Skoro jarní procházka Proboštovem a jeho zajímavostmi

Skoro Jarní vycházka za zajímavostmi v Proboštově u Teplic.

Sluníčko na mě koukalo z venku do oken a mě to nedalo,abych nezapřemýšlela o tom,kam se vydat,když je tak krásný den a ukazuje se,že snad vydrží i do večera.Protože jsem slyšela,že jsou v Proboštově dva zajímavé malované domy a nejen to,ale i obec zaplněná novou výstavbou domů,tak jsem nemeškala,naházela pár věcí do batohu a šla jen tak nazdařbůh na autobus,kterým jsem se chtěla dovézt jen na okraj Proboštova a pak dál už pokračovat za poznáváním obce,kterou jsem vlastně dosud ještě pořádně neprobádala.

Dojela jsem na kraj obce a vystoupila,rozhlížela se okolo sebe a viděla jsem že to,co jsem slyšela je skutečně pravda.Domy byly jak malované, všude krásně čisťoučko,obec by mohla soutěžit o nejlepší obec v kraji……vřele bych doporučovala. Došla jsem k náměstí a viděla Kapličku, o které jsem věděla,že nese název – kaple sv.Antonína.O jejím vzniku a historii se lze dočíst na Informační tabuli,která je připevněna po levé straně dveří kaple a kterou jsem ofotila.Taktéž i z druhé strany dveří kaple je zase pamětní deska v upomínku obětem z 1.světové války. Kaplička je opravená,hezká,je okolo ní malý parčík s lavičkou a se vzrostlými stromy.

Vedle ní dál směrem k silnici na Přítkov stojí zajímavý obytný poschoďový dům a co je zvláštností,že je na něm vyznačena růžovočervenou barvou jeho původní velikost – tj. jedna strana zdi,s namalovanými okny,jak asi kdysi v dávné době byl veliký a kde z jednoho okna v patře vyhlíží jeho bývalá majitelka tohoto domu. Jak jsem si ho tak prohlížela a fotila,tak šla okolo mě jedna „domorodkyně“zastavila se u mě a potvrdila mě,že je to její věrná podobizna- tedy té paní,která v domě bydlela,že ji znala a dokonce mě řekla i její jméno.Jenže bohužel jsem si ho nenapsala a proto taky nezapamatovala. Ptala jsem se,zda dům náleží její rodině,ale řekla mě že ne. Je to zajímavost a nikdy jsem se s něčím takovým nesetkala.Ano v cizině mají Krásné malované domy,to jsem viděla,ale tady u nás takhle „vyšňořené“ domy jsem ještě neviděla.Musím přiznat,že to byl vlastně prvotní zájem jet do Proboštova si tuto zvláštnost prohlédnout a nejen ji.Byl tu ještě další unikát a sice něco podobného ale k tomu jsem se musela prošlapat ještě o kus dál.Nevěděla jsem přesně kde se nachází,i když mapou jsem se tak zhruba orientovala,ale přece jen se zastávám toho sloganu a sice“ Líná huba – holé neštěstí“ a tak jsem se dál informovala další paní,kterou jsem viděla zacházet do domu okolo kterého jsem šla.Tak jsem na ni zavolala,aby mě nezavřela dveře před nosem a ta mě velice ochotně navigovala jak a kudy se mám vydat,ale upozorňovala mě na to,že dům už je vyšisovaný a není takový jak vypadal,když jej jeho majitel „nazdobil“.

