Severní Vietnam (1): Cesta severním Vietnamem bez cestovky a bez průvodců
Severní Vietnam (1): Cesta severním Vietnamem bez cestovky a bez průvodců (05/2018)
Nikdy jsem nebyla v Asii, představy mohou být různé, ale vše je nejlépe vidět na vlastní oči. Pro seznámení se s tímto kontinentem jsme vybrali Vietnam. V současné době je to země bezpečná, má mnoho přírodních krás, zázemí pro turisty a pro Čecha dobré cenové relace. Nejsme dobrodruzi, ale dvojice individuálních cestovatelů něco přes 50 s mírně pokročilou znalostí angličtiny, kteří se nechtějí přizpůsobovat organizovanému zájezdu.
Ve Vietnamu jsme byli tři týdny v první polovině května, přesně od 29.4 do 18.5.2018. Rozhodli jsme se pro cestu severní částí země, chtěli jsme vidět jak moře a skály v oblasti Ha Long, tak krasovou krajinu v provincii Ninh Binh, čajové plantáže Mộc Châu, vesnice etnických menšin, hory na severu v provincii Ha Giang a rýžová pole v oblasti Sa Pả (Sapa) a Mù Cang Chải, a samozřejmě hlavní město Hà Nội (Hanoj). Pro pohodlnou a hojně využívanou trasu po hlavní pobřežní silnici sever - jih (Hanoj – Ho ČI Minovo Město) jsme neviděli důvod. Přišli jsme tím sice například o historické památky v Hue ve středním Vietnamu, ale třeba někdy příště ...
Smyslem tohoto úvodního článku je seznámit cestovatele se základními charakteristikami fungování ve Vietnamu. Další navazující články už popisují jednotlivé oblasti, ve kterých jsme pobývali, včetně fotografických příloh a odkazů na dostupné mapy. Seznam navazujících článků je na konci tohoto textu.
Neobávejte se individuální cesty. Ve Vietnamu, jak velmi brzy po příjezdu zjistíte, není nic problém. Vše zařídí člověk, u kterého jste ubytováni (domácí nebo recepční v hotelu), a na vše stačí základní angličtina nebo překladač v mobilu. Nic nemusíte vyřizovat a složitě vyhledávat (většinou to ani není možné), od zajištění přepravy, ubytování, přes půjčení motorky nebo zajištění výletu. Tento způsob komunikace je naprosto bezproblémový a vždy vše klaplo. Je to něco, co si u nás doma moc nedovedeme představit, ale ve Vietnamu to funguje stoprocentně. Všichni znají všechny a vědí o všem, a zařídí to.
Další jednoduchá věc je ve Vietnamu stravování. Všude, ve městě i na vesnicích, jsou vývařovny - jídelny, nevím jak to nazvat, většinou tvořící první místnost domu z ulice. Jsou otevřené od rozednění až do noci. Vietnamci sem chodí na jídlo, případně si jej odnáší domů. Provozování tohoto veřejného stravování je základním příjmem pro mnoho vietnamských rodin. Jídlo je levné, dobré a všude dostupné. Není třeba hledat obchody a tam nakupovat svačiny – klasické obchody tu vlastně ani moc nejsou.
Pobyt ve Vietnamu jsme začínali a končili v Hanoji. Spali jsme v hotelech nebo u lidí v homestay, přemisťovali jsme se lokálními autobusy, na jihu u moře také autobusy pro turisty. V místě jsme si vždy půjčili motorku, abychom byli mobilní, a bágl jsme nechali po tu dobu v ubytování (zdarma i přes noci, kdy jsme v ubytování nespali). Stravovali jsme se s Vietnamci na ulicích. Obávané střevní potíže se nám vyhnuly. Celou dobu bylo v podstatě dobré počasí, i když v některých místech už s dost vysokými teplotami.
Před individuální cestou do Asie je neznalé třeba upozornit na tyto informace. Cestování v těchto končinách není vhodné pro lidi, kteří jsou příliš přecitlivělí na čistotu a pořádek a nedokáží to v sobě překonat. Restaurace a občerstvení, které Vietnamcům z hygienických důvodů zavírají v ČR, jsou jen slabým odvarem toho, jaké kuchyně jsme viděli ve Vietnamu. Potraviny skladovali vedle WC, po mase lozily mouchy, odpadky všude. Nádobí se umývá v jedné vodě, většinou na ulici. Můžete stokrát kupovat pouze balenou vodu, když pak jíte z tohoto nádobí nebo zeleninu umytou kdoví v čem. Po pár prvních dnech se na doporučené hygienické postupy částečně povznesete.
Další skupinou lidí, kterým sem nedoporučuji cestovat, jsou hypochondři. Neustálé napětí, zda sním něco se salmonelou nebo s kdoví čím, nebo nějaký bacilonosič zakašle v přeplněném autobuse, nebo mě štípne nakažený komár, asi nepřidá takovému člověku k pohodě z dovolené.
Tyto problémy možná lze eliminovat při zájezdu s cestovkou, která jede pouze po hotelech a turisty dopravuje pouze autobusy určenými pro turisty. To ale není poznání Asie, to je něco tak trochu na způsob Potěmkinovy vesnice. A nevěřím, že v hotelech vypadají kuchyně lépe.
Všechny dostupné údaje o Vietnamu a užitečné rady pro cestovatele jsou v češtině na těchto webových stránkách:
Čerpali jsme z nich spoustu informací, je vidět, že je zpracovávají nadšenci do Vietnamu. Především stránky Severní Vietnam nám hodně pomohly při přípravě cesty a výběru lokalit. Druhé z uvedených nabízí spolupráci s vietnamskou zprostředkovatelkou paní Mai – možné řešení pro ty, kteří nechtějí na místě komunikovat sami, ale raději si služby zaplatit. V knižních průvodcích, které jsou dostupné v češtině a které jsme zapůjčili v knihovně, jsme se moc informací nedozvěděli.
Vietnam – základní údaje: Vietnam (Việt Nam), oficiální název Vietnamská socialistická republika, se nachází v jihovýchodní Asii a tvoří dlouhou nudli sever – jih omývanou Jihočínským mořem. Ze severu sousedí s Čínou, ze západu s Laosem a Kambodžou. Oblast tvořená Vietnamem, Laosem a Kambodžou byla v minulosti známá pod názvem Francouzská Indočína. Počet obyvatel Vietnamu je něco přes 90 milionů, z toho přibližně 80 % tvoří Vietové, 20 % jsou etnické menšiny.
