Severní Vietnam (5): Provincie Ha Giang – hory na severu, Lũng Cú – vlajková věž

Severní Vietnam (5): Provincie Ha Giang – hory na severu, Lũng Cú – vlajková věž (05/2018)

Úplný sever Vietnamu, provincie Ha Giang (čti: Ha Zan), to je nádherná hornatá krajina s kopci prapodivných tvarů, skromnými vesničkami etnických menšin, městy s vyvěšenými komunistickými hesly a kukuřicí zasazenou snad na každém volném místě. V této odlehlé oblasti u čínských hranic každoročně pomalu přibývá turistů, kteří brázdí horské klikaté silničky na motorkách. K propagaci Ha Giangu v České republice určitě značnou měrou přispívají česky zpracované stránky severni-vietnam.cz. Také my jsme se jimi nadchli a rozhodli se oblast navštívit.

V hotelu v Hanoji jsme oznámili recepčnímu, že bychom se potřebovali dostat do Ha Giangu. Jak už jsme si ve Vietnamu zvykli, vše bylo do druhého dne zařízeno. Máme čekat v 6,30 před hotelem, odvezou nás. Snídani nám zabalí s sebou. Jízdné jsme platili v hotelu, stálo 400 000 VND na osobu.

V určený čas přijelo auto. Mysleli jsme, že nás veze někam k autobusu, ale řidič zajel do boční uličky kousek od hotelu a tam jsme přesedli do dodávky. Aha, vezou nás na některý autobusák na okraji Hanoje. Dodávka však vyjela z města a uháněla po dálnici směrem na sever. Bylo to auto luxusně vybavené s pohodlnými koženými polohovacími sedáky pro 9 lidí a jeli jsme v něm s řidičem sami.

Řidič mluvil jen vietnamsky a tak jsme čekali, co bude. Po cestě vystavoval za přední okno cedulku s nápisem Ha Giang a snažil se nabrat další kšefty. To se mu i podařilo, v nějakých vesnicích přibral dva Vietnamce. Úsměvná byla situace, kdy zahlédl u silnice policii a cedulku s nápisem rychle schoval, aby ji po chvíli zase vystavil.

Po asi 6 hodinách pohodlné jízdy jsme dojeli do města Ha Giang, kde řidič zastavil u nějakého homestay a vyzval nás, ať vystoupíme. Ve Vietnamu člověk nikdy neví, co se bude dít dál a kdy se bude zase přestupovat, a tak jsme vystoupili. Majitel homestay nám začal stěhovat bágl k němu do ubytování. Když jsme se bránili, že máme zamluvený hotel, omluvil se a zavolal nám taxi. Uměl anglicky. Sdělil nám, že přece všichni turisté, co přijíždí z Hanoje, jedou k němu, a předpokládal, že my také :-)

Turisty, kteří přijedou klasickým linkovým autobusem, upozorňuji, že autobusové nádraží leží na jakémsi předměstí Ha Giangu, od centra je to vzdáleno ještě asi 2,5 km. Takže buď na přesun dále do města použijete taxi nebo si přímo v místě půjčíte motorku - nachází se zde na internetu doporučované půjčovny. Hotel Tam Giác Mach, kde jsme bydleli my, provozovali manželé, kteří nemluvili anglicky. Jejich dcera v pubertálním věku se s námi styděla komunikovat, ale nakonec to šlo. Pokud nebyla dcera doma, použili jsme překladač v mobilu. V hotelu se nevařilo, nebyla tu ani možnost snídaní. To ale není ve Vietnamu žádný problém, když jsou všude v ulicích od rána otevřené jídelny. Je pravda, že v Ha Giangu jich bylo méně, ale byly.

Noc stála 130 000 VND na osobu. Domluvili jsme si u domácího motorku na 3 dny s tím, že necháme bágl v hotelu a pojedeme na úplný sever do hor jen nalehko. Navečer jsme vyrazili do města. Chvílemi jsem měla pocit, že si nás všichni prohlíží, asi i prohlíželi, bílé jsme tu ten den nepotkali. Město se rozkládá na úpatí hor kolem řeky Sông Lô. Velmi úzké a vysoké budovy tvoří barevnou řadu domů na břehu řeky. Na druhé straně jsou zase velké prostory pro shromažďování lidu, kavárny, park a spousty venkovního nářadí na cvičení, které místní hojně využívali. Všude velké komunistické transparenty o budování vlasti tak, jak jsme je znali od nás před rokem 1989. Specialitou tohoto města byly umělé květiny a umělé stromy. Tato výzdoba byla všude, takový plastový barevný strom vypadá celý rok, jako by byl podzim :-)

Ráno jsme nafasovali malou motorku poloautomat a helmy, cena na den byla 200 Kč a pán chtěl kauci 1 000 000 VND, tedy 1 000 Kč, které nám pak po odevzdání motorky vrátil. Motorka s dvěma pasažéry moc nejela, kdo si chce v horách více a rychleji zajezdit, musí si půjčit silnější stroj v půjčovně. Nejsme motorkáři a to ani občasní, tak jsme pořádně nevěděli, co a jak, nakonec jsme na tomto skútru odjeli během 3 dnů celkem 345 km. Kdo nechce jet tak dlouho na motorce, může z Ha Giangu pokračovat do některého dalšího místa lokálním autobusem a půjčit si motorku v jiném městečku po trase, např. v Tam Son nebo v Yen Minh, půjčovny jsou všude.

