Smrt nevinného. Bystřec. Čenkovické údolí.
„Německá vojenská hlídka stála na vrcholu skály. No, a když ten hluchoněmý nešťastník nereagoval na jejich výzvu k zastavení, zastřelili ho…“.
Seděl jsem v jednom z bystřeckých statků, na stole voněla káva a v světnici jehličí a vánoční cukroví. Poslouchal jsem tento příběh s tragickým koncem a v duchu trochu nevěřícně vrtěl hlavou. Jen obtížně jsem si představoval německé gestapáky, jak hlídkují kdesi v divočině, na skále u poslední polní cesty až někdo půjde náhodou kolem. Ani nějaká velká tradice partyzánských bojů v tomto kraji nebyla, tady skupiny Jägdkomanda nepročesávaly lesy jako u nás na Valašsku. A když jsem si v duchu vybavil památku, na kterou jsem se ptal… Nevypadá jako typický pomník z druhé světové války. Dřevěné desky s naivně malovaným obrázkem v sudetské krajině většinou označovaly místa různých lesních tragédií …
Poděkoval jsem za příběh, vyšel do vánočního podvečera a vydal se údolím Čenkovického potoka nahoru. Musím se na pomník ještě jednou podívat. Po pár desítkách metrů se začalo údolí rychle zužovat a ani ne za půl kilometru se po pravé straně objevila hájovna, poslední bystřecké stavení. Na protější stráni za potokem se tměla skála. Tady se to stalo.
Kamenný sloupek s dřevěnou deskou a barevně malovaným obrázkem stojí u potoka hned za hájovnou. Stačil jediný pohled a všechno bylo rázem jasné. Postavy dvou vojáků na vrcholku skály, puška ještě opřená o rameno. Typická modrá uniforma, čepice na hlavách. Pod skálou u potoka mrtvé tělo. A veškeré pochybnosti rozptýlilo datum – rok 1866.
Prusko-rakouská válka…
Takže žádná druhá světová, žádní Němci, ale Prusové. Do vyhlášení Německa v Zrcadlovém sále Versailles v tu chvíli zbývalo Bismarckovi ještě čtyři a půl roku… Ale asi nemůžeme po lidové tradici žádat, aby rozlišovala jemné nuance komplikované evropské diplomacie poloviny 19. století…
Prusko-rakouská válka, to nebyla jen bitva u Sadové. Bojištěm byly tehdy celé východní Čechy. Skupiny pruských a rakouských vojáků procházely krajem, setkávaly se a bojovaly proti sobě. Střílelo se. Hodně se střílelo. Stovky pomníčků, rozptýlených ve zdejší krajině nám to připomínají.
Rekonstrukce celého bystřeckého příběhu by mohla být asi následující: Dvojice pruských vojáků vartovala na vrcholu skály nad Čenkovickým údolím. Náhle zahlédli postavu, pohybující se po prašné cestě hluboko pod nimi. „Halt!“, rozkaz se rozlehl nad údolím. Postava kráčela dál. Bez jakékoliv, reakce. Bez ohlédnutí. Bez zpomalení. Možná vojáci zvolali výstrahu ještě jednou. Možná zazněl i varovný výstřel do vzduchu. Kdo ví. Nic z toho nepomohlo. A ani nemohlo. František Haisler byl totiž hluchoněmý… A když se podezřelý pocestný přiblížil hraně lesa a hrozilo, že hlídce zmizí z dohledu, vojáci se rozhodli. Další střela už šla přímo do srdce…
Vylezl jsem na plošinu na vrcholu skály a podíval se dolů. Musel to být mistrovský výstřel. Vzdálenost je asi 80-100 metrů. A každý průměrný znalec vojenské historie ví, že moderní Dreyseho zadovky, nová výzbroj pruské armády sice udivovaly pětinásobnou kadencí střelby, což bylo ale trochu na úkor přesnosti a dostřelu.
A stejně mi to nedalo. Nakouknu aspoň do Čenkovické úmrtní matriky, třeba zjistím něco víc. Znám jméno i rok, neměl by to být problém. Však nemilé překvapení. V archivu v Zámrsku jsem nalezl pečlivě vedené čenkovické matriky, oddací, křestní i úmrtní, pěkně seřazené od 17. století. Jen jedna kniha chybí. Úmrtní matrika z druhé poloviny 19. století… Přesně ta, kterou bych potřeboval.
Vybavuju si jiné pomníky z doby pruských válek. Kamenné komolé kvádry, honosné nápisy, pozlacená písmena. Skulptury pyšných lvů a orlů. Čiší z nich hrdost. A smrt. V porovnání s nimi působí bystřecký obrázek téměř mile. Jásavé barvy, naivní postavy, jako by to dítě namalovalo vodovkami. Usmívající se Panenka Maria s malým Ježíškem. Po obvodu obrázku barevné květy a lístky. Dva vojáci na skále, hned jsem si vzpomněl na Pata a Mata… Dokonce ani mrtvé tělo, ležící na cestě nepůsobí nepatřičně. Jako by náleželo přesně sem. Mezi husté smrky, namalované tak moc zelenou barvou…
Letos v létě to bude přesně 150 let, co hluchoněmý František Haisler vypustil svoji duši pod skálou na břehu Čenkovického potoka a vůbec netušil proč. Nepředpokládám, že si někdo v Bystřeci či Čenkovicích vzpomene. Byla to přece jen nehoda, nepatrná v klokotajícím víru událostí prusko-rakouské války. Ti, kterým se kdysi František Haisler nevrátil večer domů, už taky umřeli. I jejich děti a děti jejich dětí. Vzpomínka zmizela. Zůstal jen příběh. A ani nevíme, nakolik je pravdivý…
Na pěkném místě umřel, je krásné Čenkovické údolí. A když přijde jaro, kvetou tu Františku Haislerovi stovky bledulí…