Sítenské údolí

Máma zase potřebovala vyřešit problém. Přišla jí přihláška na výcvikový tábor jezevčíků a ona si s ní nevěděla rady. A ona, tam někam do Podšumaví musí jet. Koneckonců jsem jí to kdysi, když psí holka byla štěnětem a chovatelka, od které jí má ji začala lákat, slíbil. Teď už je to poněkud nezvedená slečna a došlo k nejhoršímu. Jo a zapomněl jsem se zmínit, že mamince bude letos 77 let.

Tábor má být v půlce června a v rámci průpravy na kopce Podhůří Šumavy jsem se na Sítnou, kde máma bydlí, šel pěšky a trochu oklikou. Dlouho jsem nebyl v Sítenském údolí. Vlastně od té doby, kdy jsem přestal učit na vedlejší stavební průmyslovce, to jsme tam měli některé praktické hodiny. Třeba při ukázkách průvodních jevů svahových pohybů nebo, v pozdější době, jsme i průběh revitalizace sledovali. Však se pan učitel, i přes určitou nedůvěru k záměru, na projektu podílel.

A není to zrovna úplně blízko. Pravda, většinou to jde z kopce, přes čtvrť Svépomoc, kde mě znovu zaujala odborná úprava aleje, kolem kolonie domků z období druhé světové (většina z nich už ale svůj svéráz ztratila), potom trocha podnikatelského baroka. Následuje sešup k místům, kde byl před desítkami let vchod do místní zoo, a už jsme skoro na místě. Přejde se jen ulice Dr. Foustky a jsme vlastně v údolí.

Po zoologické zahradě není ani památky a jen cvičené pamětnické oko dokáže zjistit zbytky bývalé kladensko-nučické dráhy. Dokonce i vechtr je k nepoznání a za plotem jedno z domků se ozývají z klece papoušci.

Cesta začíná být opravdu parková a objevuje se místní dominanta, pekárny.

Je s podivem, že se tu opravdu dosud peče chleba a rohlíky a zároveň jsou i poměrně zachovalé i historické budovy. Pravda, ochranná zeď by toho už moc neochránila, stačilo by vyndat pár cihel, a ostnatý drát je zbytečný. Ale komín a okolní budovy jsou ve stavu dobrém. A dokonce letopočet se nám tu zachoval.

V tomhle údolí pramení jedna z větví Dřetovického potoka. On je dost zvláštní, tenhle potok. Jeden pramen má pod nádražím Kladno-město, další tady a další opravdu u nás v Kročehlavech, na kraji lesa Dlouhé boroviny a ještě další pod bývalou kročehlavskou sokolovnou. Nemají to potůčky lehké. Jeden v zatrubnění podtéká bývalý areál Poldi SONP, jiný (no právě tenhle) právě pekárnu, kus města a zase kus průmyslové zóny, nad dalším postavili něco, čemu kamarád říká blbokrám a do posledního ústí kanalizační odlehčovač, který, než se postavila retenční nádrž, způsoboval docela pěkné povodně. Těch zpevněných ploch už je přeci jenom moc. A všechna voda jde samozřejmě do kanalizace. Ale to jsem najednou úplně jinde, na opačném konci města. Vrátím se k tomuto údolí a tomuto potůčku. On není moc vydatný. Z mnoha pramínků, které pamatuju jako kluk, se dochovaly dva. Jeden až na samém konci, až skoro u zimního stadionu, druhý kousek za pekárnami. Ten odvodňuje jižní svah údolí. A těsně pod ním nám vznikl v rámci úprav, kterým se módně říká revitalizace, rybník. Upozorňováním na poněkud pochybnou stabilitu svahu nad ním jsem dosáhl tenkrát změny projektu (hromadit pod takovým jevem vodu bývá poměrně rizikové). Mezi vodním dílem a oním svahem vznikla přitěžovací lavice, po níž vede chodník. A ejhle, drží to už pěkných pár let.

Po hrázi právě probíhaly závody dálkově ovládaných autíček (ovladačům bylo tak mezi třiceti až čtyřiceti), těm jsem se opravdu plést nemohl. Tak jen obrázek horní části vodního díla jsem mohl pořídit. Ale i při tom jsem zaznamenal poněkud podivnou barvu vody a rybičky, které se tu hemžily.

Ani nevím, kde se tu vzaly, ale barva byla povědomá. Viděli jsme jí s kamarádem na jiném rybníce, v podstatě nedaleko. Je trochu větší a po vyčištění z něj udělali rybářský revír. Kamarád tenkrát byl z titulu své funkce kontrolovat kvalitu povrchových vod, mě si k tomu pozval, jen tak na výlet (no, já o těch potocích trochu něco věděl, takže jako navigátora), a z vody obdobně podivné barvy jsme odebrali vzorek. Ani on, expert, nevěděl, co je to za podivnou řasu či sinici. Nebylo to ani jedno, přítok byl malý, ryb hodně, ryby prostě plavaly ve vlastních výkalech. Dokázáno pod mikroskopem. Podobné to bude asi taky. Ten „hlavní“ přítok do Rybníčku je možná ještě slabší, než ten, který odvodňuje svah. Ale krásnou kaskádu tu udělali.

Pod mostem, který se nám tu vypíná, mělo být, podle původní studie, Bludiště. Nakonec tu vzniklo docela půvabně vyhlížející seskupení pískovcových balvanů. Jak dlouho tu vydrží, bůh suď. Pískovec tohoto typu není příliš odolná, natož blbovzdorná, hornina.

Blížila se třetí odpolední, už jsem věděl, že máma bude skoro doma z venčení divého zvířete, začal jsem tedy stoupat k sídlišti. A pohledy se otevřely.

Napřed můstek přes potůček ztrácející se v zeleni, ve vyšších partiích Výhledy na protější stranu údolí. Třeba altán u jedné z vil, nebo secesní prvky na dost zrenovovaném sídle.

Nadmořskou výšku, kterou jsem během procházky ztratil, jsem znovu z větší části nabyl. Ale zdárně jsme se s mámou potkali, čas byl vypočítán přesně, přihlášku vyplnili a to, co mě čeká po čtrnáctém srpnu, bude určitě na mnoho vyprávění.

P.S. : Teď už mi jen držet palce, za dvě hodiny odjíždíme.