V zemi vládne komunistická strana (jiné politické strany ani nejsou), která však dovoluje soukromé podnikání a od roku 1995 také cestování do zahraničí. Školství a zdravotnictví si musí Vietnamci platit. Kdo může, tak podniká a šidí stát. Není to tedy ten socializmus, jak jsme ho zažili my nebo jak si ho představujeme. Turistu na panující režim upozorní pouze všudypřítomné transparenty s budovatelskými hesly a fotky Ho Či Mina, vyvěšené vietnamské vlajky s hvězdou uprostřed (také u buddhistických chrámů) a rudý pionýrský šátek na krku některých školáků. Lidé se o sebe ale musí postarat sami.
Více komunistický je sever Vietnamu, což souvisí s historií státu. Když se země konečně zbavila čínské nadvlády, přišli ji v 19. století kolonizovat Francouzi. Francouzská nadvláda trvala až do roku 1954, kdy po bitvě u Dien Bien Phu Francouzi Vietnam, ač neradi, opustili. Na základě Ženevských dohod byla země rozdělena na Severní Vietnam s komunistickou vládou Ho Či Mina, podporovaný Sovětským Svazem a Čínou, a na Jižní Vietnam s vládnoucím císařem Bao Daie a později prezidentem Diemem, podporovaný Francií a USA.
Na začátku 60-tých let 20. století propukl mezi Severním a Jižním Vietnamem ozbrojený konflikt. Komunistické partyzánské jednotky ze severu (Vietcong) operovaly na jihu s cílem svrhnout prezidenta Diema a nastolit komunistický režim. Do sporu se ve velkém angažovali Američané na straně Jižního Vietnamu (Vietnamská válka). USA se z Vietnamu stáhly až v roce 1973, ale válka skončila až v roce 1975, kdy jako poslední padl Saigon (dnes Ho Či Minovo Město). 2. července 1976 byly obě části spojeny do jednoho státu pod vedením komunistické strany.
Vietnamština: Oficiálním jazykem je ve Vietnamu vietnamština a ve školách se učí pouze vietnamština, výběrovým předmětem je pak angličtina. Ve velkých městech fungují také francouzské školy jako pozůstatek kolonizace Vietnamu. Etnické menšiny mluví také svým původním jazykem.
V minulosti se Vietnamština zapisovala znaky, Francouzi tady pak zavedli latinku – znaky byly přepsány do abecedy a upraveny diakritickými znaménky. Některé výslovnosti (velmi zjednodušeně – pro Čecha): c = [k], ch = [ť], d = [z], đ = [d], kh = [ch], ph = [f], x = [s]. Cát Bà = [Kat Ba], Tam Cốc = [Tam Kok], Ha Giang = [Ha Zán], Mai Châu – [Maj Ťau].
Peníze: Měna ve Vietnamu se jmenuje Dong, zkratka VND (vietnamský dong), 1 000 VND je přibližně 1 Kč. Přepočet je tedy jednoduchý, odmyslíte si poslední tři nuly. Na těchto posledních třech pozicích se nikdy nevyskytuje žádná jiná číslice, vždy jsou to nuly. Informace o cenách jsou často uváděny bez těchto nul. Takže když vám někdo řekne, že to stojí twenty, myslím tím 20 000 Dongů.
V Hanoji se vymění peníze snadno, v obchodě s nápisem Change. Kdyžtak se zeptejte v hotelu. Bankomaty vydávají jen omezené množství peněz, myslím, že to bylo max. 2 500 000 Dongů na jeden výběr. Nebuďte tedy překvapeni, když automat peníze nevydá, zkuste nižší částku. S sebou si vezměte US dolary, Eura tady nejsou obvyklá.
Vízum: Češi cestující do Vietnamu musí mít platné vízum, které je nejlépe řešit přes internet online na oficiální stránce: https://immigration.gov.vn. Cena je 25 USD – platí se kartou online. Žádost je jednoduchá a vyplňuje se v angličtině. Do formuláře se nahrává vaše fotka formátu "na pas" a scan vašeho pasu – stránka s fotkou. Tyto dva požadavky si musíte dopředu připravit elektronicky ve formátu obrázku. Pokud nemáte foto od fotografa v digitální podobě, stačí se doma vyfotit u stěny a fotografii případně ořezat. Tak jsem to udělala i já.
Do formuláře požadují uvést náboženství – stačí vepsat "no religion". Vízum pak přijde na Vámi uvedený mail do 3 dnů. Vytisknete si jej a vezmete s sebou. Chtěli jej vidět už na letišti v Ruzyni. Na letišti v Hanoji pak podle něj vyznačili vízum do pasu. Popsaným způsobem lze získat jednovstupové vízum na max. 1 měsíc. Pokud potřebujete vízum vícevstupové nebo na delší dobu, musíte mít tzv. schvalovací dopis – ten se kupuje online, informace hledejte na internetu.
Letenka: Cena letenek z Prahy do Hanoje s jedním přestupem se pohybuje od 14 – 18 000 Kč. Přímé lety z ČR do Vietnamu nejsou v současné době k dispozici. Nejčastěji bývají využívány Turkish Airlines, při tomto letu se však extrémně dlouho čeká v Istanbulu, doba letu je tak 24 – 30 hodin. My jsme letěli s Qatar Airways, čekali jsme na akci denním sledováním ceny – sleva přišla z 18 000 na 15 000 Kč. Přestup byl v Doha v Qataru a čekalo se zde pouze 1,5 hod. Celý let tak trval cca 17 hod.
Časový posun: je ve Vietnamu oproti ČR + 5 hodin v době letního času, +6 hodin v zimě. V květnu se stmívalo poměrně brzy (kolem 18,30 hod.), ráno bylo světlo už od 5,30 hodin. Vietnamci vstávají se sluncem a tak byl venku šrumec už od šesti.
