprve klesá lesem, po chvíli se dostávám na pole a jen doufám, že to majiteli nebude vadit. Na protějším kopečku vidím chaloupky. Myslím si, že by to mohli být již Rudice, ale žádný větrný mlýn nevidím. Naopak před sebou mezi stromy vidím malou kapličku a po mé pravici informační tabuli. Respektive nejdříve vidím buď na stromě nebo kameni (už si to přesně nepamatuji) hornický symbol mlátku a želízka. To mě v ten okamžik překvapuje, ale později pochopím, že Rudice mají s hornictvím víc společného, než bych čekal. Dostávám se na asfaltku a po ní stoupám na kopeček.
JSEM V RUDICÍCH. KONEČNĚ, SLÁVA! :-)
Opět jsem ve hře. Hledám mlýn, který zatím nevidím, ale zato mám před sebou rozcestník se směrovkami a tam i šipka k větrnému mlýnu. Úsměv mi svítí na tváři. Prší. Ne, začíná pršet ještě více, ale to mi vůbec nevadí. Jsem již v cíli a dokonce mám čas. Z Ostravy mi to sem trvalo necelých osm hodin. Super. Před mlýnem je i malá geologická expozice a informační tabule. Vidím lidi v „jeskyňářském“, pozdravíme se. Míří někam jinam než k mlýnu. Pro ně jsem možná byl také nápadný – v maskáčích a na batohu přilba. Přilba s několika světly a to co asi neviděli, tak i s malou válcovitou kamerou, kterou také musím pochválit – v jeskyni odvedla nejlepší práci! Je ještě čas a tak si procházím kameny i infotabule. Vracím se k mlýnu a zatím nikde nikdo ani za mlýnem ani před. Jdu ke křižovatce. Najednou jde proti mně někdo v jeskyňářském a s „fusem“. :-) Zdravíme se a ptá se jestli jdu do jeskyně? Říkám, že ano. Další připomínkou je: „A to sám?“ Odpovídám, že prý zde má být speleokurz a tak jdeme jen kousek, pár metrů do delší budovy, asi jakési bývalé stodoly, která je nyní jeskyňářskou základnou. Vnitřek je velice skromný, ale co vlastně jeskyňář ke štěstí potřebuje? Moc asi ne, stačí ty skály a ďury v nich. Protože uskromnění a omezení svých požadavků jde s poznání jeskyní ruku v ruce. Co víc nakonec člověk potřebuje – aby byla střecha nad hlavou, voda a dokonce zde je bojler, takže i teplá voda. Nakonec většinou se zde člověk jen převleče a jde ven. Protože ví, že to nejkrásnější je právě tam a jen PŘÍRODA samotná to dokáže vykouzlit.
K jeskyni jako takové se dostanu v dalším dílu, ale už teď vím, že jsem z poloviny vítězem. To z čeho jsem měl největší obavy mám již za sebou. Oblékám si cyklistické dlouhé kalhoty a na vrch jen triko s krátkými rukávy, protože čekám, že se „zapotím“ a za chvíli poznám, že se nemýlím. Dále na sebe soukám jeskyňářský ovaral a vysoké (rybářské) holínky. Bereme si pásky. Už jen jejich zapnutí vyžaduje trochu lezeckých zkušeností – možná i malý vtip od jeskyňářů samotných. :-) Pásek se zapíná jako sedák postroje. Nikdo se na to neptal a tak asi nebylo ani třeba probírat bezpečnost. Každý se musel podepsat do knihy, asi co kdyby. Rozhodně jsme čas neztráceli, proletěla se „vertikální“ mapa jeskyně, kterou už každý asi znal nazpamět. Na pásek jsem si připnul karabinu – mohl jsem na ni v některých okamžicích dát foťák nebo náhradní nouzovou malou svítilnu, i když jsem jich měl pro jistotu také několik. Jednu čelovku,která kdysik před x lety byla nejsilnější co se dala sehnat a nyní jsem další obměnil za dnešní světelný „hit“ a v jeskyni mi skutečné pomáhala osvětlit kde co. Pokud se s ní ale jde proti lidem, tak je třeba ji dávat na maximálně druhý nejslabší režim. Delší pobyt v jeskyni byl i testem její reálné výdrže – bez problému obstála. V overalu je jen jedna náprsní kapsa na suchý zip a zde dávám kapesník a vodotěsný foťák v „pukavcích“. Vše necháváme na základně, kolem mlýnu a přes pole míříme vstříc dobrodružství, v mém případě do míst,kde jsem ještě nikdy nebyl a kde se psala významná část jeskyňářské historie Moravského krasu. Nervozita, zvědavost i jakési úplné vnitřní uklidnění. Všechny obavy co jsem měl, jsou najednou jdou pryč a pomalu, ale jistě se psychicky připravuji na to co přijde. Jaké to asi bude? Jaká bude realita oproti stokrát dokola sledovaným videím a mapám?
