Loading...
Turistické cíle • Příroda • Skalní útvar
Skalních útvarů se v okolí Ludvíkova nachází tolik, že by je odtud mohli domorodci vyvážet na export a dlouho by nebyl jejich úbytek znát. Všechny se nacházejí na svazích okolních mohutných jesenických hor a jejich jména – Vysoká hora, Na Vyhlídce, Plošina a Žárový vrch jsou jistě nejednomu z vás dobře známa. Nevedou k nim žádné turistické značky a většina se nachází vysoko v okolních stráních, takže se dají nalézt jen za pomoci dobré mapy a neméně dobrého orientačního čuchu.
Existují ale dobře přístupné vyjímky.
Jednou z nich jsou pozoruhodné Skály u ludvíkovského hřbitova, které jsou už delší čas známy horolezcům a o nichž jsem se dozvěděl z jejich webu. V kratičkém informačním textu se o nich píše, že se jedná o soustavu skalních útvarů, táhnoucích se v 400 m dlouhém pásu od hřbitova nad bočním ludvíkovským údolíčkem a dosahujících výše až 30 metrů! Sestávají ze čtyř hlavních bloků, pojmenovaných skálolezci jako K1 až K4 a krom toho se v jejich okolí nachází množství skal nižších.
Tolik informace na netu a nyní fakta:
Při studiu map.cz jsem zjistil, že je zmiňované boční údolíčko potůčkem rozděleno na dvě skalní oblasti. Na tu „horolezeckou“ vyšší část a na další množinu skal, nacházející se jim naproti, rovněž nad obcí.
Když jsem se zde na konci května konečně celý šťastný ocitl, bylo mi štědře přáno hezkým počasím a pohled na největší historickou památku Ludvíkova – barokní kostelík Navštívení Panny Marie jsem si za slunečního svitu náležitě vychutnal.
Pak už jsem vystoupal k blízkému hřbitovu a pod jeho jižní ohradní zdí zamířil na její konec vlevo, odkud měl ke zmiňovaným skalám vést zřetelný chodníček. To všechno do puntíku sedělo a jen co jsem z lučiny vstoupil do lesa, narazil jsem už po 20 metrech na začátek dlouhého skalního pásu. Podle informace z geologických map patří do rozkošatělé skupiny desenských blastomylonitů, (což jak jistě všichni dobře známe) jsou Skály, vypadající zdáli jako rula, ale když přijdeme blíž, zůstaneme před jejich stěnami stát trochu v rozpacích. Zblízka tak totiž nevypadají a chybí i typické vrásy, díky nimž bychom je rádi označili za fylity. Nevěšme hlavu – tyhle kameny jsou sice krystalickými břidlicemi, ale prošly díky velkým tlakům několikanásobnou proměnou, a proto se nám laikům tak těžko určují...
I prošel jsem celý ten skalní pás, radostně využívaný horolezci, na posledním kameni u lesní silničky usedl a zrekapituloval vše to viděné.
Nejprve začnu menšími opravami: skalní pás není dlouhý 400, ale jen 300 metrů. Nejvyšší skalní útvar nedosahuje výše 30 metrů ani náhodou (zřejmě někteří horolezci vlastní oči z Kašparovy krávy), ale dosahuje výše „jen“ něco nad dvacet metrů. Ostatní skalní bloky dosahují výše nadpoloviční, poloviční a třetinové.
Největším zklamáním pak pro mne ale bylo focení skalních útvarů – na otevřeném terénu dodaly sluneční paprsky obrázkům hezkou předletní atmosféru, ale tady v lese, kde listnaté stromy vrhaly na skalní stěny tisíce pruhů a stínů, se jednalo o činnost téměř nesmyslnou a naprosto zbytečnou! (Proto prosím omluvte fotografie v Galerii, které naprosto nevystihují atmosféru viděného a jsou jen nedokonalým ilustračním doplňkem článku.)
Tak, to byla negativa... a nyní už jen to NEJ!!
Pod celým pásem skal prochází dobře vyšlapaný a vcelku pohodlný chodník, kterým vystoupáte od hřbitova až ke zpevněné cestě, po níž prochází trasa NS Muzeum Wide Web. Odsud se můžete buď do Ludvíkova vrátit anebo pokračovat po naučné stezce libovolným směrem.
Chodník nestoupá lesem pod skálami prudce do svahu, ale spíše trochu napříč, takže stoupání není únavné a měli by jej zvládnout všechny věkové kategorie turistů.
Pás skal prochází ve směru východ – západ. Při cestě pod nimi sice nemůžeme obdivovat pozoruhodné tvary, připomínající pohádkové postavy či zvířata, známé z pískovcových skalních měst, ale i tak jsou Ludvíkovské Skály pozoruhodnou ukázkou jesenické neživé přírody.
Stezka, proplétající se pod jejich úbočími, nabízí pohled na zajímavé skalní galerie, bizarní skalky i celé bloky, obzvláštněné několika masívy, z nichž vystupují hlavy a pitoreskní palice skalních polověží a samozřejmě zaujme i ten vysoký skalní věžovitý útes.
Na samém konci skal se změnilo mé postavení proti slunci a já tady narazil na hezky barevné skalní stěny. Pravděpodobně tak vypadají i všechny ty ostatní, ale díky špatné konstelaci Oskara, objektivu mého fotoaparátu a lesního příšeří tohle má očička neviděla...
Závěrem nezbývá než konstatovat, že zajímavá Skalní galerie u Ludvíkova rozhodně stojí za návštěvu a já ji mohu všem milovníků skalních útvarů vřele doporučit!!