Rudické propadání - malá "velká" jeskyňářská maturita - díl druhý - malý pohled do historie a popis jeskyně.
Tady pokračuji v popisu sestupu do jeskyně Rudické propadání (první díl je uveden zde:
https://www.turistika.cz/mista/rudicke-propadani-mala-velka-jeskynarska-maturita-cast-prvni/detail
Soustava „Rudického propadání“ a následné jeskyně „Býčí skály“ je druhý nejdelší jeskynní systém v Moravském krasu i u nás vůbec. Na prvním místě je Amatérská jeskyně. Hlavní vstupy do jeskyně jsou dva – jeden suchý (tím jsme sestupovali i my) a druhý je „cestou Jedovnického potoka“. Než se pustíme do žebříků, lanových traverzů, lanových žebříků, k prolézání plazivkami, dostaneme se pod slavný „zasintrovaný“ žebřík nad „Kašnou“ z dob objevů po první světové válce, začneme se sklánět v nízkých chodbách, procházet řečištěm potoka, případně se i my, méně šikovní, „namočíme“ :-)) a opětovně budeme stoupat únavnými žebříky v celkové délce asi 110 metrů k zemskému povrchu, tak nebude na škodu uvedení něčeho z historie.
Protože i ta je stejně ne-li ještě dobrodružnější než sestup, který zde máme technicky vyřešen a nepochybně nám to ušetří spoustu energie. Toto první průzkumníci neměli a jejich největší vymožeností byl lanový žebřík. Už v době Karla Absolona se stýkaly dvě techniky sestupu i výstupu do (z) podzemí. Jedna používala nejrůznější žebříky a historický obrázek v knize [9, str. 96 až 103] nádherně i s dávkou obdivu nad děsivou, víc než dvacetimetrovou propastí Hugonova dómu ukazuje průzkum pomocí dlouhého lanového žebříku. Už jsem po několika lezl a představa jejich naprosto náhodného pohybu mi v této výšce nahání mráz běhající po zádech. My jsme naštěstí šli po sice dlouhém, ale přece jen na své možnosti stabilním a pevném žebříku ocelovém. Abych uklidnil případné zájemce o návštěvu těchto prostorů, tak tento poslední nejdelší, asi 17 metrový žebřík zde je od roku 1972. :-) Na svůj věk, ale nevypadá až tak zle! Rozhodně jsou výše žebříky, které vypadají „starší“… :-) No, kdo se bojí nesmí do lesa a jiná cesta dále není, další možností už je jen slanění.
Až se zde člověk dostane, tak bude s úctou obdivovat výkony dávných objevitelů, kteří spoustu věcí lezli „volně“ i tam, kde my máme nefalšovaný strach a to na pevném železném žebříku.
Nejenom v dávné historii, ale i té bližší nemá, díky divokosti toku a jeho závislosti na počasí (velkých deštích) jeskyně Rudického propadání nouzi o krizové okamžiky. O tom mluví jak knihy, tak i sám jeskyňář, který nás těmito kouzelnými, ale i náročnými místy prováděl. Ukazoval místa, která jsou úzkými cestami spojeny s povrchem a pokud zde začne kapat nebo dokonce téct voda, tak je nejvyšší čas „fičet na povrch“. To ovšem znamená projít několik kilometrů k Hugonovu dómu a po žebřících „utíkat“ nahoru. Mezitím je také třeba prolézt relativně úzkou plazivkou „Chodba vzdechů“, které může v těchto okamžicích skutečně naplnit i svůj druhý přímější název „Kurva chodba“. Do této, asi 60 metrové významné zkratky, se musí vystoupat a stejně tak i sestoupit po vysokých žebřících. Je tedy klidně možné, že voda zde v žádném povodňovém stavu nenastoupá – NETUŠÍM, NEVÍM – ale i tak představa „co kdyby se z tohoto místa stal sifon“ klidu nedodávala. To vše podpořeno kalužemi, kterými jsme se museli plazit i v době sucha. Patrně jsou tyto kaluže vzniklé jen z nakapané vody, protože žebřík k „Chodbě vzdechů“ je poměrně vysoký. Ovšem i stav (výška) vody se může v podzemním toku Jedovnického potoka výrazně měnit. V jednom místě podle stop hladiny spolehlivě tento rozdíl přesahoval výšku člověka, já osobně bych klidně hádal možná i více než tři metry. Tato voda určitě nebude tak „klidná“ jako nyní při nízkém stavu.
