Smrk, respektive jeden dobročinný pochod "Na Lysou pro Janu" a pokus o mou malou Beskydskou trojku (Lysá hora - Smrk - Kněhyně).

Chata Tatranka, Horní Mazácké skály pod Lysou horou.  •  Fotografie (59)  • Foto: TomášNejedlý

Vstoupit do fotogalerie (59 fotografií)

Vstoupit do fotogalerie (59 fotografií)

O minulém víkendu jsem chtěl udělat alespoň jeden dobrý skutek a dát si oproti jiným víkendům spíše odpočinkovou procházku na Lysou horu. Dojel jsem na chatu, tam moc dlouho nezůstal a vypravil se jen kousek k rekreačnímu středisku "Sluníčko" a k parkovišti "Nad transformátorem", známému výchozímu bodu při cestě po červené na nejvyšší horu Moravskoslezských Beskyd. Vzhledem k tomu, že mě její vrchol od doby kdy zrušili Šantán už moc neláká, tak toto byl alespoň jeden z důvodů na ni vylézt. Taktéž nejsem žádný dobrý běžec, natož někam do kopce (k čemuž mi příliš nepomáhá ani posledních možná deset let podle doktorů středně těžké astma (podle mě lehkého, protože při prakticky jakékoliv činnosti kterou mám rád, mě nikterak moc neomezuje, snad jen v případě kdy musím dobíhat na autobus a musím to "řezat", tak je často vidět, že se nenadechnu tolik jak bych chtěl), tak mě pochod vcelku zaujal, navíc když je pro dobrou věc.

     Jednalo se o nákup jakési speciální kamery pro Janu z Valašského Meziříčí, která prakticky vůbec nevidí, jen trochu na jedno oko. O tomto pochodu jsem se dozvěděl z papírku umístěného na jednom ze sloupů osvětlení na Ostravici podél potoku Sepetný (sám o sobě je tento potok také velice zajímavý se spoustou kouzelných zákoutí).

      Ráno při cestě vlakem mě ale napadl mnohem smělejší plán. Proč dělat jednoduché, nenáročné výlety, když správně by měl mít člověk z něj pokud možno co největší zážitek? Protože se jedná o hory, tak samozřejmě velký zážitek nedají zadarmo a tak se začal pomalu rodit velice smělý plán. Hodně se mluví o maratonu "Beskydská sedmička" o délce skoro sto kilometrů a přes kopce které jsou velmi poctivé i samy o sobě. Zrodil se plán s pracovním názvem "Beskydská trojka". Tím jsem chtěl naznačit překonání na jeden zátah tří nejvyšších vrcholů Beskyd. No, ten popis není až tak úplně přesný, protože na třetí nejvyšší vrchol se nesmí - jedná se o Kněhyni. Náhradou byl tedy nejbližší myslím, že v pořadí pátý nejvyšší vrchol a tím je Čertův Mlýn. Pokud bych měl ještě energii, tak jsem si říkal, že bych si doplnil i vrchol Tanečnice a pak co nejrychleji po modré podél lanovky směrem do Ráztoky a pak již jen nudnou cestou na nádraží ve Frenštátu, kde bych měl stihnout poslední vlak jedoucí něco po desáté hodině v noci do Valašského Meziříčí a pak expresem do Vsetína kde bych měl být něco kolem čtvrt na dvanáct. Že je tento plán velmi smělý a že se o odpočinkovou chůzi asi moc jednat nebude mi bylo jasné už na začátku, ale byla to krásná výzva. Alespoň bych mohl částečně pochopit jaké asi je "maso" vydat se na "Beskydskou sedmičku" a to "solo".

