Seznámení s Českým krasem, KARLŠTEJN.

      Už dávno jsem zde chtěl zavítat a hlavním cílem mělo být podle některých lidí nejúchvatnější místo celého Českého krasu. To popíši patrně až v dalších dílech, ale již teď mohu říct, že mě naprosto uchvátilo. Nejprve ovšem po pořádku. Z Ostravy jsem se expresem dopravil do Prahy, kde jsem byl poměrně brzo, chvíli po půl deváté v sobotu. Měl jsem i dost času na to abych si prošel pražské hlavní nádraží a zjistil, kde se prodávají jízdenky. Měl jsem sice celodenní lístek, ale u zpátečních spojů bylo třeba zakoupit i místenku. Kdo ví jak rychle se vrátím zpět a kolik času budu mít. Určitě jsem jej nechtěl ztrácet hledáním pokladen. Netrvalo to dlouho a už jsem byl před nimi, teď už se jen zorientovat s označením nástupišť. Oproti nedávného výletu přes Brno to byla naprostá pohodička. I na výlet jsem měl spoustu času, zhruba osm hodin. To již umožňovalo zajímavější výlet. Později jsem si uvědomil, že jsem si opět (klasicky) naplánoval solidní sousto na to, že jsem zde poprvé. Vše vyšlo tak skvěle, že zážitky mi určitě vystačí na více povídání. Před devátou ráno jsem z pražského hlavního nádrží vyjížděl Elefantem ve směru Karlštejn. Netrvalo dlouho a z mostu vidím skálu pod Vyšehradem, dále vlak pokračuje přes vesničky nejroztodivnějších názvů. Zpestřením pro mě byla i délka Elefantu. U nás na Ostravsku jsem zvyklý na krátké jednotky, skládající se z jedné „řídící“, jedné „sedmdesátjedničky“ a jednoho „motorového“ vozu. Zde ovšem bylo „071“ tolik, že jsem je raději nepočítal. :-)

 

      V některých zatáčkách jsem dokonce viděl i začátek vlaku. V posledním okamžiku před zastávkou „Karlštejn“ jsem „JEJ“ zahlédl. Hrad o kterém se všude píše a všichni jej znají. Bude tam vůbec? Nebo bude schovaný někde v lese a já ho budu muset teprve někde objevit? Bude to malý nenápadný „hrádek“ nebo dominanta místa? Musím přiznat, že Karlštejn nebyl zdaleka mým hlavním cílem. Kdyby jen čistě náhodou nebyl na plánované trase, tak bych k němu asi ani nešel. Možná i právě proto mě ani v nejmenším nezklamal. První pohled, ne v učebnicích, turistických průvodcích či jiných knihách, ale skutečný mezi obrovskými kopci mě naprosto uchvátil. Byl to jen mžik, ani ne sekunda, ale pamatovat si na něj budu do konce života. Pohled, který se hluboce zaryje do paměti. Mžik, který mě krásně naladil na celý výlet. Žádný malý hrad, ale obrovská věž, která z té dálky vystoupila jako nějaký tajemný přízrak. Okamžik, při kterém mi skutečně přeběhl mráz po zádech. A to takový, jako už dlouho ne. Výraznost okolních vršků i to, že prakticky vše zde je národní přírodní rezervace, zde dodávalo naději, že místo bude zážitkem (a bylo). Všichni o Karlštejnu básní a teď již zbývá jen pár okamžiků abych jej viděl i já. Skutečně zde je, není to žádná pohádka, žádná iluze či jen mlhavý opar. Abych jej viděl v plné kráse, tak ještě budu muset nějakých pár set metrů ujít.