Svým způsobem jsem hrdý na to, že jdu se skupinou, kde nikdo nemá sedák a tedy, že sestup bude na plnou zodpovědnost každého a každý se bude muset soustředit na sebemenší krok. Inu, i zde je třeba používat klasické „tři body jistoty“. Všichni jsme nějak nezvykle klidní. Asi nejenom já, ale i ostatní se připravují a „přepínají“ do jiného „režimu vnímání“. Dobrodružství na jehož konci by bylo i více než dobré, kdybychom se všichni ve zdraví vrátili zpět na povrch. Jsem svým způsobem hrdý i na to, že alespoň na chvíli se mohu připojit a prožít to, co zažívají „skuteční“ jeskyňáři v poctivé jeskyni. Jsem rád, že mám tu čest se vypravit do míst, kam se každý jen tak hned nedostane. Jdeme přes pole jasným směrem k lesu, do míst, kde se má skrývat skalka se vstupem. Pokud bych toto místo měl hledat sám, tak by to určitě nějaký čas trvalo. Vcházíme do lesa po malé pěšince a po pravici spadá do údolí strmý svah. Vidím skalku. No, spíš je to velice poctivá skála. Puklinou ve skalní stěně sestupujeme mezi velkými balvany prudce klesající chodbou dolů. Mezi některými balvany se mi zdá jako bych snad viděl malé propástky. Nechtěl bych někam tam jen tak zahučel a tak se držím cesty kudy jdou i ostatní. Nakonec jsme před mohutnými vraty nad nimiž jsou tři velké vletové otvory pro netopýry. Když procházím kolem balvanů a velmi opatrně sestupuji níž – zem vcelku klouže a po prvním malém žebříčku se dostávám ke skupině před vrata, tak trochu přemýšlím, jestli jsem ve své „smělosti“ poněkud nepřepálil. Zvědavost je silnější a za chvíli se plně soustředím na to podstatné – na bezpečný sestup po žebřících, kterých ještě bude spousta. První nás čeká okamžitě za vstupními vraty. To si již ale nechám do příštího dílu.
DOPORUČENÁ A POUŽITÁ LITERATURA A DALŠÍ ZDROJE:
[1] JESKYNĚ – CHRÁNĚNÁ ÚZEMÍ ČR – 14 SVAZEK, AOPK ČR, vydání první, rok 2009, Jaroslav Hromas a kol.
[2] Okolí Brna východ Moravský kras + cyklotrasy, mapa 1:40 000.
[3] RUDICKÉ PROPADÁNÍ – CESTA PONORNÝCH VOD, Ivan Balák, Alois Nejezchleb, Roman Šebela, vydáno v roce 2011 – tento tenký sešit se spoustou fotografií dostane každý účastník kurzu na památku.
[4] BÝČÍ SKÁLA – JESKYNĚ A ČLOVĚK – PŘÍRODA A KULTURA, vydali členové ZO ČSS 6-01 Býčí skála – tento sešit je již podrobnější a jako pokračování Rudického propadání je jeho zmínění určitě na místě.
[5] CESTY DO PODZEMÍ – Lumír Pecold – velmi dobrodružná knížka.
[6] PODZEMNÍ EVERESTY – Petr Hipman - „dobývání“ slovenských jeskyní i jeskyní v cizině.
[7] JESKYNĚ A PROPASTI V ČESKOSLOVENSKU – B. Kučera, J. Hromas, F. Skřivánek, vydáno v roce 1981
[8] Nakonec i nejrůznější čísla a ročníky časopisů SPELEO a sborníků SPELEOFÓRUM.
[9] JESKYNĚ ČESKÉ REPUBLIKY NA HISTORICKÝCH MAPÁCH – Petr Zajíček, vydané v roce 2016
[10] http://mapygarmin.wz.cz/akce_rudicke_propadani.php
[11] https://www.youtube.com/watch?v=1ejDnj4QX9Q&t=1s …. kolem 22 minuty je zde zachycen zvláštní krápník, ze kterého děvčata měla neskutečnou zábavu. Naopak my jako „páni tvorstva“ máme jeskyni Jáchymku asi tři kilometry vzdušnou čarou jihozápadně odtud.
SVOU MALOU TROŠKOU DO MLÝNA PŘISPĚJI I JÁ SVÝMI POKUSY O VIDEA:
[12] https://youtu.be/dUUtIUkJw_A
Přidat do oblibených uživatelů
Žádné příspěvky v diskusi, buďte první!
Jedovnice
Mapa
Ubytování
Počasí
Chaty a ChalupyPříspěvky z okolí Rudické propadání - malá "velká" jeskyňářská maturita, část první.