     Začátek pochodu na Lysou byl určen na deset hodin ráno, což bylo už dost pozdě. Na Lysou jsem dorazil poměrně dobře bez nějaké větší únavy. Nemohl jsem nefotit, protože bylo i poměrně dobře vidět. Bohužel čas mě moc nenadchl, na Lysé jsem mohl být nějak kolem dvanácti a dole na Ostravici už také hodně pozdě, přibližně kolem třičtvrtě na dvě. Ještě mě napadlo zjistit si co bude lepší, jestli sestoupit z Pusteven do Frenštátu nebo pokračovat přes Radhošť do Rožnova a tam vlakem do "Valmezu". To, že poslední vlak přes Frenštát pojede nějak kolem deseti v noci jsem věděl, ale netušil jestli nejede něco rozumněji z Rožnova. Ještě dole na Ostravici jsem si říkal, že kdyby se mi podařilo na Smrk zabrat a dostat se na vrchol tak za hodinu a půl, tak by to bylo super. S přibývajícími kilometry a už ne příliš velkou ochotou "to hnát", jsem si začal sám sobě přiznávat, že asi dát k tomu všemu ještě výstup na Čertův Mlýn, když už jsem věděl jak moc se cesta kterou jsem kdysik sestupoval táhne a jak začne být v části, kde červená turistická trasa prochází částí NPR Kněhyně - Čerův Mlýn obtížnější, tak to už asi moc reálný nápad nebude. V místech, kde červená trasa, zatím ovšem jen na Smrk, překonává Bučací potok, jsem se už snažil jen jít svižnější chůzí s tím, že bych se ještě od rozcestníku "Nad Holubčankou" vydal kousek doleva po vrstevnicové cestě podívat na vodopády Bučacího potoku. To jsem nakonec zavrhl s tím, že to mohu kdykoliv jindy až budu mít více času. Odtud stoupání již začíná být náročnější a kousek od místa kde se tato značená turistická trasa připojí k vrstevnicové lesní cestě již začne ten pravý "nástup na Smrk". Nějakých pár let jsem tudyma nešel a zase vše vypadá trochu jinak. Skoro se mi zdálo, jako že se možná svah, respektive kameny přes které se zde musí jít "poněkud" posunuly. Když jsem tu šel naposledy nezdálo se mi, že by mi cesta dávala tak zabrat. Asi se začalo více projevovat nevyspání, protože spát jsem šel možná něco před třetí ráno a vstával jsem kolem půl sedmé abych stihl vlak z Ostravy. Po těch kamenech jsem rozhodně nešel tak lehce jak bych měl a vcelku se mi i točila hlava. Možná jako bych měl v sobě takové dvě poctivé dvanáctky možná tři. Na výletech se snažím pitný režim (tedy vodu) dodržovat a myslím, že v tomto ohledu problém nebyl, na druhou stranu se snažím pokud možno moc nejíst, protože je to jen ztráta energie a právě té vody, která je nejpodstatnější. Kdybych šel do extrému, tak i to zpracování vody vyžaduje určitou energii, proto se může člověk v těchto náročnějších podmínkách i po vydatnějším napití cítit poněkud (ale ne moc) unavenější. Nicméně teď jsem byl ve stavu, který bych určitě někde v náročnějším skalnatém terénu zažít nechtěl. Až jsem se dostal do míst kde pěšinku protékal slabý pramínek vody, ale bohužel po svahu tekl tak nešikovně, že abych tuto vodu získal, tak bych musel používat "tkaničkovou metodu" a to se mi nechtělo. Navíc v batohu jsem měl dvoulitrovku plnou vody a tak jsem byl vcelku v klidu. Netušil jsem, že bude stačit pár kroků abych se dostal k legendární studánce s poetickým názvem "Tajemná Řásnovka" a zde jsem s chutí vodu doplnil. Chvíli jsem se kochal pohledem dolů, ale bylo třeba pokračovat dále. Inu poděkoval jsem za ty dary (protože každý pramen v horách je jako dar z nebes a mnohdy (v daný okamžik) je to to nejlahodnější co může být) a pokračoval po červené dále. Netrvalo dlouho a dostal jsem se do míst, které se mi hluboce vryly do paměti. Patrně (a později jsem si i doma ověřil, že je tomu skutečně tak) v tomto dalším místě, kde poněkud silnější pramínek krásně stéká přes svislou část na povrch částečně vylézajících pískovcových bloků a kolem nohou přes pěšinku někam hooodně hluboko po nepříliš širokém kamenném pruhu (korytu) velmi prudce spadajícího někam do údolí. V prvním okamžiku to vypadalo jako by tenhle DĚSIVÝ "sešup" končil až někde mnoho set metrů níže v údolí Ostravice. Velmi tajemný a silný zážitek. I kdyby to měl být jediný zážitek z celého výstupu, tak jen pro toto místo by to stálo za to se sem "škrábat". Na fotkách bohužel ta děsivost místa není moc vidět, ale realita vše překoná. Ne nadarmo se jedná o přírodní rezervaci, resp. dvě které na sebe navazují, kde je pohyb povolen jen po značených cestách. Právě zde je vidět, že to má svůj význam i z hlediska bezpečnosti chodců. Určitě bych zde nechtěl uklouznout a padat někam dolů touhle "kamennou roklinou". Kupodivu tady se mi už ta hlava tolik netočila (asi jsem se přepnul do režimu "obezřetnost"), ale i tak jsem byl rád když jsem se na cestě posunul o něco dál, kde už byla cestička sušší.

