Skalnatý vrchol Sýkoře

U panorámatu podhorských obcí většinou v pozadí nechybí kulisa v podobě dominantního kopce či hory, k jejichž úbočí se dědinky a městečka tulí jak kuřátka ke kvočně. U Rožnova a Frenštátu je to mohutný Radhošť, u Brumova-Bylnice majestátní Holý vrch… a v Lomnici u Tišnova je tím kopcem Sýkoř. Z pohledu orla skalního by se jednalo jen o něco mezi větším krtincem a Gerlachem, ale my trochu znalí geografie víme, že se jedná o nejvyšší vrchol Sýkořské hornatiny, který dosahuje nadmořské výše 704 m a je vzdálen asi 5 km od Lomnice.

(Na mapách se většinou označuje kótou o dva metry nižší, ale podle dvou tišnovských odborníků – geologa a přírodovědce, se jedná o omyl.)

Zajímavostí Sýkoře je, že se v bezprostředním okolí jeho vrcholu nachází jedna přírodní rezervace – PR Pod Sýkořskou myslivnou a hned několik přírodních památek (PP Míchovec, PP Horní Židovka a PP Synalovské kopaniny.) Až na tu poslední jmenovanou je tvoří enklávy dosud zachovalých bučin, které v kontrastu s okolním terénem - jemuž ještě donedávna vládl smrk, ale zlikvidoval ho rozežraný brouk kůrovec – působí jak ostrovy života v pustině.

 

Také kolem vrcholu Sýkoře se nachází chráněné území v podobě PP Sýkoř o rozloze 96,5 ha, která dá na tu předtím viděnou hrůzu alespoň na chvilku zapomenout. V rámci Českomoravské vrchoviny se jedná o poslední rozsáhlé zbytky typických bučin s vtroušeným javorem klenem (stáří některých stromů je až 250 let) a původním složením bylinného podrostu. Odborníky v něm zaujme violka lesní, bukovník kapraďovitý či kapraď samec. Na zemi možno uvidět střevlíkové brouky, ve vzduchu pak poletovat některé druhy vzácných motýlů jako zavíječe běloskvrnného, šedokřídlece říjnového či okáče černohnědého. Z ptactva se vám možná představí datel černý, žluna šedá, holub doupňák, budníček lesní anebo lejsek malý…

 

Z pohledu geomorfologů je pak území nejen této přírodní památky (ale i těch druhých) takovým malým rájem na zemi, neboť se tu ve množství víc jak velkém porůznu vyskytují pozoruhodné tvary reliéfu, které nám pro potěšení připravila už doba ledová. Kromě skalek, kryoplanačních teras a balvanových proudů je zde k vidění i několik zajímavých mrazových srubů.

 

Ačkoliv k vrcholu Sýkoře nevede žádná značená tur.trasa, lze se k němu vcelku pohodlně dostat po zpevněné cestě od Sýkořské myslivny. Po půlkilometrovém mírném stoupání se našim zrakům nejprve zjeví bělostná, asi 40 m vysoká věž významného vysílače Radiokomunikací, stojící v oploceném areálu. Pokud se okolo něj po dobře vyšlapaném chodníčku vydáme směrem napravo, pěšina se za koncem plotu stočí směrem k severu a hned za vlastním vrcholem Sýkoře narazíme na první výrazné skalisko, vysoké šest metrů. Tak jako ostatní okolní „kamení“, je i ono tvořeno bítešskou porfyroblastickou či dvojslídnou muskovitickou ortorulou, místy s biotitem či granátem.

O několik desítek metrů dál se z konce vrcholového hřbítku vypíná skvostný mrazový srub, na němž můžeme detailně pozorovat deskovitý rozpad horniny. Skála dosahuje výše 8 metrů.

 

Krásný „kousek“, který jistě potěší srdíčko každého skálomilce… a to se prý na východní straně přírodní památky mají nacházet stěny mrazových srubů, jenž jsou vysoké až 20 metrů!

 

(Jenže jejich průzkum jsem musel kvůli nepřehlednému terénu, nepříliš vhodné obuvi a nedostatku času bohužel odložit až na „příště“...