Inu, Rudické propadání je místo, kde se psala historie Moravského krasu. Někde [9, str.97] se dokonce uvádí, že se jedná o nejmohutnější a nejvydatnější propadání Moravského krasu. To je další důvod, proč by zde „dobrodružná povaha“ měla zavítat. Místo jehož přírodní krásy si to nepochybně zaslouží. Myslím si, že určitě je možno napsat, že Moravský kras nezná ten, kdo nepoznal alespoň trochu Rudického propadání. Podobně jako nepoznal nikdo Moravskoslezské Beskydy, pokud zde nešel sám v noci, nebyl v tajuplných částech „Těšínských Beskyd“ nebo alespoň jednou nenahlédl do temných ústí beskydských „ďur“ - tím nechci nikoho navádět k tomu aby tam lezl. :-) Mohou být stejně nebezpečné jako jako ty „větší“ v Moravském krasu.
Historie poznání této jeskyně je neméně dobrodružná jako sestup samotný. První poznávání míst se datuje k začátku devatenáctého století. To se pokusil poodhalit tajemství samotný Hugo Salm, člověk mnoha zájmů a profesí. Narodil se v roce 1776 ve Vídni a jeho život ovlivnilo umění, příroda, průmysl, sport (byl prý výtečným šermířem), fyzika a chemie (hovoří se o hlučných pokusech s plyny a třaskavinami), založil jeden z prvních cukrovarů na Moravě, věnoval se problematice kovů, jejich odlévání, slitinám atd., s dalšími založil Moravské Zemské Muzeum a věnoval se všemu možnému dalšímu, mezi jiným i jeskyněmi. Pro ně nebyl „líný“ obětovat nemálo svého pohodlí a patrně i jej, jako mnoho z nás, hnala zvědavost k maximálním výkonům. Hrdě se může řadit k takovým velikánům historie naší speleologie (a nejenom té) jako je Karel Absolon i jeho děda, který se nikdy nenaučil úplně dobře česky - Jindřich Wankel a svou slavnou knihu „Bilder aus Maehrisher Schweiz und ihre Vergangenheit“ psal v němčině. Překlad do češtiny provedl MUDr. Jiří Urban, na něhož je vzpomínka na poslední stránce časopisu SPELEO z roku 2015 [14].
Historie poznání Moravského krasu je tak zajímavá a tajuplná, že sám ještě netuším co vše mě při čtení nejrůznější literatury překvapí. Při studiu začíná skládanka poznání do sebe v nejrůznějších nečekaných pohledech do sebe zapadat. Z malých střípků informací se nakonec rozroste do velmi košatého stromu vztahů a velmi nevšedních dobrodružství. O to větší úctu cítím k těm prvním, co měli tu odvahu tam lézt s technikou na hony vzdálené té dnešní.
V roce 1802 se podařilo Salmovi vodním tokem dosáhnout zhruba dvaceti metrů [9, str. 97], tedy první tři vertikální stupně uvedené v mapce, později se věnoval sestupu do Macochy [13] a nakonec se v roce 1810 vrátil k Rudickému propadání, kde dosáhl hloubky 40 metrů, ale z „horního“ vchodu, což je asi třetina toho, co jsme slezli my. Už jen při pohledu do děsivého jícnu Macochy, ať už z Horního nebo Dolního můstku a i dnes lezecky obtížných „stěn“ Macochy, mimo možnosti běžných smrtelníků, jež je možné lézt až po individuálním povolení CHKO se spoustou podmínek, se jedná o neuvěřitelný výkon.
Neméně slavný děda Jindřich Wankel, možná ještě slavnějšího vnuka Karla Absolona, v roce 1856 sestoupil v technicky náročné „vodní“ Spodní chodbě Rudického propadání za minimální vody do hloubky 73 metrů a v roce 1863 se konečně, naopak Horní (suchou) chodbou dostal až do jezírka na dně Hugonova dómu, které určitě bylo jak pro nás, tak i pro něj velkým vítězstvím. Pro nás nepochybně mnohem mnohem mnohem snadnějším, protože cestu jsme již měli „pohodlně“ vystrojenou žebříky, případně lanem, pro ty kteří by se chtěli jistit. My všichni jsme byli odvážní :-))) a věřili si sobě, takže žádné jištění… :-))) ale nepochybně Wankel a jeho spoluobjevitelé byli úplně jiná kategorie skutečných machrů s obrovskou dávkou odvahy.
