Šlovice, aneb lazaret na výletě
Turistické cíle • Města, obce, vesnice • Samota
Byl zase začátek května, svátky nějaké, a my jsme měli v plánu další výpravu. Tentokrát byl na řadě Miloš, aby vybral místo. Byla to usedlost ve Šlovicích, což je součást obce Hřebečníky a hrdě se vypínají nad Berounkou. Mají asi tak patnáct čísel popisných.
Co se ale sešlo. Já po mozkové mrtvici, Vašek, kterému se k četným chorobám přidala dna a bere na ni prášky, Miloš, který jako jediný zatím nemá problémy s lékaři (protože k nim nechodí), ale je relativně čerstvý vdovec, Petr, který je z nás nejstarší, bude mu už příští týden šedesát pět a jeho francouzský kamarád Denis. Ten je sice rytířem, ale přes umění a taky není fyzicky příliš disponován. Dohromady jsme spolykali denně asi čtvrt kila prášků.
Nejsem schopný řídit, přijel pro nás ted ve čtvrtek 1. května Vašík. Ten s tou dnou, která teď polevila. Už předtím ale odvezl Miloše a sud piva (jen třicetilitrový) na místo určení. Tam, kde jsme byli i my kolem jedné hodiny.
Statek byl překrásný, jen auto bylo zaparkované tak, že ho měl člověk v každém záběru. Uvnitř bylo ještě lépe. K obědu jsme měli gulášek, soudek byl naražen a přemístili jsme se ven. Byl tam přístřešek (kde ostatně bylo i pivo). Tady jsme se konečně řádně přivítali.
Miloš, Vašík, a Petr s Denisem (já držel aparát). A když už jsem ho držel, obešel jsem i kousek statku. Ozdobné hromosvody nebyly jen na hlavní budově, ale i na stodole.
Ukázalo se, jak jsme od loňska zestárli. Už po druhém pivu se všichni odebrali dovnitř. Plkalo se stejně, ale venku se jen kouřilo, i když bylo krásně. A to jsem, jako největší lazar, prošel Šlovice. Nedalo to moc práce, ta víska má snad jen patnáct čísel popisných nahloučených na sebe. Ale pěknou kapličku i s pamětní deskou, a na „návsi“ krásný strom. Ještě jsem se chvilku ochomýtal po statku, kamerunské ovce na mně byly moc rychlé, tak jsem si alespoň osamělý sloupek vyfotil. A taky panenku v okně, ta tu nemohla chybět.
Vrátil jsem se do statku a chtěl jsem, plný nebývalého elánu, někoho zlákat na průzkum. Mapa slibovala dvě hospody, snad alespoň jedna bude otevřená. Výsledek v kuchyni byl slabší. Petr s Denisem řekli rovnou ne, Miloš vůbec nevypadal a Vašík, po zralé úvaze, taky odmítl. Vyrazil jsem sám. U prvního rekreačního střediska jsem marně lomcoval dlouho zavřenými dveřmi, druhé bylo obsazené nějakou školou v přírodě, hospoda byla zavřená. Ušel jsem tak dva kilometry, ale měl jsem toho dost, než jsem se vrátil na základnu. Zjistil jsem jen několik věcí. Že pivo máme jen to, které jsme si dovezli, Šlovice leží v bývalém korytě Berounky, i když jsou nad ní vysoko, terasa je to pravděpodobně mindelská, v okolních polích jsou valouny, domeček v lukách je pro koníky (na to jsem musel kamarády upozornit) a protější dům má zajímavou výzdobu komína. Ta ptáčata jsou dost umělá. Bavila mě až do neděle, zjistil jsem, že ze dvora statku jsou taky vidět.
Večer jsme příjemně prohovořili (tedy mluvili spíš kamarádi a Petr překládal, já už dost mlčím). Svítilo zpočátku sluníčko, potom i hvězdičky, prostě bylo krásně.
Ráno bylo zase příjemné. Zbodl jsem svých pět prášků, vypil kafe, dal si něco k snídani a mělo se vyrazit na výlet. Jen mě předtím volala obvodní lékařka ohledně důchodu. Že mám příští týden zajít na sociálku, donést jí papír, ona že to už vyřídí. Všechno jsem jí odkýval a nakonec i provedl.