 

      Je hezky a z vlaku vystupují davy. Nasadím svižné tempo, protože toho mám spoustu v plánu. Není problém abych ty davy mířící jedním směrem „předešel“. Získanou pozici v „pelotonu“, ale zase rychle ztrácím, protože oku neušly skalní výchozy. Dobře se říká „odolat“, ale už doma při studování mapy jsem věděl, že by zde mělo být místo geologicky nesmírně zajímavé a to bych nemohl jen tak minout. :-)

 

      Od vlakové zastávky je to přibližně 300 metrů ke křižovatce s jinou cestou, kde se odbočí doleva a přejde most přes Berounku. Za mostem budou davy mířit doprava, ale já jdu jen kousek zase doleva a dalo by se říct, že již po pár metrech vidím cedulky v několika jazycích popisující danou geologickou zajímavost vystupující na povrch. Spíše výchozy než „skutečná“ skála se jmenují oficiálně „Budňanská skála“. Na blízkých informačních tabulích je napsáno spousta zajímavého. Tedy především o co se jedná a čím je toto místo významné. Útvar se nachází v Blanické brázdě z období barandienského paleozoika. Nachází se spodní části jižního svahu kopce Javorka. Kdo se alespoň trochu zajímá o speleologii, tak mu může být název „podezřelý“. Nemýlí se!

 

      Vrcholy Haknová, Plešivec a Javorka jsou ony výrazné kopce mezi nimiž jsem na mžik zahlédl samotný Karlštejn. V menším měřítku mě připomínal spíš některá místa na Slovensku při cestě od nás z Moravy například do Martina. Ve skutečnosti, ale „karlštejnské“ vrcholy nedosahují žádných závratných nadmořských výšek. Javorka 384 m.n.m., Plešivec 363 m.n.m. a Haknová 402 m.n.m. Budňanská skála je vzorovým příkladem hranice mezi geologickými obdobími siluru a devonu. Významná je především tím, že se jedná o pomocný mezinárodní stratotyp hranice mezi silurem a devonem schválený v roce 1972 na Mezinárodním geologickém kongresu. Taktéž jde o slavnou lokalitu paleontologickou z období života samotného Barranda. V nejvrchnějších částech odkryvu jsou i čtvrtohorní sedimenty z období pleistocénu. Nacházíme se již dost daleko od hranice s Moravou a tak není překvapením, že se jedná o český masív, prevariské paleozoikum a krystalinikum. Z hlediska horninového se jedná především o břidlice a vápenec.

 

      Kdo má rád filmy a to vojenské, možná mu bude most „nějaký povědomý“. Podobný most (vzhledově) byl o něco dále po proudu Berounky v záběrech filmu „Copak je to za vojáka...“ S Karlštejnem i celým Karlštejnskem se váže více filmů nebo záběrů. Nejslavnějším asi bude „Noc na Karlštejně“ a dále „Jan Hus“, „Velká sázka o malé pivo“, „Co je doma, to se počítá“, ale také třeba kdysi dávno i slavná soutěž o historii naší země: „O poklad Anežky České“. O něco dál, v tajemném velkolomu (zatopených lomech) „Velké Ameriky“ se například točil „Vrah skrývá tvář“, „Malá mořská víla“, „Limonádový Joe“ a „Zámek nekonečno“. Na hlavní silnici mezi Srbskem a Karlštejnem se pořizovaly i záběry z cesty do Itálie ve filmu „Slunce, seno, erotika“.

 

      Od odkryvu se vracím k mostu a pokračuji po cestě po proudu Berounky a najednou míjím „bunkr“. A ne tak obyčejný, je neobvykle pestrý. Jak moc dobrý nápad je dělat historické pevnosti strakaté nevím, ale určitě mě zaujal, že jsem se musel zastavit. Přes mříž bylo vidět i trochu dovnitř. Jedná se o karlštejnské „Muzeum lehkého opevnění“. Jako na mnoha dalších místech se jeho vznik datuje k roku 1937. Je zajímavé, že zde můžeme spatřit obranné pevnosti s více než půl tisíciletí velkým časovým odstupem. Muzeum se nachází v „klasickém“ lehkém opevnění vzoru 37. Pro nás v okolí Ostravy, Opavy, Bohumína i dále na „linii“ toto není až tak nevšední, na severu Moravy máme i větší pevnosti, pěchotní sruby a podobně. Pro lidi ve „vnitrozemí“, ale mohou být vzácnější a nepochybně je hlavně v dnešní době určitě rozumné, když především ti mladší poznají na vlastní oči víc než to co je často v nezáživných učebnicích dějepisu napsáno.