Jak asi muselo být náročné zkoumání Rudického propadání, když se k němu Hugo Salm dostal až dva roky po sestupu na dno Macochy. U Rudického propadání se mluví i o největším podzemním vodopádu o výšce přes 30 metrů. Ten ovšem na exkurzi neuvidíme, podle mapy to vypadá, že se bude nacházen na „vodní“ nebo také “Dolní“ cestě – tam, kde teče Jedovnický potok (exkurzní cesta vede patrně přijatelnější suchou „Horní chodbou“ nebo spíš „puklinou“ či soustavou úzkých propastí. Až nakonec bude ústit do prostorné a vysoké propasti Hugonova dómu. Dalo by se říct, že se do ní vstupuje „horním oknem“ a dole přitéká voda menším, ale i tak úchvatným vodopádem, jehož „viditelnou“ výšku bych odhadoval na zhruba pět, možná sedm metrů. Na okolních kamenech nebo spíš vápencové stěně je krásně vidět neúnavná práce vody během dlouhých věků.
Jak asi musí vypadat ten největší vodopád? Dlouhou dobu, dokonce i po úchvatné návštěvě jeskyně v předminulém týdnu, jsem si myslel, že ten největší vodopád je právě nad jezírkem Hugónova dómu. Opětovný pohled do mapy, o které jsem si myslel, že již mám „přečtenou“, mě přesvědčil o opaku. Hned se mi začali v hlavě honit myšlenky, zda by ten největší vodopád v největší vodní kaskádě u nás bylo možné vidět někde z té cesty po níž jsme sestupovali. Sestup „vodní cestou“ by určitě byl mnohem, mnohem, mnohem obtížnější a nebezpečnější. Jak asi vypadá největší a nejdivočejší vodopád „nejmohutnějšího a nejvydatnějšího propadání Moravského krasu“? [9, str. 97]
Později jsem se podíval i na mapku půdorysu v [3] a zde to vypadá, že asi je má představa „nahlédnutí“ marná. V tomto malém sešitku jsem našel sice málo textu, ale za to fotky, které jsem nikde jinde neviděl. I z tohoto ohledu získává tato „malá“ vzpomínka na naše podzemní dobrodružství vyšší hodnotu. Bohužel nejsou zde označeny stránky, tak budu odkazovat jen na knížku samotnou. Kdo chce tyto fotky vidět, tak bude asi muset do podzemí sestoupit stejně jako my, aby si sešitek „zasloužil“. :-)
V „bibli“ českých a moravských jeskyní se také o „Dolní chodbě“ Rudického propadání říká, že je rozdělena 11 stupni („obřími schody“) až k tomu poslednímu vodopádu jež už vidíme i my a voda dopadá na hladinu jezírka Hugonova dómu. K hlavnímu toku se na nejrůznějších místech připojují i další méně výrazné podzemní přítoky, například od míst kde patrně kdysi dávno (ve středověku) stála osada Típeček a nyní teče podzemní potůček Tipeček, který má být v současnosti využíván jako zdroj pitné vody pro obec od níž je slavné propadání („ponor“ řeky nebo potoku do podzemí, opakem je „vyvěračka“ nebo „vývěr“) pojmenováno. Na opačné straně Rudic než jsou skaliska stejnojmenného propadání se nachází Lažánecký žleb a taktéž jeskynní systém „Svážná studna“. V roce 1999 byla potvrzena souvislost toků s těmi rudickými – alespoň takhle mluví [1].
Systém Rudického propadání je velice pestrý a určitě si každý přijde na své. Od nejmenších prostor až po ty největší v celé republice – Rudický a Obří dóm.
Další zajímavostí je, že se zde nachází nejhlubší suchá propast s hloubkou 153 metrů. Její vstup se nachází na okraji lesa a je zajištěn betonovou skruží s ocelovým poklopem a vzdušnou čarou je od vstupu do Rudického propadání vzdálena několik set metrů jihozápadním směrem. Kolem jejího spodního vyústění u známého objektu „Kašna“ se „zasintrovaným“ žebříkem z roku 1922 budeme taktéž procházet, ale na mých fotkách bude vidět jen spodní část a k tomu ještě zboku. Její celková délka má být přibližně 300 metrů. Od povrchu má dolů klesat pěti stupni s výškou cca 10 metrů až konečně následuje 80 metrová vertikála propasti ke „Kašně“. Fotky této propasti jsem také nenašel nikde jinde než v „sešitku za odměnu“ [3]. Jako bonus se v ní nachází i profil Rudické propasti s nevšedně pojmenovanými částmi – například „Žíznivá studna“,“Vedlejší propast“, „Struhadlo“, „Desítka“ a nakonec hlavní lahůdka - „Ústřední propast“, která by měla spadat až k toku a populárnímu útvaru Kašna se „zasintrovaným“ žebříkem z roku 1922. V sešitku se uvádí, že byla objevena v roce 1980 při horolezeckém průzkumu komínu nad „Kašnou“. V té době jsem měl krásný jeden rok… :-)
Ve směru k Chodbě Vzdechů (Kurva chodbě) se nachází i další komíny, jak ukazuje mapka řezu jeskyní - „Sintrový komín“, „Komín za Floriánkou“ a nad Chodbou vzdechů i „Půlnoční komín“. Teď si nějak nepamatuji, že bych si jej všiml, ale myslím, že se průvodce o ní, podobně jako o nejrůznějších přítocích Jedovnického potoka v jeskyni také zmiňoval.