Přeprava z letiště Noi Bai do centra Hanoje: Cesta je dlouhá cca 30 km a trvá kolem 45 min. Z letiště jezdí do města autobusy, cena za jízdenku je nízká, asi 30 Kč, ale berou jen Dongy. Chtěli jsme si to zjednodušit a přijet přímo až před náš hotel, protože jsme měli těžký bágl s věcmi pro dva lidi. Zvolili jsme nabídku řidiče dodávky. Hned po východu z letiště uvidíte stanoviště taxi, cesta do centra by měla stát oficiálně kolem 12 USD za auto při zapnutém taxametru. V další řadě za taxíky stály dodávky. Jeli jsme v ní 4 pasažéři a stálo nás to 10 USD za 2 osoby. Taxíky berou dolary, nemusíte mít Dongy. Zpět na letiště v poslední den nám recepční v hotelu objednal taxi (200 000 Dongů = 200 Kč Kč za auto). Taxikář měl zapnutý taxametr, který ukázal na letišti 240 000 Dongů – to jen pro představu.
Ubytování: Ve Vietnamu se ubytování shánělo velmi lehce. První noc v Hanoji jsme zarezervovali ještě doma přes booking v hotelu v centru města, další noci vždy den předem opět přes booking, jednou nám v dalším místě zamluvila ubytování naše domácí. Při vícedenní cestě na motorce jsme hledali ubytování přímo v místě, protože jsme nevěděli, kam až ten den dojedeme. Také bez problémů.
Ceny byly přibližně: hotel v Hanoji se snídaní - 250 Kč/noc/osobu, hotel jinde (Ha Giang, Meo Vac, Tam Cốc, Sa Pả) – 120 až 150 Kč/noc/osobu, homestay – 300 Kč/noc/osobu se snídaní (Cát Bà), 120 Kč/noc/osobu se snídaní (Mai Châu). Samozřejmě, že jsou i dražší, ale proč vybírat zrovna ty, a určitě lze natrefit i na levnější. Jako vyhledávací portál se nám nejvíc osvědčil booking.com. Agoda, kterou pro Asii doporučují, přebírala nabídky od bookingu za stejnou cenu, a hotel.com, který nám tak skvěle fungoval v USA, tady moc nabídek neměl. Nestalo se nám, že bychom narazili na nějaký nevítaný hmyz, všude bylo čisto a čisté povlečení, v hotelech byla klimatizace. Dobré je si přečíst také recenze předchozích ubytovaných.
Ručníky pro dvě osoby dávali, nevím proč, jako pro jednoho (většinou jeden velký a jeden malý). Co bylo úplně všude, tak ty jejich plastové nazouváky (do velikosti max. 38), jednorázové zubní kartáčky s pidi pastou a hřebínek. Ani jednu z těchto věcí jsme nevyužili :-) Mýdlo, sprcháč a šampon byly k dispozici jen někde. Toaletní papír všude.
Postele v ubytování, to byla kapitola sama pro sebe. Až na výjimky (hotel v Hanoji a hotel v Sapě) měli všude tak tvrdé matrace, jako bychom leželi na betonu. Člověk se tak stokrát za noc otočí a má otlačené všechny kosti. Chvíli se to dá vydržet. Jestli na takových postelích spí i samotní Vietnamci, to opravdu nevím. V homestay v Mai Châu nebyly postele, ale vysoké matrace přímo na podlaze dřevěnice.
Sprcha, umyvadlo a WC byly vždy v jedné místnosti. Na tom by nebylo nic divného, kdyby v některých nebyl odpad řešen tak, že vše (kromě WC) teklo na podlahu do místnosti. Takže pokud šel člověk jen na záchod a někdo si předtím čistil zuby, šlapal na podlaze ve vodě se zubní pastou. Málokdy voda odtékala sifonem v podlaze pryč, někdy stála v místnosti až do rána.
Ubytovatelé byli přívětiví. Někde mluvili anglicky velmi dobře, někde základní angličtinou. Někde zavolali někoho, kdo anglicky mluvil (dceru, sousedku, tlumočníka od jiných ubytovaných). Pokud nemluvili a ani nikdo jiný nebyl v dosahu, používali vietnamsko – anglický překladač v mobilu. Taky to jde, člověk musí ale zadávat jednoduchá slova, nikoliv celé věty, aby z překladače nevyšel nějaký nesmysl. Stejně člověk potřebuje po ubytovatelích jen pár základních věcí, které se opakují pořád dokola a tak se vzájemně pochopíte velmi brzy.
Půjčení motorky: Ve Vietnamu si turista nemůže sám půjčit auto, pouze s řidičem. Jednak tu nejsou žádné půjčovny aut, jednak zde neplatí mezinárodní řidičák, pouze vietnamský. Na motorku se mezinárodní řidičák toleruje. Do místa jsme se vždy přepravili autobusem a tam si půjčili motorku, abychom si sami objeli okolí. V Ha Giangu jsme si půjčili motorku do hor na 3 dny a bágl nechali v hotelu v místnosti u recepce. Pouze v Hanoji jsme chodili pěšky. Nedovedu si představit jiný způsob cestování po Vietnamu, než s půjčením motorky. Pěšky nikam nedojdete a na kolo je moc vedro – navíc jeďte na kole mezi těmi stovkami všudypřítomných motorek.
Půjčení malé motorky (skútru, mopedu) na jeden den stálo 150 – 200 Kč včetně zapůjčení helmy. Benzín si koupíte sami v nejbližší benzince. Cena za litr: 20 Kč. Benzín čepuje obsluha, většinou mladá dívka s rouškou na obličeji. Jezdili jsme dva na jedné motorce. Nádrž na benzín byla 4 - 5 litrová, spotřeba malá 2,5 - 3 l/100 km. Pod sedákem byl buď větší prostor, kam se vlezl i velký foťák, nebo menší pouze např. na pláštěnky. Většinou byly značky Honda.
Motorku půjčuje každý ubytovatel nebo je domluvený s některou půjčovnou poblíž a motorku vám přistaví. Pokud chcete silnější stroj na více dní do hor, je dobré zajít do některé větší půjčovny ve městě, protože to, co půjčují ubytovatelé, jsou vždy malé a slabší skútry, které většinou používají i oni sami na nákupy apod. A dejte pozor na spálení nohy od výfuku, do rány by se mohla později dostat infekce.