 

     Odbočuji doleva a začínám stoupat k samotnému hradu Karlštejn. Po levé straně míjím kostel svatého Palmácia a dále vidím spoustu zajímavostí, které bych ani nečekal. Nachází se zde několik muzeí, překvapilo mě zejména „Muzeum betlémů“. Dalšími jsou: „Muzeum uniforem“ a „Dům hodin“. Mým očím nemohl uniknout ani nápis „Karlštejnský mikropivovar“. Na pivo jsem bohužel čas neměl a díky opatřením „vládců“ by asi bylo i zavřeno. Pivovar by se měl specializovat na nefiltrovaná, nepasterizovaná piva. Což je jen jeho obrovským plusem, alespoň v mých očích. Bohužel chuť hodnotit nemohu, nepil jsem. :-) čekala mě ještě daleká cesta k lomům Velké Ameriky, Bubovickým vodopádům a k „třešničce na dortu“, skvostu celého Karlštejnska – ke svatému Janovi pod Skalou. Nebude moc překvapením, že VELELÁKADLEM které mě tam táhlo, byl obrovský skalní masív, který jsem znal z mnoha knih i videí na internetu, ale ne na vlastní oči.

 

     Už teď mohu říct, že překonal veškeré mé nejsmělejší představy. Asi i osud chtěl, abych si výlet pamatoval hodně dlouho. Ke sv. Janovi docházím jako unavený (ne až tak moc), ale vcelku již dosti žíznivý poutník. Inu litr a půl vody v PETce za teplejších dní není mnoho. Velká změna oproti kopcům a lesům v Beskydech, kde nemám problém najít zdroj vody, tak v krasu tomu bývá úplně jinak. Spousta toků není na povrchu, ale pod zemí. To jsem si neuvědomil. „Žízeň“ byla nosným „tématem“ dobré druhé poloviny cesty ke sv. Janovi. Prakticky jsem se z PETky vody po celou cestu nenapil, protože jsem nemohl tušit jak obtížná cesta mě ještě může čekat. Ona zásoba vody byla pro mě nemalou psychickou vzpruhou. Doufal jsem v to, že „svatý pramen“ bude téct a že bude přístupný, ale jistotu jsem neměl. Ale o tom všem v dalších dílech povídání o Českém krasu.

 

     Zážitků během cesty je taková spousta, že určitě vydá na spoustu samostatných článků. Teď ze začátku jen uvedu, že výlet byl velice poctivý a na vlak v Srbsku jsem přišel spokojeně unaven z „poctivé práce“. :-) Výlet, který mi dává spoustu další otázek a inspirací kam zavítat jindy. Také pocit tajemných míst známých jen úzké skupině lidí, míst o kterých se tolik nepíše a která vyžadují spoustu znalostí a hlavně zkušeností. Míst, která mnohonásobně překonávají malost člověka. Něco co je mezi Nebem a Peklem. Místa do kterých jdou jen ti nejlepší, nejzkušenější a nejodvážnější. A taktéž ti kteří na to mají povolení (výjimku). Pro nás ostatní, běžné smrtelníky, nezbývá (většinou) nic jiného než si o tom jen číst v literatuře. Míst, kterých se někteří bojí jak ničeho jiného a další naopak přitahuje jako magnet. Není náhodou, že se oblast jmenuje „Český kras“.