Byly potřeba dokoupit nutné zásoby. Chleba, máslo, rohlíky, cigarety a podobně. V Hřebečníkách, pod které Šlovice patří, jsme z auta obchod nenašli. Zbývaly buď Slabce, nebo Skryje (je pravda, že Miloš navrhoval obchoďák v Rakovníce, ale byl odmítnut). Jeli jsme nakonec do Skryjí. Krámek tam byl otevřený a zásoby bohaté. Bylo nakoupeno a my se konečně rozjeli přes Týřovice k hospodě U Rozvědčíka. Ať Denis vidí, o čem že to v tom Otovi Pavlovi četl. Pravda v angličtině. Francouzsky to snad ani nevyšlo, nebo to Petr nesehnal. Cestou si Petr nemohl vzpomenout, jak se jmenuje ta žlutá kytky na skalách. Mně to vytanulo, tařice. Aby se to nepletlo tak skalní.
Vašek nechal auto u hospody, tam se přeci vrátíme a naobědváme. Celá výprava se vrhla k přívozu. Není to daleko, snad jen kilometr a kousek. Po chvilce jsem byl už opodál. Nechodí mi to, jen Vašík se svojí dnou (včera si zapomněl vzít prášek) mě nechal, abych ho chvílemi dohnal. Nikdy to ale nebylo nadlouho.
Viděl jsem zas kousek údolí Berounky. Není to tu tak zastavěné, jako si pamatuju na Sázavě, ale ani tady se tomu stavební ruch nevyhnul. Dřívější nebo pozdější.
Cesta vedla po silnici, převýšení skoro nebylo, ale zdála se mi nekonečná. Chlapci čekali na rozcestí k přívozu. Byla tu spousta aut, většina z nich ale odjížděla, ale taky informační tabule ohlašující, že přívoz je dotován z fondů EU a jakousi cyklostezku, a lavička, na které se dalo odpočinout. Však jsem si to už zasloužil. Ušel jsem více než kilometr (a to je na mně až dost). A ještě mě čekala cesta k přívozu a zpátky k Rozvědčíkovi.
K samotnému přívozu už opravdu nebylo daleko. Než Miloš zabušil na kolejnici, kterou se loďka přivolává, stihl jsem ještě jednu louku pokrytou odkvétajícími pampeliškami (už se to prý zase nejmenuje smetánka lékařská).
Ale Miloš zabušil, pramička poháněná bidlem dorazila brzy, nějak jsme se umístili a byli jsme převezeni. Občas tu prý převáží Milošův kamarád, ale dneska tu opravdu nebyl.
Za přívozem to bylo trochu do kopce, bál jsem se vystupování z lodi i následného stoupání, ale oboje dopadlo dobře.
Na mapě tomu říkají V Luhu, běžně se povídá Přívoz u Branova nebo branovský přívoz. Však ta vesnice je vzdušnou čarou nedaleko. Jedná se jen o několik domků skrytých v nenápadném údolíčku. V jednom z nich má pamětní síň Ota Pavel (tam na chvíli zmizel Denis), v druhém pak sídlo momentální převozník (viděl jsem ho tam, myslím, zajít).
Ale možná jsem to pochopil špatně, někdo tady opravdu bydlí, nebo alespoň má chatu. Stejně jako v těch ostatních.
Chvíli jsem seděl před pamětní síní na lavičce. Kolem mě posedali ostatní, Petr si snad z nás udělal i modely pro své fotografie. Bylo tam klidně, ale kolejnice byla neúprosná. Někdo zvonil, tak jsme se vydali na druhý břeh. Aby převozník vysadil jedny cestující a nabral druhé.
Cesta zpět probíhala stejně. Vepředu Miloš, Petr s Denisem kousek za ním a s Vašíkem jsem se nějak docházel. Nakonec mi utekl i on. Blížila se nějaká bouřka, bylo dusno, a na východě (netypická strana) se to kabonilo.
Konečně jsem se doplouhal k Rozvědčíkovi. Nebyli tak daleko přede mnou. Denis s Petrem a Vašek. Všichni jsou na obrázku. Jen Miloš chybí. Chytře obstarával vevnitř pivo, ve Vaškově případě vodu. Měl smůlu, byl řidič.
Chvíli jsme byli na zahradě, ale sotva dopadly první kapky deště, šli jsme dovnitř. Stejně bylo v plánu něco k obědu.
Já si dal jen polévku, chlapci jedli opulentně. Jen sůl jsem musel donést. Nikdo další ji nespatřil. A to mám zhoršené vidění.