Ze začátku jsem si dal předsevzetí, že se budu snažit držet blíž skupině a nebýt jen na jejím chvostu. Snaha o alespoň nějaké fotky mě tam vždy poměrně rychle zase dostala. V místech křižování chodeb to nebyl úplně dobrý pocit – pokud bych se ztratil, tak bych možná cestu zpět hledal spoustu dalších hodin, tak jsem vždy uctivě přidal do kroku a spořádaně „doběhl“ ke skupině. Někde bylo třeba pátrat očima a naslouchat, která odbočka je ta správná.
Byla by „trochu“ ostuda volat „Kde jste?“
Odpovědí by určitě bylo, při přirozeném specifickém humoru a snaze „pomoci“ ostatních…
„Tady..“ :-)))
Jediná možnost se trochu zastavit byla před obtížnějšími úseky, kde se vždy velmi rychle vytvořila několikačlenná skupina čekajících. Slova průvodce se v ohromných prostorách jeskyně až tak rozléhala, že jsem rozuměl jen několika slovům a tak zde mohu uvést jen pár střípků, které jsem zachytil nebo se dočetl v některých knížkách či časopisech. Doufám, že to zde vše úplně nedoplantám… :-) Komín v Rudickém dómu má mít výšku asi 160 metrů. O obtížnosti míst svědčí i fakt, že například „Komíny v kotli“ byly objeveny až v osmdesátých letech minulého století a mají obsahovat velmi bohatou výzdobu s prakticky průsvitným a chemicky velice čistým kalcitem.
Čím jsme postupovali dále od vchodu i od útvaru Kašna se „zasintrovaným“ žebříkem, tím byla těžko popsatelná krása jeskyně větší a množství výzdoby bohatší. Jedna z mála věcí, kterých jsem si dobře všiml a vyprávění alespoň trochu lépe slyšel, byl sintrový útvar „Čarodějnice“ ne nepodobný své slavnější a především přístupnější „sestře“ v Kateřinské jeskyni.
Nad komíny nacházejícími se nad „Rudickým dómem“ je umístěna i hospoda Tumperek a to je další vyprávění, které jsem zaslechl lépe a to především, že tato soustava vertikál nebyla k povrchu „prodloužena, protože v hospodě nechtěli aby se kopalo...“ :-))))
Koho zajímá geologické „zaškatulkování“, tak jen uvedu, že se Rudické propadání nachází ve vilémovických vápencích macošského souvrství. Poslední místo, kam jsme se dostali, byla oblast „Vrby“, jež bylo i ono místo, které bylo aktuálním ukazatelem „dešťové situace“ na povrchu zemském a případným velmi akutním důvodem švihat po několik kilometrů dlouhé cestě zpět nahoru („jen“ asi necelých dvě stě výškových metrů a přes všechny ty žebříky a lanové traverzy jimiž jsme se k tomuto nejvzdálenějšímu místu dostali). Cesta odtud k Srbskému sifonu vypadala ještě schůdně, ale prý je dál zasypána struskou. O tomto problému si vzdáleně pamatuji, že jsem snad četl buď v nějakém sborníku Speleofórum nebo časopise Speleo, ale bylo to tak dávno, že si to přesně nepamatuji. Pokračování od „Obřího dómu“ až k „Srbskému sifonu“ - přírodnímu předělu mezi jeskyní Rudické propadání a jeskyní „Býčí skála“ je vytvořeno v lažáneckých vápencích.
Podobně jako na mnoha jiných místech, tak i zde se poslední dobou množství jedinců Rhinolophus hipposideros zvýšil. Netopýři kteří jsou v pseudokrasu Severní Moravy častějšími obyvateli jeskyní a nejrůznějších puklin než v předešlé větě uvedený vrápenec malý, jsou zde jen v minimálním množství (netopýr veliký – myotis myotis nebo například netopýr černý - barbastella barbastellus).
Při sestupu posledními žebříky, v místech kde jsem zaregistroval v několikametrové vzdálenosti už menší crček vody, jsem na dosah z jedné příčky zahlédl i lístky jakési rostlinky – tak mladé, že si neodvažuji vůbec odhadovat o co se jedná.