 

     Na konci cesty Karlštějnem opustím žlutou turistickou trasu a připojím se na dálkovou červenou E10 – Svatojakubskou cestu. Červená trasa mezi Karlštejnem a sv. Janem je také první naší turistickou značenou trasou, která je stále udržovaná. Silnici musím opustit a dále pokračovat pouze po červené. Chůze nebo jízda autem dále po silnici není možná, protože prochází národní přírodní rezervací Karlštejn. Národními přírodními rezervacemi je možné se pohybovat pouze a jen značenými turistickými trasami. Na jiné účely je třeba mít schválenu výjimku ze zákona 114/1992 Sb. Červená turistická trasa začíná prudce stoupat. Není se čemu divit, musíme se dostat ke hradu stojícím na skalní vyvýšenině, která je asi nejlépe vidět od Muzea Betlémů. Tento pohled je asi nejkrásnější na celé cestě okolo. Bohužel z opačné části brání pohledu spousta náletových dřevin a keřů, případně příliš velká „blízkost“ hradu pro vhodný záběr a rozumnou kompozici. Snad se alespoň něco podařilo. :-)

 

      A když jde o hrad, tak se pokusím také alespoň o nějakou historickou „vizitku“. Nejprve se mělo jednat o jednoduchou jednověžovou stavbu. Později se rozhodlo, že bude sloužit jako místo ochraňující královské klenoty a tak se začal postupně rozšiřovat o další věže. Podle kroniky nikoho menšího než Václava Hájka z Libočan se stavět začalo 10.6.1348. Možná se ale začalo již v roce 1346 a hrad byl dokončen o necelých dvacet let později. S největší pravděpodobností zde byly korunovační klenoty převezeny na příkaz Karlova syna Václava IV. Pochopitelně vzhledem k důležitosti a vážnosti celého přesunu se o něm patrně moc nemluvilo a asi ani nejsou známy jakékoliv záznamy o této události. Během husitských časů byly klenoty z bezpečnostních důvodů převezeny do zahraničí a sem se vrátily až v roce 1436.

 

     Každý správný hrad musí být opředený bájemi a pověstmi. Nejznámější patrně bude zákaz vstupu ženám. Toto ovšem není úplně pravda. Traduje se, že samotný a nejvyšší císař římský a král český Karel IV řekl něco v tomto smyslu:

 

    „Tímto listem na věčné časy zapovídáme, aby žádný na věži zámku Karlštejna, na kteréž předpověděná kaple jest ustavena, s ženou spáti či ležeti směl.“

 

     Každý si může tuto větu „přeložit“ po svém, ale určitě se nejedná o úplný zákaz vstupu „slabších“ poloviček.

 

     Také se tvrdí, že na hradě strašila a možná i nyní ještě straší „Čachtická paní“. A možná ne jen jedna. Už jen z jejího jména se asi moc pravděpodobná tato pověst nejeví, když Čachtice jsou na Slovensku nedaleko moravsko-slovenských hranic. Není asi příliš reálné, že by mohla strašit na dvou místech zároveň. V obou případech se popisují její stejné zvrhlé choutky. Podle všeho i v případě „slovenské“ Čachtické paní bylo ve skutečnosti všechno jinak. Jedinou jistotou je, že se jedná o skutečnou historickou postavu nebo spíše postavy. V případě té z Čachtického hradu nedaleko obce Višňová se jednalo o Alžbětu Nádašdyovou, později Bathoryovou narozenou 7.8.1560 ve východním Maďarsku a konec života strávila v Čachticích. Soud s ní začal na jaře 1610, ale samotná Bathoryová se na něj nikdy nedostavila. Zajímavé je, že soud odsoudil její pomocníky k trestu smrti, ale o Bathoryové se mluví jen to, že byla uvězněna na svém vlastním hradu a to až do své smrti 21.8.1614.

 

      Naopak v případě „karlštejnské“ Čachtické paní se prý jednalo o Kateřinu z Komárova, později Bechyňovou z Lažan. Zemřela dříve než slavnější vražedkyně ze Slovenska, v roce 1534. Kateřina byla prý velice krutá a i sebemenší prohřešky svých poddaných velmi tvrdě trestala. Většina z nich to nepřežila. Její manžel Jan Bechyně si, mírně řečeno, nepadl do oka s děkanem karlštejnské kapituly Václavem Hájkem.