      Za chvíli jsem byl u rozcestníku "Smrk-sedlo" na němž bylo asi dvacet kilometrů na Pustevny. Toto byl poslední hřebíček do rakve mého ranního smělého plánu, to skutečně za dvě nebo tři hodiny do kterých je ještě světlo, nedám a únava po nevyspání již také byla vcelku cítit. Rozhodl jsem se pro únikový plán a to, že z vrcholu Smrku budu pokračovat po červené jakoby obloučkem až do Čeladné, kdy bych rád stihl vlak po šesté hodině večer (jinak bych musel čekat na ten další a ten by jel až po desáté a to jsem určitě moc nechtěl). Výstup od "Sedla" na vrchol Smrku již bylo trápení - vůbec to netáhlo a na hodně místech jsem odpočíval. Energie se objevila až se cestička začala trochu rovnat, kdy už jsem procházel kolem pomníků Lennona a Palacha. Konečně jsem na vrcholu. Rychle pár fotek a co nejrychelji se snažit pokračovat dále po červené. Zde již moc lidí nechodilo, patrně se všichni vraceli dolů na Ostravici. Ovšem já jsem nikdy nešel po červené až dolů do Čeladné a tak jsem se chtěl podívat jaká tato cesta je. A neudělal jsem chybu. Bylo to jedno z nejlepších rozhodnutí co jsem udělal. Totiž tak krásnou "divočinu" jako tady a to ještě přímo ze značené cesty bych asi hledal jen težko. Zde skutečně naštěstí člověk nevládne. Krajina, která se mi po chvíli otevřela ukazuje jak drsné je zde prostředí. Jak to asi tady bude vypadat třeba v zimě? Inu naprostá krása... Klidně bych zde tiše sedl a kochal se a kochal. Na to jsem ovšem neměl moc času, protože i plán číslo dva se stal výzvou. Stihnout se dostat ze Smrku do Čeladné za zhruba ne o moc více než dvě hodiny je skutečně solidní výkon. To jsem si později velice dobře uvědomil. Nejprve jsem v "ráji padlých stromů" musel některé z nich, snažíc se alespoň trochu držet značené cesty, přejít. Naštěstí jsem nemusel mnoho stromů takhle překonávat a už jsem mohl zase trochu rychleji běžet přes kameny po poměrně úzké cestičce. Moc se o běhu mluvit nedá, bylo třeba si dávat hodně pozor ať dobře došlápnu, zvrtnutý kotník bych určitě nechtěl. Později jsem se dostal k jakési větší dřevené chatě a zde již cesta byla širší. Poměrně dlouho trvalo než jsem doběhl na rozcestí "Polana". Odtud na směrovce něco přes pět kilometrů k pramenu a kapličce Cyrilka v Čeladné. Na to, že od této kapličky je k nádraží ještě hodně dlouhá cesta, tak to znamenalo, že moc otálet nemohu. Tedy snažil jsem se co to jde běžet. Byl to ovšem spíš takový "indiánský běh". Tato část cesty vede těsně pod hranicí PR Smrk. Mnohé pohledy na suťová pole s velkými balvany byly kouzelné. Také kamenná koryta potůčků stála za to. Ovšem na kochání jsem už neměl čas, určitě jsem nechtěl čekat čtyři hodiny na další (a to ještě úplně poslední) vlak. V jednom místě jsem běžel tak rychle jak už dlouho ne. V posledních částech, kde cesta byla si nejprudší už nohy a kolena prosily o smilování, ale snažil jsem se využít toho svahu, protože na rovině už tak rychle běžet rozhodně nebudu. Musel jsem si hodně dávat pozor abych nezakopl nebo neuklouzl, ale tato cesta s jemným štěrkem byla naštěstí "dobře předvidatelná" a dokonce se po ni i běželo dost dobře. Na nádraží jsem chtěl být do 18h10, protože jsem čekal, že kolem čtvrt by mohl Čeladnou projíždět.