Komín u Floriánka má mít výšku přibližně 110 metrů a Sintrový kolem šedesáti metrů, ovšem má být obohacen krápníkovou výzdobou.
Ve „Spodní chodbě“ (vodní) klesající k Hugonovu dómu se prý v zimě vytvářejí úchvatné ledopády po nichž někteří machři z machrů lezou. Při poslední návštěvě veřejnosti přístupné jeskyně – Bozkovské jeskyně se mi poštěstil i krásný „knižní úlovek“ a to tituly uvedené v seznamu pod čísly [15] a [16] – první dojem je nadějný a tak okamžitě přibyly do zajímavých možností na studium. V první uvedené knížce je „Dolní“ anebo také „Vodní“ chodba označena jako velmi těžce přístupná a na fotce se ve „vodní spršce“ slaňuje jeskyňář [15, str. 174] a pověstná mapa je uvedena například v této knize zde [15, str.97]. Tato velmi pěkně provedená Absolonova mapka je i v další literatuře. V minulém článku (prvním dílu mého vyprávění o neskutečném, tajemném a krásném místu Moravského krasu) uvedeném zde:
https://www.turistika.cz/mista/rudicke-propadani-mala-velka-jeskynarska-maturita-cast-prvni/detail
jsem napsal, že v jeskyňářské „základně“ byla vystavena všem asi již dávno důvěrně známá vertikální mapka (řez), který jsme jen proletěli – je uvedena taktéž například v “bibli českých jeskyní“ [1, str. 473] nebo [3, na „rozšířené“ prostřední straně].
My sestupujeme tou jednodušší - „suchou cestou“ Horní chodbou. Tím mohu odpovědět na první znepokojivou otázku, kterou mi studium některých zdrojů o Rudickém propadání na internetu dávalo. Jestli budou žebříky u vodopádu mokré. Video uvedené zde:
https://www.youtube.com/watch?v=1ejDnj4QX9Q&t=1333s
kde zhruba v osmé minutě nahrávky dosáhli jezírka v Hugonově dómu a asi sedm metrů vysoký nejspodnější vodopád v nahrávce vidět není – ale z nahrávky je cítit, že je zde hodně vlhko (mírně řečeno). Z tohoto videa jsem měl obavy aby nebyly příčky žebříků kluzké. Také jsem na žádných jiných žebřících nevyzkoušel gumové rukavice, jež mohly kluzkost zvýšit nebo snížit – to jsem nevěděl a „Rudice“ tedy byly ostrou zkouškou. :-) Rozhodně neklouzaly, ale spodní žebřík alespoň, když jsem tam byl já, tak nebyl ani příliš mokrý ani zabahněný (sestupoval jsem někde ve středu skupiny). Ostatní většinou rukavice nepoužívali, o jednom vím, že měl jakési tkané, možná místy potažené nějakým odolnějším materiálem. Vypadaly trochu jako lyžařské, ale ty to asi nebyly. Vím, že například při návštěvě Flascharova dolu nad Odrami mi příčky, které nebyly zdrsněny poměrně dost klouzaly – jsou v místě, kde se přechází z jednotlivých částí žebříků na „odpočinkové“ plošiny.
https://www.turistika.cz/mista/flascharuv-dul-u-mesta-odry/detail
Určitě jsem nechtěl tento pocit velké nejistoty zažít někde na vrcholu skoro dvacet metrů vysokého žebříku nad Hugonovým dómem s prvním jezírkem. Při sestupu jsou ruce tím hlavním a posledním „jistícím“ bodem, když se jde po žebříku „jen tak“. V případě uklouznutí nohy nebo dokonce obou nohou a nedej bože ještě při přeručkování na nižší příčku je poslední ruka a její chyt skutečně poslední záchranou nešťastníka. Na některých větších balvanech Liščích ďur v Moravskoslezských Beskydech jsem si neplánované uklouznutí vyzkoušel (když byl trochu převislý) a mírné zahoupání na rukou a následný návrat na stupy byl zajímavým zpestřením :-))) ale zde bych určitě o takovou „pestrost“ ani v nejmenším nestál. Zkrátka a jednoduše v mém případě se prachobyčejné gumové rukavice vhodné velikosti (aby z nich ruka ani nevyjížděla, ani tak malé, aby v nich nebyl pohyb omezován) projevily jako vhodné. Dalším testem je zkouška, jak se ovládá foťák – to bylo také bez problému.
Tím je vyřešena první otázka, která mě nemálo znervozňovala, ale pokud má někdo v lehčích podmínkách možnost si neklouzání rukavic otestovat, tak je to víc než vhodné než zde v „ostrém provozu“.