Protože jsme chtěli jet až těsně k čínským hranicím, k vlajkové věži Lũng Cú, museli jsme si koupit povolení, které je do pohraničních oblastí povinné. Sice nás za celou dobu nikdo nekontroloval, ale je pravda, že při vjezdu do obce Lũng Cú kontrolní stanoviště bylo, jen tu zrovna nikdo neúřadoval. Myslím si, že pokud člověk nejede vysloveně až k vlajkové věži, povolení mít nemusí. Je to ale pěkný suvenýr :-)

Toto povolení se prodává v Ha Giangu na adrese Immigration office, 296 Tran Phu. Úředník chtěl vidět pouze pasy, zaplatili jsme 210 000 VND na osobu, obdrželi krásně ručně vypsaný papír a vyrazili. Povolení lze prý koupit i v městečku Meo Vac. Říkali nám to jedni Češi, které jsme potkali po cestě.

Trasa na motorce: Ha Giang – Tam Son (45 km) – Yen Minh (96 km) – Sa Phin (126 km) – Lung Cu (154 km) – Dong Van (179 km) – Meo Vac (200 km) – (přes Lung Phin) Yen Minh (246 km) – Ha Giang (345 km). První den jsme z Ha Giangu dojeli do hmongské vesnice Sa Phin, tady jsme přespali, druhý den jsme jeli k vlajkové věži Lung Cu, pak částečně stejnou cestou zpět (jiná tu ani není) do Meo Vac. Tam jsme přespali a třetí den se vrátili částečně jinou cestou přes Lung Phin do Ha Giangu. Celkem 345 km.

Bylo to trochu narychlo, lepší by bylo zde strávit alespoň 4 dny. Nutné věci jsme si sbalili do menšího batohu a velký bágl nechali v úschovně v hotelu. Když vidím fotografie z této oblasti na internetu, hodně cestovatelů tady má oblačno, deštivo. Tyto hory s modrou oblohou budou asi velkou výjimkou. Asi bych sem nejela v zimě, kdy jsou teploty opravdu nízké a je často mlhavo. V květnu tady sice oblačnost také byla, ale bylo teplo a ani jeden den jsme nezmokli. Ve městech bylo kolem 32 °C, v horách tak 25 °C, navečer bylo na motorce chladněji.

V prvním úseku od Ha Giang se jede v podstatě po rovině kolem řeky, asi po 20 km začne cesta stoupat serpentinami do hor a začíná to být zajímavé. Ve městečku Tam Son už na motorkáře číhá spousty naháněčů do jejich jídelen, také jsme se zastavili a dali si oběd a studené pití. Kolem Tam Son už jsou pro tuto oblast typické krásné homolovité hory porostené vegetací.

Za Tam Son se serpentinami sjede do údolí a jede se krásnou krajinou mezi horami kolem řeky. U vesnice Sa Phin už jsme toho měli po 126 km dost a rozhodli se tady přespat. Od cesty jsme viděli obrovský nápis homestay na jednom z místních domů na kopci. Jeli jsme tam, vyběhla mladá holka, která nevěděla radostí co dělat, že se u nich chce někdo ubytovat. Běhala sem a tam a smála se.

Jejich homestay, jak to mám nazvat, byl částečně ještě staveništěm. Neumyté podlahy po zednících, dveře oblepené páskami z obchodu a zase ty tvrdé asijské postele. V koupelně tekla veškerá voda, kromě WC, na zem. Čvachtali jsme tam ve vodě s rozpuštěnou pastou na zuby, protože odtok z podlahy moc nefungoval. Pomocí překladače jsme se dověděli, že noc bude stát 100 000 VND. No víc asi ani nešlo požadovat :-)

Krajina kolem Sa Phin je opravdu nádherná. Ty zvláštní homole všude kolem a v dolinkách vesničky Hmongů. Uprostřed vesnice Sa Phin je starý dřevěný Královský palác Hmongů. Šli jsme se tam podívat, vstupné bylo 20 000 VND a za parkování na návsi chtěli 4 000 VND. Je to zajímavá menší dřevěná historická stavba s nádvoříčkem, můžete si ji sami projít. Vedle paláce jsou staré kamenné náhrobky někdejších obyvatel.

Další den jsme se vydali na sever. Silnička od rozcestí u Sa Phin k Lung Cu byla ve výstavbě. Provoz tady probíhal tak, že stavební stroje občas pustili čekající motoristy, někteří místní na skútrech je objížděli i za provozu. Bylo to pro nás trochu stresující, protože silnice byla ve skutečnosti jen místy a téměř celých 26 km jsme jeli v podstatě v kamení a mezi stroji.