 

     Ano, stejným Václavem Hájkem, který pocházel z Libočan a napsal slavnou kroniku. Je otázkou jak moc se držel „kronikářské cti“ a jak moc přesně se snažil popisovat dění těch časů. Soud nad Kateřinou se konal v Pičíně nedaleko Příbrami v roce 1533. Předsedou soudu byl Vojtěch z Pernštejna. Poddaní se báli proti Kateřině vypovídat až se nakonec odvážil promluvit jeden pražský známý oběti, což dodalo odvahu i ostatním a nakonec byla Kateřina odsouzena k jedné z nejhorších smrtí – byla vydána napospas hladu a tvrdým podmínkám v Prašné věži u Pražského hradu, kde přibližně po roce od vynesení rozsudku zemřela. Zvláštní je, že dva dny po ní i její soudce Vojtěch z Pernštejna. Lidé říkali, že ho „prý stáhla s sebou...“

 

    Další významná postava historie, Mikuláš Dačický z Heslova, ve svých pamětech píše:

 

    „ V pátek před Hromnicemi paní Kateřina Bechyňová odsouzena hrdla, protože několik děveček zabila, potom ji z vězení Mihulky, tak řečeného, umrlou vytáhli.“

 

     Další pověst vypráví o knížeti nějakou dobu pobývajícím na Karlštejnu, jehož ovšem jeho poddaný neměl rád. Jednou na hrad dorazil slepý muzikant se svým věrným psem. Kníže mu dovolil na své večeři zahrát. Poddaný v nestřeženém okamžiku nasypal knížeti do číše s vínem jed. Kníže nic nevědíc, se chtěl slepému muzikantovi odvděčit a tak mu nechal napít se z jeho číše. Muzikant se nestačil číše ani dotknout a jeho věrný pes obětoval svůj život za svého pána. Víno vypil a padl mrtvý k zemi. Za nějakou dobu na to zemřel i slepý muzikant žalem po svém věrném čtyřnohém KAMARÁDOVI.

 

     Inu, komu může více člověk věřit než „ČTYŘNOHÝM LIDEM“. Schválně píši velkými písmeny. Kdyby všichni lidé dneska byli tak oddaní a obětaví jako psi, tak by svět byl skutečným rájem.

 

     Kdo má rád tajemno, tak uvedu, že pod nádvořím prý byla objevena i jakási spojovací chodba z patnáctého století. Tím naváži i na závěrečnou část článku, kde se trochu zmíním i o dalším tajemném podzemí (když se oblast na které Karlštejn stojí jmenuje Český kras).

 

     U hradu nemůže chybět ani studna a ta je věru hluboká. Spadá až do hloubky 80 metrů do jíž je voda přiváděna z Bubovického potoka. O něm se v dalších článcích snad také zmíním v souvislosti s nevšedními Bubovickými vodopády. Z bezpečnostních důvodů byli všichni, kteří o stavbě studny něco věděli popraveni – aby nemohli vyzradit tajemství případnému nepříteli, který by mohl vodu otrávit. Jednalo se o středověk a život každého tehdy vždy visel na vlásku. Na to bychom dnes, v době míru, neměli zapomínat.

 

     A aby se lidé na Karlštejně ještě více báli, tak se tvrdí, že po hradu chodí kolem tuctu, možná i více „Bílých paní“. Prý jsou to duchové zabitých dívek Kateřinou Bechyňovou. Někde se tvrdí, že jich bylo čtrnáct, někde dokonce až třicet. Ať tak či onak, není radno se těmto pověstem smát, protože, když se zešeří, tak se této velké přesile bude jen těžko odolávat. A to se ještě nebudu zmiňovat o duchovi německého vojáka nebo trestance Hanse Hagena v jen pár kilometrů vzdálených hlubokých zatopených lomech Velké Ameriky, jež budou velkým tématem mého druhého dílu článků o Českém krasu, respektive „Karlštejnska“ (NPR Karlštejn).