Podle sešitu, který jsme dostali po zdolání jeskyně a úspěšném výstupu zpět na památku [3, str. 2], vydaném v roce 2011 uvádí celkovou délku systému Rudického propadání a navazující jeskyně Býčí skála 13 km, zdroj [1] vydaný v roce 2009 jen délku Rudického propadání asi 6 km. Za tu dobu se dá čekat, že průzkum pokročil a délka známých míst se také znatelně prodloužila. Z geologického pohledu se zde stýkají kulmské břidlice a devonské vápence. „Hlavní vodní chodba“ vede přibližně jižním směrem tři a půl kilometru k „Srbskému sifonu“ - pozor slovo „srbský“ nemá nic společného s místem, které mě tak uchvátilo v Českém krasu podél řeky Berounky, k jehož popisu se snad postupně dostanu v „seriálu“ „Seznámení se s Českým krasem“, kde jsem napsal zatím tyto příspěvky:
https://www.turistika.cz/mista/seznameni-s-ceskym-krasem-karlstejn/detail
https://www.turistika.cz/mista/seznameni-se-s-ceskym-krasem-cesta-ke-skale-nad-sv-janem/detail
Skála Rudického propadání vytváří konec údolíčka, jež si pro svou cestu vybral Jedovnický potok a do hlubin země spadá soustavou pro někoho možná menší, ale pro mě určitě OBROVSKÝCH vodopádů, z nichž ten největší o výšce minimálně třiceti metrů (pokud chce mít někdo srovnání, tak ať si vyleze nebo obejde slavný „vsetínský Gerlach, Lomničák nebo jakoukoliv jinou velehoru“, kterou v této úchvatné nejvyšší skále (přesnější by asi bylo mrazového rubu) Vsetínské hornatiny, může vidět. Pohled dolů nahání hrůzu a výška je asi 35 metrů a oficiálně se jmenuje Valova skála. Nejúchvatnější je západní stěna, která je rozdělena ještě do jakýchsi stupňů. Nacházejí se zde nejdelší cesty v pískovcích na Moravě! Horolezec ji vyleze a my obyčejní turisté ji můžeme buď obejít po strmé cestičce vpravo, jež nám umožní vidět skalní „schody“ nebo lesem od vysílače pro mobily a vystoupit na vyhlídku. Pohled dolů v tom okamžiku ukazuje jak je člověk malý a jak velký dokáže být STRACH. Skála z níž číší úcta. A největší vodopád Rudického propadání má podobnou výšku a asi jediným způsobem jeho „dobytí“ je slanění. Asi si ani nedokáži představit jaké „maso“ musí být slanění z takové výšky a s největší pravděpodobností v proudu velmi vydatného potoka (hodně bych se divil, kdyby umožňoval se výrazněji odklonit od proudu). Ale skutečnost netuším, cesta je asi skutečně určena jen pro ty nejlepší z nejlepších – to nic nemění, že mě představa, jak to tam asi vypadá, velice přitahuje – zatím jediná fotka a to ani nevím odkud přesně je ta v mém posledním knižním úlovku [15, str. 174], ale hlavně fotky v „sešitku za odměnu“.
Nejvyšší vrcholy v okolí obce Rudice jsou také nejvyššími body stejnojmenné plošiny na niž se nacházejí dva nejvýraznější toky, kterými jsou Křtinský potok a pro nás nyní mnohem významnější tok potoka Jedovnického. Menší či větší vodní nádrže (rybníky) byly občas i původci horkých chvilek v podzemí Rudického propadání jak o tom v některých svých příspěvcích velmi poutavě vypráví další současná významná postava průzkumu nejrůznějšího podzemí i autor některých skvělých dokumentů o historickém podzemí i jeskyních zejména Čech – Jaromír Lahoda. Pokud jej dobrodruzi především v okolí „lomů Amerik“ neznají, čemu bych se divil, tak stačí k jeho jménu přidat jeskyňář a internet nabídne tolik odkazů o všech možných tajuplných podzemních místech, že každý bude mít na spoustu škaredých zimních dní o zábavu postaráno.