A tak moje kroky zaměřily podle pokynů oné paní,napřed doleva,pak Doprava a zas doleva a to už se přede mnou ukazoval dům v plné kráse…..Prý to byla kdysi vodárna a její úpravou si ji nějaký muž upravil ke stálému bydlení. Vskutku zajímavé.Je pravda,že barvy,kterými dům vymaloval už nebyly tak jasné,povětrnostními vlivy již barvy vyšisovaly a vzaly částečně za své,ale stále byly znát motivy a zdobení všech zdí a dokonce i plotu okolo jeho pozemku.Tak jsem si jej prohlédla ze tří stran,na pozemek jsem „lézt“ nechtěla, i když branka byla otevřena a možná že i zvala k další prohlídce.Já ale drzoun zas nejsem a v některých případech mě odvaha i chybí a tak jsem si netroufala.Dům jsem si nafotila a vydala se na zpáteční cestu,rozhlížejíc se po okolí,neboť byly odtud vidět krásně na Krušné hory, v lesích v kopci se zjevovaly domy obce Krupka a Komáří Víška,která ale byla zahalena v oparu,na tu jsem neviděla. Ale co jsem viděla dost velké mračno jak se začalo valit a tak jsem se obávala,aby můj výlet neskončil pořádným lijákem a kam se schovat…neboť deštník jsem si zapomněla vzít.Ale ač se to různě honilo po obloze,žádný průtrž mračen mě nepotkal a já si to nasměrovala k proboštskému rybníku na jeho hráz,kam chodí místní lidé na procházku s pejsky a nebo jen tak……anebo si krátí i cestu z práce domů z Teplic.

Rybník jako takový byl ještě zamrzlý,i když už ne moc,ale ledovou krustu na sobě ještě měl a šlápnout by se na ni určitě už nedalo bez toho,aby se neprobořil.Slunce tam moc neprosvítávalo,neboť ze dvou stran byl obklopen lesoparkem,jehož jedna část byla v kopci.Pohledy na rybník a na jeho pozadí a zpětně na Krušné hory mě plně uspokojovaly a tak jsem často zaměřovala svůj objektiv a hledala Krásná místečka,která bych si zvěčnila.Hledala jsem labutě,ale ty prý byly z druhé strany,kde to zamrzlé nebylo,ale tam jsem již zamířit nechtěla. Musela bych tak ujít kiláček tam a kiláček nazpátek,cožpak o to,ale moje páteř by protestovala a tak jsem ji nechtěla zavdat nějaký problém,protože moje jarní ,nebo vlastně skoro jarní vycházky teprve začínají po mé dlouhé léčbě s páteří a ráda bych s nimi pokračovala a zvyšovala svoje možnosti, neboť toho mám ještě hodně a hodně v plánu.Snad mě moje tělesná schránka nezklame já toho letos ještě hodně navštívím….

Když jsem ale došla na konec hráze rybníka,tak jsem byla odměněna pohledem na kačera,který v nezamrzlém a nevábném prostředí asi lovil něco k snědku,bylo tam naházeno plno odpadků,což kazilo hezký vzhled na celý rybník,byť ty Odpadky byly jen na okraji.Jeho pozornost jsem asi upoutala,protože povyskočil na větévku,která vyčnívala z vody a postavil se na ni a se zájmem si mě prohlížel,asi čekal,zda mu něco nehodím,ale bohužel,nic jsem sebou k jídlu neměla,tak jsem zalitovala,že jsem si na to nevzpomněla…..ale už se stalo. S kačerem jsem se rozloučila a stoupala pomalu do mírného kopce lesoparku,bylo tam trochu bláta a tak jsem dávala pozor,abych neuklouzla a nenatáhla se jak dlouhá tak široká…..ale nic se nestalo,bylo tam i pár lidí na procházce s miminy a kočárky,trošku i šero,jak bylo sluníčko schováno za mraky a tak jsem se zájmem hleděla do korun stromů a prohlížela si je. Některé někdy svými různorodými tvary působily až strašidelně a při troše fantazie dávaly zajímavý tvar nějakému pohádkovému tvoru.

A tak jsem pomalu dospěla k závěru mého povídání o mé „skoro“jarní procházce,protože jaro ještě zdaleka není a kdoví,jestli nás ještě nenavštíví zima a s ní poletující sníh anebo i závěje,ale snad už ne.
Vyšla jsem z lesa,dostala se na ulici k vlakové Zastávce,ale já dál pokračovala na autobusovou.Za chvíli přijel bus a já jsem si spokojeně sedla a s krásným pocitem v dušičce,že jsem si užila nádherný den a jela spokojeně domů. Bylo to úžasné a já byla nadmíru spokojena!