Cestování autobusy: Vlakem jsme necestovali, tak popisuji pouze cestování autobusem. To je třeba rozdělit na autobusy pro turisty a lokální autobusy, kterými jezdí místní. Jeli jsme obojím, podle toho, co zrovna domácí nebo recepční zařídil. Na jihu u moře, kde je moc turistů, to byly turistické autobusy, na severu lokální. V turistickém autobuse jeli většinově turisté, někdy s námi jel zástupce cestovky, které autobus patřil. Po cestě sem tam nabrali stopujícího Vietnamce, který si sedl do uličky, nebo naložili nějakou zásilku.
Cestování lokálními autobusy byl jeden z mých největších zážitků z Vietnamu. Kdo nezkusil, jakoby tam ani nebyl :-) Chvíli nám trvalo, než jsme pochopili, jak systém funguje. Autobusové zastávky většinou nikde nebyly, autobusová nádraží u velkých měst ano, ale v podstatě jsme je nepotřebovali. Probíhalo to asi takto. Sdělili jsme domácímu, že druhý den se potřebujeme přesunout do místa XY. Řekl: "Ano, tady před ubytováním v 7 ráno." "Ale jak autobus ví, kde má zastavit, když tu není žádná zastávka?" "Zavolám řidiči." ...
Číslo autobusu je zároveň telefonní číslo na mobil řidiče. Vždy jezdí dva, jeden řídí, druhý nakládá lidi a zboží. Autobus je malý kulatý většinou žlutohnědý vůz značky Hyundai. Ve vesnicích nejsou zastávky, autobus zastavuje tam, kde je potřeba. Na zavolání telefonem (řidič dost často telefonuje), na mávnutí rukou, tam kde je domluvené vyložit zboží apod. Když projíždí vesnicí, jede pomalu a potrubuje. Cestou nakládá lidi a různé zboží jak dovnitř, tak na střechu autobusu. Pokud už nejsou místa k sezení, sedí se v uličce na zemi nebo na motoru u řidiče. Funguje to naprosto perfektně, jen se musí jaksi počítat s delší dobou jízdy.
Pokud sedíte na sedadle, počítejte s tím, že místo pro nohy je velikosti pro Asiaty. Jeli jsme i nočním lokálním autobusem, ležet se dalo pouze s pokrčenými koleny. I noční autobus nakládal zboží – se svítilnou na hlavě uvazovali na střechu cukrovou třtinu. Autobus vždy zastavuje na jídlo, asi tak po 3 hodinách jízdy. Přestávka bývá 30 – 45 minut, většinou se stojí u nějaké vývařovny, sníte polévku, koupíte si studené pití a zajdete na WC nebo něco, co záchod aspoň připomíná.
Řidiči nebo jeho pomocníkovi jsme vždy ukázali na mobilu mapu, kam jedeme, zastavili nám přímo u ubytování. Jednou jsme viděli, jak prodali dva Francouze jinému autobusu, aby nemuseli zajíždět do vesnice, která nebyla po trase. Zavolali si telefonem a až se v protisměru potkali, zastavili a vyhandlovali to. Na živá zvířata jsme neměli štěstí, ale věřím tomu, že také často cestují.
Jízdné jsme platili buď ubytovateli, který autobus domluvil, anebo přímo v autobuse. Pomocník řidiče vždy po nějaké době jízdy obešel autobus a vybral peníze. Jednou chtěl vidět doklad z hotelu, že jsme zaplatili – to bylo v autobuse pro turisty. Proto pokud platíte dopředu, nechejte si doklad vystavit. Cestování autobusy je pro nás levné. Odhadem to bylo tak 0,50 - 1 Kč na 1 km (lokální autobusy), 1,80 – 2 Kč na 1 km (turistické autobusy).
Ve všech autobusech je klimatizace. Kdo nesnáší rozdíly v teplotě 10 – 15 stupňů, vezměte si do autobusu něco přes sebe. V nočním autobuse byly mimo polštáře také deky. Boty se vyzouvaly hned při nástupu a dostali jsme na ně sáček. Bágly s věcmi se obvykle převážejí v zavazadlovém prostoru, někdy naházené na zadních sedácích. Nejhorší místa na sezení jsou ta úplně vzadu, na cestách jsou díry a věřte, že je autobusák všechny projede. Někdy jsme jeli i po polňačce anebo po silnici ve výstavbě. Na zadních sedácích jsme skákali až ke stropu.
Člověk se hlavně musí oprostit od pocitu, že je něco špinavé, něco smrdí, lidi chrchlou a několikrát jsem viděla, jak si na ulici vybírali z vlasů vši. Pak si v autobuse lehnete na vyfasovaný polštář. Pokud ale Evropan tento pocit odporu překoná a dál jej neřeší, zažije cestování typické pro Asii.
Další věc, kterou musíte strávit, je délka cestování. 100 km jede autobus třeba 5 hodin. Hodinu trvá, než se vymotá z města, kde nakládá různé věci v ulicích, pak neustále zastavuje – nabírá lidi, nakládá a vykládá zboží, přestávka na jídlo. Jednou se nám i stalo, že řidič zastavil doma a přinesl nám ukázat batole - svého syna. Na přejezdy si prostě musíte vyčlenit celý den a nepropadat nervům jako tady v Evropě, když má autobus nebo vlak 5 minut zpoždění.
Cestování dodávkou: Na 300 km dlouhé trase z Hanoje do Ha Giangu jsme cestovali téměř sami v dodávce s luxusními sedáky, přitom jsme měli z hotelu objednaný autobus. Osobák, který nás vyzvedl u hotelu, zajel záhy do boční uličky a tam nás předal dodávce. Pořád jsme čekali, kdy nás řidič dodávky předá autobusu – mysleli jsme, že jede na některé z autobusových nádraží na okraji Hanoje. Dodávka však s námi dojela až do města Ha Giang, a to za cenu autobusového lístku. Po cestě řidič vytahoval tabulku s nápisem Ha Giang a dával ji za přední sklo, když viděl policii, tak ji zase rychle schoval. Někoho se mu i podařilo po cestě nabrat, a tak si ještě přivydělal. Prostě typický socializmus ...