 

     Kras je o jeskyních. O jeskyních vytvořených především účinky vody (oproti pseudokrasu, kde voda působí také, ale přece jenom trochu jinak). Ke všem těm duchům pohybujících se po hradu i jeho okolí je třeba uvést i blízkou nepřístupnou jeskyni „Na Javorce“. Ano, měla by se nacházet někde na kopci, kde stojí i tento nejznámější český hrad. Se svou délkou přibližně 1150 metrů patří na páté místo jeskyní Českého krasu. Informace opět čerpám z „bible“ jeskyní České Republiky vydané AOPK, ale již před více než desítkou let. Situace na mnoha jeskyních se mohla výrazně změnit a na mnoha z nich mohlo dojít k „prolongaci“, dalšímu prodloužení průchozích, průlezných či proplavatelných chodeb.

 

     Český kras je nejrozsáhlejším krasovým územím naší země vytvořených především v silurských a devonských vápencích. Chytrá kniha o jeskyních vydaná před více než deseti roky hovoří o necelých sedmi stech jeskyních krasových a třicítce jeskyní pseudokrasových. Jedná se o pás 32 kilometrů dlouhý a osm kilometrů široký. Krajina je velice pestrá a výškově i profilově různorodá. Významnými toky v krajině jsou Berounka zejména v oblasti Srbska, Tetína a Karlštejna a jejím přítokem nazývaným Kačák nebo i Loděnice. Co mě při výletu zaujalo, byly hluboké, i když ne vždy úzké kaňony s mnoho desítek metrů vysokými skalními stěnami. Možná u Karlštejnu ještě ne tak výraznými – to přišlo po cestě, zejména v oblasti sv. Jana pod Skalou a údolí Loděnice s mnohdy výraznými lomovými stěnami. Ty podrobněji popíši v dalších článcích o Českém Krasu v oblasti NPR Karlštejn. Český kras má taktéž složitě vrásněné vrstvy usazenin. Z období siluru jsou zde především dávné podmořské vyvřeliny a břidlice. Mladší období devonu střídá vápencové a břidlicové vrstvy podobně jako důvěrně známý „flyš“ Vnějších Západních Karpat vzniklých z úplně jiných usazenin (především jílovců a pískovců). Většina jeskyní Českého krasu je tvořená ve vrstvách pojmenovaných po vesnici přes kterou jsem z Prahy do Karlštejna jel a to „Lochkov“.

 

    Nejvyšší (nejmladší) usazeniny jsou v oblasti Srbska, které si nepochybně zaslouží vlastní článek pro svou pohádkově kouzelnou atmosféru. Oblast Českého krasu a její vývoj je tak nevšední, že si s ním lámou hlavu i ty největší mozky a zdaleka není úplně jasné jak to bylo ve skutečnosti.

 

     Nyní se konečně dostanu k přírodní zajímavosti, v očích jeskyňářů asi jedné z nejzajímavějších jeskyní Českého krasu, k jeskyni „Pod Javorkou“, někde označené také jako jeskyně „Na Javorce“. Chytrá kniha kniha opět říká, že má dva vstupy přibližně padesát výškových metrů pod vrcholem. Prohlížím si mapky, profily a spoustu nevšedních fotek. Dívám se na některé fotky i na internetu. Dívám se třeba na lanový žebřík vedoucí do jakési propasti kde dno není vůbec vidět. Vzpomínám si, ač to bylo již hodně dávno, na pár moravských jeskyní, kde jsem měl tu čest se alespoň na okamžik podívat. Vzpomínám si na pocit, kdy jsem hledal odvahu se poprvé vydat na lanový žebřík, který se pohyboval všemi možnými směry, jen ne těmi, které bych chtěl. Vzpomínám jak jsem se v jednom okamžiku držel asi jen rukama. Ani to, že jsem před sebou měl lano, které mě pro tyto případy mělo jistit, mi příliš mnoho klidu navíc nedodávalo. Když se konečně nohy dostaly zpět na příčku a já se opatrným opřením o skalní stěnu snažil nepříjemný vlnivý pohyb žebříku uklidnit, tak mi hlavou procházely nejrůznější myšlenky. Asi nejvíce ty, jestli byl vůbec dobrý nápad, že jsem tam lezl.