A v jednom z příběhů vypráví i o Rudickém propadání a je cítit, že asi patří k jeho srdečním záležitostem, i když díky vody z rybníků měl o krušné chvilky také postaráno. Samozřejmě i náš průvodce nám, prakticky v největších hloubkách, ukázal jaká místa mohou naznačit, že nahoře je pořádný slejvák a všichni v podzemí nemají otálet a „utíkat“ nahoru. Stejně tak i představa hladiny vody při „vysokém stavu“, která výrazně přesahuje výšku člověka (já osobně odhaduji minimálně tři metry výšky navíc oproti „klidné vodě“, možná i více, klidu nepřidává. Představa, že bychom někde utíkali plazivkou „Chodba vzdechů“, v té situaci nepochybně skutečnou „KURVA CHODBOU“, dále sestupovali po úzkých žebřících k rozbouřenému toku a s největší pravděpodobností na mnoha místech museli plavat, některá místa by se možná stala i neplánovanou překážkou – sifonem, také nedělá úplně dobře. Je otázkou, jak by se některá místa změnila při vysoké hladině vody a co vše by se mohlo nečekaně stát překážkou – radši nedomýšlet. Naštěstí v době, kdy jsme sestupovali do jeskyně Rudického propadání venku jen trochu mrholilo (v mém pohledu, normální člověk by asi řekl, že již slušně prší. :-))) ). Inu bylo ideální „jeskyňářské“ počasí. Spoustu jiných jeskyní se mi také podařilo „objevit“ za podobného „vlídného“ vlhkého, mlhavého či sychravého počasí, ale naladilo mě na zvláštně tajemnou atmosféru. V podobném počasí jsme přicházeli i ke skalní „šterbině“ - chodbě k mohutným vratům, jež byly klíčem k poznání nevšedních míst na která bude člověk s chutí ještě dlouhou dobu vzpomínat.
I zvláštní „atmosféra prvního setkání“ na jeskyňářské základně, na hony vzdálená uhlazeným procházkám veřejnosti přístupných jeskyní, byla nezapomenutelná. „Detaily“ se až tak neřešily a šlo se spíš přímo k věci. Přímo k místu, které nám „nováčkům“ mohlo dělat obavy, možná i nahánět strach. Když jsme vyšli, procházeli kolem větrného mlýnu v Rudicích, najednou ze mě všechny obavy spadly a připomněly se až před vstupem do jeskyně. Už jsem vylezl i slezl spoustu strmých a obtížných svahů a tak jsem věděl, že vlhké kořeny nebo kameny mohou být velmi kluzké a tedy zdrojem problémů. Navíc, možná sto metrů od okamžiku co jsme vyšli od základny jsem si uvědomil, že pravá noha má prsty v gumácích poněkud více skrčené, než by bylo pohodlné (jako v lehčí „lezečce“). No nic, musím vydržet a doufat, že se to rozhýbe. Byla by ostuda, kdybych se musel vracet pro druhé. Je to dobré upozornění pro druhé, že je vhodné si při jejich zkoušení projít více kroků. Přece jen je ale faktem i to, že u skály před sestupováním jsem na toto nepohodlí nějak úplně zapomněl.
Při slézání velkých kluzkých kamenů jsem si spíš říkal, jestli jsem „trochu“ nepřecenil své schopnosti? Toto je začátek?!
Jaké asi bude pokračování? …
„SVIŽNÉ“ …. :-))))
Má zvědavost vyhrává a pokračuji v sestupu. Veškeré mé odříkání, „muka čekání“, jak by řekl Janeba v jedné povídce Šimka a Grossmanna, plánování šílených spojů do Křtin a dále i „pocit nejistoty“ jestli jdu správným směrem do cíle, do Rudic, probdělá noc při cestování by tímhle vzala za své.
„Tak to tedy ne!“
Tak nekompromisně jsem si to v tom okamžiku v duchu určitě neříkal, dušička byla hodně malá. Dyť nejsem žádný velký horolezec – vlastně žádný. Kolik vysokohorských „skalpů“ :-))) mám za sebou (když se má jednat o „vysokohorskou turistiku pod zemí“) - vlastně žádný, snad jen úchvatný Velký Rozsutec (zde je také otázkou, zda mohu výstup na něj považovat za vysokohorskou turistiku). Popis mé cesty na něj i zpět je zde:
a pokračování zde:
Na druhou stranu jsem, již byl ve více nevšedních jeskyních, třeba západně umístěné Králově jeskyni u Tišnova na vrcholu Květnice. Tam jsme se také trochu rozpovídali a netrvalo dlouho až jsme se s dalším místním jeskyňářem odpojili od hlavní skupiny, respektive jsme k ni nešli a naopak vydali cestou těžší, ale o to krásnější. Nad „puklinou“, kde jsem neviděl dny jsme museli lézt „rozporem“ a to poměrně úzkým. Když jsem měl sestoupit dolů a to prakticky jen s pomocí opory zad, nohou a rukou, tak jsem si také říkal „jestli jsem TROCHU nepřecenil své schopnosti“ :-) Výrazně pomohla i informace, že kousek napravo dole (kde jsem vůbec neviděl) je stup. V tom okamžiku jsem se již nemohl vrátit. V tom okamžiku to byl „VELESTUP“ a hle ani to moc nebolelo a byli jsme v prakticky nejnižší části květnické jeskyně. První sestup rozporem v jeskyni jsem měl za sebou a byla to pro mě velká radost, i když s odstupem času musím uznat, že se nejednalo o až tak zvlášť obtížné místo. Hloubka prý kolem deseti metrů, ale ani bych to neřekl.