Poseděli jsme, venku se rozpršelo, ale nebyla to ta bouřka, kterou jsme očekávali. Dokonce jsme i tomu dešti ujeli. Ve Šlovicích ještě svítilo. A Vašík chvilku nechal auto zaparkované tak, že nevadilo při fotografování domu. Dlouho to nevydrželo. Fordka byla u střechy, co kdyby něco přišlo. Dal ji radši pod strom. Do nejvlhčího místa, ale byla zase pěkně vidět.
Miloš začal chystat večeři, Vašek náplň do krbových kamen, a já se snažil nepřekážet. Nebyl jsem ostatně sám. Jen ještě ten napůl sežraný kus stodoly jsem musel.
A to byl vlastně poslední obrátek. I sem dorazilo nepěkné počasí. Zatáhlo se, ochladilo, ale nepršelo. Ještě jsme absolvovali sedánku v přístřešku, potom jsme tam chodili jen kouřit a točit si pivo.
Vašek zatopil v krbových kamnech, Miloš v troubě vyrobil večeři, ohlašovací návštěvu Milošova kamaráda jsme zažili (Petr při té příležitosti dostal keramického hrocha, vyrobila kamarádova dcera). Proplkali jsme celý večer.
V sobotu se počasí nezměnilo. Ven se chodilo jen v nutných případech, s Milošem jsem na chvíli dokonce osaměl, to když ostatní jeli na nákup do Slabců. Petr bude mít za týden narozeniny, měli bychom to oslavit, za hrocha se též platí (bonboniérou), Denis ze zájmu a z touhy připravit dezert (deserte, deserte…) a koneckonců, zásoby bylo nutno trochu doplnit.
Všichni se vrátili, na návštěvu přišli kamarádi Milošovi, příjemný manželský pár, jehož dcera byla autorem hrocha a odměna za něho byla náležitě předána.
Miloš udělal pozdní oběd, plněné kuřecí řízky s bramborem, a kamarádi se střídavě odebírali spát. Nejhlasitěji opravdu Denis.
Rozdíl mezi dnem a nocí nebyl ani moc vidět. Že se chlapci k večeru probrali, by bylo trochu zavádějící. Oni se prostě jen v tom spaní střídali. Jak to komentoval Vašík: „ To lenošení dá člověku zabrat.“.
Oslavili jsme, byl oceněn Denisův dezert, se kterým se dost dlouhou dobu zabýval, Vašík opět s pomocí podpalovače zatopil v krbových kamnech, takže jednak bylo dosti teplo, jednak měl Miloš kde opéct buřtíka. Venku to opravdu nešlo.
Vašík odpadl brzy. Sice se ho dva lidi (i já) snažili vrátit do společnosti, ale pokaždé slíbil, že za pět minut a snil dál. Nechali jsme ho být a nakonec se taky vydali do svých doupat.
Ráno bylo slunečné. Jak by ne, odjížděli jsme. Pomalu se snídalo, pila káva a balilo. Zase jsem se snažil být rychle zbalený, požít svůj příděl prášků a hlavně moc nepřekážet. Kromě balení kamarádů se ještě čistila krbová kamna, mylo se nádobí, uklízelo se, zametalo, stlalo (to i já) a provozovaly se podobné činnosti. Kromě balení a stlaní jsem raději strávil čas na nádvoří.
Milošovi docházely baterie v telefonu, však taky volal a ne krátce. Chtěl jen oznámit majiteli, že jsme připraveni k odjezdu o trochu dřív. Snažil se mi to číslo nadiktovat, ale přístroj zkolaboval. Když jsem si vzpomněl, že kýžený spoj bude napsán na dveřích s poutačem, byl jsem bezmála za inteligenta. Ale fungovalo to. Vyráželi jsme dřív, v Hřebečníkách jsem najednou uviděl štukovaný nápis „Smíšené zboží“, Pavlíkově jsme se rozloučili s Milošem a Vašek nás v pohodě dovezl na Kladno. Jen jsem cestou po dálnici viděl přebíhající lišku. Jediný.
Teď mě děsí, že příští rok (jak mi bylo několikrát připomenuto) mám vybírat já. A nohy nefungují a hlava taky moc ne.
Přidat do oblibených uživatelů
Hřebečníky
Mapa
Ubytování
Počasí
Chaty a ChalupyPříspěvky z okolí Šlovice, aneb lazaret na výletě