Taxi: Taxi jsme využili v Hanoji při přejezdu ke vzdálenější památce. Zastaví na mávnutí. Taxi bylo velmi levné, za 3 km jsme platili 35 Kč za auto. Dejte však pozor na podvodníky. I podvodník má na autě napsáno, že má taxametr. Dokonce jej i zapne, ale částky naskakující tak za ujeté metry, ne kilometry, a nabývají obřích rozměrů. Jezděte pouze taxíky, které jsou označené tak, jak např. uvádí zpracovatel stránek o Severním Vietnamu: https://severni-vietnam.cz/doprava-ve-vietnamu/
S taxikářem je možné domluvit cenu dopředu, a on taxametr nezapne. To ale jen v případě, že víte, kolik by taková přeprava stála při zapnutém taxametru, jestli se to vůbec vyplatí. Taxikáři většinou neumí anglicky. Na autobusácích na okraji Hanoje, kde vás vyplivne autobus přijíždějící z jiného města (dálkové linky do centra nejezdí), čekají desítky taxikářů, jak oficiálních, tak neoficiálních. Vrhnou se na vás jako supi. Asi je nejlepší si jich nevšímat a dojít kousek na oficiální stanoviště taxi.
Doprava: Vietnam je země malých motorek. Všichni jezdí jako blázni, na skútru sedí i několik lidí, většinou rodiče a mezi nimi děti. Dospělí mívají helmu, děti nikdy. Ženy v Hanoji používají dlouhé pláště s kapucemi a roušku. V cílovém místě pak plášť svlékne a schová pod sedák do motorky, pod pláštěm má normální oblečení. Motorky slouží také pro převoz různého materiálu a zboží, rozměry nákladu mohou několikanásobně převyšovat rozměry motorky. Automobil má jen někdo, ten kdo si to může dovolit. V ulicích Hanoje je auto ale celkem k ničemu, protože není kde zaparkovat. Motorky parkují všude, hlavně na chodníku. Kde je ještě volno, sedí se mezi motorkami na plastových židličkách. Chodci musí chodit po silnici.
Všichni motorizovaní účastníci silničního provozu neustále troubí, i tam, kde je to úplně zbytečné. Zdálo se mi, že na troubení nikdo, kromě turistů, nereaguje, ani chodci, ani ostatní řidiči. V tomto neuvěřitelném chaosu jsme ale neviděli za celé tři týdny ani jednu dopravní nehodu. Přesto bych situaci nepodceňovala. Turista často zmatkuje, jako chodec i jako řidič půjčené motorky. Pro chodce platí při přecházení ulice ve městě jednoznačné pravidlo "jít pomalu kupředu, nevracet se zpět, nezastavovat se, oni vás objedou". Pro všechny pak pravidlo silnějšího v pořadí: náklaďák, autobus, auto, motorka, kolo. I když máte evidentně přednost, ale jedete na motorce, pamatujte na to, že auto vám ji nikdy nedá.
Pravidla silničního provozu se nedodržují žádná. Tam, kde byly semafory, většinou na červenou stáli, ale jen ti, co jeli rovně. Nejzajímavější mi přišlo odbočování vlevo. Řidič najede do protisměru, kde chvíli jede, a až je volněji, zařadí se vpravo do svého směru a pokračuje v jízdě. Řidič autobusu jede také jako blázen, i když mezi nimi rozdíly byly. Pokud se nakládalo nebo vykládalo zboží na protější straně silnice, autobus klidně zajel do protisměru, kde zastavil přímo u místa nakládky nebo vykládky.
Doprava tak nějak plynula za neustálého troubení, ale zácpy se v podstatě netvořily. I z přeplněného centra Hanoje s úzkými uličkami se sice pomalu, ale plynule vyjelo ven, i když jsme tomu zezačátku moc nevěřili. Na dálnicích bylo poměrně prázdno. Je vidět, že automobilový boom Vietnam teprve čeká.
Jídlo: Stravování mě ve Vietnamu naprosto nadchlo. Bylo levné a bylo všude. Příprava rychlá, žádné vyvařování. V jídelnách označených Phở [fó], podávali vietnamské polévky s rýžovými nudlemi a masem. Na stolech býval ve skleničce česnek naložený s chilli, který se mi hodil úplně ke všemu. V horku je dobré vypálit červa a tak jsme s ostrými přísadami nešetřili. Ke všemu se používají bylinky, spousty zeleného, vodní špenát, nějaké listy nevím z čeho, často meduňka. Do polévky se kape vymačkaná limetka. To, co mi zprvu přišlo divné, bylo nakonec velmi dobré. Velká miska polévky je pro Vietnamce základem jídelníčku a jedla se po celý den, i na snídani. Jedli jsme ji také pořád. Cena většinou 30 Kč za porci.
Označení Cơm u jídelny znamenalo rýže s něčím, ale toto slovo je používáno i obecně pro "jídlo". Rýže je dalším nepostradatelným prvkem vietnamské kuchyně. Většinou ji měli již uvařenou ve velkém hrnci a dávali ji ke všemu. Někde ji pražili ve voku se zeleninou a vajíčkem. Bun jsou nudle, většinou smažené ve voku. Z vepřového masa se často vyskytoval bůček, a to dost mastný. Ten jsme si moc nedávali. Kuřecí také zrovna nebylo v oblibě. Není to jako tady, kdy dostanete nohu nebo prsa. Tam se naseká celá slepice i s kostmi, které pak vybíráte z pusy. Hubené uvařené slepice byly v nabídce i s hlavou, zobákem a pařáty. Z masa bylo nejlepší hovězí nebo buvolí, ale toho zase dávali o poznání menší množství. U moře bylo hodně rybích restaurací, ryby ale byly mnohem dražší než jiná jídla. Cena běžných jídel byla 50 – 80 Kč.
Většinou nedostanete jednotlivou porci, ale jídlo se položí doprostřed stolu a člověk si nabírá kolik sní. Zbytek se odnese pro další zájemce, nic tomu není a tak se nic nevyhodí. Pečivo se prodává málo a nebylo dobré. Koupili jsme si jej pouze jednou z nouze na cestu autobusem, protože odjížděl brzy ráno a věděli jsme, že nestihneme nikde posnídat.