 

     Podobně si vzpomínám na sestup jednou úzkou, ale hlubokou propástkou jen rozporem, bez jakéhokoliv jištění. Hojně používané tvrzení „že z rozporu se nedá spadnout“ v tom okamžiku nějak ztrácelo svou jistotu. Viděl jsem jen velkou svislou stěnu před sebou, cítil tu za sebou a pode mnou jen černo-černou tmu, jejíž hloubku jsem mohl jen hádat. Dva, tři, deset nebo třeba třicet metrů dolů? Protože jsem pod sebe mnoho neviděl, tak jsem byl víc než vděčný za rady místního jeskyňářského znalce. Ač se v rozporu dá udržet prakticky na ledasčem onen menší stup byl pro mě v tom okamžiku velevelký ostrov jistoty. Pak již stačilo jen pár kroků přetraverzovat doprava a za chvíli jsme byli v nejhlubším místě jeskyně.

 

     Vzpomněl jsem si na pocity, když jsem se posouval úzkou plazivkou pod obrovským skalním blokem v délce možná pět možná sedm, možná i více metrů. Stačilo by, aby klesl třeba jen o deset centimetrů a cesta zpět by byla velmi, velmi ztížena. K čemu v tom okamžiku byla představa, že když to zde takhle vydrželo tisíce let, proč by nevydrželo třeba ještě hodinu? To mě klidu nepřidávalo a byl jsem rád, když jsem se z této úzké plazivky dostal do prostornějšího většího „dómu“.

 

    Tyto všechny dávné vzpomínky mi přišly na mysl, když jsem si četl o jeskyni „Na Javorce“. Zde by vše bylo ještě v mnohem výraznějších rozměrech. Podle „jeskyňářské bible“ má mít denivelaci 107 metrů a celkovou délku průlezných chodeb 1150 metrů. Podle novějších zdrojů má již být hloubka jeskyně 129 metrů a celková délka přibližně 1800 m. Podle jednoho článku se má jednat o úzké chodby (to bych čekal) vybavené i žebříky (to už tak běžné být nemusí). Zajímavostí jeskyně jsou i excentrické krápníky o délce přesahující i deset cm. Jak už to tak v jeskyních velmi často bývá, pojmenování jejích výraznějších částí bývá velice nevšední. Tak v jeskyni „Pod Javorkou“ nalézáme místa označené:

 

- Větrná šachta

- Rozvodí

- Karakorum

- Kravál

- Zátiší

- Jinovatka

- Užovka

- Půda

- Bezzubá

- Dvě tlamy

- Zubatá

- Chrlítko

- Chrlič

- Digitální komín (právě zde se mají nacházet nevšední excentrické krápníky)

 

     a mnoho a mnoho dalších…

 

     Jedná se o jeskyni veřejnosti nepřístupnou a navíc na území národní přírodní rezervace. To i vzhledem k profilu, který je často propasťovitý a patrně i pouhý přístup ke vstupům u skal asi úplně nejbezpečnější nebude. Taktéž může každý nevítaný návštěvník mít postaráno o „pěkné ocenění“ svého nepovoleného vstupu – na Javorku nevede žádná turistická trasa. Ti, kteří se chtějí s klidným svědomím podívat do jeskyní, tak mohou „přeskočit“ pár kopců, v tomto místě by se dalo říct, že se přístupné jeskyně nachází jen o pár lomů dále v „Čertových schodech“. O místě by se asi dalo psát a psát, ale míněné krátké letmé seznámení s místem „poněkud“ nabobtnalo a tak pro dnešek skončím.

https://www.youtube.com/watch?v=j7zeRRfLcX4

https://www.youtube.com/watch?v=Pi2WSYH-2SU

https://www.youtube.com/watch?v=dl1S_hzxXp0

https://www.youtube.com/watch?v=mbRiJzxceUs

https://www.youtube.com/watch?v=_mb2wp5N94U