Pokračuji i zde, nemohu se hned jen tak jednoduše zbaběle vzdát...
Krátký článek opět „poněkud“ nabobtnal a tak pokračování přijde až v dalším, třetím, dílu… :-)))
DOPORUČENÁ A POUŽITÁ LITERATURA A DALŠÍ ZDROJE:
[1] JESKYNĚ – CHRÁNĚNÁ ÚZEMÍ ČR – 14 SVAZEK, AOPK ČR, vydání první, rok 2009, Jaroslav Hromas a kol.
[2] Okolí Brna východ Moravský kras + cyklotrasy, mapa 1:40 000.
[3] RUDICKÉ PROPADÁNÍ – CESTA PONORNÝCH VOD, Ivan Balák, Alois Nejezchleb, Roman Šebela, vydáno v roce 2011 – tento tenký sešit se spoustou fotografií dostane každý účastník kurzu na památku.
[4] BÝČÍ SKÁLA – JESKYNĚ A ČLOVĚK – PŘÍRODA A KULTURA, vydali členové ZO ČSS 6-01 Býčí skála – tento sešit je již podrobnější a jako pokračování Rudického propadání je jeho zmínění určitě na místě.
[5] CESTY DO PODZEMÍ – Lumír Pecold – velmi dobrodružná knížka.
[6] PODZEMNÍ EVERESTY – Petr Hipman - „dobývání“ slovenských jeskyní i jeskyní v cizině.
[7] JESKYNĚ A PROPASTI V ČESKOSLOVENSKU – B. Kučera, J. Hromas, F. Skřivánek, vydáno v roce 1981
[8] Nakonec i nejrůznější čísla a ročníky časopisů SPELEO a sborníků SPELEOFÓRUM.
[9] JESKYNĚ ČESKÉ REPUBLIKY NA HISTORICKÝCH MAPÁCH – Petr Zajíček, vydané v roce 2016
[10] http://mapygarmin.wz.cz/akce_rudicke_propadani.php
[11] https://www.youtube.com/watch?v=1ejDnj4QX9Q&t=1s …. kolem 22 minuty je zde zachycen zvláštní krápník, ze kterého děvčata měla neskutečnou zábavu. Naopak my, jako „páni tvorstva“ máme jeskyni Jáchymku asi tři kilometry vzdušnou čarou jihozápadně odtud.
SVOU MALOU TROŠKOU DO MLÝNA PŘISPĚJI I JÁ SVÝMI POKUSY O VIDEA:
[12] https://youtu.be/dUUtIUkJw_A
[13] Karel Absolon – Objevitel, manažer, vědec - Petr Zajíček, Martin Oliva, Petr Kostrhun
[14] SPELEO 67, listopad 2015, vydané ČSS
[15] MORAVSKÝ KRAS jeskyně a člověk – Ivan Balák, vydáno Správou jeskyní ČR v roce 2019
[16] Důl Kovárna v obrazech – podzemí Sněžky – díl 1 – vydalo Speleo Albeřice v roce 2021
[17] Hornické památky České republiky – Jaromír Zelenka, Roman Živor
[18] https://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10169664446-vzhuru-dolu/308292320220005-do-rudickeho-propadani/titulky …. poutavě provedený televizní seriál z jara 2009.
[19] https://alena.ilcik.cz/1104-rudicke-propadani.php … velmi krásné fotky nejenom Rudického propadání, studnice inspirací na výlety.
[20] https://peskysbatuzkem.webnode.cz/l/expedice-do-rudickeho-propadani/
[21] https://vyletydohor.estranky.cz/clanky/moravsky-kras/rudicke-propadani.html
[22] Propad Tumperk, Rudická plošina, Moravský kras - ZO 6-04 Rudice, SPELEOFÓRUM 2014, str. 14 až 16.
[23] Srbský sifon – konec Rudického propadání a počátek Býčí skály (Moravský kras) - V.A.Gregor, J. Havlík,D. Mikeš - SPELEOFÓRUM 2014, str. 16 až 22.
Přidat do oblibených uživatelů
Jedovnice
Mapa
Ubytování
Počasí
Chaty a ChalupyPříspěvky z okolí Rudické propadání - malá "velká" jeskyňářská maturita - díl druhý - malý pohled do historie a popis jeskyně.