Sedí se na plastových stoličkách, většinou takových těch pidi, někteří dřepí na bobku. Plastové stoličky jsou všude. U většiny vývařoven je venku také plastový kýbl, ve kterém je k dispozici tlustá bambusová trubka – dýmka. Tu kouří pouze muži. Nacpou zboku do otvoru tabák (možná i s nějakou silnější příměsí), zapálí a šlukují shora – tlustou trubku zastrčenou celým průměrem do úst. Párkrát potáhnou a jdou pryč. Dělal to i řidič autobusu při přestávce na jídlo.
Často se používají vejce a sýr tofu. Na severu v Meo Vac nám paní udělala na snídani na velké rozpálené plotně omeletu z rýžové řídké hmoty a do toho rozklepala vejce, to několikrát zamotala a převrátila. U nás známé vietnamské závitky v rýžovém papíře jsou smažené, je to také dobré, ale nelze to jíst stále. Někde nám připravili opravdovou hostinu s mnoha druhy jídla. Bylo to například na výletě na lodi v Cát Bà nebo v homestay ubytování na venkově. Pochopili jsme však, že sami Vietnamci takto nejedí. Možná při nějakých slavnostech, ale běžně ne.
Při výběru jídelny nechoďte tam, kde nikdo nesedí a do restaurací určených pro turisty. Běžte do jídelny pro místní. Nečekejte však jídelní lístek jako u nás, tyto pouliční vývařovny mají často jen jedno jídlo, nebo jeho kombinace. Také pozor na pouliční naháněče ve staré části Hanoje, ceny jsou tam vyšší než jinde a dají vám poloviční porci. I v Hanoji jsou jídelny pro místní, kde se najíte mnohem lépe. Nejlepší obrázek o vietnamské jídelně dostanete při jízdě lokálním autobusem, kdy řidič zastavuje pouze u nefalšovaných ušmudlaných vývařoven.
Káva se podává v malém překapávači, mléko do kávy většinou kondenzované. Káva je hodně silná a její milovníci si tady přijdou na své, hrušková voda se tu nevaří. To samé by se dalo napsat o čaji. Pivo se řekne Bia a většinou všude nabízeli Bia Hanoi a Bia Saigon ve skle. Pivo je slabší a světlejší než u nás, ale na zahnání žízně velmi dobré, cena 20 - 30 Kč. Výborná jsou smoothie, třeba z manga, tam dělaná ze zralého ovoce, ne jako u nás z dozrávaného. Pomerančový džus byl z pomerančů. Na ulici vyráběli v lisech melasovou šťávu z cukrové třtiny - Nuoc mia. Balená voda byla levná. Vozíme s sebou také speciální filtrovací nádobku pro cestovatele a tak jsme si "vyráběli" pitnou vodu i z kohoutku.
Ovoce jsme si kupovali od lidí na ulici, většinou již přednakrájené mango nebo umělecky ztvárněný ananas, také výborné banány, meloun. Ovoce bylo i v některých ubytováních jako příloha ke snídani. Pokud byla možnost, dávala jsem si k jídlu vodní špenát na česneku, to je něco fantastického.
Internet: Wifi byla úplně všude, i na venkově. V každém ubytování byla wifi v ceně. V některých městech byl free městský internet, např. u jezera Hoa Kiem v Hanoji nebo v centru města Ha Giang. I v jídelně někde na venkově viselo na zdi vyvěšené heslo na wifi. Pokud vyvěšené nebylo, stačilo obsluze podat mobil a oni vás připojili. Mladí Vietnamci neustále hypnotizují displej mobilu a všude si fotí selfie. Úplná posedlost, v mnohem větším měřítku než u nás.
Počasí v květnu: Počasí se nám vydařilo. V podstatě nepršelo, přestože podle některých informací už mělo být na severu v horách začínající období dešťů. Při příletu do Hanoje bylo kolem 28 °C, při odletu už 35 °C a horko bylo i v noci. U moře bylo kolem 30 °C. V oblasti Ninh Binh, Mai Châu, Mộc Châu bylo horko, stejně jako v Hanoji. V horách na severu v provincii Ha Giang bylo slunce poskrovnu, spíše polooblačno a takový opar, ale to je tady běžné. Hlavně, že jsme na motorce nezmokli. Teploty kolem 28 °C, při jízdě na motorce hlavně k večeru chladněji na dlouhý rukáv. Přímo ve městě Ha Giang bylo horko, určitě přes 30 °C.
Sa Pả má své vlastní počasí, které je velmi proměnlivé. Střídavě prší a svítí, válí se mlha. Je to nejchladnější a nejdeštivější místo Vietnamu. My jsme měli štěstí, že jsme vysloveně nezmokli, a když pršelo, tak jen krátké přeháňky. Náš domácí na dotaz, jaké bude počasí, jen pokrčil rameny a řekl: "Tady se to pořád mění, to je prostě Sa Pả". Oni to tady nijak nesledují, ale pokud jedou na motorce, vozí s sebou vždy pláštěnku. V recenzích hotelu jsem se pak dočetla, že lidé, co tu byli v zimě, zažili většinou ponuré chladné počasí s teplotami do 10 °C, a byli rádi, že jsou v ubytování s topením – v homestay topení nebývá.
Mapy: Mapy jsme používali v mobilu. Výhodou je, že GPS určí vaši polohu a přesně víte, kde se nacházíte. Pokud jsme jeli po nějakých polňačkách, které na mapě nebyly, poradili místní. Stačí říct název vesnice, kam se chcete dostat, a ukáží směr. Každý večer jsme mobily nabíjeli v ubytování. Na motorku byly lepší mapy.cz než mapy na Googlu. Mají výraznější grafiku a tak jsem jako spolujezdec mohla sledovat trasu přímo za jízdy. Google mapy jsou strašně světlé a nebylo na nich na slunci nic vidět. V mapách.cz jsou také lépe označeny různé pamětihodnosti a zajímavá místa. Nejhůře zpracovaná oblast je pak kolem Mù Cang Chải, nejsou v ní zakresleny ani vesnice kolem hlavní cesty. V této části světa nám také nepomohla navigační aplikace Sygic – téměř žádné údaje.