     Tento čas ovšem nastal už hodně daleko od nádraží, vlastně i hlavní cesta vedoucí z Frýdlantu do Frenštátu ještě nebyla v dohledu. Tak jsem to vzdal - už nemá cenu spěchat. Ale v tom okamžiku jsem si nějak uvědomil, nejede náhodou o něco později? Nečekám ve Frýdlantě po příjezdu vlaku z Ostravice do necelých třičtvrtě na sedm? V unavené tváři se mi najednou asi objevily možná malé jiskřičky radosti. Že bych náhodou byl opět ve hře? To by bylo fajn. To bych se ještě mohl do Vsetína dostat i v celku rozumný čas a hlavně ne úplně posledním vlakem? Inu snažím se jít jak rychle to jen jde, ovšem na běh už myšlenky nemám. Dostávám se k hlavní cestě, po chvíli dokonce vidím i kostel a od něj je to už jen kousek k nádraží. Pomalu si začínám myslet, že skutečně mám pravdu a vlak jede později. Realitu zjistím ovšem až na nádraží. Už vidím železniční přejezd, tady již stačí odbočit doleva a jsem na nástupišti. Dívám se do čekárny - je tam tma a na dveřích papír, že v sobotu a neděli je zavřená. Dívám se na tabuli s odjezdy a nevěřím svým vlastním očím! Odjezd 18h51. Super... Teprve teď mě zalije ten slastný pocit vítěze, i když ně skoro všechno bolí a sotva jdu. :-) Po chvíli se i na světelné tabuli objeví odjezd a dokonce je i tím správným směrem, kam chci jet. :-) Od těch deseti hodin jsem si až do teď prakticky nesedl. Sedám si na lavičku a cítím se jako skutečný vítěz a o to více žasnu nad těmi, kteří jsou schopni dát "Beskydskou sedmičku" - pro mě je jejich výkon nepředstavitelný. Ale i já jsem na své možnosti se svým výkonem nadmíru spokojen a zážitek z toho co jsem viděl na pomyslném hřebínku Smrku i v místě kousek od studánky "Tajemná Řásnovka" mi určitě zůstane na dlouhou dobu v paměti jako neopakovatelný zážitek.

Autor: TomášNejedlý

Další články autora: 217

Kvalita příspěvku:

hodnotit kvalitu příspěvku | nahlásit příspěvek redakci

Sdílet s přáteli

2 turisté zde byli a hodnotili

4,50

vřele doporučuji

doporučuji

stojí za vidění

stavte se tam

nic zajímavého

Diskuse a komentáře k Smrk, respektive jeden dobročinný pochod "Na Lysou pro Janu" a pokus o mou malou Beskydskou trojku (Lysá hora - Smrk - Kněhyně).

Žádné příspěvky v diskusi, buďte první!

Vstoupit do diskuse

Přidat komentář