Konečně jsme se dopracovali do vesnice na konci světa, teda do Lung Cu, nejsevernější obce Vietnamu. Už z dálky vidíme 30 m vysokou vlajkovou věž (Cột cờ Lũng Cú) na kopci a schody, které vedou z vesnice až nahoru. Dá se ale vyjet až na parkoviště pod věží a pak už je schodů o dost méně. Vybírá se zde vstupné 20 000 VND na osobu. Věž s vlající vietnamskou vlajkou byla vybudována v roce 2010 a má symbolizovat nejsevernější místo Vietnamu. Z věže je opravdu nádherný pohled do krajiny. Jsou zde převážně vietnamští turisté, kteří se u věže fotí. U parkoviště je bufet s občerstvením.

Z Lung Cu jedeme staveništěm zpět, ale nejhorší úsek silnice nás už nečeká, protože po asi 15 km odbočujeme na silničku vedoucí směrem k Dong Van. Pokračuje krásná zajímavá krajina. Ve městě zastavíme na oběd. Podaří se nám natrefit na výbornou jídelnu, kde má paní navařená různá jídla v nádobách pod utěrkami, jen si vybrat. V nabídce jsou také slepičí hlavy i se zobáky, dáváme si raději vepřové.

Úsek z Dong Van do městečka Meo Vac je ten top, o kterém se píše a který se nejvíce fotí pro propagaci provincie Ha Giang – průsmyk Mã Pí Lèng. Asi 20 km dlouhá klikatící se silnice byla vybudována v horách lidmi etnických menšin, žijících tady na severu. Pod srázy se vine řeka Sông Nho Quế. Opravdová krása, jen by na focení mohlo být více slunce. Ale neprší a tak si vlastně nestěžujeme. Po silnici projíždí skupinky většinou anglicky mluvících motorkářů. Zastavujeme na vhodných místech a fotíme. 

V Meo Vac zastavujeme jen tak náhodně u jednoho hotelu, mají volno, nebo spíš bych řekla, že je skoro prázdný. Jmenoval se Khách Sạn Mai Đào, typická úzká vysoká budova a pokoje s tvrdými postelemi. Večer ještě zajdeme do města na pivo, je příjemně teplo. Žádné turisty tu nevidíme. Ráno bere kluk na recepci peníze, aniž by nám vystavil nějaký doklad a vlastně ani nechtěl vidět pasy.

Z Meo Vac se po silnici TL182 vracíme přes vesnici Lung Phin zpět směrem na Ha Giang. I tady je zajímavá a fotogenická hornatá krajina. Fotíme místní při práci na poli. Holka ve věku kolem 12 let na mě vyplazuje jazyk, jen pokrčím rameny. Já vím, měla by být ve škole, místo toho tady ušmudlaná maká na poli a bílí se tu projíždí na motorce a fotí.

Rýžová pole nejsou v této části provincie Ha Giang moc vidět, zato kukuřice je vysetá úplně všude. Viděli jsme místní v barevných oděvech zkopávat motykami neuvěřitelně příkré svahy a vytvářet na nich kukuřičná políčka. Kukuřice roste až úplně k cestě v kamení, kdyby mohli, nasadí i do asfaltu. Ano, musí se jíst, ale krajina trpí a eroze na sebe nenechá dlouho čekat.

Těsně před vesnicí Mậu Duệ vidíme další "vlajkovou věž", je tu nějaká fabrika a na vršku kuželovitého kopce nad ní trčí komín. Dole barevné odvaly a do řeky vytéká voda s kdoví čím. Zdálky to trochu vypadá jako Lung Cu bez vlajky. Z blízka pak dojem nic moc. Podle internetu se tu těží a zpracovává antimon.

Přes Yen Minh a Tam Son jedeme zpět do Ha Giangu. Vracíme motorku a přespíme další noc v hotelu Tam Giác Mach. Na ráno nám domácí zamluvili místa v autobuse do Sapy. Autobus nás vyzvedává přímo u hotelu v 7 hod., sestava uvnitř je namíchaná, Vietnamci i turisté. Po nekonečné cestě, která trvala 7 hodin včetně dvou zastávek na jídlo, přijíždíme na autobusové nádraží do Sapy.

Mapu oblasti Ha Giang najdete na webu severni-vietnam.cz: Mapa oblasti Ha Giang

Text: Alexandra Prejdová
Fotografie: Jan Prejda 

Všechny články z naší cesty severním Vietnamem:

• Severní Vietnam (1): Cesta severním Vietnamem bez cestovky a bez průvodců
• Severní Vietnam (2): Hlavní město Hanoj, ostrov Cat Ba - plovoucí rybářské vesnice
• Severní Vietnam (3): Oblast Ninh Binh - lodičky Tam Coc a Trang An, Hoa Lu, buddhistický komplex Bai Dinh
• Severní Vietnam (4): Oblast Mai Chau - rýžová nížinná pole, čajové plantáže Moc Chau
• Severní Vietnam (5): Provincie Ha Giang – hory na severu, Lũng Cú – vlajková věž
• Severní Vietnam (6): Oblast Sa Pả (Sapa) – vesnice etnických menšin, rýžové terasy
• Severní Vietnam (7): Oblast Mu Cang Chai - nejkrásnější rýžové terasy