Pozn.: V mapách.cz jsme našli chybu – je špatně vyznačeno starodávné město Hoa Lu a správné místo tam není zakresleno vůbec – to je třeba hledat v Google mapách. Na dotaz mi ze Seznamu odpověděli, že nemohou sami chybu opravit, protože tyto údaje ze zahraničí přebírají ze Street View Map, kam je vkládají sami cestovatelé.
Očkování, léky: Do Asie je podle mě naprosto nezbytné očkování proti žloutence typu A a břišnímu tyfu, pokud se budete stravovat s místními – a to budete. Žloutenka údajně vydrží na 30 let (3 dávky - před cestou stačí 2, za půl roku pak třetí), břišní tyfus je jedna injekce s účinností na 3 roky. Za každou vakcínu žloutenky (kombinace A+B) zaplatíte něco kolem 1 900,- Kč, za tyfus 1 000,- Kč. Na každý tento typ očkování přispívá VZP 500,- Kč za rok.
Kdo nemá platný tetan, tak rychle na tetan, ten musíte mít všude, účinnost na 15 let. Další nabízené očkování jsme nechtěli. Lékařka doporučovala ještě meningokok (prý hlavně kvůli cestě letadlem), ten ale stál snad 5 000,- Kč, a vzteklinu – 3 dávky – 3 x 800 Kč (pokousání psem nebo opicí). Musím říct, že psi byli ve Vietnamu apatičtí, nikoho si nevšímali, a opice jsme neviděli.
Na případný průjem nám předepsala lék Ercefuryl, je pouze na předpis a měl by zabírat na asijské průjmy, na které u nás běžně prodávané léky nestačí. Naštěstí jsme nic takového nepotřebovali, ale údajně až 50 % cestovatelů potřebuje. Doporučuje se vzít si s sebou také nějaká probiotika pro zachování naší evropské střevní mikroflóry. Ty jsme jedli preventivně 2 x denně.
Pro upřesnění :-) asi tak po 3 – 4 dnech pobytu to začne být takové jiné s občasným zabolením ve střevech. Tak to pokračuje celou dobu a docela nám vycházelo to, abychom potřebné zvládli ráno nebo večer v ubytování. Po příletu do ČR se vše vrátilo do starých kolejí. Ten opravdový průjem, co se musí řešit léky nebo někdy i v nemocnici, vypadá zcela jinak – to byste určitě rozpoznali.
Sprej proti komárům jsme měli, ale nějaké invaze v tuto dobu nebyly. Koupili jsme ho rovněž v očkovacím centru, příšerně smrděl. Určitě se dá koupit i na místě, ale kde to budete po příletu hned někde shánět. Antimalarika jsme s sebou neměli. Dále jsme si zabalili do lékárničky antibiotika, ibalgin, paralen, teploměr, náplasti, nosní kapky.
Pozor na nachlazení nebo angínu způsobenou pitím ledových nápojů v horkém počasí a střídáním velkých rozdílů teplot mezi venkem a klimatizovanými prostory. A nezapomeňte si před cestou vyřídit cestovní připojištění, kdyby náhodou.
Lidé: Vietnamci žijí na ulicích. Všichni jsou venku. Domy jsou obvykle postavené na šířku jedné místnosti, tedy velmi úzké (i hotely). Bydlí se tak v prostoru jdoucím za sebou: jídelna, postele, kuchyň, WC. Pokud v první místnosti není jídelna, je tam prodejna něčeho.
Místnost do ulice má vrata nebo roletu přes celou šířku, která je přes den otevřená. Někde měli stěnu do ulice prosklenou, aby bylo vidět dovnitř do obyváku. Známkou lepšího postavení rodiny je obrovská dřevěná vyřezávaná lavice s opěradly, umístěná v obývací části. Sedí se na ní hodně nepohodlně. Z oken autobusu jsme sledovali stolárny, které tyto obludy vyráběly a vystavovaly u cesty.
V rodinách etnických menšin stačí k životu jedné generaci jedna místnost. Jednu místnost mají dožívající staříci, jednu rodiče kolem 50 let – ti hlídají vnuky, a jednu mladí s dětmi. Vícegenerační život je ve Vietnamu nezbytný. Říkali nám, že důchod je velmi nízký, v Hanoji vyšší, na venkově nuzný. Bez rodiny by důchodci přežívali těžce.
Ve většině domácností nechybí oltářík s fotkami zesnulých a u oltáříku dary v podobě jídla (někdy ještě s cenovkou z obchodu). Dary se zemřelému snědí a vypijí, jakmile končí minimální doba trvanlivosti, a dá se mu nová várka. Nic se nevyhodí. V obýváku nebo i v jídelně visí na zdech svatební fotografie manželů a fotografie dětí s diplomem o zakončení školy, i základní, a někdy i dětí ve věku ukončení tak maximálně mateřské školy.
I v nejzapadlejší vesnici je škola. Vietnamci si velmi zakládají na vzdělání. Učitelky nosí úzké dlouhé šaty. Škola mívá opravenou fasádu, ale nejudržovanější budovou je v obci vždy úřad (asi národní výbor). Děti bývají ve škole dlouho. Viděli jsme, že měly delší polední pauzu, pak se vracely do školy a domů šly až odpoledne mezi 16 – 17 hodinou.
Ulice ve městech jsou prošpikovány elektrickými dráty, na sloupech visí chuchvalce různých kabelů a z nich vede nepopsatelná změť drátů. Povolání elektrikáře tu však není těžké, dráty se nevyměňují, nezjišťuje se, kde je závada. Pokud nejde elektrika, natáhne se drát nový.
Prádlo se věší na šňůru na ramínkách, nepoužívají se kolíčky. Někdy to vypadá, že u silnice prodávají oblečení, ale je to šňůra s opraným prádlem. Vietnamky v Hanoji chodí nastrojené v šatech nebo dlouhých kalhotách, v lodičkách jedou i na motorce. Naopak lze na ulici potkat důchodce v pyžamu nebo aspoň v úboru, který pyžamo silně připomíná. Kdo nemá lodičky, má plastové nazouváky, většinou žluté. V těch chodí celý severní Vietnam.
I přes letní horké počasí chodí Vietnamky ve městech zabalené do oblečení od hlavy k patě, přes obličej roušky různých barev a vzorů a různých tloušťek, které jsem nazývala náhubkem. Nejprve jsme si mysleli, že mají ty náhubky jako prevenci proti nemocem a prachu z cest a smradu z motorek. To asi také, ale pak jsme viděli Vietnamky s náhubky i v prostředí, kde nebyli ani žádní lidé, co by je mohli nakazit, a ani žádný smog. Chtějí být bílé. Opálení znamená, že se jedná o člověka pracujícího na poli, tedy člověka z nižší společenské úrovně. Ženy etnických menšin chodí většinou v krojích a náhubky nenosí.
Na hřbitovech měli zemřelí zdobné náhrobky podobné minipagodám, hroby byly ale i jednotlivě roztroušené v rýžových polích. Na severu to byly do mohylky navršené kopečky hlíny s jednoduchým kamenným náhrobkem. Vietnamci mrtvé pochovávají dvakrát, přečtěte si o tom na internetu: http://www.vietnamista.cz/products/exhumace-druhy-pohreb/
Ženy (někdy i muži) etnických menšin chodí v krojích a to i pracovat na pole. Je to opravdu krásný a nevšední pohled. Podle kroje, především pokrývky hlavy, se rozeznávají jednotlivá etnika. Také podle některých rysů v obličeji nebo typu postavy se dala odhadovat příslušnost k jednotlivým skupinám. Více si přečtěte zde: https://severni-vietnam.cz/etnicke-mensiny-vietnamu/
Samozřejmě, že jsme se pokoušeli je fotit. Někteří se usmívali, ale většina se buď schovávala nebo i mračila. Někdy chtěli vidět výsledek na obrazovce foťáku. Někdy jsme museli koupit suvenýr. Nedivím se, oni dřou na polích a bílí mají tolik peněz, že tam jezdí na dovolenou a fotí je jako v ZOO. Tyto menšiny žijí v mnohem těžších podmínkách než majorita, ale i v jejich komunitách byly mezi lidmi rozdíly.
Některé rodiny žily poměrně dobře, provozovali ubytování pro turisty, děti chodily do školy. Některé rodiny však děti zneužívaly k prodeji suvenýrů. V Sapě bylo vidět hodně takových holčiček nastrojených v krásných krojích a na zádech ještě s uvázaným mladším sourozencem. Některé přímo žadonily, aby si člověk od nich něco koupil. Rodiče posílají své děti žebrat a tyto děti pravděpodobně nikdy nepůjdou do školy.
Výrobky, které etničtí obyvatelé prodávali na trzích nebo na ulicích, byly stále stejné, jakoby je vyráběli někde hromadně a tito lidé je jen prodávali. Nevím, ale vypadalo to jako sériová výroba z Číny. Přece není možné, aby všichni prodávali úplně stejné věci se stejným vzorem a ze stejné látky a v různých vesnicích. Daly se však koupit i předměty, které byly jiné a některé ženy je vyráběly přímo venku před domem.
Kopírování nápadů: To je ve Vietnamu zajímavá věc. Ve městech jsou ulice, kde prodávají nebo dělají všichni to stejné. Například ulice jen s pokličkami na hrnce, jen s gumovým těsněním, s oblečením – úplně stejná trička. Ve vesnici všichni vyrábí dýhu a vystavují ji u cesty, v další vesnici zase všichni vyrábí náhrobky na hroby.
Při takovém způsobu byznysu jen těžko chápu, jak se všichni uživí - komu to stejné všichni prodají. V Sapě v ulici vedoucí k vesnici Cat Cat jsou tři hotely nazvané Hotel Cat Cat, jen s minimálním rozlišením. Stejné názvy hotelů jsou prý i v Hanoji. Může se pak stát, že se lehce spletete a místo do zamluveného hotelu vás odchytí hotel jiný. Cestovní agentury mají zase za výlohou nabídku úplně stejných výletů. A tak by se dalo pokračovat.
Nepořádek: Odpadky jsou všude, i v moři. Kromě hotelového pokoje většinou nenajdete nikde odpadkový koš. Všichni hází všechno na zem, hlavně použité tácky nebo kelímky ze street food. My na to prostě nejsme zvyklí. V noci odpadky uklízí četa zametačů. V Hanoji a v Sapě jsme popelnice viděli, ale většinou byl binec i kolem nic. Zajímavé bylo sledovat popeláře. Svozové auto nevyklápělo popelnice přímo, ale muži odpad z popelnice vyklopili do velké lžíce upevněné vzadu na vozidle a z té se pak odpad teprve vyklopil do auta. Pokud nefungoval píst, zvedali lopatu ručně pomocí páky. Co se pokazí, už se neopravuje.
Skládky odpadů jsme také viděli, samozřejmě bez izolace, odpad sypali přímo do rokliny. Po Hanoji chodily ženy a vybíraly z popelnic PET láhve a plechovky. Pravděpodobně se to tu dá zpeněžit. Ve srovnání asijských zemí prý není ve Vietnamu tak velký nepořádek, jako například v Indii, ale na mě byl velký docela dost.
Text: Alexandra Prejdová
Fotografie: Jan Prejda
Všechny články z naší cesty severním Vietnamem:
- Severní Vietnam (1): Cesta severním Vietnamem bez cestovky a bez průvodců
- Severní Vietnam (2): Hlavní město Hanoj, ostrov Cat Ba - plovoucí rybářské vesnice
- Severní Vietnam (3): Oblast Ninh Binh - lodičky Tam Coc a Trang An, Hoa Lu, buddhistický komplex Bai Dinh
- Severní Vietnam (4): Oblast Mai Chau - rýžová nížinná pole, čajové plantáže Moc Chau
- Severní Vietnam (5): Provincie Ha Giang – hory na severu, Lũng Cú – vlajková věž
- Severní Vietnam (6): Oblast Sa Pả (Sapa) – vesnice etnických menšin, rýžové terasy
- Severní Vietnam (7): Oblast Mu Cang Chai - nejkrásnější rýžové terasy
Přidat do oblibených uživatelů
Mapa
Ubytování
Počasí
Letenky Phú Cường
Půjčovna autPříspěvky z okolí Severní Vietnam (1): Cesta severním Vietnamem bez cestovky a bez průvodců
